Právní dějiny katolické církve jsou dějinami nejstaršího nepřetržitě fungujícího právního systému na Západě, mnohem pozdějšího než římské právo, ale předcházejícího vývoji moderních evropských občanskoprávních tradic. Dějiny latinského kanonického práva lze rozdělit do čtyř období: jus antiquum, jus novum, jus novissimum a Kodex kanonického práva.Manual of Canon Law, pg. 13, #8 Ve vztahu ke Kodexu lze dějiny rozdělit na jus vetus (veškeré právo před Kodexem) a jus novum (právo Kodexu neboli jus codicis). Východní kanonické právo se vyvíjelo samostatně.
Latinské kanonické právo
Jus antiquum Hlavní články: Jus antiquum a Sbírky starověkých kánonů Nejstaršími sbírkami kanonického zákonodárství jsou některé velmi rané apoštolské dokumenty, známé jako církevní předpisy: například Didaché ton dodeka apostolon neboli „Učení dvanácti apoštolů“, které pochází z konce 1. nebo počátku 2. století; Apoštolský církevní předpis (lat. Constitutio Ecclesiastica Apostolorum); Didascalia neboli „Učení apoštolů“; Apoštolské kánony (Canones apostolorum) a Apoštolské konstituce (Constitutiones Apostolorum). Tyto sbírky nikdy neměly žádnou oficiální hodnotu, o nic větší než jiné sbírky z tohoto prvního období. Apoštolské kánony a jejich prostřednictvím Apoštolské konstituce však měly po určitou dobu vliv na to, že pozdější sbírky čerpaly z těchto nejstarších pramenů církevního práva.
Po vyhlášení tolerančního ediktu Konstantina I. v Miláně (313) vznikly na Východě první systematické sbírky. Chronologické sbírky kánonů koncilů 4. a 5. století (314–451) takto označit nemůžeme; nejstarší systematická sbírka, kterou vytvořil neznámý autor v roce 535, se nedochovala. Nejvýznamnějšími sbírkami této epochy jsou Synagoge kanonon neboli sbírka Jana Scholastika (Joannes Scholasticus), sestavená v Antiochii kolem roku 550, a Nomokánony neboli sbírky občanských zákonů týkajících se náboženských záležitostí (nomos) a církevních zákonů (kanon). Jedna taková smíšená sbírka je datována do 6. století a byla mylně připisována Janu Scholastikovi; jinou ze 7. století přepracoval a značně rozšířil schizmatický ekumenický patriarcha Fotius (883).
V západní církvi měla jedna sbírka kánonů, Collectio Dionysiana, vliv daleko přesahující hranice země, v níž vznikla. Tato sbírka byla dílem Dionysia Exigua, který sestavil několik sbírek, jež se dnes označují jako Dionysiana. Zdá se, že Dionysius většinu své práce vykonal krátce po roce 600.O sporném datu Dionýských sbírek viz Jeho sbírky obsahují jeho vlastní latinský překlad kánonů starověkých koncilů ze třetího, čtvrtého a pátého století, výňatky z (pravděpodobně) zkompletované sbírky afrických kánonů (kterou Dionysius nazývá Registrum ecclesiae Carthaginensis, asi 1. stol., srov. Církev v Kartágu) a sbírku (38) papežských listů (Epistolæ decretales) z období od pontifikátu papeže Siricia (384–398) do pontifikátu Anastasia II. (zemřel roku 498). Vliv této italské sbírky v průběhu sedmého a osmého století nesmírně vzrostl, zejména v Anglii a Francii. Byla neustále rozšiřována a upravována, nejznámější úpravou je verze, kterou údajně poslal papež Hadrián I. Karlu Velikému v roce 774, a proto je dnes známá jako Collectio Dionysio-Hadriana.
