náhled|vpravo|120px|Gilotina Gilotina (zast. guillotina, z francouzského guillotine) je popravčí stroj, spojovaný s obdobím Francouzské revoluce.
Odsouzencovu hlavu stíná železná sekera s šikmým ostřím. Poměrně značná hmotnost sekery zajišťuje dostatečnou razanci jejího dopadu. Poprava gilotinou je vedle popravy mečem jedním ze základních způsobů dekapitace neboli stětí. Pro svoji rychlost a spolehlivost se považovala za mnohem humánnější způsob popravy.
Své jméno dostala gilotina podle propagátora a velkého příznivce používání tohoto popravčího stroje – francouzského lékaře Dr. Guillotina. Určitě není jejím přímým vynálezcem, neboť popravčí stroje pracující na podobném principu se užívaly v Německu, Velké Británii a Itálii již před rokem 1300.
Historie náhled|vlevo|125px|Dr. Joseph Ignace Guillotin. Podle Holinshedových kronik publikovaných v roce 1577 byl stroj podobný gilotině použit při popravě Murcoda Ballagha poblíž Mertona v Irsku 1. dubna 1307.
Halifax Gibbet, předchůdce gilotiny, byl použit v Halifaxu v Anglii při popravách v tržních dnech. Možná fungoval již v roce 1280. Poslední poprava s Halifaxem proběhla v roce 1648.
První gilotina spatřila světlo světa ve Francii 11. dubna 1792 za Velké francouzské revoluce. Byla prosazena J. I. Guillotinem a dr. Louisem. Stroji se nejdříve říkalo „louison“ a „louisette“. Nakonec se ustálil název gilotina.
Popravy gilotinou byly veřejné a proto dne 21. srpna téhož roku byla gilotina instalována na pařížském náměstí du Carrousel, kde stála až do 7. května 1793. Při příležitosti popravy francouzského krále byla krátce převezena na Náměstí Revoluce. Pak byla přestěhována na méně frekventované místo. Přesto se veřejné popravy ve Francii konaly až do roku 1939, poslední veřejná poprava se konala 17. června toho roku.
Gilotinou se popravovalo i ve francouzských koloniích, Švýcarsku, Švédsku, Belgii, Německu a Řecku. Dnes se tento způsob popravy již pravděpodobně nepoužívá. Posledním oficiálním popraveným byl Hamida Djandoubi, 10. září 1977. Dne 9. října 1981 byl trest smrti ve Francii zrušen.
Francie
Etymologie
Po nějakou dobu po svém vynálezu se gilotina nazývala louisette, pojmenovaná po svém vynálezci Antoine Louisovi. Později však byla pojmenována po francouzském lékaři a zednáři Josephu-Ignaci Guillotinovi, který 10. října 1789 navrhl použití speciálního zařízení k provádění poprav ve Francii humánnějším způsobem. Jako odpůrce trestu smrti se nespokojil s lámaným kolem a dalšími běžnými, hrůznějšími metodami popravy a snažil se přesvědčit krále Ludvíka XVI., aby zavedl méně bolestivou alternativu. Ačkoli nebyl vynálezcem zařízení, Guillotinovo jméno se nakonec stalo jeho eponymem. Na rozdíl od všeobecného mýtu Guillotin nezemřel gilotinou, ale přirozenou smrtí.
Vynález
Francouzský chirurg a fyziolog Antoine Louis a německý inženýr Tobias Schmidt postavili prototyp gilotiny. Podle pamětí vnuka Charlese-Henriho Sansona navrhl Ludvík XVI. použití rovné, zkosené čepele místo zakřivené.
Úvod ve Francii
Dne 10. října 1789 navrhl lékař Joseph-Ignace Guillotin Národnímu shromáždění, aby trest smrti měl vždy formu stětí „pomocí jednoduchého mechanismu“.
Kvůli rostoucí nespokojenosti Ludvík XVI. zakázal používání lámacího kola. V roce 1791, s postupující Francouzskou revolucí, Národní shromáždění zkoumalo novou metodu, která by se měla používat u všech odsouzených bez ohledu na společenskou třídu, v souladu s myšlenkou, že účelem trestu smrti je jednoduše ukončit život, spíše než způsobit zbytečnou bolest.
Vytvořil se výbor pod vedením Antoina Ludvíka, královského lékaře a tajemníka Chirurgické akademie. Členem výboru byl také Guillotin. Skupina byla ovlivněna nástroji pro stětí hlav používanými jinde v Evropě, jako například italská Mannaia (nebo Mannaja, která se používala od římských dob[citace nutná]), skotská Maiden a Halifax Gibbet (3,5 kg). Zatímco mnoho z těchto dřívějších nástrojů drtilo krk nebo používalo tupou sílu k useknutí hlavy, řada z nich také používala srpkovitou čepel k setnutí hlavy a dvoudílné kloubové jho k znehybnění krku oběti.
