Maďarské povstání, nebo také maďarská revoluce, bylo celonárodním povstáním proti sovětské diktatuře a okupaci Maďarské lidové republiky od 23. října do 10. listopadu 1956.
Po nepokojích v Československu (Plzeňské povstání), východoněmeckém povstání z roku 1953 o čtrnáct dní později a povstání dělníků v Poznani v roce 1956 se jedná o v pořadí čtvrtý a největší násilně potlačený konflikt lidu s komunistickým režimem nebo přímo s okupační mocností v bývalých evropských satelitech SSSR.
Povstání vypuklo 23. října, kdy poklidná demonstrace solidarity s Polskem přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti autoritářskému režimu. Ve večerních hodinách padly u budovy rozhlasu první výstřely. Od druhé hodiny ranní následujícího dne vyrazila sovětská vojska do budapešťských ulic. Došlo k prvním bojům mezi maďarskými povstalci a sovětskými okupanty. 25. října proběhla před budovou parlamentu obrovská demonstrace za odstoupení Ernőho Gerőa. Příslušníci tajné policie ÁVH ukrytí na střechách začali střílet do bezbranného davu. Imre Nagy později představil novou vládu, v níž figurovali i někteří bývalí vůdcové pravicové FKgP jako Zoltán Tildy a Béla Kovács. Dalšího dne 28. října označil povstání za „národně demokratické hnutí“ namísto kontrarevoluce. 30. října se sovětské jednotky začaly stahovat z hlavního města, zároveň se však sovětské velení tajně připravovalo na další ozbrojený útok. 31. října vedení Sovětského svazu rozhodlo o potlačení revoluce vojenskou cestou. Když byl Imre Nagy informován o aktivizaci sovětských jednotek, naléhal na OSN a 1. listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska a vystoupení z Varšavské smlouvy. Za rozbřesku 4. listopadu začala ofenzíva proti hlavnímu městu. Zuřivé boje povstalců pokračovaly v Budapešti i v dalších městech asi týden. János Kádár přijel 7. listopadu, v čele své promoskevské vlády, na sovětských tancích do Budapešti. Boje trvaly až do 10. či 11. listopadu.
Po tři desetiletí bylo o tomto období v MLR zakázáno mluvit. Až koncem 80. let došlo ke změně. A v den výročí počátku protikomunistického Maďarského povstání 23. října 1989 byl předseda parlamentu Mátyás Szűrös zvolen prozatímním prezidentem a v pravé poledne z balkónu Országházu slavnostně vyhlásil svobodnou Maďarskou republiku (tzv. Třetí Maďarská republika), čímž skončil komunistický režim v Maďarsku.
Symboly povstání Nejdůležitějším a nejznámějším symbolem povstání se stala maďarská vlajka s vystřiženým státním znakem. MLR totiž od roku 1949 používala jako oficiální symbol takzvaný Rákosiho znak (Rákosi-címer), který odporoval heraldickým pravidlům a nevycházel z jakýchkoliv maďarských národních tradic, jako předešlé znaky. Navíc obsahoval rudou hvězdu a zkřížený zlatý klas a kladivo, tedy komunistické symboly.
Rákosiho znak, nenáviděný asi jako Mátyás Rákosi (po němž se znak jmenuje), byl právě proto vystřiháván ze státních vlajek a strháván, stejně jako rudé hvězdy, ze všech budov. Jeho nástupcem se stal tradiční maďarský symbol – Kossuthův znak (Kossuth-címer), který se v novodobém Maďarsku používal v obdobích demokracie v letech 1918 až 1919 a 1946 až 1949, kdy byl nahrazen právě Rákosiho znakem.
Galerie
Předehra a mezinárodní souvislosti Zákulisní šarvátky mezi moskevskými a reformními držiteli komunistické moci trvaly i po potlačení reformních snah Nagyovy vlády – od tzv. tání v Moskvě po Stalinově smrti v roce 1953 do nucené Nagyovy rezignace v dubnu 1955.
Imre Nagy reprezentoval první, i když vůči Moskvě ještě ohleduplný, pokus o větší samostatnost v nové vládě z roku 1953. Ale v roce 1955 veřejně mluvil o „možnosti Maďarska přijmout status neutrality podle rakouského vzoru“, než byla jeho vláda svržena promoskevskou vedenou Mátyáse Rákosim.
Po Chruščovově „tajném“ proslovu „O kultu osobnosti a jeho následcích“ v únoru 1956 byl ale 18. července promoskevský Rákosi zbaven předsednictví Maďarské strany pracujících (MDP) a nahrazen Ernő Gerőnem.
