SS Edmund Fitzgerald byla americká jezerní loď pro přepravu sypkého nákladu, která se 10. listopadu 1975 potopila v bouři na Hořejším jezeře. Postavena byla loděnicí Great Lakes Engineering Works pro pojišťovnu Northwestern Mutual a na vodu spuštěna 7. června 1958. S délkou 222 metrů se na více než rok stala držitelkou neoficiálního titulu „královna jezer“ ( Queen of the Lakes) pro nejdelší loď provozovanou na Velkých jezerech. Jde o největší loď, která se na Velkých jezerech potopila.
Během 17 let své kariéry převážela železnou rudu z dolů v okolí města Duluth do železáren v Detroitu, Toledu a dalších přístavů na pobřeží Velkých jezer, přičemž stanovila několik rekordů v množství přepraveného nákladu. Loď byla oblíbená mezi fanoušky vodní dopravy, které kapitán Peter Pulcer při plavbě v blízkosti pobřeží bavil přehráváním hudby přes lodní interkom.
Na svou osudnou plavbu se s nákladem železné rudy vydala z přístavu Superior odpoledne 9. listopadu 1975 pod vedením kapitána Ernesta M. McSorleyho. Spolu s nákladní lodí Arthur M. Anderson, která se k ní po cestě přidala, se následujícího dne ocitly v silné bouři s vlnami dosahujícími výšky až 11 m. Edmund Fitzgerald se náhle potopil 10. listopadu těsně po 19.10 v kanadských vodách Hořejšího jezera. Jeho vrak, nalezený několik dní po nehodě, leží v hloubce 160 m.
Ačkoliv posádka v průběhu plavby informovala okolí o potížích na lodi, včetně náklonu, před potopením nevyslala žádné nouzové volání, poslední zpráva z lodi zněla: „Držíme se.“ Všech 29 členů posádky zahynulo, v průběhu pátrání nebyla nalezena ani jejich těla. Existuje množství teorií ohledně příčin potopení lodi, včetně zaplavení nákladového prostoru, najetí na mělčinu, rozlomení vlivem selhání konstrukce, případně i kombinace více faktorů. Přesná příčina však určena nebyla.
Potopení lodi Edmund Fitzgerald je jedním z nejznámějších v dějinách plavby na Velkých jezerech. Populární se stalo i díky písni Gordona Lightfoota The wreck of the Edmund Fitzgerald z roku 1976. Havárie vedla ke změnám v lodní dopravě v oblasti Velkých jezer, např. zavedení navigačního systému, povinnému vybavení lodí zařízením pro zjišťování hloubky a záchrannými obleky či častějším prohlídkám plavidel.
Historie
Stavba náhled|220x220pixelů|Edmund Fitzgerald v nenaloženém stavu
Pojišťovací společnost Northwestern Mutual Life Insurance Company, investující také do těžebního průmyslu, si stavbu lodi Edmund Fitzgerald objednala v roce 1957 u loděnice Great Lakes Engineering Works (GLEW) v River Rouge ve stát Michigan. Nová loď se měla těsně přiblížit maximální povolené délce pro lodě na tehdy dokončované vodní cestě Saint Lawrence Seaway, spojující Velká jezera s řekou sv. Vavřince a Atlantským oceánem. S délkou 222 m, šířkou 23 m a ponorem 7,6 m šlo o vůbec první jezerní loď konstruovanou ve velikosti blízké limitu Seawaymax. Hloubka trupu byla 11,9 m. Kýl byl položen 7. srpna 1957.MACINNIS (1998), s. 21 Nosnost lodi byla přibližně 26 000 DWT, nákladový prostor, rozdělený nevodotěsnými přepážkami do tří oddílů,NTSB (1978), s. 6 měl hloubku asi 10,2 m.THOMPSON (1994), s. 164 Plněn byl skrz 21 vodotěsných poklopů o rozměrech 3,4 × 14,6 m ze 7,9 mm tlusté oceli. Vybavení interiérů bylo na poměry nákladních lodí poměrně luxusní, prostory posádky byly vybaveny klimatizací a na lodi byly také kajuty pro hosty.
Spuštění na vodu Loď byla pojmenována po Edmundu Fitzgeraldovi, prezidentovi společnosti Northwestern Mutual. Křest lodi a spuštění na vodu proběhlo 7. června 1958, ceremonie se zúčastnilo přes 15 000 lidí a událost se neobešla bez komplikací. Fitzgeraldově manželce Elizabeth se podařilo rozbít lahev šampaňského o trup lodi až na třetí pokus a spuštění se zpozdilo o 36 minut kvůli problémům při uvolňování lodi. Loď byla spouštěna bočně, po ponoření do vody vytvořila vlnu, která smočila okolo stojící diváky, plavidlo navíc narazilo do mola. 22. září 1958 loď zakončila devět dní trvající zkoušky.
