Osvobození od daně (také daňová výjimka, anglicky tax exemption) je snížení nebo odstranění daňové povinnosti, která byla uložena vládnoucí mocí daňovým subjektům (fyzickým či právnickým osobám) a týká se majetku, příjmu, transakcí a dalších operací. Tento stav může poskytnout částečnou nebo úplnou úlevu od daní či snížení daňových sazeb. Osvobození od daně je legislativní výjimka z obecného pravidla, na rozdíl od absence zdanění ve specifických situacích, a definuje část předmětu, která není zákonem vyžadována, aby byla zahrnuta do základu daně.
V závislosti na konkrétní jurisdikci mohou být od daně osvobozeny různé organizace (např. charitativní a neziskové organizace), osoby (např. veteráni, vdovy, sirotci, studenti atd.), komodity či určité přeshraniční aktivity.
Obecně daňové zákony rozlišují 3 základní formy osvobození od daně, úplné osvobození používané v případě splnění všech podmínek udělení, částečné osvobození vztahující se zpravidla na předem danou částku nebo na určitý procentuální podíl, a nezdanitelné minimum (také daněprosté minimum), jehož cílem je omezit neefektivní výběr velmi malých částek.
Historie Obecně se daňové úlevy a výjimky netýkaly běžného obyvatelstva jako spíše světského či duchovního vedení. Určitou výjimku z tohoto pravidla představovala nejchudší vrstva společnosti, jejíž daňové odvody byly mnohdy natolik malé, že se je nevyplatilo vybírat.
Starověký Řím Jedna z prvních zmínek o vznikajícím daňovém systému a tedy i osvobození od daní se objevuje ve Starověkém Římě za vlády Diokletiána (284–305), který významně reformoval daňovou soustavu. Daňová povinnost se týkala všech vyjma žen, sirotků a nemajetných občanů.
Středověk
České země Za vlády Karla IV. byly od daní osvobozené např. nově založené vinice, a to až po dobu 12 let od jejich založení.
Novověk
Rakousko-Uhersko V 19. století byly v Rakousku-Uhersku zavedeny daně z nemovitostí, daň pozemková a daň domovní. Od pozemkové daně byly osvobozeny pozemky postižené živelnými pohromami nebo vinohrady postižené révokazem. Od domovní daně byly osvobozeny budovy, které nebyly déle než jeden rok užívány, a neobydlené budovy a novostavby.
Spojené státy americké Na základě Wilson-Gorman Tariff Act z roku 1894 organizace věnující se charitativním účelům, nemusely platit federální daň z příjmu. Přestože byl tento zákon rok po svém vzniku prohlášen za protiústavní, dodnes je základem daňové legislativy týkající se osvobození od daní.
20. století
Spojené státy americké Zákon o příjmech z roku 1909 udělil osvobození od daně jakékoli korporaci nebo sdružení organizovaným a provozovaným výhradně pro náboženské, charitativní nebo vzdělávací účely, z nichž žádná část čistého příjmu neplyne ve prospěch žádného soukromého akcionáře nebo jednotlivce.
Zákon o příjmech z roku 1917 zavedl individuální odpočet daně z příjmu pro jakékoli příspěvky odváděné organizacím osvobozeným od daně. Jednotlivci tak mohli získat slevu na dani z příjmu na charitativní dary. To bylo provedeno s cílem více podpořit charitativního dárcovství, zatímco sazby daně z příjmu rostly na financování první světové války.
Před rokem 1950 nebyly organizace osvobozené od daně osvobozeny pouze od příjmů získaných z jejich činností, ale také od svých komerčních obchodních aktivit, které nesouvisely s celkovým účelem organizace. Jediným faktorem, který rozhodoval, zda tato organizace bude osvobozena od daní, bylo, zda čisté zisky byly či nebyly použity pro účely osvobozené od daní. Ke změně došlo ve 40. letech 20. století kvůli rostoucím obavám Kongresu, že organizacím osvobozeným od daní je poskytnuta nespravedlivá konkurenční výhoda oproti většině ziskových a zdanitelných korporací. Tato obava vyústila v The Revenue Act z roku 1950. Ten zavedl daň z nesouvisejících příjmů z podnikání, která byla uvalena na nesouvisející příjmy z podnikání charitativních organizací (kromě církví). Nesouvisející příjmy z podnikání zahrnují jakýkoli příjem z běžné činnosti, která byla považována za živnost nebo podnikání, ale nijak výrazně nesouvisela s charitativní povahou organizace. Tyto příjmy jsou zdaněny bez ohledu na to, zda zisky z těchto činností směřují k poslání organizace či nikoli.
