Rudá armáda, celým názvem Dělnicko-rolnická Rudá armáda (, Raboče-kresťjanskaja Krasnaja armija (РККА nebo RKKA), zkráceně jen Красная армия) byla armáda bolševického Ruska (1918–1922) a posléze Sovětského svazu (1922–1946). S pomocí bývalých důstojníků a specialistů carské armády ji během ruské revoluce (28. ledna 1918) z pověření Rady lidových komisařů založil Lev Trockij jako nástupkyni Rudé gardy. Podle slov Vladimira Lenina byla zprvu určena „pro systematické vojenské akce k získání, vybojování, sběru a svozu obilí a topiva“ např. pro akce typu s kulomety pro obilí.Ruský historik Alexandr Jakovlev, např. kniha Rusko plné křížů. Představiteli komunistického režimu, socialistického realismu v kultuře a budovatelské poezie byla opěvována jako „armáda míru“.

Označení rudá vzniklo z ruského výrazu krasnyj (= rudý), což mělo symbolizovat krev pracující třídy prolitou v boji proti kapitalismu a víru v rovnost a bratrství všech lidí (v českém překladu se proto vojáci nazývali jak Rudoarmejci, tak i Krasnoarmějci) a zároveň se vyhrazovalo jako protipól Bílé gardy (krasnogvardějci proti bělogvardějcům). Po skončení druhé světové války bylo rozhodnuto o změně názvu a 25. února 1946 byla Rudá armáda oficiálně přejmenována na Sovětskou armádu (rusky Советская Армия (СА)/Sovjetskaja Armija), jako výraz cti vojákům ve Velké vlastenecké válce.

Rudá armáda měla nenahraditelný a v mnoha směrech rozhodující podíl na vítězství, kterého dosáhli ve druhé světové válce Spojenci nad Osou Berlín–Řím–Tokio, především nad nacistickým Německem. Počáteční rychlý postup Wehrmachtu po přepadu Sovětského svazu v roce 1941 (Operace Barbarossa) se Rudé armádě podařilo ještě v témže roce zastavit před Moskvou. Během rozsáhlých bojových aktivit na východní frontě, tedy na sovětském území, se Rudá armáda střetávala s pozemními vojsky Wehrmachtu a s divizemi Waffen-SS na linii dlouhé tisíce kilometrů od hustých pobaltských a běloruských lesů po rozlehlé jihoruské stepi (mj. Bitva u Stalingradu), čímž bylo vázáno 70 až 80 % německých pozemních sil angažovaných ve válce v Evropě. Tyto německé armády byly Rudou armádou s obrovskými vlastními ztrátami na lidech a materiálu z velké části zničeny. To ve svém důsledku znamenalo, že nacistické Německo nemohlo velkou část svých vojsk použít ani na frontách v Africe nebo při italském tažení západních spojenců, ani na západní frontě po vylodění Američanů a Britů v Normandii a následných bitvách. Byla to právě Rudá armáda, která se probojovala již v únoru 1945 na německé území, 60 kilometrů od Berlína.

Historie Mechanizace a modernizace náhled|vlevo|Vladimir Iljič Lenin, Kliment Jefremovič Vorošilov, Lev Davidovič Trockij a vojáci Rudé armády, Petrohrad 1921 náhled|vlevo|Vojenské insignie Rudé armády, 1919–1924 náhled|vlevo|Příklady uniforem rudé armády během občanské války Po vítězství bolševiků v ruské občanské válce v roce 1922 přišlo uklidnění rozbouřené mezinárodní situace. Proto bylo možno snížit počty vojáků na mírové stavy. Jako první odcházeli důstojníci sloužící původně v carské armádě, avšak byly rozpouštěny také celé jednotky.

V roce 1924 začali komisař pro obranu Michail Frunze a jeho zástupce Michail Tuchačevskij Rudou armádu modernizovat. To se nelíbilo tradicionalistům, které reprezentovali Semjon Buďonnyj a Kliment Vorošilov. Snaha o modernizaci skončila o rok později, Frunze zemřel za podezřelých okolností a Tuchačevskij byl degradován na velitele leningradského vojenského okruhu. Situace se změnila na začátku 30. let. Generální tajemník Komunistické strany a fakticky vůdce Sovětského svazu Josif Vissarionovič Stalin usoudil, že Rudou armádu je nutno modernizovat, aby mohla obstát v případné válce s jinými velmocemi. Roku 1931 byl Tuchačevskij jmenován náčelníkem pro vyzbrojování Rudé armády. Začal rozsáhlý projekt, s cílem vytvořit z Rudé armády moderní, silnou, bojovou složku, která by neměla konkurenci. V rámci dvou pětiletých plánů (1928–1937) proběhla rozsáhlá industrializace, která změnila Sovětský svaz z agrárního státu v průmyslovou velmoc.

