Ruská ofenzíva na východě Ukrajiny od roku 2023 je vojenským střetnutím mezi ozbrojenými silami Ukrajiny a ozbrojenými silami Ruské federace, následujícím po neúspěšné ukrajinské protiofenzívě z léta 2023, během něhož Ruská federace opět převzala útočnou iniciativu na bojišti a od podzimu 2023 do července 2024 navzdory rozsáhlým ztrátám obsadila řadu obcí a měst na Donbasu včetně Avdijivky. Do konce dubna Rusové ovládli území o rozloze téměř 350 km2, poté se ruské zisky začaly zvyšovat a do konce října 2024 od počátku ofenzívy bylo obsazeno přes 2 130 km2 ukrajinského území. Od listopadu 2024 do konce února 2025 pak Ukrajinci ztratili kontrolu nad dalšími téměř 1 800 km2 území.

Cílem ruského tlaku je zřejmě město Pokrovsk, dopravní uzel, důležité centrum těžkého průmyslu a jedno z největších nalezišť lithia v Evropě. 10. května ozbrojené síly Ruské federace zahájily útočné operace i ve směru na Charkov, které vedly k převelení nedostatkových ukrajinských záloh do oblasti a zrychlení ruského postupu na Pokrovsk na konci července.

Pokračující ruský postup však 6. srpna 2024 zastínil nečekaný vpád ukrajinských ozbrojených sil na území Ruské federace do Kurské oblasti, kde Ukrajinci narazili pouze na slabý odpor a během tří dnů rychle obsadili území o rozloze až zhruba 350 km2 a pronikli do vzdálenosti 35 km od hranic. Útok, který se zprvu zdál jako pouhý nájezd malého rozsahu, nejprve kritizovala řada expertů, kteří akci označili za plýtvání nedostatkovými zdroji, vzhledem k dosaženým úspěchům se však hodnocení postupně začalo měnit na nejúspěšnější operaci od ukrajinské charkovské protiofenzívy na podzim 2022. Do konce srpna byla potvrzena kontrola 780 km2 ruského území ukrajinskými silami, dle prezidenta Zelenského dokonce přes 1 250 km2. Hlavního cíle, tedy donutit Rusy stáhnout zálohy z Donbasu a zmírnit tlak na Pokrovsk, však akce nedosáhla a začala se opět objevovat stále silnější kritika kroků ukrajinského velení. Na počátku října 2024 se navíc na ukrajinské straně objevily obavy z možného ruského útoku i v Záporožské oblasti. Ruskou ochotu nadále útočit ilustrovaly i spekulace o nasazení až 30 tisíc vojáků ze Severní Koreje. Dle jihokorejské rozvědky mělo být do ofenzívy nasazeno asi 10-12 tisíc vojáků z KLDR včetně speciálních jednotek, prvních zhruba 1 500 mužů (o pár dnů později se již uváděl dvojnásobek) se mělo zapojit do bojů na přelomu října a listopadu 2024. Intenzita ruských útoků však během října zároveň vedla ke zřejmě největším ruským ztrátám na živé síle od počátku invaze a v případě obrněné techniky za poslední dva roky. V listopadu ukrajinský generální štáb hlásil 45 tisíc zabitých a zraněných ruských vojáků.

Ruská armáda během kampaně využila své materiální převahy nad Ukrajinci, kteří i kvůli zpožděním v dodávkách slíbené dělostřelecké munice ze zemí Evropské unie a pozastavení pomoci z USA museli výrazně šetřit municí a zároveň vinou odkládání politicky nepopulárního rozšíření mobilizace trpěli nedostatkem vojáků. Ruské letectvo si navíc poprvé od začátku invaze vynutilo nad bojištěm vzdušnou nadvládu a v průměru v prvních třech měsících roku 2024 na ukrajinské pozice shazovalo 45 klouzavých bomb denně, tedy šestnáctinásobek oproti předchozímu roku. Dle analytiků se tak situace na frontě na přelomu dubna a května 2024 stala pro ukrajinské síly nejhorší od března 2022, kdy čelily bezprostřední hrozbě pádu hlavního města v bitvě o Kyjev.