V 60. letech 20. století zavládly obavy, že soukromé nadace nejsou vůči veřejnosti tak odpovědné jako většina tradičních charitativních organizací. Tyto obavy vyústily v daňovou reformu z roku 1969, která přinesla významné změny i do neziskového sektoru. Tento právní předpis zavedl první explicitní definici soukromých nadací, stanovil jejich přísné požadavky a nastínil tzv. zakázané činnosti. Mezi tyto zakázané činnosti spadaly veškeré aktivity, které nebyly považovány za veřejně prospěšné.
Od přijetí této daňové reformy základní struktura osvobození od daní pro charitativní organizace ve Spojených státech relativně stagnuje. V nedávné historii však bylo zavedeno několik úprav pravidel pro soukromé nadace. Tyto změny zahrnují úpravy jejich čistých sazeb daně z příjmu z investic a daňové sazby pro nadace, které se zabývají zakázanými činnostmi. Byly také přidány výjimky k tomu, co představují nesouvisející příjmy z podnikání charitativních organizací a nová legislativa vyžadující, aby organizace zpřístupnily svá daňová přiznání k nesouvisejícím příjmům z podnikání veřejnosti.
Československo S tzv. „Englišovou daňovou reformou“, tj. zákonem č. 76/1927 Sb., o přímých daních, byly v Československu zavedeny slevy na dani pro rodiny s dětmi a nezaopatřenými osobami. Vypočtená daň klesala s počtem dětí a dalších nezaopatřených osob. U pozemkové daně došlo k vynětí tzv. neplodných ploch, což mělo se zabránit odvádění daní, pokud byl zemědělec ve ztrátě.
V novele zákona o dani z příjmů obyvatelstva č. 78/1952 Sb., část 3, § 12 byl zaveden pojem daněprostého minima, který v tehdejším znění říkal, že "daň se nevyměří, nepřesahuje-li základ daně 12 000 Kčs a je-li poplatník svou výživou a výživou své rodiny odkázán výhradně na příjmy uvedené v § 5". Zmíněné příjmy z § 5 tohoto zákona jsou "příjmy ze soukromé činnosti lékařů, dentistů a podobných povolání, odměny za podávání vědeckých, odborných a znaleckých posudků všeho druhu, dále příjmy ze soukromého vyučování všeho druhu a příjmy řemeslníků a živnostníků".
Specifické peněžní výjimky Některé státy povolují konkrétní peněžní snížení základu daně na základě různých osobních, zdravotních či pracovních výjimek. Některé daňové systémy mohou mít navíc hraniční body, kde jsou tyto výjimky nebo úlevy postupně zpřísněny nebo odstraněny. Tyto peněžní výjimky se v závislosti na legislativě nazývají daňové odpočty, osobní příplatky atd.
Například federální a státní daňové systémy ve Spojených státech stanovují určitou dolarovou částku odpočtu pro každý z těchto typů výjimek. Nezdanitelné minimum ve Spojených státech představuje $3,650.
Ve Spojeném království je implementováno nezdanitelné minimum ve výši £12,570, které lze dále navýšit např. v případě žádosti o manželský příspěvek, příspěvek při osobním handicapu atd. Daněprosté minimum naopak klesá v případě příjmu přesahujícího £100,000.
Organizace osvobozené od daní Některé vlády identifikují určité organizace, které mají velmi podstatné nebo úplné výjimky ze všech daní, jindy mohou vlády vybírat pouze jeden druh daně nebo poskytovat osvobození pouze od jednoho druhu daně
Pokud jde o udělování výjimek organizacím, existuje několik různých možností, neboť rámci jurisdikcí, a zejména v rámci subjurisdikcí, může být přijato několik metodologií.
Některé země vylučují skupiny, které splňují určitá kritéria, z placení daní úplně. Například pro subjekty schválené zákonem o charitách poskytuje Spojené království výjimku z majetkových daní a daně z příjmu. Tomuto úplnému osvobození může bránit omezený daňový úřad dané jurisdikce.
Ve Spojených státech jsou některé organizace osvobozeny od federálních daní z příjmu, ale ne od určitých spotřebních daní nebo většiny daní ze zaměstnání.
