Pinatubo je aktivní vulkán na Filipínách, nacházející se na jihozápadě ostrova Luzon v pohoří Zambaleské hory. Jedná se o stratovulkán. V roce 1991 způsobil jednu z největších sopečných erupcí 20. století. Vyvrhl 10 km³ vulkanických hornin, což na indexu vulkanické aktivity odpovídá stupni VEI 6. Zároveň je to poslední erupce o síle VEI 6, ke které na Zemi prozatím došlo (nejsilnější od té doby byla erupce Hunga Tonga – Hunga Haʻapai roku 2022). Na ostrově způsobila rozsáhlé škody a průnik sopečného popela společně s oxidem siřičitým vysoko do atmosféry ovlivnil světové klima.https://volcano.si.edu/volcano.cfm?vn=273083https://www.volcanodiscovery.com/pinatubo.html
Etymologie a mytologie Slovo „Pinatubo“ znamená v jazyce Tagalog „úrodné místo, kde je lze pěstovat plodiny“ nebo „nechat růst“. To by mohlo naznačovat dřívější znalost vulkanického původu hory, neboť právě půda obohacená sopečným popelem je velice úrodná.
V oblasti díky ústní lidové slovesnosti kolují různé legendy, které by mohly odkazovat na předešlé erupce. Jedna z nich vypráví o Bacobacovi – strašlivém mořském duchu, který se mohl proměnit v obrovskou želvu a chrlit oheň z úst. Když je pronásledován lovci, prchne na Pinatubo a na jeho vrcholu vykope velkou díru. Následující tři dny se na okolní krajinu snáší kameny, prach a oheň. To vše doprovází takový hluk, až se z toho třese země.
Popis náhled|260px|Mapa jihozápadního Luzonu, s patrnými Zambaleskými horami. Pinatubo se nachází na severu Filipín v jihozápadní části ostrova Luzon. Je součástí Zambaleských hor, což je vulkanické pohoří, vzniklé podsouváním sundské desky pod filipínskou. To se táhne podél západního pobřeží Luzonu ve směru severozápad–jihovýchod. Na obou koncích zasahuje do Jihočínského moře, což vymezuje Lingayenský záliv na severu a Manilský záliv na jihu. Jižní cíp tvoří poloostrov Bataan.
Pinatubo se rozkládá na hranicích tří provincií: Zambales, Pampanga a Tarlac. Manila, hlavní město Filipín s více než 1,6 milionem obyvatel, leží ve vzdálenosti pouhých 90 km. Další blízká města jsou: Quezon City (90 kilometrů jihovýchodně; 2,7 milionu obyvatel), Ángeles (20 kilometrů východně; 264 tisíc obyvatel), Tarlac (50 kilometrů severovýchodně; 262 tisíc obyvatel) a San Carlos (80 kilometrů severně; 154 tisíc obyvatel). V okruhu 40 kilometrů kolem sopky je soustředěna více než 500 tisíc lidí. Na okraji Ángeles se nachází Clarkova letecká základna.
Topografie Až do 90. let 20. století bylo Pinatubo poměrně nenápadnou sopkou, kterou většina lidí žijících v této oblasti neznala. Vrchol hustě zalesněné hory kuželovitého tvaru dosahoval 1 780 metrů nad mořem. Okolní krajinu však převyšoval jen o 600 metrů a nejvyšší přilehlé hory jen o 200 metrů, což do značné míry bránilo pozorování z větší vzdálenosti. Bezprostředně po erupci v roce 1991 se vrchol propadl do formující se kaldery, kotlovité propadliny široké 2,5 km a hluboké 600 m. Pinatubo tak přišlo o 300 metrů své výšky. Později ji částečně vyplnilo nově vzniklé jezero, hluboké více než 100 m.
Na svazích sopky pramení několik řek: Bucao, Santo Tomas, Maloma, Tanguay a Kileng. Původně jejich údolí byly vlhkými tropickými ekosystémy. Pyroklastické proudy ze zmíněné erupce je však vyplnily vrstvou pyroklastik, místy tlustou až 200 m. Během období dešťů je tento nezpevněný sopečný materiál příčinou vzniku laharů (sopečných bahnotoků) i v současnosti. Po každém z jejich průchodu se mění morfologie říčních koryt. Unášené sedimenty pak zanáší řeky na jejich dolním toku a zmenšují průtočný profil.
