Thin Lizzy je irská hard rocková skupina založená v Dublinu v roce 1969. Roli frontmana ve skupině měl Phil Lynott, který skupinu vedl při nahrávání dvanácti studiových alb. Nejúspěšnější skladby této skupiny jsou „Whiskey in the Jar“, „Jailbreak“ a „The Boys Are Back in Town“, všechny se staly mezinárodními hity a dodnes je hrají na hard rockových a klasických rockových rozhlasových stanicích. Po Lynottově smrti v roce 1986 skupina prožila několik pokusů o obnovení s kytaristy Scottem Gorhamem a Johnem Sykesem; Sykes však skupinu v roce 2009 opustil.
Lynott byl de facto leader skupiny, byl autorem nebo spoluautorem většiny jejich písní a jedním z mála mužů tmavé pleti, kteří dosáhli komerčního úspěchu v oblasti hard rocku. Thin Lizzy se mohli chlubit kritikou uznávanými kytaristy, Downey a Lynott byli ve skupině rytmickou sekcí (bicí a basová kytara). Jejich hudba odráží širokou škálu vlivů, včetně country, psychedelického rocku a tradiční irské lidové hudby, obecně jsou označováni jako hard rock nebo občas jako heavy metal.
Magazín Rolling Stone popisuje kapelu jako výrazně hard rockovou, „zcela odlišnou od řvoucího metalového stáda poloviny 70. let“.Thin Lizzy. Rolling Stone. Kritik John Dougan z AllMusic napsal: „Jako tvůrčí síla kapely byl Lynott vnímavější a inteligentnější autor než mnozí jeho současníci — dával přednost realistickým příběhům z dělnického prostředí o lásce a nenávisti, inspirovaným Bobem Dylanem, Brucem Springsteenem a v podstatě celou irskou literární tradicí.“[ Thin Lizzy: Biography]. AllMusic
Historie
Počátky (1969–1972) Skupina byla založena jedné prosincové noci v roce 1969 v irském Dublinu, kdy se kytarista Eric Bell setkal s klávesistou Ericem Wrixonem v hospodě a zjistil, že oba by chtěli založit novou skupinu. Oba hudebníci již dříve hráli se skupinou Van Morrisona Them.Alan Byrne, "Thin Lizzy: Soldiers of Fortune", Firefly, 2004 Téže noci se šli podívat na koncert skupiny Orphanage, ve které hráli zpěvák Phil Lynott a bubeník Brian Downey, kteří se spolu seznámili ještě ve škole. Bell a Wrixon se s členy skupiny po koncertě setkali a navrhli jim, aby s nimi založili novou skupinu. Lynott a Downey, kteří znali Bellovu dobrou hudební pověst, souhlasili se založením skupiny.Mark Putterford, "Philip Lynott: The Rocker", Castle, 1994
V červenci 1970 Thin Lizzy vydali singl „The Farmer“ / „I Need You“ u EMI, skladbu na straně B napsal John D'ardis, který vlastnil Trend Studios, ve kterých byl singl nahrán. Bylo prodáno pouze 283 výlisků singlu, který je dnes sběratelskou raritou. Wrixon skupinu opustil ještě před vydáním singlu, takže se příjmy rozdělily mezi tři členy kapely. Přestěhoval se do Evropy a později zpět do rodného Belfastu, kde se stal znovu členem skupiny Them.Stuart Bailie, "The Ballad of the Thin Man", Boxtree, 1996. Koncem roku 1970 skupina podepsala smlouvu s Decca Records a odcestovali do Londýna, aby zde nahráli debutové album Thin Lizzy. Album se moc neprodávalo, na pozdější prodejnosti alba měli zásluhu DJ John Peel a Kid Jensen. Album se neumístilo v žádném britském žebříčku.
Kolem března 1971 skupina trvale přesídlila do Londýna, v srpnu téhož roku vyšlo neúspěšné EP New Day. I přes malou úspěšnost debutového alba se Decca rozhodla poskytnout finance na nahrání druhého alba Shades of a Blue Orphanage, vydaného v březnu 1972. Stejně jako na prvním albu, byly písně plné Lynottových osobních historek, které se odehrávaly v Dublinu. Hudebně se album dalo označit jako keltská hudba s prvky hard rocku, který kapela v následujících letech začala ve větší míře hrát. V britských žebříčcích se však opět neumístilo.
V polovině roku 1972 byla skupina požádána, aby nahrála album coververzí skladeb skupiny Deep Purple, album vyšlo pod názvem Funky Junction Play a Tribute to Deep Purple. Na albu nebyla žádná zmínka, že zde hrají členové Thin Lizzy. Zpěv a klávesy obstarali členové skupiny Elmer Fudd. Album vyšlo v lednu 1973.
