Chankendi (, ) je město v regionu Náhorního Karabachu v Ázerbájdžánu. Do října roku 2023 bylo jako Stěpanakert hlavním městem mezinárodně neuznané Republiky Arcach. V rámci administrativního dělení Ázerbájdžánu na 14 ekonomických oblastí spadá do ekonomické oblasti Karabach a je jedním z jejích center.
Název Nejstarší zaznamenaná arménská osada na témže místě nesla jméno Vararakn (Վարարակն, „rychlé jaro“ arménsky). Mkrtchyan, Shahen. «Ստեփանակերտ» [Stepanakert]. Armenian Soviet Encyclopedia. Yerevan: Armenian Academy of Sciences, 1985, vol. 11, pp. 124–125. Jako Chankendi (Xankəndi, znamenající ázerbájdžánsky „chánova vesnice“) vešlo ve známost v polovině 19. století. Na Stěpanakert bylo přejmenováno v roce 1923 po arménském bolševikovi Stěpanu Šaumjanovi.
Se získáním nezávislosti Ázerbájdžánu v roce 1991 došlo ke zrušení sovětského komunistického jména a navrácení původního jména Chankendi. Název Stěpanakert ale používala dále neuznaná Republika Arcach. Po jejím faktickém zániku v roce 2023 (de iure dokončeném k 1. 1. 2024) však i kvůli emigraci většiny arménského obyvatelstva z regionu po třetí válce o Náhorní Karabach došlo k sjednocení faktického a právního názvu na Chankendi.
Historie Založení Podle arménských zdrojů existovala v místě dnešního Chankendi středověká arménská osada Vararakn, pojmenovaná podle řeky protékající městem. Od 10. do 16. století byla osada součástí arménského Chačenského knížectví. Na konci 18. století bylo založeno Chanbach, zimní sídlo karabašského chána ze Šuše. Od většiny ostatních ázerbájdžánských měst se tedy Chankendi liší tím, že je to relativně mladé město. Zimní sídlo chána bylo postaveno na úpatí hor jen 10 km od jeho sídla v Panahabádu. V prvních letech existence osady tam žil jen chán, jeho rodina, příbuzní a vojenská posádka. Po několika letech se ale do okolí chánova zimního sídla začali stěhovat i řemeslníci, obchodníci a rolníci – osada byla přejmenována na Chankendi – Chánova vesnice.
Ruská nadvláda vlevo|náhled|Ruská pohlednice z 19. století. V popředí Šuša, v pozadí kasárna Chankendi, tehdy psáno Chan-Kendy. Na základě Gulistánské dohody v roce 1813 přešlo město jako součást Karabašského chanátu pod Rusko. Aby se zabránilo častým muslimským (tedy ázerbájdžánským) povstáním proti ruské moci, byly po Karabachu rozmisťovány početné ruské posádky. Jedna z nich byla umístěna i do Chankendi, pro jeho strategickou polohu. Z Chankendi Rusové mohli snadno ovládnout Šušu a také nedaleký Agdam, Chodžali, Malibejli, Karkidžahan a jiné. Aby ruská vojenská posádka byla ve městě podpořena, byl v Moskvě vypracován plán na přesídlení křesťanských Arménů a Rusů do osady. Roku 1813 nežil v Chankendi ani jeden Rus a ani jeden Armén. V roce 1847 žilo v osadě již 80 arménských a 52 ruských rodin. I po roce 1847 pokračovalo přestěhovávání křesťanských Arménů z Persie do rychle se rozvíjející osady. Ruská vláda Arménům důvěřovala více než muslimským Ázerbájdžáncům a umisťovala je do vedení úřadů a civilní správy. V polovině 19. století bylo Chankendi spíše kozáckou vesnicí než běžnou ázerbájdžánskou osadou. Ve vesnici sídlil ruský Sunženský pluk. Byla tam kasárna, nemocnice, plukovní kostel a žily tam rodiny důstojníků a některých vojáků. Mezi ruskými obyvateli se díky důležitosti vojenské posádky běžně o osadě mluvilo jako o „ústředí“ namísto jakéhokoliv domorodého označení.
V roce 1900 mělo Chankendi již 3000 obyvatel, existovala zde dvoustupňová základní škola. Ve městě sídlilo kozácké vojsko. V Chankendi Arméni tou dobou dosáhli nadpolovičního počtu obyvatel, ale stále tam žila ázerbájdžánská šlechtická elita, intelektuálové, hudebníci a umělci.
