Obecnější význam viz: Vtělení náhled|vpravo|Vtělení – ilustrované výjevy ze Starého zákona a evangelií, s Nejsvětější Trojicí ve středovém sloupci (Fridolin Leiber, 19. stol.) náhled|„Nebeská Trojice“ spojená s „Pozemskou Trojicí“ skrze Vtělení Syna – Dvě Trojice od Murilla (asi 1677) V křesťanské teologii znamená vtělení (lat. incarnatio) víru, že preexistující božská osoba Ježíše Krista, Bůh Syn, druhá osoba Nejsvětější Trojice a věčně zrozený Logos (řecky koiné – „slovo“), přijala lidskou přirozenost a „stala se tělem“ tím, že byla počata v lůně ženy, Panny Marie, známé také jako Theotokos (řecky „Bohorodička“ nebo „Matka Boží“). Učení o vtělení pak znamená, že Ježíš byl zároveň plně Bohem i plně člověkem – dvě přirozenosti v jedné osobě.

Při vtělení, jak je tradičně definováno církvemi, které se hlásí k Chalcedonskému koncilu, se božská přirozenost Syna spojila, ale nesměšovala s lidskou přirozeností v jedné božské osobě, Ježíši, který byl „pravým Bohem i pravým člověkem“. To je ústředním bodem tradiční víry, kterou zastává většina křesťanů. V průběhu staletí se objevovaly alternativní názory na toto téma (viz ebionité a evangelium Hebrejců), ale všechny byly nicejským křesťanstvím odmítnuty.

Vtělení se připomíná a slaví každoročně o Vánocích a lze se zmínit také o svátek Zvěstování. O Vánocích a Zvěstování se slaví „různé aspekty tajemství vtělení“.

Etymologie Podstatné jméno inkarnace pochází z církevního latinského slovesa incarno, které je samo odvozeno z předpony in- a caro, „tělo“, což znamená „učinit tělem“ nebo v pasivu „stát se tělem“. Sloveso incarno se v latinské Bibli nevyskytuje, ale termín je převzat z Janova evangelia – : „et Verbum caro factum est“ (Vulgáta), Bible krále Jakuba: „a Slovo se stalo tělem“.

Popis a vývoj tradičního učení Vtělení označuje akt preexistující božské osoby, Božího Syna, který se stal člověkem. Ačkoli všichni křesťané věřili, že Ježíš byl skutečně jednorozeným Božím Synem, „Kristovo božství bylo pro ranou církev teologicky nabitým tématem“. Debata na toto téma probíhala během prvních čtyř století křesťanství a účastnili se jí mimo jiné křesťané z židovství, gnostici, stoupenci Ária Alexandrijského a přívrženci koptského papeže Alexandra Alexandrijského.

Ignác Antiochijský učil, že „máme také jako Lékaře Pána, našeho Boha, Ježíše Krista, jednorozeného Syna a Slovo, dříve než začal čas, ale který se potom stal také člověkem, z Marie Panny.“ Justin Mučedník tvrdil, že vtělené Slovo bylo předobrazeno ve starozákonních proroctvích.

Katechismus katolické církve pojednává o vtělení v odstavcích 461–463 a cituje několik biblických pasáží, aby potvrdil jeho ústřední význam: , , , .

Nicejské vyznání víry Hlavní článek: Nicejské vyznání Nicejské vyznání víry je vyznání víry, které vzniklo na dvou ekumenických koncilech, na prvním nicejském koncilu v roce 325 a na prvním konstantinopolském koncilu v roce 381. Jako takové je dodnes relevantní pro většinu křesťanských církví. Vždy se vyznává Vtělení, i když různé obřady používají různé překlady. Ve 21. století překlad římskokatolické církve zní: „On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha Svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.“Jednotný kancionál, č. 502.

Apoštolské vyznání víry Hlavní článek: Apoštolské vyznání Apoštolské vyznání víry obsahuje článek víry: „jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny.“KKC, § 14 a násl. Podle papeže Jana Pavla II. je Ježíš svým vtělením předobrazem a spojil se s každou lidskou bytostí, včetně nenarozených v okamžiku jejich života při početí.

Ekumenické koncily Hlavní článek: Ekumenický koncil Nakonec bylo učení Alexandra, Atanáše a dalších nicejských otců, že Syn je soupodstatný a souvěký s Otcem, definováno jako pravověrné dogma. Všechny odlišné názory byly definovány jako hereze. Patřil sem dokétismus, arianismus, nestoriánství a sabellianismus.