Whiskey in the Jar (1972–1974) náhled|220px|vlevo|Thin Lizzy v nizozemském televizním pořadu TopPop v roce 1974 Ke konci roku 1972 zahájila kapela Thin Lizzy společné turné po Británii se skupinami Slade a Suzi Quatro. Přibližně ve stejnou dobu se Decca rozhodla vydat předělanou verzi tradiční irské balady „Whiskey in the Jar“ jako singl. Skladbu měla nahrávat právě skupina Thin Lizzy, ač se jim z počátku nápad zrovna nezamlouval, neboť měli pocit, že pro jejich skupinu to není to pravé. Nakonec však singl vyšel a skladba se stala jedním z největších hitů této skupiny. V britském žebříčku se v únoru 1973 umístila na šestém místě, což vedlo k vystoupení skupiny v televizním pořadu Top of the Pops. Singl se také umístil v žebříčcích v několika dalších zemích po Evropě. Nicméně další singl „Randolph's Tango“ se znovu vrátil ke klasické formě hudby Thin Lizzy a úspěch tak měl pouze v Irsku.Ken Brooks, "Phil Lynott & Thin Lizzy: Rockin' Vagabond", Agenda, 2000
Následující album Vagabonds of the Western World vyšlo v září 1973 a mělo už pozitivnější recenze než předchozí dvě, ale opět se nedostalo do žádných hitparád. Pouze singl „The Rocker“, vydaný na podporu tohoto alba, se usadil v irských žebříčcích, hitový singl „Whiskey in the Jar“ ale nepřekonal.
Eric Bell skupinu opouští po představení na Queen's University Belfast na Silvestra roku 1973 z důvodu zhoršení zdravotního stavu a rozčarování z hudebního průmyslu. Nahradil ho mladý kytarista ze skupiny Skid Row Gary Moore, který se skupinou turné dokončil. Moore ve skupině vydržel pouze do dubna 1974. Se skupinou nahrál tři písně, mezi které patří i „Still in Love with You“, která vyšla na jejich čtvrtém albu albu Nightlife.
Po odchodu Gary Moorea skupina našla dva kytaristy, kteří ho měli nahradit. První byl John Cann ze skupiny Atomic Rooster a druhý Andy Gee, který hrál s Peterem Bardensem. Oba se skupinou odehráli turné po Německu. Ačkoliv se skupinou odehráli prakticky celé turné, nestali se oficiálními členy skupiny. Navíc Cann a Lynott měli mezi sebou osobní problémy, proto nakonec Cann skupinu opustil. Po dokončení turné skupina zrušila smlouvu s Decca Records a skupinu na čas opustil i Downey, ostatní členové ho však brzy přemluvili k další spolupráci.
Proběhl konkurz na nové členy skupiny, Lynott a Downey se nakonec shodli na osmnáctiletém Skotovi Brianu Robertsonovi a o poznání starším Kaliforňanovi Scottu Gorhamovi. Skupina přestala hrát na koncertech některé své starší písně a podepsala novou smlouvu s Phonogram Records; následně vyšlo album Nightlife, ovšem ani ono nebylo, stejně jako tři předchozí alba, nijak úspěšné.
The Boys Are Back in Town (1975–1977) náhled|220px|vpravo|Zleva: Brian Robertson, Phil Lynott a Scott Gorham při vystoupení na turné Reputation Tour, 24. listopadu 1977 Počátkem roku 1975 odehrála skupina své první koncertní turné po Spojených státech jako předkapela Boba Segera a Bachman–Turner Overdrive. V květnu téhož roku nahráli album Fighting, které vyšlo v září. Jedná se o jejich vůbec první album, které se umístilo v britském albovém žebříčku; skončilo na šedesátém místě. Hlavní zásluhu na úspěchu tohoto alba měly dvě kytary, hlavně pak harmonie ve skladbě „Wild One“ a dvě sólové kytary v „Suicide“.
Po úspěšném turné, jako předskokan skupiny Status Quo, skupina nahrála album Jailbreak, které se stalo průlomovou deskou. Album vyšlo 26. března 1976 a obsahuje i celosvětový hit „The Boys Are Back in Town“, který se dostal na osmou pozici v Británii a na dvanáctou v USA. Jednalo se o jejich první nahrávku, která se v této zemi prosadila. Zvuk dvou kytar byl po úspěchu s předchozím albem ještě vylepšen, což byl pravděpodobně hlavní důvod pro pozdější úspěchy kapely. Tento styl byl použit na celém albu, zejména však na hitové skladbě a v dalších písních, jako byly například „Emerald“ a „Warriors“. Album si vedlo dobře na obou stranách Atlantiku. Následně vyšel singl „Jailbreak“, který si také vedl dobře. Thin Lizzy odjeli turné po USA se skupinami Aerosmith, Rush a REO Speedwagon. V červnu 1976 mělo turné pokračovat, tentokrát se skupinou Rainbow, leč Lynott onemocněl hepatitidou a turné bylo zrušeno.