Služba náhled|Edmund Fitzgerald při plavbě
Loď na základě 25ročního kontraktu provozovala těžařská společnost Oglebay Norton Corporation prostřednictvím své divize Columbia Transportation, jejíž flotily se Edmund Fitzgerald stal vlajkovou lodí. Loď přepravovala železnou rudu těženou v oblasti kolem západního okraje Hořejšího jezera, přístav určení se mohl lišit, ale často šlo o železárny v Detroitu nebo Toledu. Během své kariéry překonala několik rekordů v množství přepraveného nákladu, vůbec největší náklad v rámci jedné plavby odvezla v roce 1969, a to 27 842 t. Nakládka lodi trvala přibližně čtyři a půl hodiny, vykládka pak kolem čtrnácti hodin. Cesta z přístavu Superior do Detroitu a zpět obvykle zabrala pět dní a loď během jedné sezóny absolvovala průměrně 47 podobných plaveb.STONEHOUSE (2006), s. 28 Do listopadu 1975 loď podnikla téměř 750 zpátečních plaveb a urazila přes jeden milion námořních mil.MACINNIS (1998), s. 30
Edmund Fitzgerald byl populární mezi fanoušky lodní dopravy, mimo jiné i zásluhou kapitána Petera Pulcera, který při plavbě po řekách Detroit a sv. Kláry pouštěl nahlas hudbu do lodního interkomu, čímž si vysloužil přezdívku „DJ kapitán“, při proplouvání zdymadly Soo zase s oblibou prostřednictvím megafonu přihlížející bavil informacemi o lodi. Edmund Fitzgerald také obdržel několik přezdívek, např. „Pride of the American Side“, „Mighty Fitz“ nebo „Toledo Express“.
V roce 1969 loď obdržela příďové dokormidlovací zařízení poháněné dieselovým motoremSCHUMACHER (2005), s. 19 a v přestávce mezi sezónami 1971 a 1972 byly její kotle původně spalující uhlí přestavěny na spalování kapalných paliv.STONEHOUSE (2006), s. 14, 20 V roce 1969 Edmund Fitzgerald najel na mělčinu, v roce 1970 se srazil s jinou nákladní lodí a k několika kolizím došlo také se stěnami plavebních komor. V roce 1974 přišel o jednu ze svých původních kotev. Žádná z těchto událostí však nebyla považována za vážnou ani neobvyklou.SCHUMACHER (2005), s. 18 Jelikož sladkovodní plavidla mají větší životnost než lodě plavící se ve slané vodě, mohl mít v době svého potopení před sebou Edmund Fitzgerald ještě dlouhou kariéru.SCHUMACHER (2005), s. 14
Poslední plavba náhled|Pravděpodobná trasa Edmunda Fitzgeralda a Arthura M. Andersona náhled|Poloha vraku poblíž státní hranice Edmund Fitzgerald pod velením kapitána Ernesta M. McSorleyho opustil v 14.15 EST dne 9. listopadu 1975 přístav Superior s nákladem 26 535 t železnorudných pelet pro ocelárny na ostrově Zug poblíž Detroitu. Během plavby se k němu připojila loď Arthur M. Anderson, mířící z přístavu Two Harbors do Gary, a obě lodě v podobném kurzu pokračovaly napříč Hořejším jezerem. Podle Národní meteorologické služby (National Weather Service, NWS) měla následujícího dne oblastí na jih od Hořejšího jezera procházet bouře, v 19.00 bylo vydáno varování před vichřicí (stupně 8 a 9 na Beaufortově stupnici) pro celé jezero se směrem větru z východu až severovýchodu. V 1.00 dne 10. listopadu Fitzgerald, nacházející se přibližně 20 mil jižně od ostrova Isle Royale, hlásil vítr o rychlosti 52 uzlů a třímetrové vlny.NTSB (1978), s. 11 Kolem 2.00, poté co NWS varovala před větrem o rychlosti až 50 uzlů (odpovídá stupni 10 Beaufortovy stupnice), se kapitáni Andersona a Fitzgeralda rozhodli odchýlit od obvyklé trasy pro plavbu směrem na východ a plout blíže podél severního pobřeží jezera, poskytujícího částečnou ochranu před vichřicí. Kolem 3.00 se rychlejší Fitzgerald, do té doby plující za Andersonem, dostal před něj.NTSB (1978), s. 2
