Zelený pochod (, v tamazightu ⵜⴰⵡⴰⴷⴰ ⵜⴰⵣⴳⵣⴰⵡⵜ [tawada tazegzawt]) byl velký mírový pochod z Maroka do Španělské Sahary zahájený 6. listopadu 1975 marockým králem Hasanem II. s cílem získat toto území, které považoval za historickou součást marocké Sahary. Zúčastnilo se ho zhruba 350 000 Maročanů včetně příslušníků marockých ozbrojených sil v přibližném počtu 20 000 mužů. Pochod byl reakcí na stanovisko Mezinárodního soudního dvora vydané na žádost Hasana II., které částečné uznalo historické závazky loajality místních kmenů k marockému sultánovi, ale zamítlo, že by tyto vazby představovaly ztrátu jejich suverenity, a uznalo právo na sebeurčení.
Okolnosti náhled|vlevo|Mauritánský prezident Moktar Ould Daddah, alžírský prezident Houari Boumédiène a marocký král Hasan II. během summitu o španělské Sahaře v roce 1973 v Agádíru Maroko nárokovalo území Španělské Sahary od získání nezávislosti v roce 1956. Rabat prohlašoval, že Španělská Sahara a Mauritánie jsou součástí „Velkého Maroka“, a Mauritánii z tohoto požadavku vyjmul až v roce 1969. Z Mauritánské strany vznášel na uzemí nároky prezident Moktar Ould Daddah a prohlásil je součástí „Velké Mauretánie“.
V roce 1967 Španělsko v reakci na rostoucí mezinárodní tlak v zásadě souhlasilo s uspořádáním referenda v Západní Sahaře o budoucím statusu tohoto území. Samotná realizace se však zpozdila. V roce 1973 bylo založeno západosaharské osvobozenecké hnutí Polisario, které zahájilo ozbrojený boj proti španělské koloniální moci. V témže roce nabídla Frankova vláda kmenovému shromáždění zákon o autonomii. Cílem španělské politiky bylo udržet si co největší vliv na Západní Saharu a zabránit připojení k Maroku, a tak bylo v srpnu 1974 oznámeno, že Španělsko uspořádá v roce 1975 referendum o sebeurčení. Hasan II. se postavil proti jakémukoli referendu, které by mohlo vést k nezávislosti území. Kromě diplomatického úsilí pak Maroko přesunulo jednotky do pohraniční oblasti se Západní Saharou. Španělsko také zvýšilo svou vojenskou přítomnost, a to jak na pevnině, tak na nedalekých Kanárských ostrovech. Pravděpodobně již během arabského summitu v Rabatu v říjnu 1974 dosáhly Maroko a Mauritánie tajné dohody, podle níž měla být Západní Sahara rozdělena mezi oba státy. Političtí pozorovatelé se domnívají, že v tomto období bylo také rozhodnuto o obsazení oblasti silou, pokud to bude nutné. Z podnětu Maroka a Mauritánie přijala Organizace spojených národů rezoluci č. 3292, v níž požádala Mezinárodní soudní dvůr o vydání poradního stanoviska. Španělsko bylo požádáno, aby referendum odložilo. Na marocké domácí scéně byla vláda a Hasan II. kvůli otázce Západní Sahary pod značným tlakem. Opozice krále obviňovala z přílišné váhavosti a kritizovala nedostatek iniciativy a ochoty bojovat.
náhled|upright = 1.2|Princ Juan Carlos a Franco 25. října 1975 Španělsko přestalo od léta 1975 bránit jednotkám Polisario ve volném pohybu po území. Dne 16. října 1975 vydal Mezinárodní soudní dvůr své stanovisko: uznal, že území Západní Sahary nebylo terra nullius před kolonizací Španělskem a že mělo právní vazby oddanosti s Marokem a mauritánským společenstvím. Nenalezl však žádný závazek ohledné jakékoli územní suverenity a došel k závěru, že tyto vazby by neměly bránit uplatnění principu sebeurčení prostřednictvím svobodného a autentického projevu vůle obyvatel území.
Okolnosti byly od konce října také poznamenány agónií generála Franca, který 30. října 1975 přenesl své pravomoci prozatímní hlavy státu na Juana Carlose.
Podle deníku Orient XXI Hasan II. a Alexandre de Marenches, ředitel francouzské služby pro vnější dokumentaci a kontrašpionáž (SDECE), mohli uvažovat o zeleném pochodu jako o prostředku mobilizace marockého lidu kolem svého panovníka. To by také králi umožnilo zbavit se části marocké armády vnímané jako potenciální hrozba.