Nejrozšířenější definice vtělení a Ježíšovy přirozenosti byly přijaty na prvním nicejském koncilu v roce 325, na koncilu v Efezu v roce 431 a na koncilu v Chalcedonu v roce 451. Tyto koncily prohlásily, že Ježíš byl jak plně Bůh („zrozený z Otce, ale ne stvořený Otcem“), tak plně člověk, který přijal své tělo a lidskou přirozenost od Panny Marie. Tyto dvě přirozenosti, lidská a božská, byly hypostaticky spojeny v jedinou osobnost Ježíše Krista.The Seven Ecumenical Councils, from the Nicene and Post-Nicene Fathers, svazky 2–14 (CCEL.org), . Obsahuje podrobné výroky z každého z těchto koncilů. První nicejský koncil, Efezský koncil a Chalcedonský koncil jsou „první“, „třetí“ a „čtvrtý“ ekumenický koncil. Podle katolické církve jsou prohlášení ekumenického koncilu neomylná, čímž se vtělení stalo v katolické církvi dogmatem.KKC, §§ 85–90.

Účinek Vtělení předpokládá tři skutečnosti: (1) Božskou osobu Ježíše Krista; (2) lidskou přirozenost Ježíše Krista; (3) hypostatické spojení lidské přirozenosti s božskou v božské osobě Ježíše Krista. Aniž by umenšil své božství, přidal k němu vše, co je spojeno s lidskou přirozeností. V křesťanské víře se chápe, že Ježíš byl zároveň plně Bůh i plně člověk, dvě přirozenosti v jedné osobě. Kristovo tělo proto podléhalo všem tělesným slabostem, jimž je lidská přirozenost všeobecně vystavena; jsou to například hlad , žízeň , únava , bolest a smrt. Byly to přirozené důsledky lidské přirozenosti, kterou přijal.

Ježíšovo vtělení je také jedním z klíčových faktorů, které vedle člověka stvořeného k obrazu a podobě Boží tvoří křesťanskou antropologii. Konkrétně je vtělení zásadní pro pochopení konceptu zbožštění člověka, který je nejvíce a nejpodrobněji rozpracován v pravoslaví a nejlépe vyjádřen církevními otci, jako je sv. Atanáš Alexandrijský („Proto nebyl člověkem a pak se stal Bohem, ale byl Bohem a pak se stal člověkem, a to proto, aby nás zbožštil“), sv. Cyril Alexandrijský („Vždyť i my jsme synové a bohové z milosti a jistě jsme byli přivedeni k této podivuhodné a nadpřirozené důstojnosti, protože v nás přebývá Jednorozené Slovo Boží“) a řada dalších.

Moderní protestantismus Souvislost mezi vtělením a vykoupením je v systematické teologii komplexní. V rámci tradičních modelů vykoupení, jako je substituce, satisfakce nebo Kristus Vítěz, musí být Kristus člověkem, aby byla oběť kříže účinná, aby byly lidské hříchy „odstraněny“ a/nebo „přemoženy“. Jürgen Moltmann ve svém díle Trojice a Boží královstvíTrinität und Reich Gottes. Zur Gotteslehre, 1980 rozlišuje mezi tzv. náhodným a nutným vtělením, které dává vtělení soteriologický důraz: Boží Syn se stal člověkem, aby nás mohl zachránit od našich hříchů. První z nich naproti tomu hovoří o vtělení jako o naplnění Boží lásky, o jeho touze být přítomen a žít uprostřed lidstva, „chodit s námi po zahradě“. Moltmann dává přednost „náhodnému“ vtělení především proto, že se domnívá, že mluvit o vtělení z „nutnosti“ znamená křivdit Kristovu životu.

Chvalozpěvy a modlitby

Pravoslavná a byzantská katolická církev O významu vtělení se v dějinách křesťanství hojně diskutovalo a je předmětem nesčetných chvalozpěvů a modliteb. Například Božská liturgie svatého Jana Zlatoústého (asi 400), kterou používají pravoslavní křesťané a byzantští katolíci, obsahuje tento „Chvalozpěv na jednorozeného Syna“:

Ó jednorozený Synu a Slovo Boží, který jsi nesmrtelný, se rozhodl pro naši spásu Vtělit se ze svaté Bohorodičky a věčně panenské Marie, a stal se člověkem beze změny; Ty jsi byl také ukřižován, Kriste, náš Bože, a smrtí jsi smrt pošlapal, jsa jedním ze Nejsvětější Trojice, oslaven s Otcem a Duchem svatým… Zachraň nás!