V 7.00 Fitzgerald informoval vedení společnosti, že kvůli špatnému počasí není jasné, kdy dorazí do zdymadel Soo. Později dne 10. listopadu se střed bouře přesunul nad kanadské území a směr větru se postupně měnil ze severovýchodního přes jižní až na severozápadní. Kolem 14.45 začalo sněžit a posádka Andersona ztratila Fitzgeralda, plujícího ve vzdálenosti asi 16 mil před nimi, vlivem snížené viditelnosti z dohledu. Poté už loď nikdo nespatřil.USCG (1977), s. 25
Těsně po 15.30 kapitán McSorley ohlásil, že Edmund Fitzgerald nabírá vodu, přišel o dva kryty ventilačních otvorů a část zábradlí a že se plavidlo naklání. Zároveň sdělil, že zpomalí, aby jej Anderson mohl dohnat.USCG (1977), s. 26 Brzy poté Pobřežní stráž upozornila všechny lodě v oblasti, že zdymadla Soo nepřijímají plavidla a že by měly vyhledat bezpečný úkryt. Po 16.10 Fitzgerald informoval, že jeho radary jsou nefunkční, a požádal Andersona, aby mu s navigací pomáhal svým radarem.USCG (1977), s. 27 V 16.39 kapitán McSorley kontaktoval Pobřežní stráž s dotazem, zda je maják a radiomaják Whitefish Point v provozu. Dostalo se mu odpovědi, že podle monitorovacího systému ani jedno ze zařízení nepracuje (maják byl v té době již několik let automatizován).USCG (1977), s. 83–85 Mezi 17.00 a 17.30 však lodivod na palubě švédské lodi Avafors vysílačkou Fitzgeraldovi sdělil, že maják svítí, ale radiomaják funkční není. Během konverzace také lodivod zaslechl, jak kapitán McSorley rozkazuje, aby nikdo z jeho posádky nevycházel na palubu. Později McSorley Avafors informoval, že se jeho loď „silně naklání“, přišla o oba radary a že se přes palubu převaluje voda.NTSB (1978), s. 4
V 16:52 na Andersonovi naměřili rychlost větru 58 uzlů (stupeň 11 na Beaufortově stupnici), vlnobití pak kolem 18.00 dosahovalo výšky až 7,6 m. Kapitán Andersona také vypověděl, že vítr v nárazech dosahoval rychlosti 70–75 uzlů,NTSB (1978), s. 12 a jeho loď měly zasáhnout vlny až 11 m vysoké. Kolem 19.10 Anderson informoval Fitzgeralda o plavidle plujícím opačným směrem, které obě lodi bezpečně míjelo. Na následný dotaz, jak svou situaci zvládají, Fitzgerald odpověděl: „Držíme se.“ Žádnou další zprávu, ani nouzové volání, už nikdo nezachytil. O deset minut později již radar na Andersonovi nebyl schopen Fitzgeralda zachytit, loď (v předpokládané vzdálenosti 10 mil) nebylo vidět, ačkoliv světla na pobřeží v dvojnásobné vzdálenosti vlivem zlepšené viditelnosti vidět šla, a plavidlo se nepodařilo kontaktovat ani vysílačkou.NTSB (1978), s. 5
Pátrání Arthur M. Anderson v 19.39 kontaktoval Pobřežní stráž na kanálu 16, nouzové frekvenci, načež byl instruován k přeladění na kanál 12, jelikož Pobřežní stráž chtěla ponechat nouzovou frekvenci volnou a navíc bouře poškodila některé antény.SCHUMACHER (2005), s. 79 Anderson následně kontaktoval opačným směrem plující loď Nanfri, která jej informovala, že ani na jejím radaru není Edmund Fitzgerald vidět. Ve 20.32 Pobřežní stráž zachytila hovor, ve kterém kapitán Andersona vyjadřuje obavy o Fitzgeralda, a v 21.03 pak stejná loď ohlásila Fitzgeralda jako pohřešovaného.USCG (1977), s. 34 Jelikož Pobřežní stráž v oblasti postrádala vhodná pátrací a záchranná plavidla,SCHUMACHER (2005), s. 83 do prvotního pátrání se zapojil Anderson a další nákladní loď, William Clay Ford. V 10.53 na místo dorazil hydroplán Pobřežní stráže a 11. listopadu v 1.00 pak i vrtulník vybavený silným pátracím světlometem. Zapojila se také letadla Kanadské pobřežní stráže.WOLFF a HOLDEN (1990), s. 221 Ačkoliv byly nalezeny trosky, včetně záchranných člunů a raftů, nebyli nalezeni žádní přeživší, ani těla. V době potopení čítala posádka Edmunda Fitzgeralda 29 osob ve věku od 20 do 63 let.
Vrak lodi náhled|Jeden z nalezených záchranných člunů