Pietro Nenni (9. února 1891 Faenza – 1. ledna 1980 Řím) byl italský socialistický politik a novinář, dlouholetý vůdce Italské socialistické strany, ministr v mnoha italských vládách. Patřil k zakladatelům poválečné Italské republiky a od dvacátých do šedesátých let 20. století byl ústřední postavou italské levice. Úzce spolupracoval s italskými komunisty a v roce 1951 dostal od Sovětů Stalinovu cenu míru. Tu však po invazi Sovětského svazu do Maďarska roku 1956 vrátil a politicky se začal orientovat více středově; invazi Varšavské smlouvy do Československa roku 1968 pak okamžitě ostře odsoudil.
Nenni pocházel z chudých poměrů a svou politickou dráhu začal v řadách Italské republikánské strany. Organizoval protesty proti italsko-turecké válce roku 1911 a spřátelil se se socialistou a pozdějším diktátorem Benitem Mussolinim, s nímž na čas sdílel vězeňskou celu. V létě 1914 ještě bojoval za mír, ale brzy změnil názor a odešel dobrovolně bojovat do první světové války, kde byl těžce zraněn. Po ukončení války pomáhal zakládat fašistické hnutí. Z fašismu však brzy vystřízlivěl a když 23. března 1921 bojůvka černokošiláčů ničila sídlo socialistických novin Avanti!, šel ho bránit. Seznámil se přitom s ředitelem novin, dostal v nich místo zahraničního korespondenta a vstoupil do Italské socialistické strany. Později se sám stal šéfredaktorem a ředitelem Avanti! a levicovým novinářem zůstal až do svého nástupu do vysoké politiky po druhé světové válce. Jako antifašista musel roku 1926 odejít do exilu. Působil v Paříži, bojoval ve španělské občanské válce, roku 1943 byl zatčen Gestapem a vydán italské policii. Když se po Mussoliniho pádu dostal na svobodu, působil v odboji proti německým okupantům.
Nenni byl členem první poválečné vlády a pomohl prosadit zrušení monarchie a ustavení republiky. Působil pak ještě v řadě dalších vlád, z toho dvakrát v roli ministra zahraničí. Pokoušel se sjednotit levicové strany; vztah s komunisty ovšem ochladl po vpádu Sovětů do Maďarska roku 1956 a spojení se sociálními demokraty roku 1966 přineslo špatné volební výsledky, takže sjednocená strana se poté opět rozpadla. V polovině padesátých let začal svou stranu přibližovat politickému středu, takže se stala schopnou vytvářet středolevé koalice s křesťanskou demokracií, tehdy nejsilnější politickou stranou Itálie, a to pro socialisty znamenalo možnost prosadit některé body svého reformního programu. Nenni byl roku 1970 jmenován doživotním senátorem a jeho politické dědictví v roli vůdce socialistů převzal Bettino Craxi. Poslední významný politický akt vážně nemocný Nenni vykonal zhruba půl roku před smrtí, kdy se dostavil do Senátu, aby jako nejstarší přítomný člen komory vedl ustavující zasedání do zvolení nového předsedy, protože jinak by tato čestná funkce připadla bývalému fašistovi.
Život
Do první světové války
Mládí Nenni se narodil 9. února 1891 ve městě Faenza v provincii Ravenna do chudé rodiny. Jeho rodiče Giuseppe a Angela Castellaniovi byli pachtýři hrabat Ginnasiových.
Nenni přišel ve věku pěti let (1896) o otce. V dubnu 1898, ve věku 7 let, byl svědkem násilí kavaleristů proti dělníkům a ženám, kteří během hladových nepokojů napadli pekárny. Tento incident ho silně ovlivnil a naplnil ho hněvem.cfr. Giuseppe Tamburrano, Pietro Nenni, Roma-Bari, Laterza, 1986
Díky zájmu hraběnky Ginnasiové, která chtěla, aby se stal knězem, se matce podařilo Pietra umístit do sirotčince Maschi Opera Pia Cattani. Tam brzy projevil svou vzpurnou povahu: v roce 1900, po atentátu na Umberta I., napsal na chodbě ubytovny Viva Bresci, Ať žije Bresci.Giorgio Galli, Storia del socialismo italiano: da Turati al dopo Craxi, Baldini Castoldi Dalai editore, Milano, 2007, pag. 291
V roce 1908 byl Nenni zaměstnán jako písař v keramické továrně ve Faenze, ale po několika měsících byl propuštěn za účast na zemědělské stávce a zároveň vyloučen ze sirotčince, kde stále bydlel. Dne 5. dubna se v novinách Popolo di Faenza objevil jeho první článek. Další články mu vyšly v faentském republikánském týdeníku Il Lamone. Nenni vstoupil do Italské republikánské strany, účastnil se mnoha demonstrací a zažil své první dny ve vězení.