Také ukončení poválečné okupace Rakouska, a tím i obav ze zřízení dalšího sovětského satelitu na jeho území, a prohlášení rakouské samostatnosti v roce 1955 podpořilo snahy Maďarska o samostatnost a neutralitu.
Rákosiho rezignace přispěla k otevřenější veřejné diskuzi, aktivitě studentů, spisovatelů a žurnalistů. Ve veřejných „Petöfiho“ fórech s tisíci zúčastněnými se otevřeně diskutovalo o svobodném Maďarsku. Jedním ze symbolů byla i veřejná ceremonie 6. října 1956, přeložení ostatků László Rajka, popraveného Rákosiho režimem. V říjnu byl také rehabilitován Imre Nagy navrácením členství v MDP.
náhled|vlevo|Maďarská vlajka s vystřiženým Rákosiho znakem Zprvu násilně potlačené povstání dělníků v Poznani v červnu 1956 ale nakonec, po diskuzích polských držitelů moci, vedlo ke změnám komunistického vedení a k uvolnění útlaku v Polsku. Tak byl v říjnu jmenován krátce předtím rehabilitovaný Władysław Gomułka předsedou Polské sjednocené dělnické strany, a pověřen jednáním s Moskvou o snížení počtu sovětských vojsk a uvolnění hospodářských odvodů. Po intenzivních jednáních nakonec Moskva Gomułkovým reformním požadavkům 19. října ustoupila. Zprávy o těchto ústupcích a úspěších Poláků posílily naděje Maďarů na obdobné změny.
22. října studenti univerzity v Szegedu obnovili Svaz maďarských univerzitních a vysokoškolských studentů (MEFESZ), zakázaný v Rákosiho éře. Následovali studenti v Pécsi, Miskolci a Šoproni. Krátce na to vydali studenti budapešťské polytechniky tzv. Šestnáct bodů.
Začátek povstání (23. říjen) náhled|Imre Nagy Dne 23. října se v Budapešti konala asi 200 tisícová demonstrace na podporu změn, ke kterým tehdy docházelo v Polsku. Dav se nejprve shromáždil u sochy maďarského revolučního básníka Sándora Petőfiho, kde bylo přečteno Šestnáct požadavků maďarských studentů, které byly sepsány členy MEFESZ, a poté byly zpívány národní písně, například Nemzeti dal, která 15. března 1848 odstartovala Maďarskou revoluci a boj za svobodu v letech 1848–1849. Studenti v manifestu požadovali vojenskou neutralitu, systém založený na demokratickém socialismu (pozemková reforma a společné vlastnictví výrobních prostředků), vstup Maďarska do OSN a všechny občanské svobody pro jeho obyvatele. Krátce na to se dav vydal k pomníku generála Józefa Bema hrdiny nejen polských povstání, ale též Maďarské revoluce 1848-49, (tedy osoby, která symbolizuje protirusky orientovanou polsko-maďarskou spolupráci). Manifestace přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti komunistickému režimu. Zde došlo nejprve ke zhasnutí rudé hvězdy na střeše Országházu a poté k projevu Imre Nagye. Avšak obecný projev bývalého premiéra atmosféru příliš neuklidnil. Lidé proto začali zpívat „Himnusz“, od roku 1949 se totiž státní hymna hrála pouze v instrumentální verzi, jelikož její text se obrací k Bohu, což bylo pro komunistické vedení MLR nepřípustné.
Mezitím na náměstí Hrdinů (Hősök tere) došlo ke svržení 25metrové sochy Stalina. Bylo zde možno vidět i milicionáře a funkcionáře MDP a muže pohraniční stráže. Asi stotisícový dav se sjednotil a křičel jako jedním hlasem: Svrhnout pomník! Rusáci domů, Rusáci domů! Demonstranti hodili silné ocelové lano na krk dvacetipětimetrové sochy Stalina, jiní přijížděli s náklaďáky naloženými kyslíkovými bombami a hořáky na řezání kovu a věnovali se bronzovým botám. O hodinu později socha spadla z pilíře na Náměstí hrdinů, přičemž nikdo nebyl zraněn.
Zhruba ve stejnou chvíli se část studentů pokoušela dostat do budovy rozhlasu a nechat odvysílat své požadavky, takzvaných 16 bodů. Byli však zajati příslušníky ÁVH. Večer v rádiu promluvil tajemník Maďarské strany pracujících – Ernő Gerő, který označil demonstranty za nepřátele národa a fašisty. Krátce nato došlo k prvním výstřelům. Členové ÁVH začali střílet na demonstranty dožadující se propuštění studentů před budovou rozhlasu. Někteří demonstranti se zmocnili zbraní a došlo k první přestřelce. Na zem padly první oběti. Když poté v sanitkách přijely z ústředí ÁVH další posily, rozběsněný dav jim zbraně sebral. O několik hodin později už bojovníci dostávali zbraně nejen od sympatizujících policistů a vojáků, ale i z jiných arzenálů.