Kromě Dionysiany vznikly v Itálii v 5. století také dva latinské překlady řeckých synod, známé jako Corpus canonum Africano-Romanum a Collectio prisca, které jsou dnes ztraceny, ačkoli se jejich velké části dochovaly ve dvou velmi rozsáhlých italských sbírkách, známých jako Collectio canonum Quesnelliana a Collectio canonum Sanblasiana. V Itálii vznikla také populární sbírka padělků z 5. století, dnes známá jako Symmacheovy padělky. Afrika vlastnila sbírku z konce čtvrtého století známou jako Breviarium Hipponense a také sbírku z počátku pátého století známou jako Codex Apiarii causae; dále Breviatio canonum neboli sborník kánonů koncilů od Fulgencia Ferranda (zemřel kolem roku 546) a Concordia canonum Cresconia Africanuse, úpravu Dionysiany (kolem roku 690). V Galii vznikla řada významných sbírek, například sbírka dnes známá jako Concilium Arelatense secundum a na počátku 6. století Statuta Ecclesiæ antiqua, mylně připisovaná Africe. Z Galie/Francie pocházejí také sbírky známé dnes jako Collectio canonum quadripartita a Libri duo de synodalibus causis, které sestavil Regino z Prümu. V Galii/Francii vznikly také dvě nesmírně významné sbírky známé jako Collectio canonum vetus Gallica (sestavená v Lyonu kolem roku 600) a Collectio canonum Dacheriana (kolem roku 800), druhá jmenovaná podle jména svého editora Luca d'Achéry. Collectio canonum Hibernensis neboli irská sbírka kánonů, sestavená v 8. století, ovlivnila jak Anglii, tak Galii a (i když mnohem později) Itálii. Na rozdíl od téměř všech ostatních regionů Anglie nikdy nevytvořila „národní“ sbírku, ačkoli angličtí pracovníci sehráli důležitou roli při kopírování a šíření irských a italských sbírek v Německu a Francii. Kolem roku 700 vznikla v Anglii nebo v Německu sbírka kajícných kánonů (Paenitentiale Theodori) připisovaná Theodorovi z Tarsu, arcibiskupovi z Canterbury (zemřel 690). Tato sbírka znamenala významný pokrok ve vývoji kajícně-kanonických sbírek, které se již po staletí vyvíjely zejména v irské církvi. Sbírky, jako je ta připisovaná Teodorovi, byly známy jako penitenciály a byly často poměrně krátké a jednoduché, nejspíše proto, že byly zamýšleny jako příručky pro použití zpovědníky. Od sedmého do jedenáctého století kolovalo v Evropě mnoho takových knih, přičemž každý penitenciál obsahoval pravidla, která přesně uváděla, kolik pokání je třeba za které hříchy činit. Tyto penitenciály, převážně ostrovního původu, začaly různými způsoby ovlivňovat větší sbírky kanonického práva, které se vyvíjely na kontinentu.
Na Pyrenejském poloostrově (tj. ve Španělsku) vznikla Capitula Martini, kterou kolem roku 572 sestavil Martin, biskup z Bragy (v Portugalsku), a rozsáhlá a vlivná Collectio Hispana z roku 633, připisovaná v 9. století sv. Isidorovi ze Sevilly. V 9. století vzniklo několik apokryfních sbírek, a to sbírka Benedicta Levity, sbírka Pseudo-Isidora (též Isidorus Mercator, Peccator, Mercatus) a Capitula Angilramni. Rozbor sporů, které tyto tři sbírky vyvolávají, naleznete na jiném místě (viz Falešné dekretály). Pseudoizidorská sbírka, jejíž pravost byla dlouho uznávána, měla značný vliv na církevní disciplínu, aniž by ji však změnila v jejích základních principech. Z četných sbírek pozdějšího data můžeme zmínit Collectio Anselmo dedicata, sestavenou v Itálii na konci 9. století, Libellus de ecclesiasticis disciplinis Regina z Prumu (zemřel 915); Collectarium canonum Burcharda z Wormsu (zemřel 1025); sbírku mladšího sv. Anselma z Luccy, sestavená ke konci 11. století; Collectio trium partium, Decretum a Panormia Iva ze Chartres (zemřel 1115 nebo 1117); Liber de misericordia et justitia Algera z Liège, který zemřel roku 1132; Sbírka v 74 titulech – všechny sbírky, které Gratián využil při sestavování svého Decretum.
Jus Novum Období kanonických dějin známé jako Jus Novum („nové právo“) nebo střední období zahrnuje dobu od Gratiána do Tridentského koncilu (polovina 12. století – 16. století).
Různé koncilní kánony a papežské dekrety byly shromážděny do sbírek, neoficiálních i oficiálních. V roce 1000 neexistovala žádná kniha, která by se pokusila shrnout celý soubor kanonického práva, systematizovat jej vcelku nebo zčásti.Law and Revolution, s. 116. Existovalo však mnoho sbírek dekretů koncilů a velkých biskupů. Tyto sbírky měly obvykle pouze regionální platnost a byly obvykle uspořádány chronologicky podle typu dokumentu (např. listy papežů, kánony koncilů atd.) nebo příležitostně podle obecného tématu. Před koncem 11. století bylo kanonické právo značně decentralizované a záviselo na mnoha různých kodifikacích a pramenech, ať už místních koncilů, ekumenických koncilů, místních biskupů nebo římských biskupů.