V roce 1909 Nenni podporoval politické stávky mezi dělníky mramorových dolů v Lunigianě a stal se ředitelem místního deníku Lo Svegliarino. Spolu s Eugeniem ChiesouEnzo Santarelli, Nenni dal repubblicanesimo al socialismo (1908-1921) Contributo ad una biografia, Studi Storici, Anno 14, No. 4 (Oct. - Dec., 1973), s. 875. byl jedním z organizátorů generální stávky na protest proti popravě španělského revolucionáře Francisca Ferrera Guardii. Na začátku roku 1910 krátce pracoval v katastru ve městě Santa Sofia (byl propuštěn kvůli „špatnému chování a politickým názorům“, jak zaznamenala policie), a po letní přestávce se přestěhoval do Forlì, kde byl jmenován tajemníkem nové republikánské družstevní organizace pro zemědělské dělníky.Alberto Mazzuca, Luciano Foglietta, Mussolini e Nenni amici nemici, Bologna, Minerva Edizioni, 2015, s. 14-15. Stal se také redaktorem týdeníku Il Pensiero Romagnolo.
Dne 8. března 1911 se Nenni oženil s Carmelou Emilianiovou (1893–1966), známou jako Carmen, se kterou pak měl čtyři dcery: Giulianu (nar. 1911), Evu (nar. 1913), Vittorii (nar. 1915) a Lucianu (nar. 1921). Téhož roku 1911 byl Nenni jmenován tajemníkem nové republikánské pracovní komory ve Forlì, která vznikla po roztržce mezi republikány a socialisty.
Republikánský aktivista náhled|vlevo|Gabriele Galantara, karikatura pro L'Asino proti válce v Libyi, 1911 Ve Forlì se Nenni seznámil s Mussolinim, tehdejším tajemníkem forliského socialistického hnutí a šéfredaktorem jeho oficiálního periodika L'idea socialista, který Mussolini přejmenoval na Lotta di classe. Přestože byli sousedé, byli nejprve protivníky (často docházelo k potyčkám mezi republikány a socialisty), ale později se spřátelili.O vztahu Nenni-Mussolini píší: Duilio Susmel, Nenni e Mussolini mezzo secolo di fronte, Rizzoli, Milano, 1969; Nicholas Farrell, Giancarlo Mazzuca, Il compagno Mussolini, Rubbettino, Catanzaro, 2013; Alberto Mazzuca, Luciano Foglietta, Mussolini e Nenni amici nemici, Minerva Edizioni, Bologna, 2015.
V září 1911 oznámil premiér Giolitti rozhodnutí italské vlády vyhlásit válku Osmanské říši a obsadit severoafrické oblasti Tripolitánie a Kyrenaika a ostrovy v Egejském moři zvané Dodekanské ostrovy. Nejrozhodnější odpor proti válce v Libyi vyjádřili Syndikální revolucionáři, mladí socialisté, zejména Amadeo Bordiga, ale také část republikánů včetně Nenniho, kteří se snažili válku blokovat demonstracemi a masovými stávkami. Generální konfederace práce vyhlásila na 27. září 1911 celodenní generální stávku, ale kvůli vnitřním rozporům v revolučním hnutí byla stávka úspěšná pouze ve Forlì. Forlì se „díky spojení socialistů a republikánů stalo nejpokrokovějším místem“ veřejné odpovědi na válku v Libyi.Enzo Santarelli, citováno v: Elio Santarelli, Terza Pagina, Associazione Mazziniana Italiana, Forlì 2007, s. 75. Během třídenních demonstrací ve Forlì od 25. do 27. září 1911 byl Nenni zraněn třemi ranami šavlí. Dne 14. října byl spolu s dvacetiletým Aureliem Lollim, portýrem republikánské pracovní komory ve Forlì, a Mussolinim zatčen a odsouzen k jednomu roku a patnácti dnům vězení. Lolli byl odsouzen na šest měsíců, Mussolini na rok a byl uvězněn v Bologni ve stejné cele jako Nenni.Renzo De Felice, Mussolini il rivoluzionario, 1883-1920, Collana Biblioteca di cultura storica, Einaudi, Torino, 1965. Sull'argomento vedasi anche: Maurizio Degl'Innocenti, Il socialismo italiano e la guerra di Libia, Roma, Editori Riuniti, 1976. Po odvolání v Bologni byly tresty pro tři aktivisty sníženy: Nenni dostal 7 měsíců, Mussolini 5 měsíců a Lolli 4 a půl měsíce.cfr. Pietro Nenni, Vento del Nord, Einaudi, Torino, 1978, s. LXInáhled|vlevo|Pietro Nenni v roce 1912 V období mezi lety 1912 a 1915 pobýval Nenni v Marche v oblasti měst Pesaro, Jesi a Ancona, kde se