Kolem Tuchačevského se shromáždili schopní a prozíraví velitelé a vojenští teoretikové, inspirovaní myšlenkami mechanizovaného vedení boje a bleskové války.Jörgenser a Mann, str. 26. Dali podnět k modernizování tankových závodů ve Stalingradu, Charkově, Čeljabinsku i Leningradě a výroba tanků prudce vzrostla. V roce 1932 už měl Sovětský svaz více tanků než francouzská armáda. Rozběhla se i výroba letadel. Pouhá produkce zbraní a techniky však nestačila, a proto bylo nutné vypracovat moderní taktiku vedení boje.

Nová vojenská doktrína byla vytvořena tak, že při útoku měly tankové brigády soustředěné do mechanizovaných armádních sborů prolomit nepřátelské obranné linie za podpory střemhlavých bombardérů, proniknout do týlu protivníka, jeho jednotky obchvátit z boku a obklíčit. Likvidaci těchto ohnisek odporu měla zajistit mechanizovaná pěchota podporovaná samohybným dělostřelectvem, zatímco by se tankové jednotky přeskupily a zahájily další postup do nitra nepřátelského území. Poté měl proti zaskočenému a zmatenému nepříteli následovat „hloubkový útok“ ze vzduchu. Letecký výsadek parašutistů, vyzbrojených speciálními lehkými tanky, obrněnými transportéry a dalšími druhy podpůrných zbraní, by udeřil hluboko v týlu nepřítele a zmocnil se strategických cílů (mosty přes vodní toky, železniční stanice, týlové sklady, velitelská stanoviště atd.). Nepřítel, jenž by byl těmito útoky spíš ochromen a paralyzován než fyzicky zničen, by tak byl následně donucen ke kapitulaci. Mechanizované sbory se staly silnými útvary nejen pro útočné, ale i pro obranné operace. Tyto předpisy teoreticky pozvedly taktiku Rudé armády na vyšší úroveň než byla srovnatelná úroveň možných nepřátel.

Rudá armáda se teoreticky stala celosvětově největší a nejmodernější armádou.Jörgenser a Mann, str. 26. Byla do značné míry mechanizovaná, dobře vybavená a vedená. Podle některých autorů se žádná armáda západních velmocí, včetně německého Wehrmachtu, s tehdejší Rudou armádou nemohla měřit. Během kyjevských manévrů v roce 1935 generál Jona Jakir úspěšně demonstroval, jak mohou pozemní jednotky operovat při dobré součinnosti s letectvem. O rok později byl úspěch zopakován v Bělorusku. Tentokrát byli přítomni i zahraniční pozorovatelé, na které udělala tato demonstrace síly velký dojem. A právě obdiv Západu k těmto mužům, kteří za své postavení vděčili svému umu, se stal pro některé trnem v oku. Tuchačevskij navíc otevřeně kritizoval nacistické Německo a varoval před jeho agresí. Stalin se také obával, že tito profesionální vojáci, kteří Rudou armádu učinili prvotřídní bojovou složkou, by se mohli spiknout s jeho protivníky. Takže i v armádě docházelo k procesům, věznění a popravám, známým jako velká čistka.

Velká čistka

náhled|vlevo|Maršál Michail Tuchačevskij popravený během velké čistky v červnu 1937. Josif Vissarionovič Stalin rozpoutal ve snaze zbavit se veškeré skutečné i domnělé opozice teror proti armádnímu velení. Obrovskému politickému útlaku, věznění a popravám padl za oběť velký počet zkušených armádních důstojníků, z toho několik desítek vysoce postavených generálů, včetně tří maršálů SSSR Michaila Tuchačevského, Vasila Bljuchera a Alexandra Jegorova, kteří byli popraveni. Dále byli popraveni čtyři z pěti armádních generálů prvního stupně – Jona Jakir, Jeronim Uborevič, Ivan Bělov a Sergej Kameněv. Dále byli popraveno všech deset armádních generálů 2. stupně. Z vrchního velení armády čistky přežili pouze tři generálové. Osobní přátelé Stalina Kliment Vorošilov, Semjon Buďonnyj a uznávaný vojenský teoretik Boris Šapošnikov. Tato genocida nejvyšší generality Rudé armády se pravděpodobně podepsala na její koncepci a její celkové síle, přestože názory se různí. Na velitelské posty se dostali stalinisté, z nichž někteří slepě vyznávali tradiční způsob boje, založený na jezdectvu a proletářském nadšení. Tito velitelé byli na jednu stranu velmi loajální vůči Stalinovi a komunistické straně, ale zároveň nezkušení. Jejich schopnosti nestačily na vedení velkých mechanizovaných útvarů v případě bleskové války. Úroveň a efektivita velení, stejně jako úroveň vzdělání na vojenských akademiích čistkami velmi utrpěly.Jörgenser a Mann, str. 28.