Podle Jacoba Mundyho z Le Monde Diplomatique několik dní před pochodem, 31. října, pronikl oddíl marockých ozbrojených sil pod velením Ahmeda Dlimiho na daleký severovýchod území, aby překazil možnou protiofenzívu z Alžírska. Obsadil lokality Farsia, Haousa a Idiriya. Podle marockého týdeníku Telquel byly jednotky skutečně přítomny od 31. října 1975, aby zajistily a obsadily „několik strategických bodů“ a „podmanily si partyzány nedávno zřízené fronty Polisario“.
Pochod náhled|vlevo|upright = 2|Král Hasan II. během svého prvního projevu k Zelenému pochodu Zelený pochod byl odvážným krokem Hasana II., kterým zvrátil nepříznivé okolnosti a obnovil politický tlak na obnovení suverenity Maroka nad Západní Saharou. Po zveřejnění stanoviska Mezinárodního soudního dvora během několika hodin oznámil Maročanům, že jeho závěr vyznívá ve prospěch Maroka, přičemž se odvolal na islámské právo, a že je čas zmocnit se území mírovým pochodem. Pochodem chtěl ukázat odhodlání své země dobýt zpět „jižní území“ a donutit Španělsko, aby si vybralo mezi přímým vyjednáváním o cesi a konfrontací s neozbrojenými civilisty, čímž by vyvolalo válku o území, o které už nestálo. Fyzickým obsazením území se také snažil na místě čelit frontě Polisario a odradit Alžírsko od zásahu.
Příprava náhled|Přísaha Hasana II. k zelenému pochodu na kartičce předávané dobrovolníkům: Přísahám při Alláhu Všemohoucím, že zůstanu věrný duchu Zeleného pochodu a budu bojovat za jednotu svého národa v saharské úžině. Přísahám při Alláhu Všemohoucím Všemocném, že budu učit tuto přísahu svoji rodinu a svoje potomky a učiním z toho vyznání víry. Kéž Alláh Všemocný dosvědčí upřímnost mých citů a úmyslů. Plán pochodu vzešel od samotného Hasana II. a marocká vláda se na něj připravovala asi dva měsíce v nejpřísnějším utajení. Podle něj se mělo shromáždit poblíž hranic se španělskou Saharou u města Tarfaja v jižním Maroku 350 000 neozbrojených lidí. V čele s králem měl pochod vyrazit přes hranici a během 15 dnů dorazit do Al-´Ajúnu, hlavního města Západní Sahary vzdáleného přibližně 160 kilometrů, a dosáhnout tak uznání marockého nároku. Všechny marocké provincie byly vyzvány, aby vyslaly účastníky v předem stanoveném počtu. Začátek pochodu byl naplánován na 24. října 1975. Byla zřízena střediska pro nábor účastníků, které speciálně pověření lidé verbovali po celém státě, dokonce i v těch nejmenších vesnicích. Po pouhých třech dnech náborové kanceláře zaregistrovaly 524 000 uchazečů. Marocké zdroje dokonce hovoří o 695 902 registrovaných osobách. Vysoký počet registrovaných osob byl přičítán kromě určitého tlaku ze strany orgánů veřejné moci také národní euforii, která v zemi vyvolala. Velký počet lidí, kteří byli k dispozici, umožňoval úřadům určitý výběr. Studenti tak byli zcela vyloučeni. Městské obyvatelstvo, které bylo považováno za méně loajální ke králi, bylo ve srovnání s venkovským obyvatelstvem zastoupeno výrazně méně. Z odhadovaných 350 000 účastníků bylo 42 500 marockých státních zaměstnanců a asi 50 000 žen.
Mezinárodní společenství bylo tímto neobvyklým oznámením překvapeno. Státy Ligy arabských států hodnotily situaci odlišně. Jedenáct z dvaceti členských států, včetně Egypta a Saúdské Arábie, projekt uvítalo a v některých případech nabídlo podporu, zatímco sedm členů, včetně Sýrie a Iráku, nezaujalo jasné stanovisko. Projekt byl jednoznačně odmítnut Alžírskem a socialistickými zeměmi, zejména Sovětským svazem a NDR. USA a Francie se zdržely hlasování. Mauritánie toto oznámení uvítala, avšak nevyhověla žádosti Maroka, aby uskutečnila podobnou akci ze svého území.
