náhled|Vladimírská ikona Panny Marie Eleusy. Titul Aeiparthenos (Věčná Panna) je hojně používán v pravoslavné liturgii a na ikonách je zobrazována se třemi hvězdami na ramenou a na čele, které symbolizují její trojnásobné panenství.Hesemann 2016, nestránkováno. Věčné panenství Marie je křesťanské učení, podle něhož byla Maria, Ježíšova matka, pannou před Kristovým narozením, během něj i po něm.Bromiley 1995, s. 269. V západním křesťanství se k tomuto učení hlásí katolická církev, stejně jako někteří luteráni, anglikáni, reformovaní a další protestanti.The American Lutheran, svazek 49. American Lutheran Publicity Bureau. 1966. s. 16. „Ačkoli mnozí luteránští vyznavači zastávají zbožný názor o věčném panenství Marie, nepovažují ho za závazné učení Písma.“ „Částečně kvůli těmto biblickým problémům nebylo učení o věčném panenství Marie podporováno tak jednoznačně jako učení o panenském početí nebo o titulu Matka Boží. Získalo však dogmatický status na Chalcedonském koncilu v roce 451, a je proto závazné pro východní pravoslavné a římskokatolické věřící; kromě toho je zastáváno mnoha anglikánskými, některými luteránskými a několika dalšími protestantskými teology.“Losch 2008, s. 283. Šenuda III. papež koptské pravoslavné církve toto učení potvrdil a východní pravoslavné církve uznávají Marii jako Aeiparthenos, což znamená „věčně panenskou“.Fairbairn 2002, s. 100. Jedná se o jedno ze čtyř mariánských dogmat katolické církve.Collinge 2012, s. 133. Většina moderních nekonformních protestantů toto učení odmítá.Campbell 1996, p. 150.

Tradice o věčném panenství Marie se poprvé jasně objevuje v textu z konce 2. století zvaném Jakubovo evangelium.Lohse 1966, s. 200. Jako ortodoxie byla ustanovena na Efezském koncilu v roce 431,Rahner 1975, s. 896. II. konstantinopolský koncil v roce 553 jí udělil titul „Aeiparthenos“, což znamená věčná panna, a na Lateránské synodě v roce 649 papež Martin I. zdůraznil trojí charakter věčného panenství, před Kristovým narozením, během něj a po něm.Polcar 2016, s. 186. Učení o věčném panenství Panny Marie kodifikovaly také luteránské Šmalkaldské články (1537) a reformované II. helvetské vyznání (1562).Gill 2004, s. 1254.

Učení o Mariině věčném panenství bylo zpochybněno na základě toho, že Nový zákon výslovně potvrzuje její panenství pouze do Ježíšova narození a zmiňuje se o Ježíšových bratrech (adelphoi).Maunder 2019, s. 28.Parmentier 1999, s. 550. Toto slovo jen velmi zřídka znamená jiného než biologického nebo duchovního sourozence a mohlo jít o: (1) syny Marie, Ježíšovy matky, a Josefa; (2) syny Marie jmenované v jako „matka Jakuba a Josesa (Josefa)“, kterou Jeroným označil za sestru Marie, Ježíšovy matky; nebo (3) syny Josefa z předchozího manželství.Cross & Livingstone 2005, s. 237–238. Další biblické obtíže přidal Lukáš – , který Ježíše nazývá „prvorozeným“ synem Marie,Pelikan 2014, s. 160. a Matouš – , který dodává, že Josef „ji nepoznal, dokud neporodila svého prvorozeného syna“.Fráze „nepoznal ji“ je biblický eufemismus pro pohlavní styk (viz ). Text nepotvrzuje ani nepopírá Mariino věčné panenství.Harrington 1991, s. 36 pozn. 25.

Původ a historie

Virginitas in partu: 1. století Ódy Šalamounovy byly vykládány tak, že naznačují, že Maria byla pannou i během porodu, protože se v nich uvádí, že Maria neměla při porodu bolesti. Někteří však vyslovili teorii, že Ódy odkazují na příběh o Exodu, kdy židovské ženy měly velmi rychlý porod, který prý dokonce proběhl téměř okamžitě, a proto egyptské porodní báby nemohly přijít dost rychle. Podobné výroky se vyskytují i v Izajášově nanebevzetí. „Zdá se, že oba odkazy v Ódě 19, totiž jeden na netrpící aspekt a druhý na nepřítomnost porodní báby, byly běžnou poznámkou i v jiných apokryfních literárních dílech. Nacházejí se také v Nanebevzetí Izaiášově a ve Skutcích Petrových. Mohlo by jít také o narážku na skutečnost, že židovské ženy byly během svých exilových let v Egyptě známé tím, že byly velmi rychlé a silné při porodu. Říká se, že tak činily téměř okamžitě. Egyptské porodní báby si neustále stěžovaly faraonovi, že se jim nedaří dostatečně rychle zkontrolovat, zda je nově narozené židovské dítě mužského nebo ženského pohlaví, viz: .“

Někteří tvrdí, že Josefus v prvním století považoval Jakuba za Ježíšova biologického bratra.

