náhled| Portrét Adolfa Hitlera, 1937 Psychopatografie Adolfa Hitlera je zastřešující termín pro psychiatrickou (patografickou, psychobiografickou) literaturu, která se zabývá hypotézou, že Adolf Hitler, vůdce nacistického Německa, byl duševně nemocný, navzdory tomu, že Hitlerovi během jeho života žádná duševní porucha diagnostickována nebyla. Hitler byl často spojován s poruchami jako je bipolární porucha, schizofrenie a psychopatie, ať už během jeho života, tak i po jeho smrti. Mezi psychiatry a psychoanalytiky, kteří diagnostikovali Hitlerovi duševní poruchu patří známé osobnosti jako Walter C. Langer a Erich Fromm. Jiní výzkumníci jako Fritz Redlich, dospěli k závěru, že Hitler pravděpodobně tyto poruchy neměl.
Pozadí
Potíže s Hitlerovou psychopatografií vpravo|náhled| Německá filozofka Hannah Arendtová, která se v roce 1961 zúčastnila procesu s Adolfem Eichmannem (obrázek), zjistila, že ochota spáchat genocidu může být zcela slučitelná s dobrým duševním zdravím. V psychiatrii má patografie špatnou pověst, zejména diagnostika, která byla prováděna ex post, bez přímého vyšetření pacienta. Je to dokonce považováno za neetické (viz Goldwaterovo pravidlo). Německý psychiatr Hans Bürger-Prinz dokonce prohlásil, že jakákoliv dálková diagnostika představuje „fatální zneužití psychiatrie“. Nesmírná škála duševních poruch, které se Hitlerovi v průběhu času připisovaly, naznačuje, jak neprůkazná může být tato metoda (viz tabulka).Wippermann, Wolfgang. Faschismus und Psychoanalyse. Forschungsstand und Forschungsperspektiven. In: Bedrich Loewenstein (Editor). Geschichte und Psychologie. Annäherungsversuche, Pfaffenweiler, 1992. P. 266; Dörr, Nikolas. Zeitgeschichte, Psychologie und Psychoanalyse Dalším příkladem nedostatků přítomných v mnoha následujících Hitlerových patografiích je buď zcela chybějící nebo hrubě zkrácená diskuse o množství publikací, které již byly na toto téma předloženy jinými autory.
V případě Hitlera představuje psychopatografie zvláštní problémy. Za prvé, autoři, kteří píší o Hitlerových osobních záležitostech, se musí vypořádat s tím, že možná voyeurská čtenářská obec nekriticky přijímá i ty nejskrovněji prokázané spekulace – jako se to stalo v případě knihy Lothara Machtana Skrytý Hitler (2001). Ještě znepokojivější je varování některých autorů, že patologizovat Hitlera by nevyhnutelně znamenalo zbavit ho alespoň částečně odpovědnosti za jeho činy. Jiní se obávají, že patologizací nebo démonizací Hitlera by veškerá vina za zločiny nacistického Německa mohla být připsána výhradně na něj, zatímco obyvatelstvo a ti, kteří byli v mocenských pozicích, kteří umožnili Hitlerovi vládnout, by následně byli zbaveni odpovědnosti.Als ein Volk ohne Schatten! In: Die Zeit, No. 48, November 21, 1986 Známá je ražba Hannah Arendtové fráze „banalita zla“; v roce 1963 prohlásila, že pro nacistického pachatele jako Adolfa Eichmanna se duševní normálnost a schopnost spáchat masové vraždy vzájemně nevylučují. K podobnému závěru došel Harald Welzer ve své knize Täter. Wie aus ganz normalen Menschen Massenmörder werden.
Peter Longerich ve své biografii z roku 2015 poukázal na to, jak Hitler realizoval své politické cíle jako silný diktátor s asertivitou, vysokou připraveností podstoupit riziko a neomezenou mocí.Peter Longerich: Hitler. Biographie. Siedler, Munich 2015, Někteří autoři byli zásadně proti jakémukoli pokusu o vysvětlení Hitlera, například psychologickými prostředky. Claude Lanzman šel ještě dále a označil takové pokusy za „obscénní“; po dokončení svého filmu Shoah (1985) cítil, že takové pokusy hraničí s popíráním holocaustu, se zvláštní kritikou mířenou na historika Rudolpha Biniona.
