náhled|Štětinatec kubánský (Solenodon cubanus), jeden ze savců s jedovatým kousnutím Jedovatí savci jsou živočichové z třídy savci (Mammalia) schopní produkovat jed, který používají k zabití či znehybnění kořisti, k vlastní obraně před predátory či jedinci stejného druhu nebo při bojových střetnutích. Savčí jedy tvoří různorodou skupinu s různými složeními a mechanismy účinku. Jed produkují zástupci tří řádů: hmyzožravci (Eulipotyphla), ptakořitní (Monotremata) a letouni (Chiroptera). Existují návrhy, že jed produkují i někteří členové řádu primátů (Primates).Ligabue-Braun, R.; Verli, H.; C.R., Carlini (2012). "Venomous mammals: A review". Toxicon. 59 (7–8): 680–695. doi:10.1016/j.toxicon.2012.02.012. PMID 22410495. Mark Dufton ze skotské University of Strathclyde se snažil vzácnost produkce jedu mezi savci odůvodnit tím, že moderní savčí predátoři jed nepotřebují, protože jsou schopni svou kořist zabít rychleji pomocí zubů či drápů, zatímco i ten nejsofistikovanější jed musí nějaký čas působit, aby kořist znehybnil.Dufton, Mark (1992). "Venomous mammals". Pharmacology and Therapeutics. 53 (2): 199–215. doi:10.1016/0163-7258(92)90009-o. PMID 1641406.

Ačkoliv je schopnost produkce jedu mezi současnými savci vzácností, může se jednat o ancestrální znak, jelikož jedové ostruhy velmi podobné těm, kterými disponuje současný ptakopysk, můžeme najít u většiny skupin neživorodých Mammaliaformes ("savco-tvární").Jørn H. Hurum, Zhe-Xi Luo, and Zofia Kielan-Jaworowska, Were mammals originally venomous?, Acta Palaeontologica Polonica 51 (1), 2006: 1-11.

Jed je mnohem rozšířenější mezi ostatními obratlovci. Existuje mnoho druhů jedovatých plazů (např. hadi) a ryb (např. odranci). Někteří ptáci jsou pasivně jedovatí, představují tedy nebezpečí při konzumaci nebo dotyku (např. pištec černohlavý), nicméně není znám žádný ptačí druh, který by jed aktivně produkoval a používal.Gong, Enpu; Larry B Martin; David A Burnham; Amanda R Falk (12 January 2010). "The birdlike raptor Sinornithosaurus was venomous". Proc. Natl. Acad. Sci. USA. 107 (2): 766–768. Bibcode:2010PNAS..107..766G. doi:10.1073/pnas.0912360107. PMC 2818910. PMID 20080749. Druhů jedovatých obojživelníků existuje jen málo, některé druhy mlokovitých ocasatých mohou vysouvat žebra, jejichž špičky jsou jedem pokryté."Venomous Amphibians (Page 1) - Reptiles (Including Dinosaurs) and Amphibians - Ask a Biologist Q&A". Askabiologist.org.uk. Retrieved 2010-07-28.Robert T. Nowak & Edmund D. Brodie Jr. (1978). "Rib penetration and associated antipredator adaptations in the salamander Pleurodeles waltl (Salamandridae)". Copeia. 1978 (3): 424–429. doi:10.2307/1443606. JSTOR 1443606.

Definice Existuje několik definic zvířat, která jsou schopná jed aktivně produkovat a používat.

Bücherl tvrdí, že taková zvířata musí mít alespoň jednu jedovou žlázu, musí být schopna jed nějakým způsobem vylučovat a musí mít aparát, kterým způsobují zranění.

Mebs říká, že tato zvířata produkují jed ve shluku buněk nebo k tomu určené žláze a že mají jedový aparát, pomocí kterého kousnutím či bodnutím jed vylučují. V rámci této definice jedový aparát zahrnuje jedovou žlázu i část těla, pomocí které je jed aplikován. Tyto dva orgány musí být propojeny.

Fry et al. zjistili, že jed je sekret tvořený specializovanou žlázou v těle jednoho zvířete a vpraven do těla napadeného zvířete způsobením rány. Tento sekret musí obsahovat molekuly, které narušují běžné fyziologické procesy, čímž zvířeti, které jed produkuje, zajišťují potravu či obranu. Sekret, který produkují krevsající živočichové (např. upíři), lze navíc považovat za speciální podtyp jedu.