Díky dodatečným dodávkám z tzv. české muniční iniciativy, která ve světě objevila možnost nakoupit pro ukrajinskou armádu zhruba 800 tisíc kusů životně důležité dělostřelecké munice, a dubnovému schválení amerického balíku pomoci Ukrajině ve výši 61 miliard dolarů se situace na frontě postupně stabilizovala, a zmíněná pomoc tak zabránila zhroucení ukrajinské obrany. Zásadním zlomem byla rovněž možnost útočit západními zbraněmi na vojenské cíle na území Ruska (v pohraničí a ne všemi zbraněmi), kterou poprvé od začátku války umožnila Ukrajině řada zemí NATO včetně klíčového partnera – USA. Důležitou součástí změny na bojišti se stala na přelomu jara a léta 2024 i ukrajinská schopnost ve velkém ničit ruské průzkumné drony. Na počátku srpna pak ukrajinskou morálku povzbudilo oficiální potvrzení nasazení prvních deseti stíhaček F-16. O první z nich Ukrajinci přišli na konci srpna, oficiálně kvůli chybě pilota, ale objevily se i spekulace o sestřelu vlastní protivzdušnou obranou. V prosinci 2024 byla potvrzena dodávka dalších letounů F-16 z Dánska. Částečnou úlevu Ukrajincům poskytl i útlum ruských leteckých úderů na počátku nadcházející zimy. V únoru 2025 na Ukrajinu dorazila první dodávka i francouzských stíhacích letounů Mirage 2000.

Ukrajina se navzdory mobilizaci v roce 2024 nadále potýkala s nedostatkem personálu, což vedlo k návrhu na mobilizaci dalších až 160 tisíc mužů do února 2025. Ukrajinci byli americkými spojenci dokonce tlačeni k mobilizaci osmnáctiletých mužů. Rozšířeným problémem byly i dezerce. Za prvních deset měsíců roku 2024 bylo zahájeno ukrajinskou prokuraturou 60 tisíc případů, kdy vojáci opustili své pozice. Největší pozornost vyvolaly případy masových dezercí z 155. brigády "Anna Kyjevská", kterou kompletně vycvičila a vyzbrojila Francie. Tisíce vojáků se však díky úpravě zákona a zavedení beztrestnosti následně vrátily do služby. V listopadu 2024 bylo Ukrajincům umožněno útočit střelami ATCMS i Storm Shadow/SCALP přímo na ruském území. Nejasný dopad na vývoj bojů měl rychlý pád režimu Bašára al-Asada v Sýrii po bleskové ofenzívě opozičních sil na přelomu listopadu a prosince 2024. O rostoucím vyčerpání i ruské strany však svědčilo stále častější nasazování zastaralých terénních automobilů UAZ-452, přezdívaných Buchanka, a dokonce i oslů pro zásobování těžko dostupných míst.

Na počátku března 2025 americká administrativa ve snaze o donucení Ukrajiny jednat o míru opět přerušila dodávky zbraní Ukrajincům a o pár dnů později i sdílení zpravodajských informací, což výrazně omezilo možnosti útoků v ruském vnitrozemí. Následně přestala satelitní snímky Ukrajincům poskytovat i komerční firma Maxar. O týden později však byly dodávky zbraní i zpravodajských informací ze strany USA obnoveny. V březnu 2025 Ukrajinci poprvé od začátku války ztratili více zdokumentovaných kusů těžké techniky než Rusové.

Pozadí

Přehnaný optimismus ukrajinské armády, která na počátku června 2023 zahájila očekávanou protiofenzívu, vedl k zanedbání přípravy obranných pozic pro případ selhání útoku. Po zastavení ukrajinského postupu Rusové na podzim 2023 začali přebírat iniciativu a 10. října zahájili masivní úder s cílem obklíčit Avdijivku, před ruskou invazí třicetitisícové silně opevněné město, které bylo od roku 2014 prakticky na frontové linii.

Situaci s odražením nového ruského útok navíc Ukrajincům zkomplikoval nečekaný úder teroristické organizace Hamás v Izraeli ze 7. října 2023 a následná válka, která přesunula pozornost světa k Blízkému východu a rozmělnila tok zbraní a další pomoci mezi Ukrajinu a Izrael. Blížící se americké prezidentské volby 2024 a předvolební kampaň zvýraznily neshody mezi demokraty a republikány v americkém Kongresu, které na konci roku 2023 vedly k zablokování přijetí dalšího balíčku pomoci Ukrajině a nakonec až do dubna 2024 k úplnému zastavení americké pomoci. Sliby o dodání milionu kusů dělostřelecké munice do března 2024 přitom museli korigovat i představitelé členských zemí EU. Ukrajinské síly se tak musely potýkat s kritickým nedostatkem munice zejména do dělostřeleckých a protivzdušných systémů.

