Předsmluvní odpovědnost (latinsky culpa in contrahendo, zkracováno jako c.i.c.) je institut závazkového práva. Zakládá povinnost subjektu, jednajícího s jiným subjektem o uzavření smlouvy, nahradit škodu, kterou druhému během jednání způsobil svým nepoctivým jednáním. Typicky jde například o bezdůvodné ukončení pokročilého jednání o uzavření smlouvy, započetí jednání bez úmyslu smlouvu uzavřít nebo zneužití důvěrných informací, kterou jsou během jednání o smlouvě zjištěny.
Koncept předsmluvní odpovědnosti je rozšířen převážně v právních řádech zemí používající systém kontinentálního práva (především pak v zemích ovlivněných německým právem). V zemích, jejichž právní řády vycházejí z anglosaského práva, se s ním lze setkat minimálně. Teorii smluvní odpovědnosti v druhé polovině 19. století rozvíjel především německý právní teoretik Rudolf von Jhering, který přišel i s latinským označením culpa in contrahendo.
Předsmluvní odpovědnost v českém právu V českém právu je předsmluvní odpovědnost upravena v § 1728–1729 občanského zákoníku. Zákon v § 1728 zdůrazňuje, že jednání o smlouvě samo o sobě nikoho nezavazuje ani nezakládá odpovědnost (v souladu s principem autonomie vůle), přičemž předsmluvní odpovědnost vzniká pouze v zákonem vymezených případech.
Vznik předsmluvní odpovědnosti může být založen na čtyřech skutkových podstatách:
Jednání nebo pokračování v jednání o smlouvě bez úmyslu ji uzavřít (respektive s úmyslem ji neuzavřít)§ 1728 odst. 1 OZ
Nesdělení podstatných informací během jednání o uzavření smlouvy§ 1728 odst. 2 OZ
Ukončení vyjednávání o smlouvě bez spravedlivého důvodu§ 1729 OZ Obohacení se na základě důvěrného údaje sděleného během jednání o smlouvě§ 1730 odst. 2 OZ Poruší-li jedna ze stran jednu ze skutkových podstat, vzniká druhá straně právo po ní požadovat náhradu škody. V případě ukončení vyjednávání o smlouvě bez spravedlivého důvodu může být náhrada škody nanejvýš v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech, v případě obohacení se na základě důvěrného údaje sděleného během jednání o smlouvě pak nejvýše ve výši obohacení.
Závazek na náhradu škody vycházející z předsmluvní odpovědnosti bývá častěji považován za zvláštní případ závazku z deliktu, nicméně část české odborné veřejnosti ho považuje za závazek smluvní.§1728 in ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721-2520, relativní majetková práva 1. část). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-3-13]. ASPI_ID KO89_e2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.
Dřívější právní úprava Před přijetím občanského zákoníku předsmluvní odpovědnost nebyla v českém právním řádu přímo upravena (vyjma odpovědnosti za sdělení důvěrných informací v obchodních vztazích upravené v obchodním zákoníku§ 271 zákona č. 513/1991 Sb.), nicméně povinnost náhrady škody za porušení smluvní odpovědnosti byla dovozena judikatorně. Judikatura se přitom opírala o § 415 dříve platného občanského zákoníku z roku 1964 o povinnosti předcházet hrozícím škodám.
Předsmluvní odpovědnost v různých právních řádech (výběr) V Německu je koncept předsmluvní odpovědnosti výslovně zakotven v občanském zákoníku BGB, v § 311 odst. 2. V Rakousku sice není koncept předsmluvní není přímo upraven v občanském zákoníku ABGB, nicméně je uznáván na základě judikatury, která vychází z tzv. teorie dobré víry.
Reference
Kategorie:Soukromé právo Kategorie:Závazkové právo