Zpráva o tom se rychle rozšířila a veřejné protesty se přenesly z Budapešti na celé Maďarsko.
V noci Ernő Gerő (předseda MDP) požádal Sovětský svaz o vojenský zásah. Zhruba ve stejnou chvíli byl Imre Nagy kooptován do politbyra a jmenován ministerským předsedou. Nějakou dobu ale trvalo, než se vedení strany vzpamatovalo z nastalého zmatku, a proto se designovaný ministerský předseda ujal funkce až ráno následujícího dne 24. října.
První sovětská invaze (24. říjen) Na rozkaz sovětského ministra obrany vstoupila 24. října od druhé hodiny ranní sovětská vojska do ulic Budapešti. Dlouhé řady tanků T-34 se zaklapnutými věžičkami projížděly městem a střílely do všeho, co bylo osvětlené. Došlo k prvním bojům mezi maďarskými povstalci a sovětskými okupanty, které podporovala tajná policie ÁVH. Maďaři se proti po zuby vyzbrojeným vojákům odhodlaně bránili vším možným. Nejúčinnější zbraní proti sovětským tankům se staly Molotovovy koktejly. Mnoho povstalců také získalo zbraně z kasáren a policejních stanic, kde jim je i častokrát vojáci či policisté (podřízení komunistickému vedení) sami vydali. Imre Nagy, již jako předseda vlády, vyhlásil stanné právo a zákaz vycházení. Ale odmítl nasadit ÁVH proti narušitelům tohoto rozkazu, jak požadoval nově dosazený vojenský výbor. Sovětský vpád byl dočasně úspěšný. Odpor však pokračoval a další den se situace začala měnit.
Masakr před parlamentem (25. říjen) thumb|Památník připomínající zemřelé během bojů 25. října 1956. Dne 25. října došlo před budovou parlamentu k obrovské demonstraci. Několikatisícový dav se pokojně dožadoval demise předsedy MDP – Ernő Gerőa. Avšak příslušníci tajné policie ÁVH ukrytí na střechách začali do demonstrujícího davu střílet. Zmatené posádky sovětských tanků se ke střelbě rovněž připojily. Zahynulo více než 200 lidí, zraněno bylo více než 300 lidí. Masakr zvedl novou vlnu emocí, zejména když z některých župních měst dorazily informace o podobných událostech. Téměř nikoho už v té chvíli nezajímala zpráva o odvolání Gerőa a jeho nahrazení Jánosem Kádárem. Začal totiž obrovský hon na členy ÁVH a jejich následné lynčování a mučení. ÁVH byla tak nenáviděná, že každý její příslušník, který byl povstalci chycen, byl následně zabit, často pověšením na lampy veřejného osvětlení a do úst jim byly nacpány bankovky na znamení toho, že tito tajní policisté vydělávali mnohem více peněz než všichni ostatní.
Poslední říjnové dny náhled|Události z Maďarska v roce 1956 I přes odstoupení Ernő Gerőa boje nadále pokračovaly a povstání se rozšiřovalo i do jiných měst. Jednotky maďarské lidové armády přecházely na stranu povstalců a komunistický režim se začal hroutit. Stranické organizace a jí podřízená místní správa se začala rozpadat, a jejich pravomoci přebíraly nově vznikající revoluční výbory a rady. Imre Nagy se musel rozhodnout, zda potlačit povstání sovětskými tanky, nebo se přidat na stranu revoluce a vytvořit nezávislé Maďarsko. Příští den 27. října se rozhodl pro druhou alternativu. Představil svou novou vládu, v níž figurovali i někteří bývalí vůdcové pravicové FKgP jako Zoltán Tildy a Béla Kovács. O den později 28. října prohlásil premiér Nagy povstání za „národně demokratické hnutí“ a ne jako kontrarevoluci. Dále uznal nově vzniklé revoluční orgány a slíbil amnestii všem, kteří byli kvůli povstání zatčeni, rozpuštění ÁVH a okamžité stáhnutí sovětských vojsk ze země. Vláda se u moci udržela jen deset dní, neměla tak dostatek času na detailní upřesnění své budoucí politiky. Nicméně noviny v té době zdůrazňovaly, že by se Maďarsko mělo stát „neutrální, politicky pluralitní sociální demokracií“.UN General Assembly Special Committee on the Problem of Hungary(1957)