věnoval intenzivní činnosti jako řečník a novinář.Marco Severini, Nenni il sovversivo. L'esperienza a Jesi e nelle Marche (1912-1915), Venezia, Marsilio, 2007. náhled|Nenni na útěku v Cingoli (MC) během jednoho ze svých mnoha procesů v roce 1914 Dne 27. listopadu 1913 byl Nenni jmenován tajemníkem Republikánského sdružení Marche a v prosinci se stal ředitelem Lucifero,Periodico della Consociazione repubblicana delle Marche, fondato ad Ancona nel 1870, primo direttore fu Domenico Barilari (Venezia 1840 – Ancona 1904). Vedi Lucifero, un giornale della democrazia repubblicana, a cura di Giancarlo Castagnari e Nora Lipparoni, prefazione di Giovanni Spadolini, 1981, Ancona, Bagaloni Editore. republikánského časopisu v Anconě. Do Ancony se přestěhoval se svou rodinou a starou matkou Angelou Castellaniovou. náhled|vlevo|Pamětní pohlednice s portréty Antonia Casaccia, Attilia C(G)iambrignoniho a Nella Budiniho, tří protestujících, kteří byli zavražděni v Anconě 7. června 1914
Dne 7. června 1914 po ukončení protiválečného shromáždění konaného v budově Villa Rossa v Anconě, sídle Italské republikánské strany, policisté stříleli na účastníky opouštějící sál, přičemž zabili dva republikánské aktivisty a jednoho anarchistu. Následoval týden stávek a nepokojů, které byly na místní úrovni organizovány Nennim spolu s anarchistou Erricem Malatestou a na národní úrovni podporovány Mussolinim prostřednictvím socialistického deníku Avanti! V některých částech Itálie se tyto události staly skutečným povstáním lidu, známým jako Settimana rossa (Rudý týden).
Téměř všichni historikové potvrzují přítomnost Nenniho na shromáždění 7. června ve Villa Rossa a řadí ho mezi řečníky.cfr. Marco Severini (a cura di), La Settimana rossa, Aracne editore, Ariccia, 2014. Podle profesora Gilberta Piccininiho se však Nenni 7. června nacházel v Jesi, kde se také měly konat protiválečné protestní akce.Viz příspěvek profesora Gilberta Piccininiho na konferenci "Vittoria Nenni, un'anconetana nell'inferno di Auschwitz", která se konala 6. května 2016 v Anconě. videozáznam Sám Nenni u výslechu 26. června uvedl, že ve Villa Rossa byl.
Komunistický historik Enzo Santarelli Nenniho pragmatismus v době ukončení stávky v Anconě zhodnotil takto:
Nenni byl zatčen 23. června, zatímco Oddo Marinelli a Malatesta se dokázali dostat do exilu, první do Švýcarska, druhý do Anglie. Nenni byl vězněn v anconské věznici Santa Palazia. Soudní proces, který byl přesunut do L'Aquily kvůli „legitimním podezřením“, začal 19. listopadu. Nenni před soudem obhajoval vznešenost svých myšlenek: „Věřím s Mazzinim, že život je posláním a že jsme zde, abychom spolupracovali na boji lidstva za společnost svobodných a rovných.“ Nakonec byl spolu se všemi ostatními obviněnými amnestován na základě královské milosti z 30. prosince při příležitosti narození princezny Marie Savojské.R.D. n.1408 in Gazzetta Ufficiale del Regno del 30 dicembre 1914. Cfr. Pietro Nenni, Vento del Nord, Einaudi, Torino, 1978, s. LXII
Nějaký čas poté Nenni prohlásil, že masakr za každou cenu chtěla anconská policie, která ho vyprovokovala a předem naplánovala ve spolupráci s reakčními silami.
Voják a fašista O několik týdnů později, 28. června 1914, došlo k atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este, což vedlo k vypuknutí první světové války. Itálie nejprve zůstala neutrální, ale okamžitě se objevilo mnoho intelektuálů a politiků, kteří podporovali vstup do války po boku Francie, Spojeného království a Ruska proti Rakousko-Uhersku.
Také Nenni byl pro intervenci proti Rakousko-Uhersku. Došel k tomuto názoru, když byl vězněn v anconské věznici Santa Palazia, a vyjádřil ho v článku s názvem Chceme válku, protože nenávidíme válku, který díky spolupráci jednoho dozorce vyšel v Luciferu dne 6. září 1914.