Tektonika náhled|260px|Znázornění subdukce. Společně s dalšími 22 aktivními sopkami na Filipínách je Pinatubo součástí Ohnivého kruhu. To je zlomová linie vícero tektonických desek, která v délce 40 tisíc kilometrů kopíruje okraj téměř celého Tichého oceánu. V ní probíhá 90% tektonické a sopečné činnosti na Zemi. Přímo pod Filipínami se stýkají dvě tektonické desky: sundská a filipínská. Sundská deska se noří pod filipínskou rychlostí 17 mm za rok. Tím zde v zemské kůře dochází k obrovskému napětí a to se uvolňuje tektonickou činností v podobě zemětřesení. Subdukující sundská deska dále klesá a zhruba ve hloubce 65–130 km dochází k jejímu tavení, čímž se z ní uvolňují plyny a vodní pára. Vzniklé magma, obohacené těmito plyny poté díky své nižší hustotě stoupá k povrchu, kde tvoří a pohání řetězce sopek. V důsledku přítomnosti plynné složky se sopečná činnost často projevuje explozivními, někdy i velmi mohutnými erupcemi.
Fauna a flóra 39 druhů rostlin se endemicky vyskytuje pouze na Pinatubu. Vlhké tropické podnebí poskytuje výborné podmínky pro růst mechů. Lesy jsou domovem mnoho druhů hmyzu, včetně několik druhů motýlů. Taktéž zde žijí netopýři (zejména Aethalops alecto), opice a hlodavci. Vodní ekosystémy obývá celá řada ryb, řas, korýšů, plazů a obojživelníků. Především hadi a žáby byly nejdůležitějším zdrojem bílkovin pro příslušníky kmene Aeta.
Výbuch vulkánu roku 1991 způsobil narušení životního prostředí. Do vod Jihočínského moře dostalo velké množství sedimentů a zapříčinily pokles rozmanitosti u dírkonošců. Některé druhy se změnám naopak přizpůsobily a ze sopečného materiálu dokázaly čerpat živiny.
Podnebí Klima na Filipínách je tropické, ovlivněné monzuny. Období sucha, kdy převládají severovýchodní větry, trvá od konce října do března. Období dešťů naopak začíná v květnu a končí v říjnu. Zambaleské hory, orientované ve směru sever-jih, působí jako přirozená bariéra v cirkulaci vzduchu. Díky tomu na jejich území spadne 2× více vody než na jiných místech. Pinatubo je tak vystaveno srážkám, které se za běžný rok blíží ke 4 000 mm. Nejdeštivějším měsícem je srpen, kdy za jediný den průměrně naprší 36 mm srážek, někdy až 180 mm. Například 19. května 1966 napršelo 442 mm za 24 hodin, což je množství, které obvykle spadne za celý srpen. Filipíny jsou navíc od června do prosince vystavené tajfunům, přičemž sever země nimi bývá postihován častěji.
Historie vulkanismu Prehistorické Pinatubo Velká část okolní členité krajiny byla formována vulkanickou aktivitou samotné sopky, zhruba před 1,1 milionem let. Z níže situovaných svahů, které se dodnes dochovaly lze odvodit, že v pleistocénu mohla dosahovat nadmořské výšky asi 2 300 m. Vulkanismus se neprojevoval pouze na jednom místě. Několik vrchů kolem Pinatuba jsou vedlejšími vývody, ve formě lávových dómů. Erupce prehistorického Pinatuba jsou považovány za mnohem slabší než k jaké došlo. Vulkanická aktivita ustala před 45 tisíci lety a po velmi dlouhém období klidu se opět obnovila gigantickou erupcí o 10 tisíc let později. Od té doby započalo formování hory až do moderní podoby.
Současné Pinatubo K vzniku současného Pinatuba došlo před 35 tisíci lety prostřednictvím nejsilnější erupce v jeho historii. Pyroklastické horniny pokryly všechny strany hory vrstvou mocnou až 100 metrů. Celkový objem uvolněného materiálu při erupci se odhaduje na 25 km³ (2,5x víc než roku 1991). Další velké erupce nastaly před: 17 000 lety, 9 000 lety, 6 000 lety, 5 000 lety a 3 900 až 2 300 lety. Zdá se, že každá z nich byla mohutná (>10 km³), doprovázená lahary. Vědci se domnívají, že k poslední erupci (mimo roku 1991) došlo asi o 500 let dříve, někdy kolem roku 1450. Poté zůstala sopka relativně klidná a její svahy včetně údolí zcela zarostly hustými deštnými pralesy.
Erupce 1991 Pozadí náhled|260px|Vzhled sopky Pinatubo na začátku dubna1991, dva měsíce před hlavní erupcí. Ačkoli nejsou dochované žádné záznamy předchozích velkých erupcí, někteří příslušníci kmene Aeta uvedli, že si starší členové pamatovali malé výbuchy před rokem 1991. Sopka totiž byla známá geotermální lokalita. Úniky menšího množství páry, doprovázený malými výbuchy, jsou pro tyto oblasti zcela běžný jev. Teprve po erupci v roce 1991 začali geologové důkladně zkoumat historii vulkanické činnosti této lokality.