V době, kdy byl Lynott nemocný a napsal několik skladeb pro následující album Johnny the Fox, se začalo rýsovat napětí mezi ním a Robertsonem. Například tak došlo k neshodě ohledně autorství u skladby „Don't Believe a Word“. Lynott u textů nových skladeb stále ještě čerpal z keltské mytologie a svých vlastních zkušeností; ty tak dominovaly jak na albu Johnny the Fox, jehož nahrávání proběhlo v srpnu 1976, tak i na dalších albech v polovině sedmdesátých let. Turné na podporu alba bylo velmi úspěšné a došlo k dalšímu televizní vystoupení v pořadu Rod Stewart BBC TV Special.
Další turné po USA mělo proběhnout v prosinci 1976, bylo ale zrušeno kvůli zranění ruky Briana Robertsona, který se 26. listopadu 1976 snažil hájit práva svého přítele, zpěváka Frankie Millera, ve Speakeasy Clubu v Londýně. Lynott byl na Robertsona naštvaný a pro americké turné ho nahradil Gary Moorem. Tentokrát dělali Thin Lizzy předkapelu skupině Queen. Turné mělo velký úspěch a Lynott Moorea požádal, aby ve skupině zůstal. Ten se však rozhodl vrátit ke své předchozí skupině Colosseum II. Robertson byl stále oficiálním členem skupiny, ale už plánoval, spolu s Jimmy Bainem ze skupiny Rainbow, založení skupiny vlastní.
V květnu 1977 tak odcestovali Thin Lizzy do Kanady pouze jako trio. Nahráli zde album Bad Reputation, veškeré kytary nahrál Scott Gorham sám. Měsíc poté se k nim znovu připojil Robertson, dle svých slov jako studiový hudebník, podle Lynotta jako host, a podílel se na dvou skladbách. Album vyšlo v září 1977 a prodávalo se dobře. V Británii se dostalo na čtvrté místo po vydání singlu „Dancing in the Moonlight (It's Caught Me in Its Spotlight)“. V tomtéž roce byla skupina headlinerem festivalu v Readingu, kde ve stejném roce hráli například i Uriah Heep nebo Golden Earring.
Návrat Garyho Moorea (1978–1979) náhled|275px|vlevo|Thin Lizzy 8. srpna 1977; Robertson, Lynott, Gorham, Downey V roce 1978 Thin Lizzy vydali své první koncertní album Live and Dangerous. Po albu vznikly neshody z důvodu, že jen malá část tohoto alba byla opravdu nahrána naživo. Producent Tony Visconti řekl, že album bylo nahráno na playback. Jediné části, které podle Viscontiho na playback nejsou, jsou bicí a publikum. Toto tvrzení vyvrátil Brian Robertson. I přes pravděpodobné použití playbacku si album vedlo kupodivu velmi dobře, v Británii se vyšplhalo na druhou příčku v žebříčku a v roce 2004 ho magazín Classic Rock Magazine představil jako nejlepší koncertní album všech dob. Tento úspěch byl však přerušen definitivním odchodem Robertsona po koncertě na Ibize 6. července 1978, kdy neshody s Lynottem dosáhly vrcholu. Robertson se brzy spojil s Jimmy Bainem a založili skupinu Wild Horses.
Lynott znovu oslovil Moorea, aby Robertsona nahradil. V tomtéž roce se skupina spojila se Stevem Jonesem a Paulem Cookem ze skupiny Sex Pistols, Chrisem Speddingem a Jimmy Bainem do projektu The Greedy Bastards.
V srpnu skupina zahájila další turné po Spojených státech, následovalo turné po Austrálii a Novém Zélandu. Tohoto turné se neúčastnil Brian Downey, který v Londýně řešil osobní záležitosti. Nahradil ho americký bubeník Mark Nauseef. Po ukončení turné se ke skupině vrací Downey a v roce 1979 nahrávají v Paříži album Black Rose: A Rock Legend. Nahrávání bylo velmi poznamenáno rostoucí závislostí Lynotta a Gorhama na drogách a obecně užíváním drog kolem celé kapely. Tato skutečnost se projevila i na albu, například ve skladbě „Got to Give It Up“. Na albu jsou stále cítit vlivy keltské hudby, zejména pak v poslední skladbě „Róisín Dubh“, jedná se o sedmiminutovou skladbu, ve které zazní několik irských lidových písní. Dva singly, „Waiting for an Alibi“ a „Do Anything You Want To“, měly úspěch, album se v Británii dostalo na druhé místo v žebříčku. Třetí singl „Sarah“ byl již méně úspěšný, jedná se o skladbu o Lynottově čerstvě narozené dceři.