Republikánské období Říjnová revoluce se Chankendi vyhnula. Město bylo uchráněno revolučních zmatků. V roce 1918 byl vyhlášen nezávislý Ázerbájdžán a město k němu bylo i přes odpor většinových arménských obyvatel připojeno. Oblast měla pod kontrolou arménská rada a milice, i přes několikeré vojenské intervence ázerbájdžánské armády a aktivitu britské mise do roku 1919 se Ázerbájdžánu nepodařilo získat trvalou správní kontrolu. Roku 1920 konflikt přerostl do otevřené války, kterou přerušila až invaze Rudé armády.Walker. The Survival of a Nation. pp. 285–90 Nezávislá Arménie i nezávislý Ázerbájdžán si nárokovali Karabach, Zangezur a Nachičevansko. Ve všech třech provinciích převládalo arménské obyvatelstvo a oba státy je považovaly za své historické území. Po připojení obou zemí k SSSR bylo potvrzeno, že Náhorní Karabach (včetně Chankendi) a Nachičevansko zůstane ázerbájdžánské a Zangezur bude připojen k Arménské sovětské socialistické republice. Neřešení národnostních otázek při vzniku SSSR vedlo k etnickým válkám na konci období SSSR.
Sovětské období náhled|Budova Nejvyššího sovětu Náhorněkarabašské autonomní oblasti, později používané jako prezidentský palác samozvané Republiky Arcach. V roce 1923 bylo město přejmenováno na Stěpanakert na počest Stěpana Šaumjana, padlého bolševického revolucionáře a člena komuny v Baku. Jelikož pogrom v Šuše, původně hlavním městě regionu, v roce 1920 znamenal jeho částečnou destrukci, jakožto i vysídlení či pobití větší části jeho obyvatel (zejména Arménů),The Armenian People from ancient to modern times, ed. by Richard G. Hovannisian, USA, 1997, Vol. II, p. 318 byl určen jako hlavní město Náhorněkarabašské oblasti Stěpanakert. Za čas Stěpanakert vyrostl v nejvýznamnější město regionu (oficiální status města od 1940). Jeho populace vzrostla z 10 459 v roce 1939 na 33 000 v 1978.
Roku 1926 městská správa odsouhlasila nový vzhled města navržený Alexandrem Tamanjanem; dva další návrhy na rozšíření byly schváleny v 30. a 40. letech, obě zachovávající původní část návrhu. Bylo založeno několik škol a dvě polikliniky, stejně tak roku 1932 arménské divadlo pojmenované po Maximu Gorkém. Stěpanakert již tou dobou sloužil jako hlavní ekonomické centrum oblasti.
V sovětském období docházelo k prudkému nárůstu populace, v roce 1939 mělo město 10 000 obyvatel, v roce 1959 20 000 obyvatel, v roce 1970 30 000 obyvatel a v roce 1988 jich bylo 60 000. Zdvojnásobení populace každých dvacet let bylo skvělým ukazatelem rozvoje provinčního sovětského města. Pro rostoucí populaci se stavěly nejen panelákové byty, ale také příslušná sociální a komunální infrastruktura, budovaly se moderní socialistické podniky, aby byl dostatek pracovních míst. Podniky postavené ve Stěpanakertu vyráběly více než polovinu průmyslové produkce Náhorního Karabachu.
Nové hlavní město Náhorního Karabachu mělo po celou dobu SSSR ve vedení jen arménské komunisty, někteří z nich byli do Stěpanakertu překládání z arménského Jerevanu. Původní Ázerbájdžánci se v sovětském období postupně vystěhovávali a město se stávalo více arménské.
Roku 1978 byl Stěpanakert povýšen na město a okres byl přejmenován na Askeran.
Do roku 1988 se v průmyslové krajině Stepanakertu nacházely závody na výrobu hedvábí, výrobci obuvi, dílny na výrobu koberců, oděvní továrny, mlékárny a vinařské podniky, které si získaly uznání v celém regionu jižního Kavkazu. Mezi další výrobní kapacity patřil významný elektrotechnický komplex, provozy na výrobu nábytku a závody na stavební materiály.