16. července 1990 zasáhlo centrální Luzon zemětřesení o síle 7,8 Mw. Protože jeho epicentrum leželo pouhých 100 km severovýchodně od Pinatubo, někteří vulkanologové se domnívají, že to mohla být příčina dramatického probuzení sopky. Nicméně tuto hypotézu není možné zcela dokázat. Dva týdny po zemětřesení hlásili místní obyvatelé stoupající páru ze sopky. Vědci ji následně navštívili a dospěli k závěrů, že to bylo důsledkem drobných sesuvů půdy.
První erupce 15. března 1991 začali lidé, žijící na severozápadním úpatí, pociťovat sérii malých zemětřesení. Během následujících dvou týdnů se objevila další a jejich intenzita rostla. Bylo jasné, že bezprostředně hrozí obnovení sopečné činnosti. To nastalo 2. dubna, kdy podél 1,5 dlouhého kaňonu, poblíž kráteru, proběhla freatická erupce. V příštích několika týdnech erupce pokračovaly a pokryly okolní oblasti sopečným popelem. Seismografy každý den detekovaly stovky menších otřesů. Vulkanologové okamžitě nainstalovali zařízení pro monitorování sopky a prověřili důkazy o jejích historických erupcí. Radiometrické datování odhalilo tři mohutné explozivní erupce před 5 500, 3 500 a 500 lety. Geologické mapy ukázaly, že velká část okolních plání tvořily zbytky laharů právě z těchto sopečných výbuchů.
V průběhu dubna a května se vulkanická aktivita zvýšila. Podle měření se emise oxidu siřičitého rapidně zvýšily. 13. května se do atmosféry uvolnilo 500 tun plynu za den, zatímco 28. května toto množství vzrostlo na 5 000 tun. Od konce května se však emise podstatně snížily, což mohlo signalizovat zablokování magmatu v přívodním kanálu. Tím by tlak v magmatické komoře stoupal a výrazně by se zvedlo riziko explozivní činnosti. První magmatické erupce se objevily 3. června. První větší výbuch nastal 7. června a sopečný popel vynesl do výšky 7 km. Filipínský institut vulkanologie a seismologie (PHIVOLCS) vydal varování, že existuje možnost hlavní erupce během nadcházejících dvou týdnů.
Evakuace náhled|260px|Schéma evakuačních zón. Vše nasvědčovalo blížící se mohutné erupci. PHIVOLCS se proto spojil s Americkým úřadem geologického průzkumu (USGC), aby místní obyvatele přesvědčil o závažnosti situace. Vulkanologové byli pod značným psychickým tlakem, aby načasování evakuace a přesnost posouzení všech nebezpečí byly správné. Plané nebo předčasné varování by u místních mohlo vyvolat nedůvěru, zatímco to pozdní by mohlo vést ke smrti tisíců lidí. Vytyčily se tři evakuační zóny. Nejvnitřnější vymezovala okruh do vzdálenosti 10 kilometrů od kráteru Pinatubo. Druhá ležela od 10 do 20 kilometrů a třetí od 20 do 40 kilometrů od vrcholu. Ve druhé zóně žilo v té době asi 40 tisíc obyvatel a zároveň se zde nacházela americko-filipínská letecká základna Clark. V oblasti vzdálené 20 až 40 km čítala populace až 331 tisíc lidí. Místní noviny, rozhlas a zpravodajské televizní stanice denně informovaly obyvatele o aktuální úrovni výstrahy, včetně míst, kde mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Mnoho příslušníků kmene Aeta, žijící na svazích sopky, opustili dobrovolně své vesnice již po prvních dubnových erupcí a přestěhovali se do vesnice vzdálené 12 kilometrů od kráteru. Jak se aktivita stupňovala, stěhovali se Aetové do stále vzdálenějších míst. Někteří z nich se během dvou měsíců přesídlili až 9 krát. První formální rozhodnutí o evakuaci nejvnitřnější zóny v okruhu do 10 kilometrů bylo přijato 7. dubna. Třetí zóna se evakuovala 14. června. Dotčené osoby se musely přemístit do hlavního města Manily nebo do Quezon City, kde stadion Amorante poskytl místo pro 30 tisíc uprchlíků.
Stupňující se erupce náhled|Schéma erupce plinijského typu:1. plyno-popelový mrak2. přívod magmatu3. sopečný spad4. vrstvy lávy a popela5. podložní nevulkanické vrstvy původních hornin6. magmatický krb.|vlevo náhled|260px|Erupce 12. června 1991. náhled|260px|Těsně před finální erupcí 15. června 1991. náhled|260px|Žhavé pyroklastické proudy se 15. června dostaly až 17 km od sopky.