Carl Fischer (3. května 1924 – 7. dubna 2023) byl americký umělecký ředitel a fotograf autodidakt. Jeho práce pro obálky a obrázkové příběhy v časopisech Esquire a dalších časopisech byly kontroverzní, jejich originální tisky a publikované kopie jsou uloženy v řadě mezinárodních muzeí.
Životopis Carl Fischer se narodil 3. května 1924 Irmě (Schwerin) a Josephu Fischerovi a vyrůstal v Brooklynu. Studoval malbu na Cooper Union, ale specializoval se na obor grafický design, ze kterého promoval v roce 1948 s medailí Augusta St. Gaudense. Než v roce 1951 získal Fulbrightovo stipendium, pracoval jako umělecký ředitel a odešel do Anglie, kde studoval knižní design a typografii na Central Saint Martins College of Art and Design v Londýně a v jejich temné komoře se učil fotografovat z knih v knihovně.
Esquire Fischer začal svou kariéru jako umělecký ředitel reklamní agentury v New Yorku ve spolupráci s Paulem Randem a Herbem Lubalinem, poté začal fotografovat pro časopis Esquire, když se Harold Hayes stal v roce 1963 jeho šéfredaktorem. V průběhu 60. a začátkem 70. let pořizoval fotografie na obálky a fotoreportáže. Ve spolupráci s kreativním konzultantem časopisu Georgem Loisem, který o Fischerovi tvrdil, že byl jedním z mála fotografů, kteří rozuměli jeho myšlenkám, vymysleli to, co se stalo mezi nejslavnějšími a nejprovokativnějšími obálkami Esquire dekády 60. let; Muhammad Ali jako umučený svatý Šebestián, obrázek tak populární, že byl použit jako protestní plakát, a montáž Andyho Warhola tonoucího v obří plechovce rajčatové polévky. Publikum časopisu, které sláblo, bylo regenerováno těmito obálkami a v roce 1967 Esquire dosahoval zisku 3 miliony dolarů. V roce 1968 všechny obálky toho roku obsahovaly Fischerovy fotografie. Jeho ateliérem byl městský dům na East Eighty-Third Street v New Yorku, kde žil.
V roce 1990 Steven Heller, hlavní umělecký ředitel The New York Times, na otázku, jaké ikony amerického grafického designu stojí za to zachovat, prohlásil; Obálky Esquire od George Loise jsou od poloviny 60. let do začátku 70. let. Většinou šlo o spolupráci s fotografem Carlem Fischerem, jejíž výroba trvala v průměru tři dny; jsou považovány za jedny z nejsilnějších propagandistických snímků v jakémkoli médiu a rozhodně za nejpamátnější obálky magazinů vůbec.
V rozhovoru pro časopis v roce 2015 vzpomínal;
Jedním z prvních úkolů, které mi Hayes dal, byla série portrétů jižanských segregacionistů. Řekl: ‚Podívejte, nechceme být vnímáni jako redakční. Chceme být spravedliví a chceme jim poskytnout jejich úhel pohledu, takže nepoužívejte svůj zatracený širokoúhlý objektiv.“ Myslel si, že kvůli objektivu budou vypadat špatně, takže i když jsem jej nepoužil, udělal jsem pár drobných změn, které podle mě způsobily, že [segregacionisté] vypadali tak ošklivě, jak jsme si všichni mysleli.
V tom případě Fischer překopíroval obrázky na svém zvětšovacím přístroji, aby zvýšil jejich kontrast a tím zdrsnil texturu pokožky s nelichotivými výsledky.
Mezi jeho další témata patřili filmové hvězdy, umělci a sportovci, ale obálky byly často politicky nabité a zahrnovaly například válečného zločince Williama Calleyho obklopeného vietnamskými dětmi nebo během vrcholu hnutí za občanská práva Sonny Liston jako naštvaný černošský Santa Claus. Hayes v článku z roku 1981 v Adweek připomněl reakci na obálku, která stála časopis draho ve ztracených příjmech z reklamy;Sonny Liston byl špatný černoch, který mlátil dobré černochy, jako Floyd Patterson; nedalo se říct, co by mohl udělat bělochovi. V roce 1963, kdy toto byla možnost, která lovila mysl bílých mužů všude, byla vánoční obálka [Carla Fischera a] George Loise pro čtenáře něčím víc než pobídkou, aby tátovi koupili extra mýdlo na holení. V národním klimatu roku 1963, plném rasového strachu, rozzlobená ikona Lois trvala na několika věcech: rozkol v naší kultuře se projevoval; pojem rasové rovnosti byl špatný vtip; blahopřání této sezóny – dobrá vůle všem mužům atd. – v sobě nesly spíše ironii než sentiment.Před příchodem digitálního zobrazování vyžadovala velká část Fischerových fotografických ilustrací a reklamních prací složité montáže a retuše, a ironicky zahrnovala obálku z května 1968, na níž byl na obálce zobrazen Richard Nixon se zavřenýma očima, jak se nechává nalíčit pro televizi; „Nixonova poslední šance...“
Poté, co on a Lois spolupracovali v 60. letech 20. století, kdy se hádali, komu by měl být připsáno autorství za obálky, včetně některých falešně prohlašovaných Lois, jako je ten z katedrály sv. Patrika, šli na začátku 70. let svou vlastní cestou. Poté, co Hayes opustil Esquire v roce 1973, Fischer postupně přestal pracovat pro časopis, ale pokračoval v reklamní fotografii.
Fischer režíroval televizní reklamy a učil jako mimořádný profesor na Rochester Institute of Technology. Stal se členem sdružení Directors Guild of America a působil také jako prezident Art Directors Club.
Fischer zemřel 7. dubna 2023 ve věku 98 let.
Ocenění Novinářská cena Marka Twaina Cleo Award Zlaté a stříbrné medaile Art Directors Club Medaile Augusta St. Gaudense
Sbírky Metropolitní muzeum umění (New York) Muzeum moderního umění (New York) International Center of Photography (New York) George Eastman House (Rochester) Spencer Museum of Art (Lawrence) Victoria and Albert Museum (Londýn) Telavivské muzeum umění (Tel Aviv) Metropolitní opera (New York) Knihovna Kongresu (Washington)
Odkazy
Reference
Související články Fotografie v USA
Externí odkazy Web Carl Fischer
Kategorie:Američtí fotografové Kategorie:Narození v roce 1924 Kategorie:Úmrtí v roce 2023 Kategorie:Muži