Náboženské a charitativní skupiny Mnoho daňových režimů osvobozuje určené charitativní skupiny od placení jakýchkoli daní. Příkladem takových organizací jsou náboženské instituce (chrámy, mešity, kostely, duchovní řády atd.), bratrské organizace (včetně společenských klubů), veřejné charitativní organizace (např. skupiny podporující lidi bez domova) a celá řada dalších organizací, které slouží veřejným zájmům.
Daňový systém Spojených států osvobozuje příjmy organizací, které splňují určitá kritéria, od federálních a státních daní z příjmu. Kvalifikace vyžaduje, aby byla organizace vytvořena a provozována pro jeden z bodů seznamu účelů osvobozených od daně, který zahrnuje více než 28 různých typů organizací. Vyžaduje také, aby organizace požádala o status osvobozené od daně u IRS (Internal Revenue Service) nebo aby byla u většiny úřadů vedena jako náboženská nebo apoštolskou organizace. Stojí za zmínku, že americký systém nerozlišuje mezi různými typy subjektů osvobozených od daně (jako jsou vzdělávací a charitativní subjekty), pokud jde o udělování osvobození.
Veřejné charitativní organizace ve Spojeném království jsou obvykle osvobozeny od obchodních sazeb, daně z příjmu právnických osob, daně z příjmu a dalších daní.
Vládní subjekty Vnitřní vládní jednotky jsou obvykle osvobozeny od jakýchkoli daní. Tato výjimka se často vztahuje na jednotky nižšího řádu a napříč jednotkami ve vícevrstvých jurisdikcích. Například ve Spojených státech státní a místní vlády nepodléhají federálním, státním ani obecním daním z příjmu.
Penzijní programy Většina daňových systémů nezdaňuje podniky, které byly vytvořeny za účelem provádění penzijních investic a penzijních operací ve prospěch pracovníků jednoho nebo více zaměstnavatelů. Některé systémy navíc ze zdanění vylučují také osobní penzijní plány.
Vzdělávací instituce Některé vlády poskytují vzdělávacím institucím samostatné úplné nebo částečné osvobození od daně. Tyto výjimky mohou být omezeny na konkrétní funkce nebo úrovně příjmů.
Osoby osvobozené od daní V rámci systému může být některým osobám uděleno úplné nebo částečné osvobození od daně. Na výjimky mají nárok např. veteráni, kněží a daňoví poplatníci s tzv. "vyživovanou osobou". Vyživovanou osobou může být vlastní i nevlastní dítě, vlastní i nevlastní sourozenec, adoptované dítě, kvalifikované pěstounské dítě nebo vnouče, které je mladší 19 let, je studentem denního studia do 24 let nebo má speciální potřeby. Poplatníci žijící s vyživovanou osobou mohou uplatnit „výjimku ze závislosti“ pro každou způsobilou závislou osobu, která sdílí domácnost s poplatníkem). Udělené osvobození může být založeno na různých faktorech, včetně těch, které s danou daní nesouvisejí. Například některé skupiny veteránů, kteří vydělávají méně než stanovený práh příjmu, mohou mít nárok na osvobození od daně z nemovitosti.
Příjem osvobozený od daní Ve většině daňových systémů jsou některé části příjmů vyňaty z daňového základu. Nejčastěji jsou z daňové povinnosti vyňaty následující druhy příjmů:
Příjmy, které nepodléhají zdanění v jurisdikci, kde jsou získány. Množství takových vyloučení může být ovšem limitováno. Příjmy z dceřiných zemí ve formě úroků. Příjem vzniklý jako náhrada ztráty. Hodnota majetku, který byl zděděn nebo přijat jako dar.
Některé daňové systémy z daní výslovně vylučují komodity, které má systém podporovat. Definice těchto komodit se liší stát od státu.
Majetek osvobozený od daní Majetkové daně nebo daně z transakcí (jako je prodej, darování nebo přidaná hodnota) jsou u určitých kategorií majetku často osvobozeny od daní. Výjimky se v jednotlivých jurisdikcích značně liší.
Níže jsou uvedeny některé z pravidelněji udělovaných výjimek:
Majetek, který se používá k výrobě jiného zboží (toto zboží může být nakonec zdanitelné). Majetek využívaný pro charitativní či jiné neziskové účely nebo využívaný stranami osvobozenými od daní. Obydlí poplatníka, který je jinak osvobozený od daní.
Multijurisdikční dohody