Jak upozornil psychiatr Jan Ehrenwald, otázka, jak mohl možná duševně nemocný Hitler získat miliony nadšených stoupenců, kteří podporovali jeho politiku až do roku 1945, byla často opomíjena. Daniel Goldhagen v roce 1996 tvrdil, že Hitlerův politický vzestup nijak nesouvisel s jeho psychopatologií, ale spíše byl důsledkem nejistých sociálních podmínek, které v té době v Německu existovaly.Goldhagen, Daniel. Hitler's Willing Executioners. Alfred Knopf: New York, 1996; Hans-Ulrich Wehler shared the same view: Geschichte als historische Sozialwissenschaft. Frankfurt am Main, 1973, P. 103. Na druhé straně, někteří autoři poznamenali, že postavy jako Charles Manson a Jim Jones, kteří byli popsáni jako osoby s těžkou duševní chorobou, jako je schizofrenie, přesto uspěli v tom, že měli obrovský vliv na své skupiny stoupenců.Coolidge, Frederic L.; Davis, Felicia L.; Segal, Daniel L.. Understanding Madmen: A SSM-IV Assessment of Adolf Hitler . In: Individual Differences Research 5, 2007, P. 30–43. Brzy na to byl také vyjádřen názor, že Hitler byl schopen zvládnout svou psychopatologii obratně a byl si vědom toho, jak by mohl využít své symptomy k účinnému řízení emocí svého publika.For example: Murray, Henry A. Analysis of the personality of Adolf Hitler. With predictions of his future behavior and suggestions for dealing with him now and after Germany's surrender, 1943. Online:"Analysis of the Personality of Adolph Hitler" Jiní autoři namítali, že Hitlerovi následovníci sami byli duševně narušeni; důkazy pro toto tvrzení však nebyly předloženy.Psychological evaluations of Nazi leaders didn't show any signs of mental disturbances (Zillmer, Eric A.; Harrower, Molly; Ritzler, Barry A.; Archer, Robert P. The Quest for the Nazi Personality. A Psychological Investigation of Nazi War criminals. Routledge, 1995. ) Otázkou, jak mohla být Hitlerova individuální psychopatologie spojena s nadšením jeho následovníků, se poprvé zabýval v roce 2000 interdisciplinární tým autorů Matussek/Matussek/Marbach.
Seznam údajných poruch Údajná porucha autoři Hysterie, histriónská porucha osobnosti Wilmanns ,Pieper, Werner. Highdelberg: Zur Kulturgeschichte der Genussmittel und psychoaktiven Drogen, 2000, P. 228; Lidz, R.; Wiedemann, H. R. Karl Wilmanns (1873–1945). … einige Ergänzungen und Richtigstellungen. In: Fortschritte der Neurologie, 1989, Volume 57, P. 160–161 Murray ,Murray, Henry A. Analysis of the personality of Adolf Hitler. With predictions of his future behavior and suggestions for dealing with him now and after Germany's surrender, 1943. Online:Analysis of the Personality of Adolph Hitler Langer , Binion ,Binion, Rudolph. Hitler among the Germans, Elsevier: New York, 1976. . Tyrer Henry, Desmond; Geary, Dick; Tyrer, Peter. Adolf Hitler. A Reassessment of His Personality Status. In: Irish Journal of Psychological Medicine, Volume 10, 1993, P. 148–151 Schizofrenie, paranoia Vernon ,Vernon, W. H. D. "Hitler, the man – notes for a case history" (PDF-Datei; 2.8 MB). In: The Journal of Abnormal and Social Psychology, Volume 37, Issue 3, July 1942, P. 295–308; compare Medicus: "A Psychiatrist Looks at Hitler". In: The New Republic, April 26th, 1939, P. 326–327. Murray , Treher , Schwaab ,Schwaab, Edleff H. Hitler's Mind. A Plunge into Madness, Praeger: Westport, CT, 1992. Tyrer , Coolidge/Davis/Segal Psychotické příznaky v důsledku úžívání drog Heston/Heston Psychotické příznaky způsobené fyzickým onemocněním Gibbels ,Gibbels, Ellen. Hitlers Nervenkrankheit: Eine neurologisch- psychiatrische Studie. (PDF; 6.9 MB) In: Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, 1994, Volume 42 (2), P. 155–220 Hesse ,Hesse, Günter. Hitlers neuropsychiatrischen Störungen. Folgen seiner Lost-Vergiftung? Hayden Hayden, Deborah. Pox. Genius, Madness, and the Mysteries of Syphilis. Basic Books. 