Kromě toho zahrnuje Božská liturgie svatého Jakuba tento zpěv „Nechť umlkne veškeré smrtelné tělo“ ve svém offertoriu:

Nechť umlkne veškeré smrtelné tělo, a stůjte s bázní a chvěním, a nerozjímejte v sobě o ničem pozemském. Vždyť Král králů a Pán pánů, Kristus, náš Bůh, přichází, aby byl obětován, aby byl dán za pokrm věrným; a před ním jdou zástupy andělů. s veškerou mocí a vládou, cherubíni s mnoha očima, a šestikřídlí serafíni, a zakrývají si tváře, a hlasitě volají chvalozpěv, Aleluja, aleluja, aleluja.

Západosyrské církve Západosyrské církve – syrská pravoslavná, malankarská pravoslavná, syrsko-malankarská katolická, syrsko-katolická a maronitská katolická – slavící zásadně Svaté Qurbono svatého Jakuba (asi 60 n. l.) mají podobné ma‛neetho,(Syr.): Responsorium, původně k žalmu, kde každý verš žalmu měl odpověď v básnické formě. Text tohoto ma‛neetho pochází ze 6. století a v pozdějších pramenech je připisován svatému Severovi, patriarchovi antiochijskému (asi 465–538). Byzantský pravoslavný ritus má také podobný hymnus, který se nazývá troparion a je zde připisován císaři Justiniánovi (asi 483–565). básnický hymnus, tradičně připisovaný svatému Severovi, patriarchovi Antiochie (asi 465–538):

Vyvyšuji tě, Pane a Králi, Jednorozeného Syna a Slovo nebeského Otce, nesmrtelný svou přirozeností, sestoupil jsi z milosti. pro spásu a život pro celé lidské pokolení, vtělil ses ze svatého slavné, čisté Panny Marie, Matky Boží a stal se člověkem beze změny; byl za nás ukřižován. Ó Kriste, náš Bože, který jsi svou smrtí pošlapal a ubil naši smrt, který jsi jeden ze Svaté Trojice, uctíván a ctěn Otcem a Duchem svatým, smiluj se nad námi všemi.

Alternativní pohledy

Michael Servetus Během reformace Michael Servetus vyučoval teologii vtělení, která popírala trinitarismus, a trval na tom, že klasičtí trinitaristé byli v podstatě triteisté, kteří odmítli biblický monoteismus ve prospěch řecké filozofie. Servetus tvrdil, že Boží Syn není věčně existující bytost, ale spíše abstraktnější Logos (projev jediného pravého Boha, nikoli samostatná osoba), který se vtělil. Z tohoto důvodu Servetus odmítal nazývat Krista „věčným Božím Synem“ a místo toho dával přednost „Synu věčného Boha“.

Andrew Dibb (2005) popisuje Servetovu teologii Loga: „V Genesis se Bůh zjevuje jako Stvořitel. V Janovi zjevuje, že stvořil prostřednictvím Slova neboli Loga. A konečně, rovněž v Janovi, ukazuje, že tento Logos se stal tělem a ,přebýval mezi námiʻ. Stvoření se uskutečnilo prostřednictvím vyřčeného slova, neboť Bůh řekl: ,Ať je...ʻ. Vyřčené slovo z Genesis, Logos z Janova evangelia a Kristus jsou jedno a totéž“.

Servetus, odsouzený římskokatolickou i protestantskou církví kvůli své heterodoxní christologii, byl v roce 1553 upálen na hranici za kacířství reformovanými protestanty ve švýcarské Ženevě. Francouzský reformátor Jan Kalvín, který tvrdil, že zajistí Servetovu smrt, pokud vkročí do Ženevy kvůli jeho nereformovaným názorům na Nejsvětější Trojici a svátost křtu, žádal, aby byl raději sťat jako zrádce než upálen jako kacíř, ale úřady trvaly na popravě Serveta upálením.

Angličtí ariáni Postreformační ariáni, jako byl William Whiston, často zastávali názor, že vtělení odpovídá osobní preexistenci Krista. Whiston považoval vtělení za vtělení Loga, který předtím existoval jako „metafyzická existence, in potentia nebo podobným vyšším a vznešenějším způsobem v Otci jako jeho Moudrost nebo Slovo před jeho skutečným stvořením nebo zrozením“.

Jacob Bauthumley Jakub Bauthumley odmítl, že by se Bůh „zjevil pouze v těle Krista neboli člověka zvaného Kristus“. Místo toho zastával názor, že Bůh „podstatně přebývá v těle jiných lidí a tvorů“, a nikoli pouze v Kristu.

Sociniáni a unitáři