Španělsko bylo tímto oznámením znepokojeno a obrátilo se na Radu bezpečnosti OSN. Po dvoudenním jednání přijala Rada dne 22. října rezoluci č. 377, která však neobsahovala žádná konkrétní opatření a pouze vyzvala generálního tajemníka OSN, aby vedl rozhovory se zúčastněnými stranami a předložil Radě bezpečnosti zprávu. Generál Franco, který byl již vážně nemocný, ale měl stále na starosti španělské záležitosti, vyslal do Rabatu José Solise Ruize, aby s Hasanem II. vyjednával. 24. října přijel do Madridu marocký ministr zahraničí Ahmed Laraki k dalším rozhovorům. Téhož dne Maroko oznámilo, že se pochod uskuteční až 28. října. Protože mezitím do Tarfaje dorazila první skupina 20 000 lidí z provincie Ksar-es-Súk, začalo Španělsko s evakuací civilního obyvatelstva z dotčených oblastí (). Španělskými vyjednavači byli předseda vlády Carlos Arias Navarro a ministr zahraničí Pedro Cortina Mauri. Obsah rozhovorů byl tajný. Jednání byla pozastavena dne 26. října, kdy Laraki odcestoval na brífinky s Hasanem II. a mauritánským prezidentem Moktarem Ould Daddahem. V důsledku toho bylo dohodnuto další odložení začátku pochodu. Rozhovory byly obnoveny 28. října a účastnila se jich také delegace z Mauritánie, vrchní velitel marocké armády v jižním Maroku a předseda marocké fosfátové společnosti Office Chérifien des Phosphates Mohammed Karim Lamrani. Kvůli utajení nebyl zveřejněn obsah a výsledky jednání. Rychle se však rozšířily zvěsti o dohodě, že Španělsko vyhoví požadavku Maroka a postoupí mu Západní Saharu. Podle tajné marocko-mauritánské dohody bylo Maroko připraveno vzdát se jižní části Západní Sahary ve prospěch Mauritánie. Španělsku měly být poskytnuty hospodářské a strategické výhody. Aby si Maroko zachovalo tvář, bylo také dohodnuto, že ohlášený pochod může vstoupit do Západní Sahary, ale pouze na 48 hodin a s maximální hloubkou 10 km. Je sporné, zda to bylo skutečně dohodnuto, ale existují náznaky, že Španělsko nesouhlasilo s překročením hranic a že jeho strategií bylo oddělit nevyhnutelnou dekolonizaci Západní Sahary od tlaku na vyjednávání vyvolaného vyhlášením pochodu. Podle odtajněné tajné zprávy CIA princ Juan Carlos tvrdil, že Rabat a Madrid se již před tím dohodly, že maročtí demonstranti by měli vstoupit jen „pár kilometrů“ do Západní Sahary a že se zde zdrží jen po krátkou dobu. Princ měl dodat, že také povolil symbolické marocké delegaci vstoupit do hlavního města Al-´Ajún.
Ve stejném období se generální tajemník OSN Kurt Waldheim snažil najít způsob mírového řešení v souladu s rezolucí 377 a poukázal na něj ve zprávě pro Radu bezpečnosti OSN. Zpráva, která dala OSN klíčovou roli při hledání trvalého řešení, byla později označována jako Waldheimův plán. Alžírsko bylo znepokojeno tímto vývojem, trojstrannými rozhovory v Madridu a poněkud vyčkávacím postojem OSN. Protestovalo u španělské vlády a přesunulo vojáky na svoji hranici se Západní Saharou.
V této situaci se zdravotní stav generála Franca výrazně zhoršil. Princ Juan Carlos byl pověřen povinnostmi hlavy státu. Postoj Španělů se nyní výrazně změnil. Pokračování jednání plánované na 30. října bylo zrušeno. Juan Carlos překvapivě přijel do Al-´Ajúnu na návštěvu španělských vojáků a španělský velvyslanec při OSN Fernando Arias Salgado řekl 2. listopadu Radě bezpečnosti OSN, že Španělsko bude bránit hranici se Západní Saharou silou, pokud to bude nutné. Hnutí za nezávislost Západní Sahary Polisario vyzvalo Španělsko, aby splnilo svou povinnost ochranné mocnosti a v případě potřeby chránilo Západní Saharu před vpádem demonstrantů silou.