Vývoj

Bitva o Avdijivku

Dne 10. října Rusové zahájili útok na Avdijivku, kde však narazili na tvrdý odpor. Jen v prvních dvou dnech prudkých bojů Rusové přišli u Avdijivky minimálně o 15 tanků a 13 houfnic. I v dalších dnech ztráty Rusů rostly natolik, že proti způsobu vedení boje začali vystupovat rovněž prominentní ruští vojenští blogeři. Rusové však přesto od severu dokázali postupovat k železnici na severozápadním okraji Avdijivky a Ukrajinci byli nuceni stáhnout z jiných úseků fronty i některé elitní jednotky včetně 47. mechanizované bridgády, která předtím stála v čele ukrajinských útoků na jihu Ukrajiny. V průběhu listopadu Rusové změnili taktiku a začali využívat útoků menších skupin pěchoty. Navzdory katastrofálnímu poměru ztrát, který během prvního měsíce bojů dosáhl u těžké techniky 14:1 v neprospěch Rusů, se ukrajinská situace ve městě vytrvale zhoršovala. Rusové v první polovině prosince pronikli do obytné zástavby na severozápadě Avdijivky a zároveň mírně postupovali severně od města na Stepove. vlevo|náhled|Poškození Avdijivky na počátku roku 2024 Po částečném útlumu inenzity bojů v první polovině ledna 2024 začali Rusové výrazněji útočit na Avdijivku i z jihu na vojenský areál Zenit. Na konci ledna ruští vojáci pronikli tunely na jižní předměstí, kde se opevnili. Vpádem do zad vytvořili mezi obránci chaos a následně dokázali odvrátit ukrajinský protiútok. Na počátku února se boje přesunuly do ulic města a situace se i kvůli výrazné ruské dělostřelcké převaze a naprosté lokální vzdušné nadvládě stávala pro Ukrajince kritická. Za této situace ukrajinský prezident Zelenskyj odvolal náčelníka generálního štábu Valerije Zalužného, který požadoval dřívější stažení obránců z Avdijivky, a nově jmenoval Oleksandra Syrského, potýkajícího se s kritikou za vedení bitvy o Bachmut. Okolo 10. února Rusové dále postoupili na severním i jižním úseku a ohrožovali obránce nejen přetnutím klíčové zásobovací trasy, ale i obklíčením. Přesun posil v podobě elitní 3. útočné brigády vyvolal spekulace, že Ukrajinci budou chtít město i nadále udržet, 15. února však Ukrajinci, akutně ohroženi obklíčením, začali z města pod nepřátelskou palbou ustupovat.

Průlom u Očeretyne Po dobytí Avdijivky se Rusové snažili maximálně využít slabosti ukrajinských jednotek před doručením rozsáhlejší pomoci ze Západu a postupovat dále na západ. Ukrajinci, kteří neměli připravenou obranu na západ od Avdijivky, byli nuceni do konce února ustoupit z Lastočkyne, Stepove a Sjeverne, o další obce sváděli boje. Ukrajinci ve snaze zastavit útoky za každou cenu do boje bez adekvátní podpory vrhali i cenné tanky M1A Abrams, z nichž vůbec první a krátce nato i druhý ztratili právě u Berdyči.

Po krátkém útlumu intenzity bojů Rusové zvýšili tlak po celém úseku fronty. 30. března při útoku na obec Toneňke nasadili při jednom z největších mechanizovaných útoku války 36 tanků a 12 bojových vozidel pěchoty, ovšem kvůli vysokým ztrátám se útočící vojska stáhla. Rusové však spíše, podobně jako v bitvě o Bachmut, využívali taktiku útoků malých pěchotních skupin v několika vlnách, jejichž cílem bylo identifikovat ukrajinské postavení, které následně měly potlačit zkušenější jednotky. Ukrajincům se však nedařilo pomalý ruský postup zastavit a v první polovině dubna přišli o obce Vodjane a Pervomajske.

Ve druhé polovině dubna Rusové prolomili ukrajinské linie u Očeretyne a strategicky významnou obec obsadili. Dle prvních zpráv měl průlom umožnit ústup ukrajinské 115. mechanizované brigády ze svých pozic navzdory rozkazům, dle jiných zdrojů se jednalo o chybu ukrajinského velení, které na kritický úsek nasadilo nedostatečně vyzbrojený a vyčerpaný 56. prapor teritoriální obrany. Ukrajinci se sice pokusili protiútokem získat ztracené pozice zpět, ovšem neuspěli a Rusům se následně podařilo úzký pás obsazeného území rozšířit a dobýt Novobachmutivku, Archanhelske, Keramik a Novokalynove severovýchodně od Očeretyne a Berdyči, Solovjove a Novobachmutivku jižním směrem. Odblokovaná americká pomoc, zejména dodávka bojových vozidel pěchoty Bradley, však umožnila frontovou linii u Očeretyne stabilizovat. Na konci května se Rusům podařilo mírně postoupit na jižním úseku a obsadit obec Umanske. V první polovině června pak díky dostatečným zálohám rozšířili své zisky v oblasti, zejména u obce Solovjove. Později dobyli i Novoaleksandrivku a Sokil. náhled|Sestřel ruského letounu Su-25 v Pokrovské oblasti v červenci 2024

Směr Pokrovsk