První výskyt: 2. století náhled|Klement Alexandrijský (150–215 n. l.) byl raným zastáncem věčného panenství Marie.Wirth 2016, s. 167–168. Neexistuje žádný biblický základ pro myšlenku Mariina věčného panenství,Boisclair 2007, s. 1465. ačkoli její panenství před narozením je doloženo v MatoušověMatouš – říká následující: „Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš.“ a Lukášově evangeliu,Lukáš – : „Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria“. Následuje Lukáš – : „Maria řekla andělovi: ,Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?ʻ.“ poprvé se tímto postojem zabývá text z konce 2. století zvaný Jakubovo protoevangelium, v němž Marie zůstává celoživotní pannou, Josef je starý muž, který se s ní oženil bez fyzické touhy, a Ježíšovi bratři jsou vysvětleni jako Josefovi synové z dřívějšího manželství.Hurtado 2005, s. 448. Zdá se, že Protoevangelium bylo použito k vytvoření příběhů o Marii, které se nacházejí v Koránu,Bell 2012, s. 110. ale zatímco muslimové souhlasí s křesťany, že Marie byla pannou v okamžiku Ježíšova početí, představa jejího věčného panenství poté je v rozporu s islámským ideálem ženy jako manželky a matky.George-Tvrtkovic 2018, nestránkováno.

Órigenés také zmínil, že Petrovo evangelium potvrzuje věčné panenství Marie a říká, že Ježíšovi „bratři“ pocházeli z předchozího Josefova manželství.

Zdá se, že citát připisovaný Papiášovi (70–163 n. l.) podporuje názor, že Ježíšovi „bratři“ byli bratranci a sestřenice, nicméně tento citát byl Papiášovi pravděpodobně připsán falešně a pochází od jiného Papiáše, který žil později v 11. století. „(1.) Marie, matka Páně; (2.) Marie, manželka Kleofáše nebo Alfea, která byla matkou biskupa a apoštola Jakuba, Šimona a Tadeáše a jednoho Josefa; (3.) Marie Salome, manželka Zebedeova, matka evangelisty Jana a Jakuba; (4.) Marie Magdaléna. Tyto čtyři se nacházejí v evangeliu. Jakub, Juda a Josef byli synové jedné Kristovy tety (2). Také Jakub a Jan byli syny jiné tety (3) Ježíšovy. Marie (2), matka Jakuba Menšího a Josefa, manželka Alfeova, byla sestrou Marie, matky Páně, kterou Jan nazývá Kleofášovou, a to buď podle jejího otce, nebo podle rodu, nebo z nějakého jiného důvodu. Marie Salome (3) se nazývá Salome buď podle svého manžela, nebo podle své vesnice. Někteří tvrdí, že je totožná s Marií Kleofášovou, protože měla dva muže.“ Tento fragment nalezl Grabe v jednom z rukopisů Bodleianské knihovny s nápisem na okraji: „Papia“. Westcott uvádí, že je součástí slovníku, který napsal „středověký Papias. [Zdá se, že přidal slova: ,Maria se nazývá Illuminatrix nebo též Hvězda mořskáʻ atd. středověký doplněk]. Slovník existuje v rukopisech v Oxfordu i v Cambridgi.“ Papiášovo svědectví je často citováno v čele patristických autorit, protože podporuje Jeronýmův názor. [...]. Je zvláštní, že schopní a inteligentní kritici neprohlédli výmysl, který je tak zjevně falešný. [...] [T]ento úryvek napsal středověký jmenovec hierapolského biskupa Papiáš [...], který žil v 11. století.

Irenej a Justin Mučedník, ačkoli se zmiňují o panenském zrození, nikde jasně nepotvrdili názor, že Maria byla věčnou pannou. Ebionité popírali Mariino věčné panenstvíMiravalle 2006, s. 61. a předpokládá se, že Hegesippos ho možná zpochybňoval.