2003. ; Hitler syphilis theory revived; Heinrich Himmler's physician, Felix Kersten, allegedly had access to a medical report that was held under lock and key that supposedly proved that Hitler had syphilis. (Kessel, Joseph. The Man With the Miraculous Hands: The Fantastic Story of Felix Kersten, Himmler's Private Doctor, Burford Books: Springfield, NJ, 2004. ; see also Hitler the Paretic (Syphilitic) Psychopatie, antisociální porucha osobnosti Bychowski ,Bychowski, Gustav. Dictators and Disciples. From Caesar to Stalin: a psychoanalytic interpretation of History, International Universities Press: New York, 1948 Henry/Geary/Tyrer , Coolidge/Davis/Segal Narcistická porucha osobnosti Sleigh ,Sleigh, Alfred. Hitler: A Study in Megalomania. In: Canadian Psychiatric Association Journal, June 1966, Volume 11, Issue 3, P. 218–219 Bromberg/Small , Coolidge/Davis/Segal Sadistická porucha osobnosti Coolidge/Davis/Segal Hraniční porucha osobnosti Bromberg/Small , Victor ,Victor, George. Hitler: The Pathology of Evil, Potomac Books, 1999. Dorpat ,Dorpat, Theodore. Wounded Monster. Hitler's Path from Trauma to Malevolence, University Press of America, 2003. Coolidge/Davis/Segal Posttraumatická stresová porucha Dorpat , Koch-Hillebrecht ,Koch-Hillebrecht, Manfred. Hitler. Ein Sohn des Krieges. Fronterlebnis und Weltbild, Herbig: Munich, 2003. ; Hitlers Therapie Frankfurter Allgemeine Zeitung; Armbruster (2009) Vinnai ,Vinnai, Gerhard. Hitler – Scheitern und Vernichtungswut. Zur Genese des faschistischen Täters, Psychosozial-Verlag: Gießen, 2004. ; Gerhard Vinnai's website Coolidge/Davis/Segal Abnormální lateralizace mozku Martindale/Hasenfus/Hines Martindale, Colin; Hasenfus, Nancy; Hines, Dwight. Hitler: a neurohistorical formulation. In: Confinia psychiatrica, 1976, Volume 19, Issue 2, P. 106–116 Schizotypní porucha osobnosti Rappaport ,Rappaport, Ernest A. Anti-Judaism. A psychohistory, Perspective Press: Chicago, 1975. Waite Waite, Robert G. L. ' The Psychopathic God: Adolf Hitler, Basic Books, 1977. ; Waite, Robert G. L. Adolf Hitler's Anti-Semitism. A Study in History and Psychoanalysis. In: Wolman, Benjamin B. (editor). The Psychoanalytic Interpretation of History, New York, London 1971, P. 192–230. Porucha nebezpečného vůdce Mayer Mayer, John D. The emotional madness of the dangerous leader. In: Journal of Psychohistory, Volume 20, 1993, P. 331–348 Bipolární porucha Hershman/Lieb Hershman, D. Jablow; Lieb, Julian. A Brotherhood of Tyrants: Manic Depression and Absolute Power, Prometheus Books: Amherst, NY, 1994. Aspergerův syndrom Fitzgerald Fitzgerald, Michael. Autism and creativity: is there a link between autism in men and exceptional ability?, Routledge, 2004. . S. 25–27 náhled| Hitler v roce 1921 Oswald Bumke, psychiatr a Hitlerův současník, předpokládal, že Hitler nebyl nikdy vyšetřen psychiatrem.Bumke, Oswald. Erinnerungen und Betrachtungen. Der Weg eines deutschen Psychiaters, Richard Pflaum: München, 2nd edition, 1953. Jediný psychiatr, se kterým se Hitler prokazatelně osobně setkal – mnichovský profesor Kurt Schneider – nebyl Hitlerovým lékařem. Zatímco lékařské dokumenty, které umožňují závěry o Hitlerově fyzickém zdraví, byly nalezeny a zpřístupněny pro výzkum, chybí původní dokumenty, které by umožnily posouzení Hitlerova duševního stavu.Armbruster (2009); Redlich, Fritz. Hitler. Diagnose des destruktiven Propheten, Werner Eichbauer: Vienna, 2002. ; Schenck, Ernst Günther. Patient Hitler. Eine medizinische Biographie, Verlag Droste, 1989.
Spekulace o možném psychiatrickém hodnocení Hitlera za jeho života se soustředí na jeho pobyt ve vojenské nemocnici Pasewalk na konci roku 1918. Hitler byl přijat do nemocnice po otravě hořčičným plynem, kterému byl vystaven během bitvy ve Flandrech. V Mein Kampf se o tomto pobytu v nemocnici zmiňuje v souvislosti se svou bolestivou dočasnou slepotou a s „neštěstím“ a „šílenstvím“ německé revoluce v letech 1918–1919 a německou válečnou porážkou, o nichž se dozvěděl během svého zotavování, které spustilo obnovenou slepotu. Hitler, stejně jako jeho první životopisci, si všimli jeho silné fyzické reakce na historické události, protože tento návrat do slepoty identifikoval bod obratu, ve kterém Hitler pocítil poslání stát se politikem a spasitelem Německa.Hitler, Adolf. Mein Kampf, 13th edition, 1933, P. 220–225.