Evoluce a paleontologie Jedovatí savci mohli být v minulosti běžnější. Většina neživorodých savců disponovala zánártními výběžky podobným těm, které nalezneme u moderního ptakopyska, což naznačuje vysokou rozšířenost tohoto znaku. Mezi příklady můžeme řadit zástupce vyhynulé čeledi Gobiconodontidae a rodu Zhangheotherium. Absence jedových výběžků u zástupců některých kynodontů (Cynodontia) naznačuje, že schopnost produkce jedu byla u prehistorických savců synapomorfií a dědičnou vlastností.

Drážky na 60 milionů let starých špičácích dvou vyhynulých druhů, rejskovi podobného Bisonalveus browni a dalšího neidentifikovaného savce, vykazují podle některých paleontologů známky jejich použití pro vstřikování jedu. Někteří vědci však tento závěr zpochybňují, protože u mnoha živočichů, kteří jed aktivně neprodukují (např. primáti, nosálové a kaloni), se vyskytují podobné hluboké rýhy podél špičáků, což naznačuje, že tento znak ne vždy představuje přizpůsobení pro vstřikování jedu.Orr, Caley M.; Delezene, Lucas K.; Scott, Jeremiah E.; Tocheri, Matthew W.; Schwartz, Gary T. (2007). "The comparative method and the inference of venom-delivery systems in fossil mammals". Journal of Vertebrate Paleontology. 27 (2): 541–546. doi:10.1671/0272-4634(2007)27[541:TCMATI]2.0.CO;2.

Příklady

Hmyzožravci (Eulipotyphla) S výjimkou upírů jsou hmyzožravci jedinými savci, u kterých byla pozorována schopnost produkovat toxické sliny. Tyto druhy mají pod horní čelistí výrazně zvětšené a granulární slinné žlázy, ve kterých jsou sliny produkovány.Dufton, M.J. (1992). "Venomous mammals". Pharmacol. Ther. 53 (2): 199–215. doi:10.1016/0163-7258(92)90009-o. PMID 1641406 alt=Rejsek krátkoocasý (Blarina brevicauda), jeden z mnoha jedovatých rejsků|náhled|210x210pixelů|Rejsek krátkoocasý (Blarina brevicauda), jeden z mnoha jedovatých rejsků Štětinatec kubánský (Solenodon cubanus) a štětinatec haitský (Solenodon paradoxus) se podobají rejskům. Jejich kousnutí je jedovaté, přičemž jed produkovaný v modifikovaných slinných žlázách je do těla kořisti vpraven pomocí drážek ve spodních postranních řezácích. V nedávné studii vědci odhalili genetickou regulační síť, která je za vývoj jedového aparátu u malých savců odpovědná.Barua, Agneesh; Mikheyev, Alexander S. (2021-04-06). "An ancient, conserved gene regulatory network led to the rise of oral venom systems". Proceedings of the National Academy of Sciences. 118 (14): e2021311118. doi:10.1073/pnas.2021311118. . PMC 8040605. PMID 33782124. Přílišný výskyt kalikreinů (enzymů) v jejich slinách je příčinou toho, že jejich kousnutí způsobuje rozšiřování cév a může vést až k cirkulačnímu šoku. Existují případy častých úmrtí jedinců štětinatců haitských, kteří byli chováni v jednom společném výběhu, přičemž jedinou viditelnou příčinou byly stopy po kousnutí na jejich nohách. Použití jedu v rámci konkurenčních bojů tak může být druhotným aspektem výskytu jedu u hmyzožravců.

Rejsek krátkoocasý (Blarina brevicauda), rejsec černý (Neomys anomalus) a rejsek vodní (Neomys fodiens) také disponují jedovatým kousnutím. Mohou jím disponovat také další druhy amerických krátkoocasých rejsků – Blarina carolinensis, Blarina hylophaga (rejsek Elliotův), Blarina peninsulae nebo Neomys teres (rejsek anatolský). Rejsci svou potravu (žížaly, hmyz, šneky a v malé míře také drobné savce jako jsou hraboši či myši) uvádějí do komatózního stavu a následně uchovávají do svých zásob. Toto chování je přizpůsobením na přežití zimy. V tomto kontextu jed rejsků zajišťuje živou potravu v obdobích, kdy je její obstarávání obtížnější. Vzhledem k rychlému metabolismu rejsků je toto obzvlášť důležité. Je ovšem možné, že jed může použit i při lovení větší kořisti. Někteří hmyzožravci mají zvýšené potravinové nároky a živí se i drobnými obratlovci. Jejich kořist však může být větší a nebezpečnější, než jsou při svém poměru síly a váhy schopni zvládnout, proto k překonání podobných překážek potřebují nějakou výhodu. Současní rejsci nemají žádný specializovaný jedový aparát. Jejich zuby nemají kanálky, jejich střední řezáky jsou však vyduté směrem dovnitř, takže se v nich mohou hromadit sliny ze žláz pod horní čelistí, které u kořenů těchto zubů vyúsťují.Pournelle, G.H. (1968). "Venomous Animals and Their Venoms". In W. Bücher; E.E. Buckley; V. Deulofeu (eds.). Classification, biology, and description of the venom apparatus of insectivores of the genera Solenodon, Neomys, and Blarina. Academic Press, New York. pp. 31–42.

