Josefína Kounicová (rozená Josefa Horová, 7. dubna 1881 Žinkovy – 5. října 1961 Praha) byla česká mecenáška, druhá manželka Václava hraběte Kounice. Neurozená dcera tesaře pocházela z chudých poměrů a byla o 33 let mladší než její choť – šlechtic, právník a politik. Po desetileté známosti se v květnu 1908 vzali a při té příležitosti novomanželé založili nadaci na zřízení vysokoškolských kolejí v Brně. Po pětiletém bezdětném manželství však ovdověla a prožila další téměř půlstoletí v nových pořádcích republiky, válečného běsnění i budování socialismu.
Život
Raná léta Narodila se v Žinkovech u Přeštic v Pošumaví 7. dubna 1881 do rodiny Barbory Horové a jejího muže tesaře Vojtěcha Hory, pokřtěna byla jako Josefa. Měla vlastní sestru Annu a další dvě starší sestry Barboru a Marii, jež si přivedla z předchozího manželství matka Barbora rozená Kuželová, provdaná Duchková. Chudá rodina žila v dřevěné doškové chalupě, Josefína později ve vzpomínkách uváděla, že v mládí bývala slabá a často nemocná. Po dokončení obecné školy v Žinkovech (1886–1895) chtěla dále studovat, to ale otec s ohledem na finance a zdraví své dcery nedovolil. Jen krátce tak docházela na měšťanskou školu do Nepomuku na ruční práce a jiné předměty.VRZÁČKOVÁ (2014). S. 29–30.
Později ji k sobě přijala zámožnější teta Barbora Ostratická, která pracovala jako kuchařka a hospodyně na panském domě v Uherském Brodě a jejíž manžel byl vrchnostenský úředník tamtéž.VRZÁČKOVÁ (2014). S. 31. Josefa zde nastoupila na jaře 1897 jako hospodyně a učila se ženským pracím, především vaření.
Kounicové v Uherském Brodě vlevo|náhled|Panský dům v Uherském Brodě v 90. letech 19. století Uherskobrodské panství vlastnil již od roku 1611 šlechtický rod Kouniců. Po Aloisi Václavu Kounicovi (1774–1848), který zemřel jako otec čtyř dcer a poslední mužský dědic moravské větve, převzal moravské državy Michael Karel Kounic (1803–1852) z české větve rodu, resp. po vleklém sporu s Aloisovými dcerami až v roce 1862 jeho prvorozený syn z manželství s Eleonorou Voračickou z Paběnic (1809–1898) Albrecht Kounic (1829–1897).
Albrechtův nejmladší bratr Václav (1848–1913) se mezitím věnoval studiu práv a pak politické kariéře poslance Českého zemského sněmu i Říšské rady. Od roku 1877 byl ženatý s herečkou Josefínou Čermákovou (1849–1895), s níž sídlil na zámku Vysoká u středočeské Příbrami. Druhá polovina 90. let mu však přinesla sérii ztrát: v květnu 1895 zemřela jeho choť,KLOBAS (1993). S. 62. v lednu 1897 bratr AlbrechtKLOBAS (1993). S. 66. a v lednu 1898 matka Eleonora.KLOBAS (1993). S. 71. Václav se v dubnu 1897 vzdal zemského a pak i říšského poslaneckého mandátu a převzal starost o dědictví a rodový majetek na Moravě. Pobýval zprvu převážně ve Slavkově a podle potřeby zajížděl do Uherského Brodu,KLOBAS (1993). S. 68. kde se ocitl přibližně ve stejné době jako Josefa Horová.
Před svatbou náhled|upright|Osmnáctiletá Josefa Horová v říjnu 1899 Kdy se tehdy již padesátiletý hrabě poprvé setkal s prostou dívkou o 33 let mladší, není přesně známo.KLOBAS (1993). S. 73. V Kounicových zápiscích se první poznámky o Pepičce, jak jí pak říkal, objevily v červenci 1899.KLOBAS (1993). S. 75. Jejich vztahu nepřál značný věkový rozdíl ani příslušnost k odlišným společenským vrstvám (ačkoli pro hraběte bylo podobnou zkušeností už první manželství s neurozenou herečkou, ani v tom případě však rozdíl nebyl tak velký).VRZÁČKOVÁ (2014). S. 34.
Aby Václav Kounic Josefu podpořil, poskytl jí možnost vzdělávání v soukromém Kodetově ústavu v Praze, kde se dívky ze zámožných rodin připravovaly na manželství studiem jazyků, literatury, malby, hry na piano či společenského vystupování.KLOBAS (1993). S. 76.VRZÁČKOVÁ (2014). S. 36–38. Zpěv se učila u členky Národního divadla Růženy Maturové. V Praze bydlela u Terezie Koutecké, Kounicovy švagrové (1845–1905, v roce 1888 ovdovělá), a stýkala se i s jeho tchyní Klotildou Čermákovou (1823–1903). V letních měsících pobývala na zámku Vysoká, kde se seznámila také s Antonínem Dvořákem a jeho rodinou. Na její podnět např. v červnu 1902 složil Dvořák Vysockou polku, jejíž rukopis si po jeho smrti na jaře 1904 uchovala.VRZÁČKOVÁ (2014). S. 39–40.