Politické překážky a zavádění nových opatření se staly obrovskou brzdou v dalším vývoji. Největší politickou překážkou bylo opětovné zavedení systému „dvojího velení“ a znovuvytvoření pozice politického komisaře. Každá jednotka o velikosti praporu a výše měla vlastního politruka, který schvaloval veškeré podstatné rozkazy velitele jednotky. Politruci mnohdy neměli vyšší vojenské vzdělání a vybíráni byli na základě věrnosti Komunistické straně Sovětského svazu. Obecně se politruci věnovali politickému školení jednotky, vytváření morálky a do vojenských záležitostí se nemíchali. Ve skutečnosti však mnozí politruci svého postavení zneužívali k zastrašování čestných velitelů i k osobnímu prospěchu. Vměšovali se do velení jednotek a hráli si na vojevůdce, což mělo pro Rudou armádu v následujících válečných konfliktech mnohé destruktivní důsledky.Zaloga, str. 4.

Dalším nástrojem komunistické strany zavedeným během čistky v Rudé armádě bylo členství řadových vojáků v Komsomolu. Díky velké podpoře vedením strany počet členů Komsomolu v armádě v letech 1937–1938 rapidně vzrostl. Členové ve vojenských jednotkách svolávali schůze, během kterých mnohdy kritizovali a odsuzovali své velitele a komisaře.Zaloga, str. 4. To způsobilo, že v armádě začala upadat běžná vojenská disciplína a došlo k úplnému morálnímu rozkladu, který se projevil nejen za zimní války proti Finsku, ale především za války s Německem. Stalin svou velkou čistkou sice zlikvidoval opozici a upevnil svou moc, ale zároveň značně poškodil Rudou armádu. To umožnilo nacistickému Německu převzít v začátku války proti Sovětskému svazu iniciativu.Jörgenser a Mann, str. 28.

Španělská občanská válka

+ Výroba zbraní v SSSRA. B. Zubov, Dějiny Ruska I. Praha: Argo 2014, str. 906 Druh 1930 1932 1934 1936 1938 Dělostřelecké systémy 952 2574 4123 5235 16459 Dělostřelecké náboje (tis.) 790 1224 1504 5200 18099 Letecké bomby (tis.) 14 147 369 600 2834 Kulomety (tis.) 9,6 45 29,2 31,1 96,4 Tanky 170 3038 3565 4804 29860 Letadla 899 1734 3109 2688 10758 Roku 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka. Na straně oficiální vlády stáli levicoví republikáni a na straně druhé povstalečtí nacionalisté vedení generálem Frankem. Pro Sovětský svaz to byla perfektní příležitost, jak vyzkoušet novou doktrínu mechanizovaného boje v praxi. Do Španělska se vypravil kontingent vojenských poradců, dobrovolníků a tanková brigáda s nemalým počtem tanků (hlavně T-26 a BT-5).Jörgenser a Mann, str. 30.Macoun, str. 26. Z počátku neměly sovětské jednotky rovnocenného soupeře (lepší kvalita výzbroje), ale jakmile bylo velení svěřeno nezkušeným republikánům, začala se situace měnit. Tankové jednotky byly nasazovány jednotlivě a velice trpěly palbou dělostřelectva a výbuchy protitankových min. Generál Dmitrij Pavlov vyvodil z konfliktu chybné závěry, že tanky by měly fungovat jako podpůrná zbraň pěchoty, nikoliv jako mohutný obrněný celek.Jörgenser a Mann, str. 31."Tanková vojska Rudé armády. Vojska. Extra Publishing, 13. března, 2015. str. 5. Nízká bojová účinnost byla způsobena také špatnou komunikací a nedostatečnou koordinací tanků, letectva, dělostřelectva a pěchoty. Z důvodů velké čistky, kdy si nikdo z generálů ani důstojníků nemohl být jist životem docházelo k bagatelizování vážných nedostatků, které se plně projevily během zimní války s Finskem a druhé světové války.Porter, str. 22.

Sovětsko-japonské pohraniční konflikty

náhled|Zajatí japonští vojáci po bitvě u řeky Chalchyn