První skutečně systematickou sbírku sestavil kamaldulský mnich Gratián v 11. století, obecně známou jako Decretum Gratiani („Gratiánův dekret“), ale původně nazývanou Konkordance nesouhlasných kánonůLaw and Revolution, s. 240. (Concordantia Discordantium Canonum). V letech 1140 až 1234 se kanonické právo výrazně rozšířilo. Poté se jeho tempo zpomalilo, s výjimkou zákonů místních koncilů (oblast kanonického práva, která potřebuje vzdělání), a bylo doplněno světskými zákony. V roce 1234 papež Řehoř IX. vyhlásil první oficiální sbírku kánonů, nazvanou Decretalia Gregorii Noni nebo Liber Extra. Následovaly Liber Sextus (1298) Bonifáce VIII., Clementines (1317) Klementa V., Extravagantes Joannis XXII. a Extravagantes Communes, které měly stejnou strukturu jako Liber Extra. Všechny tyto sbírky spolu s Decretum Gratiani se společně označují jako Corpus Juris Canonici. Po dokončení Corpus Juris Canonici byly následné papežské právní předpisy vydávány v periodických svazcích zvaných Bullaria.
Johannes Gratian byl mnich, který vyučoval teologii v klášteře v Bologni. Vytvořil obsáhlou a srozumitelnou sbírku kanonického práva. Vyřešil rozpory a nesrovnalosti ve stávajícím právu.Europe in the High Middle Ages, s. 127–128. Ve 40. letech 11. století se jeho dílo stalo dominantním právním textem.Europe in the High Middle Ages, s. 116. Papežové Gratianovo Decretum ocenili a schválili. Decretum tvořilo jádro souboru kanonického práva, na němž byla vybudována větší právní struktura. Před Gratiánem neexistovala žádná „jurisprudence kanonického práva“ (systém právních výkladů a zásad). Gratián je zakladatelem kanonické jurisprudence, což mu zaslouží titul „otec kanonického práva“.
Kombinace logických, morálních a politických prvků přispěla k systematice, která byla zcela odlišná od pouhé doktrinální nebo dogmatické analýzy právních pravidel, jakkoli složité a důsledné. Kanonické právo jako systém bylo více než jen pravidla; byl to proces, dialektický proces přizpůsobování pravidel novým situacím. To bylo nevyhnutelné už jen kvůli omezením, která mu ukládala jeho jurisdikce, a následné konkurenci, jíž čelilo ze strany světských právních systémů, které s ním koexistovaly.
Ve třináctém století začala římská církev shromažďovat a organizovat své kanonické právo, které se po tisíciletí vývoje stalo složitým a obtížným systémem výkladu a vzájemných odkazů. Oficiálními sbírkami byly Liber Extra (1234) papeže Řehoře IX., Liber Sextus (1298) Bonifáce VIII. a Clementines (1317), připravené pro Klementa V., ale vydané Janem XXII. Ty byly adresovány univerzitám papežskými listy na začátku každé sbírky a tyto texty se staly učebnicemi pro začínající kanonisty. V roce 1582 byla pořízena sbírka Decretum, Extra, Sext, Clementines a Extravagantes (tj. dekretály papežů od papeže Jana XXII. po papeže Sixta IV.).
Jus Novissimum Po Tridentském koncilu se kolem roku 1580 uskutečnil pokus o vytvoření nové oficiální sbírky církevních zákonů, když Řehoř XIII. pověřil tímto úkolem tři kardinály. Práce pokračovala za pontifikátu Sixta V., byla dokončena za Klementa VIII. a byla vytištěna (Řím, 1598) jako: Sanctissimi Domini nostri Clementis papæ VIII Decretales, někdy též Septimus liber Decretalium. Tuto sbírku, kterou nikdy neschválil ani Klement VIII. ani Pavel V., vydal (Freiburg, 1870) Sentis. V roce 1557 se italský kanonista Paul Lancelottus neúspěšně pokusil získat od Pavla IV. pro čtyři knihy svých Institutiones juris canonici (Řím, 1563) autoritu rovnající se autoritě, které se kdysi v Římské říši těšily jeho vzory, Institutiones císaře Justiniána. Soukromá osoba, Pierre Mathieu z Lyonu, také napsal Liber Septimus Decretalium, vložené do dodatku k frankfurtskému vydání Corpus Juris Canonici (1590). Toto dílo bylo zařazeno na index.
Jus Codicis Pio-benediktinské právo Hlavní článek: Kodex kanonického práva z roku 1917