Formálně byla Josefa k 1. lednu 1902 Kounicem jmenována „prozatímní účetní revidentkou“ s ročním platem 600 korun.KLOBAS (1993). S. 78. Teprve v roce 1905 dokončila svá pražská studia a také v dubnu s věkem 24 roků dosáhla právní plnoletosti, takže mohla začít oficiálně vystupovat po Kounicově boku.
Zámeček Obora náhled|vlevo|upright|Zámeček Obora na snímku z roku 1910
Mezitím se hrabě rozhodl postavit nové letní sídlo blíže svých moravských panství a vybral si pro ně polesí Obora jižně od Drslavic nedaleko Uherského Brodu. Svou roli mohla hrát i blízkost luhačovických lázní, u stárnoucího hraběte se totiž projevovalo astma a problémy s průduškami. V prosinci 1902 se poprvé sešel s architektem Václavem Wittnerem z Olomouce a následujícího roku začala výstavba. V roce 1904 byl zámeček Obora zkolaudován, ještě až do roku 1907 však pokračovaly další vnitřní úpravy.VACULÍKOVÁ (2008). S. 14, 16. Při kolaudaci měl údajně získat číslo popisné 113, na Josefinu přímluvu z pověrčivosti, aby neneslo smůlu, však bylo přenecháno jinému stavení a zámeček byl označen číslem 114.
V květnu 1905 Kounic prodal Vysokou, k níž Dvořákovou smrtí ztratil poslední vazbu. Část mobiliáře nechal převézt do svého pražského domu a část do nového sídla, kam se v červnu téhož roku mohl i s Josefou nastěhovat.KLOBAS (1993). S. 79–80. V jednom z dopisů z dubna 1905 jí psal o úpravách sídla, jež prý nechal vybudovat pro ni.VRZÁČKOVÁ (2014). S. 41. Hrabě i s místními obyvateli pak zámečku začal přezdívat Pepčin zámek, později zkráceně Pepčín,ORSÁGOVÁ (2009). S. 25. což se však Josefě nelíbilo, považovala to za posměšné a urážlivé.
Sňatek a dar studentstvu náhled|upright|Svatební fotografie novomanželů od Jana LanghansePatrně již při budování zámečku pomýšlel hrabě na druhé manželství. Aby však sňatkem se ženou nešlechtického původu nepřišel o majorát/fideikomis (zděděné statky), musel k němu nejprve získat souhlas.VRZÁČKOVÁ (2014). S. 42. Do svatby pár pobýval střídavě v Oboře a na zimu v Praze. Na počátku roku 1906 hrabě mimo jiné také navštívil svého přítele architekta a mecenáše Josefa Hlávku (1831–1908) a pražské studentské koleje, patrně již s myšlenkou na vlastní podporu moravského školství.KLOBAS (1993). S. 82–83.VACULÍKOVÁ (2008). S. 17. V březnu 1908 odjeli Horová s Kounicem na třítýdenní předsvatební cestu na balkánský jih rakousko-uherské monarchie, kde společně navštívili významná města pozdější Jugoslávie či (později italský) Terst.KLOBAS (1993). S. 84.VRZÁČKOVÁ (2014). S. 43.
Po asi desetileté známosti, dne 12. května 1908, se v Praze na smíchovském farním úřadě uskutečnila svatba Josefíny a Václava Kounicových.VRZÁČKOVÁ (2014). S. 44. Novomanželé se mimo jiné nechali vyfotografovat u Jana Langhanse, na svatební hostině v hotelu Paříž u Obecního domu pak hostům oznámili darování Kounicova brněnského paláce za účelem vybudování studentských kolejí pro potřeby studentstva z brněnského vysokého učení.VRZÁČKOVÁ (2014). S. 45.KLOBAS (1993). S. 84–89. Palác na Radwitově (dnešním Žerotínově) náměstí prý byl zamýšlen jako svatební dar Josefě, ta jej však coby příliš hodnotný odmítla přijmout a vyslovila přání věnovat jej na dobročinné účely. Pod nadační listinou již byla podepsána jako Josefína hraběnka z Kaunic. vlevo|náhled|Kounicovský brněnský palác jako dar českému studentstvu Manželství Josefíny s Václavem zůstalo bezdětné. Hrabě vyrůstal jako nejmladší z 10 sourozenců a odtud patrně pramenila silná averze – cizí děti údajně neměl v lásce a po vlastních netoužil (děti ostatně ve svých manželstvích nezanechali ani tři jeho bratři Jindřich, Jiří a EvženORSÁGOVÁ (2009). S. 26.VACULÍKOVÁ (2008). S. 18.).VRZÁČKOVÁ (2014). S. 47–48.