Laquiante, úředník štrasburského trestního soudu, navrhl stroj na stětování hlav a najal Tobiase Schmidta, německého inženýra a výrobce cembal, k výrobě prototypu. Antoine Louis je také považován za autora návrhu prototypu. Francouzský oficiální kat Charles-Henri Sanson ve svých pamětech tvrdil, že král Ludvík XVI., amatérský zámečník, doporučil, aby zařízení používalo šikmou čepel spíše než srpkovou, aby čepel nemohla proříznout všechny krky; krk krále, který sám o několik let později zemřel gilotinou, byl diskrétně nabídnut jako příklad. První poprava gilotinou byla provedena na lupiči Nicolasi Jacquesovi Pelletierovi 25. dubna 1792 před budovou dnešní pařížské radnice Place de l'Hôtel de Ville. Všichni občané odsouzení k smrti byli od té doby popraveni na tomto náměstí, dokud nebylo popraviště 21. srpna přemístěno na Place du Carrousel.
Stroj byl považován za úspěšný, protože byl považován za humánní formu popravy na rozdíl od krutějších metod používaných v předrevolučním Ancien Régime. Ve Francii, před vynálezem gilotiny, byli členové šlechty sťati mečem nebo sekerou, což často vyžadovalo dva nebo více úderů k zabití odsouzeného. Odsouzený nebo jeho rodiny někdy platili katovi, aby zajistil ostrost čepele, a tím dosáhl rychlé a relativně bezbolestné smrti. Obyčejní občané byli obvykle oběšeni, což mohlo trvat mnoho minut.
V rané fázi Francouzské revoluce, před zavedením gilotiny, symbolizovalo heslo À la lantern (dosl. „K lampě!“) lidovou spravedlnost v revoluční Francii. Revoluční radikálové oběsili úředníky a aristokraty na pouliční lucerny a používali i hrůznější metody popravy, jako je kolo nebo upálení na hranici.
Pouze jedna metoda civilní popravy pro všechny bez ohledu na třídu byla také vnímána jako projev rovnosti mezi občany. Gilotina byla tehdy jedinou civilní legální metodou popravy ve Francii až do zrušení trestu smrti v roce 1981, s výjimkou určitých trestných činů proti bezpečnosti státu nebo rozsudků smrti vynesených vojenskými soudy, které znamenaly popravu zastřelením.
Vláda teroru
Louis Collenot d'Angremont byl royalista proslulý tím, že byl prvním popraveným gilotinou za své politické myšlenky, a to 21. srpna 1792. Před a během vlády teroru (mezi zářím 1793 a červencem 1794) bylo popraveno gilotinou asi 17 000 lidí, včetně bývalé královny Marie Antoinetty, která byla popravena gilotinou 16. října 1793; její manžel Louis Capet (bývalý král Ludvík XVI.) byl popraven gilotinou 21. ledna 1793. Ke konci teroru v roce 1794 byli ke gilotině posláni revoluční vůdci jako Georges Danton, Saint-Just a Maximilien Robespierre. Většina poprav v Paříži se konala na Place de la Revolution (dříve Place Louis XV. a současné Place de la Concorde); gilotina stála v rohu poblíž hotelu Crillon, kde se dnes nachází socha města Brestu. Stroj byl několikrát přemístěn, na Place de la Nation a Place de la Bastille, ale byl vrácen zpět, zejména kvůli popravě krále a Robespierra.
Popravy gilotinou nějakou dobu přitahovaly velké davy diváků, prodejci prodávali programy s uvedením jmen odsouzených. Gilotina navíc symbolizovala revoluční ideály: rovnost ve smrti rovnocennou rovnosti před zákonem; otevřenou a prokazatelnou revoluční spravedlnost; a zničení privilegií za Ancien Régime, který používal oddělené formy poprav pro šlechtu a prosté občany. Pařížští sansculotti, tehdy populární veřejná tvář vlasteneckého radikalismu nižších vrstev, proto považovali gilotinu za pozitivní sílu revolučního pokroku.
Obnovení užívání
Po Francouzské revoluci se popravy v centru města obnovily. 4. února 1832 byla gilotina přesunuta za kostel Saint-Jacques-de-la-Boucherie a 29. listopadu 1851 znovu do věznice Grande Roquette.