Krtek obecný (Talpa europaea) a možná i další druhy krtků A-Z-Animals.com. "Mole (Talpidae) - Animals - A-Z Animals - Animal Facts, Information, Pictures, Videos, Resources and Links". A-Z Animals. Retrieved 2010-07-28. mají ve slinách jed, kterým paralyzují žížaly, díky čemuž si je mohou živé uchovat pro pozdější konzumaci.Mukherjee, Sarah (2008-01-25). "Science/Nature | Searching for nature's tunnellers". BBC News. Retrieved 2010-07-28.

Samec ptakopyska alt=Ostruhy na zadních končetinách ptakopyska podivného (Ornithorhynchus anatinus)|náhled|209x209pixelů|Ostruhy na zadních končetinách ptakopyska podivného (Ornithorhynchus anatinus) Samci i samice ptakopyska podivného (Ornithorhynchus anatinus) se rodí se zrohovatělými ostruhami na zadních končetinách, samice je ovšem během dospívání ztrácejí. Tyto ostruhy jsou propojeny s jedovými žlázami v oblasti stehenní části zadních končetin. Tyto žlázy jsou vysoce aktivní především v období páření. Produkovaný jed je do těla oběti vpraven zmiňovanou ostruhou. Ježury, další zástupci ptakořitných, sice ostruhy mají také, nedisponují však funkčními jedovými žlázami. Ačkoliv jed ptakopyska není dostatečně silný na to, aby zapříčinil úmrtí člověka, bolest jím způsobená je natolik nesnesitelná, že oběť může být dočasně ochromena. Otrava způsobená ptakopyskem byla běžná v době, kdy bylo zvíře loveno pro svou srst. V dnešní době se jedná o vzácnost a do bližšího kontaktu se zvířetem přijdou jen biologové, chovatelé v zoologických zahradách a rybáři (kteří ptakopysky občas chytí na udici nebo do sítě).

Při útoku ptakopysk přitáhne zadní nohy značnou silou k sobě, čímž se ostruhy zabodnou do těla oběti. Pokud je produkován jed, opakovaným bodáním je do těla vpraveno několik mililitrů.Whittington, C.M.; Belov, K. (2009). "Platypus venom genes expressed in non-venom tissues". Australian Journal of Zoology. 57 (4): 199–202. doi:10.1071/zo09046. Ostruhy jsou dostatečně silné na to, aby unesly váhu ptakopyska, který se často na svou oběť zavěsí a k vyproštění vyžaduje asistenci.  

Většina důkazů podporuje teorii, že jedový systém je samci využíván v rámci pohlavního výběru jako zbraň při vzájemných soubojích o samice. V období páření jsou samci mnohem agresivnější a vyskytují se u nich vpichy, zejména v oblasti ocasu. S výjimkou této rivality se samci ptakopysků navzájem vyhýbají.

Jed ptakopyska je pravděpodobně pozůstatkem jeho předků, kteří se neřadili mezi ptakořitné. Jedná se tak o poslední živoucí příklad kdysi běžného znaku savců. Fosilní nálezy naznačují, že jedové aparáty původních ptakořitných nebyly znakem pohlavně dimorfním.Whittington, Camilla M.; Belov, Katherine (April 2014). "Tracing Monotreme Venom Evolution in the Genomics Era". Toxins. 6 (4): 1260–1273. doi:10.3390/toxins6041260. PMC 4014732. PMID 24699339. Usuzuje se, že ptakopyskové kdysi jedové ostruhy používali při obraně proti predátorům. Vědci zkoumají bílkoviny z jedu získané pro jejich potenciální analgetické vlastnosti.Whittington, Camilla M.; Koh, Jennifer M.S.; Warren, Wesley C.; Papenfuss, Anthony T.; Torres, Allan M.; Kuchel, Philip W.; Belov, Katherine (2009). "Understanding and utilising mammalian venom via a platypus venom transcriptome". Journal of Proteomics. 72 (2): 155–164. doi:10.1016/j.jprot.2008.12.004. PMID 19152842.

Upíři