Raná nejistota: 3. století Ve 3. století Hippolyt Římský tvrdil, že Maria je „věčně panna“, zatímco Klement Alexandrijský, který psal krátce po vydání Protoevangelií, se odvolával na jeho příhodu s porodní bábou, která Marii vyšetřila bezprostředně po porodu („po porodu, byla vyšetřena porodní bábou, která ji shledala pannou“) a tvrdil, že to lze nalézt v evangeliích („Tyto věci jsou dosvědčeny Písmem Páně“), ačkoli se odvolával na apokryfní evangelium jako na fakt. Učenec 3. století Origenes použil výklad Protoevangelií o bratřích, aby obhájil věčné panenství Marie („Není jiného dítěte z Marie než Ježíše, podle těch, kdo o ní správně smýšlejí“). Tertulián, který se dostal mezi Klementa a Origena, popřel Mariino panenství in partu, aby vyvrátil doketistickou myšlenku, že Boží Syn nemohl přijmout lidské tělo („ačkoli byla pannou, když počala, byla ženou, když porodila syna“).Wirth 2016, s. 167.

Helvidius také tvrdil, že Victorinus věřil, že Maria měla další děti; Jeroným později tvrdil, že Helvidius Victorina špatně interpretoval. Epifanus vymyslel název „antidikomarianité“ pro skupinu lidí, kteří popírali věčné panenství Marie, kterou Epifanus napadal, nicméně se o nich zmiňuje i Origenes. Působili od 3. do 5. století.

Podle Epifania antidikomarianité tvrdili, že Apollinaris z Laodiceje nebo jeho žáci popírali věčné panenství Marie, ačkoli Epifanus toto tvrzení zpochybňoval. „Jako by měli zášť vůči Panně Marii a chtěli znevážit její pověst, někteří antidikomarianité, inspirováni nějakou závistí nebo bludem a s úmyslem pošpinit lidskou mysl, se odvážili tvrdit, že svatá Marie měla po Kristově narození styk s mužem, myslím se samotným Josefem. A jak jsem se již zmínil, tvrdí to prý sám ctihodný Apollinarius nebo někteří jeho žáci. Vskutku o tom pochybuji, ale musím mluvit o těch, kteří to tvrdí.“

Raní křesťanští teologové jako Hippolyt (170–235), Eusebius (260/265–339/340) a Epifanius (asi 310/320–403) hájili věčné panenství Marie.

Zavedení pravověrnosti: 4. století Na počátku 4. století se díky rozšíření mnišství prosadil celibát jako ideální stavHunter 2008, s. 412. a byla vytvořena morální hierarchie, v níž manželství zaujímalo třetí místo pod celoživotním panenstvím a vdovstvím.Hunter 2008, s. 412–413. Východní teologové obecně přijímali Marii jako Aeiparthenos, ale mnozí v západní církvi o tom byli méně přesvědčeni.Nathan 2018, s. 230. Teolog Helvidius se ohradil proti znehodnocování manželství, které je tomuto názoru vlastní, a tvrdil, že oba stavy, panenství a manželství, jsou si rovny.Hunter 1999, s. 423–424. Jeho současník Jeroným si uvědomoval, že by to vedlo k tomu, že by Matka Boží zaujímala v nebi nižší místo než panny a vdovy, a ve svém nesmírně vlivném díle Proti Helvidiovi, vydaném kolem roku 383, hájil její věčné panenství.Polcar 2016, s. 185. náhled|Jeroným hájil Mariino věčné panenství proti Helvidiovi.

V letech 380-390 mnich Jovinian popíral Mariino panenství in partu (panna při porodu) a psal, že pokud Ježíš neprošel normálním lidským porodem, pak jeho tělo bylo něco jiného než skutečně lidské.Hunter 1993, s. 56–57. Jak uvádí Augustin, Jovinian „popíral, že Mariino panenství, které existovalo při početí, zůstalo zachováno i při porodu“. Augustin dále uvádí, že důvodem Joviniánova popírání Mariina panenství in partu bylo to, že toto učení bylo příliš blízké manichejskému názoru, že Kristus byl pouhým přízrakem.Hunter 1993, s. 57. Podle Ambrože Jovinián tvrdil, že Maria sice počala jako panna, ale neporodila jako panna. Jeroným psal proti Joviniánovi, ale tento aspekt jeho učení nezmínil a většina komentátorů se domnívá, že ho nepovažoval za pohoršující. V Miláně se také našli dva mniši Sarmatio a Barbatian, kteří zastávali podobné názory jako Jovinian. „Poté se odebral do Milána, kde dva mniši Sarmatio a Barbatian zastávali podobné názory jako on, ale biskup Ambrož s ním jednal stejně a svolal proti němu koncil. Od té doby on i jeho strana mizí z dějin a před rokem 406 umírá ve vyhnanství.“