Na konci 40. let 19. století bratři Joseph a Francis z Tussaudů, kteří shromažďovali relikvie pro muzeum voskových figurín Madame Tussauds, navštívili starého Henryho-Clémenta Sansona, vnuka kata Charlese-Henriho Sansona, od kterého získali součásti, nůž a lunetu, jedné z původních gilotin používaných během Vlády teroru. Kat „zastavil svou gilotinu a dostal se do žalostných problémů kvůli údajnému obchodování s městským majetkem“.
6. srpna 1909 byla gilotina použita na křižovatce bulváru Arago a ulice Rue de la Santé za věznicí La Santé.
Poslední veřejnou popravou gilotinou ve Francii byl Eugen Weidmann, který byl odsouzen za šest vražd. Byl sťat 17. června 1939 před věznicí Saint-Pierre, rue André Mignot 5 ve Versailles, která je nyní Tribunal Judiciaire de Versailles. Toto řízení vyvolalo mezi diváky „odporné“ a „neposlušné“ chování. „Hysterické chování“ diváků bylo tak skandální, že francouzský prezident Albert Lebrun okamžitě zakázal všechny budoucí veřejné popravy.
Marie-Louise Giraud (17. listopadu 1903 – 30. července 1943) byla jednou z posledních žen popravených ve Francii. Giraud byla odsouzena ve Vichy ve Francii a 30. července 1943 popravena gilotinou za provedení 27 potratů v oblasti Cherbourg. Její příběh byl zdramatizován ve filmu Příběh žen z roku 1988, který režíroval Claude Chabrol.
Gilotina zůstala oficiální metodou popravy ve Francii až do zrušení trestu smrti v roce 1981. Poslední tři gilotiny ve Francii před jeho zrušením byly popravy vrahů dětí Christiana Ranucciho (28. července 1976) v Marseille, Jérôme Carreina (23. června 1977) v Douai a mučitele a vraha Hamida Djandoubiho (10. září 1977) v Marseille. Djandoubiho smrt byla naposledy, co byla gilotina použita k popravě jakoukoli vládou.
Zámořské departementy a regiony Francie
Na západní polokouli se gilotina používala jen omezeně. Jediná zaznamenaná poprava gilotinou v Severní Americe severně od Karibiku se konala na francouzském ostrově St. Pierre v roce 1889. Poprava se konala na Josephu Néelovi, který byl přivezen z Martiniku.
V Karibiku se gilotina používala zřídka na Guadeloupe a Martiniku; naposledy se v regionu použila ve Fort-de-France v roce 1965. V Jižní Americe se gilotina používala pouze ve Francouzské Guyaně, kde bylo mezi lety 1850 a 1945 sťato asi 150 lidí: většina z nich byli trestanci vyhnaní z Francie a uvěznění v „bagne“ neboli trestanckých koloniích.
Na jižní polokouli fungovala v Nové Kaledonii (která měla bagne také do konce 19. století) a nejméně dvakrát na Tahiti.
Německo V Německu je gilotina známá jako Fallbeil („padající sekera“) nebo Köpfmaschine („stroj na stětí hlav“) a používala se v různých německých státech od 19. století a v napoleonských dobách se stala preferovanou metodou popravy v mnoha částech země. Gilotina, sekera a popravčí četa byly legálními metodami popravy v době Německé říše (1871–1918) a následné Výmarské republiky (1919–1933).
Původní německé gilotiny se podobaly francouzskému modelu Berger 1872, ale nakonec se vyvinuly v robustnější a účinnější stroje. Tyto nové gilotiny, postavené převážně z kovu namísto dřeva, měly těžší čepele než jejich francouzští předchůdci, a proto mohly používat i kratší sloupky. Úředníci mohli také provádět více poprav rychleji díky účinnějšímu systému vytahování čepelí a případnému odstranění naklápěcí desky (sklápěcí plošiny). Ti, u nichž se předpokládalo, že se budou bránit, byli pomalu zasouváni do zařízení zpoza závěsu, aby ho před popravou neviděli. Čepel byla také zakryta kovovou clonou, aby byla skryta před zraky odsouzených.
Nacistické Německo používalo gilotinu v letech 1933 až 1945 k popravě 16 500 vězňů, z nichž 10 000 bylo popraveno jen v letech 1944 a 1945. Mezi významné politické oběti popravené gilotinou za nacistické vlády patřil Marinus van der Lubbe, nizozemský komunista obviněný z požáru Reichstagu a popravený gilotinou v lednu 1934. Nacistická vláda také popravila gilotinou Sophie Schollovou, která byla odsouzena za velezradu poté, co se svým bratrem Hansem distribuovala protinacistické letáky na LMU Mnichov, a další členy německé studentské odbojové skupiny Bílá růže.