I po sňatku pobývali střídavě v Oboře a v Praze, Josefína později vzpomínala také na své časté cesty za manželovou rodinou do Slavkova a Vídně. Ve Slavkově využívali byt zřízený v jihozápadní části zámku, v Praze pak od roku 1910 byt v ulici Na Struze s výhledem na Slovanský ostrov. V Oboře manžele navštěvovali i známí umělci a literáti jako Alois Jirásek, Josef Svatopluk Machar, Adolf Heyduk, Josef Anýž, právník a pražský starosta Karel Groš, často také rodinní přátelé malíři Josef Klír a Joža Uprka.KLOBAS (1993). S. 91. Václav doprovázel Josefínu na plesy, výstavy a koncerty.KLOBAS (1993). S. 97–99. Společně rádi zajížděli do Luhačovic,VRZÁČKOVÁ (2014). S. 24. jejichž lázeňské procedury využili např. na přelomu září a října 1910VRZÁČKOVÁ (2014). S. 12. a kde i provozovali tenis.
Manželova smrt náhled|Společný snímek manželů Kounicových V květnu 1913 ještě oslavili pětileté manželské jubileum, v červenci byli na svatbě syna Kounicovy neteře Marie Alexandra Hohenlohe, před koncem září hrabě oslavil své 65. narozeniny, načež odcestoval do Krakova, vrátil se však nachlazený a jeho zdravotní stav se horšil, až v noci z 13. na 14. října 1913 v Uherském Brodě zemřel. Poslední rozloučení proběhlo v Brodě 17. října a Josefína s rakví poté cestovala smutečním vlakem k dalším zastavením ve Slavkově a v Brně. V Praze následovalo loučení v neděli 19. října a hraběcí ostatky byly uloženy na hřbitově na Malvazinkách.KLOBAS (1993). S. 99–101.
Václav Kounic údajně vyhotovil závěť, v níž ustanovil Josefínu svojí univerzální dědičkou. Závěť se však nenašla, a tak probíhalo dědické řízení podle zákona.VRZÁČKOVÁ (2014). S. 49. Rodové statky na Moravě získal jako fideikomis poslední mužský dědic, Václavův bratr Evžen,KLOBAS (1993). S. 108. který žil ve Vídni, a protože trpěl kýlou, nemohl se o řízení hospodářství starat naplno a úzce spolupracoval s Josefínou. V roce 1919 zemřel Evžen bezdětný a s ním Kounicové po meči vymřeli. O majorát pak nastaly vleklé spory mezi Rudolfem Kristiánem z Vrbna (1864–1927) a rodem Pálffyů. Ty skončily až v roce 1923 smírem ve prospěch Josefa Pálffyho a částečně jeho bratra Petra, kteří se ujali slavkovského a brodského panství.
Vedle rodového majetku existoval ještě Václavův majetek alodiální, zejména velkostatek Prakšice a polesí Obora se zámečkem. O něj se Josefína dělila s dalšími dědici: dcerami Václavova nejstaršího bratra Albrechta Marií provdanou hraběnkou Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst (1855–1918, tehdy již ovdovělou) a Eleonorou provdanou hraběnkou Andrássy (1862–1936) a také s baronem Josefem Pálffym. Aby Josefína tyto statky získala jen pro sebe, musela ostatní podílníky vyplatit a pro tyto účely se zadlužila.ORSÁGOVÁ (2009). S. 27.
Vdovský život v republice náhled|Kounicovy studentské koleje krátce po dokončení, v roce 1925|vlevo Mezitím proběhla také první světová válka, kterou Josefína Kounicová přečkala převážně v Brně a Praze.VACULÍKOVÁ (2008). S. 19. Po manželově smrti převzala jeho čestnou funkci protektora studentských kolejí v Brně,KLOBAS (1993). S. 107. jejichž realizace však poněkud vázla, v roce 1916 se podařilo odkoupit pozemek v Žabovřeskách a v listopadu 1923 se mohlo nastěhovat prvních sto studentů.KLOBAS (1993). S. 106. Po vzniku Československé republiky hraběnka přišla o svůj šlechtický titul a v důsledku pozemkové reformy také o část rozlohy svých pozemků. Kromě Prakšic a Obory disponovala domem v Uherském Brodě (Hradišťská č. 6) a dvěma domy v Praze (Zborovská č. 117, kde Kounic bydlel už se svou první ženou, a Na Struze č. 1).