První válka o Náhorní Karabach Politické a ekonomické reformy, které generální tajemník Michail Gorbačov zahájil roku 1985 znamenaly decentralizaci sovětské autority. Arméni, jak v samotné Arménii, tak Náhorním Karabachu, viděli program těchto reforem jako příležitost, jak oba celky sjednotit. 13. února 1988 desítky tisíc Arménů demonstrovaly v Stěpanakertu na Leninově náměstí (nyní Vítězné náměstí) a požadovaly připojení regionu k Arménii. 20. února 1988 nejvyšší sovět Náhorního Karabachu hlasoval pro připojení k Arménské SSR, což bylo odsuzováno autoritami sovětského Ázerbájdžánu. Vztahy mezi Armény a Ázerbájdžánci, podporujícími pozici tehdejší ázerské vlády, se na to v následující době značně zhoršovaly. V září 1988 se odehrály vzájemné násilnosti zahrnující fyzické napadání a pálení majetku a domů, které měly za následek útěk části obyvatel z města a desítky zraněných. Sovětská armáda, poslaná do města zjednat pořádek, zavedla třídenní zákaz vycházení. Mezi Ázerbájdžánci se šířily fámy o tom, že stěpanakertští Arméni chtějí otrávit vodovodní potrubí do Šuše a také o tom, že dvě ázerbájdžánské studentky byly znásilněny, v reakci na to pochodovaly stovky mladých Ázerbájdžánců z Agdamu na Stěpanakert, byly zastaveni ale Armény před městem a dva ze studentů byli zabiti a mnoho dalších zraněno. Tito dva mrtví ázerbájdžánští studenti jsou považováni za první oběti války v Náhorním Karabachu. V reakci na smrt těchto dvou studentů byl v Sumgaitu proveden pogrom na Armény, ve kterém bylo podle neoficiálních zdrojů zavražděno až 200 arménských civilistů. náhled|Arménští vojáci v sovětských uniformách v Náhorním Karabachu, 1994 Poté, co Ázerbájdžán v roce 1991 deklaroval svoji nezávislost na Sovětském svazu, byl Stěpanakert přejmenován Nejvyšším sovětem Ázerbájdžánské republiky zpět na Chankendi, což bylo součástí dekomunizace a navracení turkického názvosloví. Rozpad SSSR považovali Arméni za příležitost a vyrabovali vojenskou techniku sovětského 366. motorizovaného pluku umístěného ve Stěpanakertu. Ruští vojáci tohoto pluku prodávali své zbraně Arménům, aby měli na jídlo. Americký žurnalista Scott Harton, který v roce 1991 navštívil Chankendi, se stal přímým svědkem toho, kdy ruský důstojník Jurij Nikolajevič prodal ruský tank Arménům za 3 000 USD.
Válka, která se tou dobou rozhořela naplno, vyústila v arménskou kontrolu nad oblastí i regiony spojujícími ji s Arménií. Před konfliktem bylo Chankendi se 70 000 obyvateli největším městem oblasti (Arméni v té době tvořili 75 % celkové populace oblasti). Do roku 1992 toto číslo kleslo na 50 000.
Během války bylo město silně poničeno, zejména na počátku roku 1992, kdy Ázerbájdžánci využili město Šuša jako základnu pro ostřelování a zasypávali jej raketami ze salvových raketometů BM-21 Grad. To trvalo až do 9. května 1992, kdy byla Šuša dobyta arménskými silami. Chankendi nicméně zažívalo letecké bombardování až do konce války.
Klid zbraní byl ustanoven roku 1994. Chankendi se pod sovětským názvem Stěpanakert stalo hlavním městem mezinárodně neuznané Republiky Arcach.
Druhá válka o Náhorní Karabach Od samého začátku druhé války o Náhorní Karabach bylo město terčem útoků ázerbájdžánské armády. Obytné čtvrti byly mj. zasaženy kazetovou municí, obyvatelé byli nuceni uchýlit se do krytů."Karabakh Main City Struck as Armenia Says 'Ready' for Mediation." The Moscow Times. 2 October 2020.
Klid zbraní byl podepsán 10. listopadu 2020, po osvobození města Šuša armádou Ázerbájdžánu, a ponechal kontrolu nad územím Náhorního Karabachu oběma armádám ve stavu z doby podepsání dokumentu. Dohoda dále zahrnovala rozmístění mírových ruských sil a harmonogram předání sousedících ázerbájdžánských okresů.
Stěpanakert zůstal sídlem prezidenta Arcachu, Národního shromáždění, vlády, všech ministerstev a dalších útvarů neuznané Republiky Arcach.
Třetí válka o Náhorní Karabach a současnost náhled|Prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev vztyčuje vlajku během vítězné vojenské přehlídky 15. 10. 2023. Po krátkém ostřelování během třetí války o Náhorní Karabach město 29. září 2023 opustily poslední arménské síly, ve stejný den ve městě začala působit ázerbájdžánská policie. Od 1. října ve městě začaly působit ázerbájdžánské záchranné složky a mobilní operátoři. Dne 15. října 2023 ve městě vztyčil vlajku Ázerbájdžánu prezident Ilham Alijev.