thumb|Friedrich Schiller náhled|Almanach Múz pro rok 1798 Balady německého básníka a dramatika Friedricha Schillera patří k vrcholu jeho poezie. Výběrem různých zvláštních, překvapivých i tajemných témat v nich autor zobrazuje etické konflikty a vítězství mravní ideje.
Nejvýznamnější Schillerovy balady vznikly v klasickém období jeho tvorby v letech 1797 a 1798 v rámci spolupráce a přátelského soutěžení s Johannem Wolfgangem Goethem. Zejména rok 1797 bývá v dějinách německé literatury označován jako Balladenjahr (Rok balad). V tomto roce byly během několika měsíců napsány mnohé z nejznámějších Goethových a Schillerových balad, jako například Čarodějův učeň (Goethe) nebo Polykratův prsten (Schiller). Balady byly poprvé publikovány v Almanachu Múz pro rok 1798 (Musen-Almanach für das Jahr 1798), resp. v Almanachu Múz pro rok 1799 (Musen-Almanach für das Jahr 1799).Balladenjahr von Goethe und Schiller 1797 - Friedrich Schiller Archiv.
Charakteristika balad Schiller své balady psal především na antické a středověké náměty. „Opěvuje v nich velké lidské ctnosti, jako je hrdost, odvaha, touha po svobodě, věrnost slovu, láska až za hrob, ale zamýšlí se i nad otázkami viny a trestu, hranicemi lidské odvahy a štěstí, řeší rozpor mezi slepou poslušností k nadřízeným a vůlí k obecně prospěšnému činu aj. Jejich jádrem bývá morální problém.“ Obvykle se v nich objevuje postava krutého a bezohledného člověka, proti kterému stojí čestný a statečný hrdina.
Balady byly psány různým metrem: trochejem, jambem, nebo složitějším a ne vždy pravidelným daktylotrochejem.VANĚK, Jaroslav: Doslov. in SCHILLER, Friedrich. Balady. Havlíčkův Brod: Literární čajovna Suzanne Renaud 2005. S. 139. Lyrická spontánnost je v nich potlačena. Dramatické napětí, které podtrhuje scénicky názorný děj, je navozováno dynamickým jazykem s kontrasty, opakováním, paradoxy, oxymórony a hyperbolami.
Balady napsané před rokem 1797 Matka vražednice 200px|thumb|Antologie na rok 1782 Matka vražednice (1782, Die Kindsmörderin) je balada inspirovaná skutečnou události z Francie, která byla prvně otištěna v Antologii na rok 1782 (Anthologie auf das Jahre 1782). Jde o vnitřní monolog krásné mladé ženy Luisy odsouzené k smrti za to, že zavraždila své nemanželské dítě poté, co jí její milenec opustil. Luisa ve svém dítěti vidí jen svou ztracenou lásku a v rozporu s rozumem ho zabije, aby se zbavila bolesti.FELDSTEIN, Valter. Poznámky. in Schiller, Friedrich: Nevěsta mesinská, Vilém Tell, Dimitrij, Poezie. Praha: SNKLHU 1963. S. 534. [Dále jen Feldstein].
Zahalený obraz v Sais Zahalený obraz v Sais (1795, Das verschleierte Bild zu Saïs), balada, napsaná blankversem, byla prvně vydána v Schillerově literárním měsíčníku Die Horen. Je založena na starořeckých, egyptských a biblických motivech odkazujících se na umělecký motiv nazývaný Isidin závoj, který vyjadřuje neuchopitelnost přírody a jejího poznání. Mladý muž přichází do města Sais v Egyptě hledat tajnou moudrost. V chrámu narazí na velký zahalený obraz. Na otázku, co se na obraze skrývá, velekněz odpoví: „Pravda“. Mladík se diví, že tento závoj ještě nikdo nezvedl. Velekněz vysvětluje, že to božstvo zakazuje. Ale mladý muž to chce vědět, a tak v noci vnikne do chrámu a závoj nadzvedne. Druhý den ho najdou kněží bledého a v bezvědomí. Nikdy neřekne, co pod závojem viděl. Veselost jeho života je navždy pryč a hluboký smutek ho strhne do předčasného hrobu.ASSMANN, Jan. Das verschleierte Bild zu Sais. Schillers Ballade und ihre ägyptischen und griechischen Hintergründe. Leipzig: B. G. Teubner Verlag 1999. S. 13-16.
Balady z Almanachu Múz pro rok 1798 Potápěč Balada Potápěč (1797, Der Taucher) líčí odvahu panoše, který se vrhne do mořského víru známého jako Charybda, aby vylovil a tím získal zlatý pohár, který do něj úmyslně vhodil jeho král. Podaří se mu přinést pohár zpět a podrobně vypráví o hrůzách hlubin, které prožil, aniž by dosáhl na mořské dno. Král panošovi slíbí cenný prsten, pokud se znovu pokusí o sestup a přinese mu zprávy z mořského dna. Králova dcera prosí svého otce, aby nechal té kruté hry, ale král hodí pohár zpět do víru s tím, že z mladíka udělá svého prvního rytíře a svou dceru mu dá za ženu. Mladík, který princeznu miluje, nemůže odolat tomuto pokušení a znovu se vrhá do vln. Tentokrát se však již na hladině neobjeví.Feldstein. S. 524.
Baladu zhudebnil ve dvou verzích rakouský skladatel Franz Schubert (1814 a 1815).DEUTSCH, Otto Erich. Franz Schubert. Thematisches Verzeichnis seiner Werke in chronologischer Folge Bärenreiter Verlag 1978. S. 52-53
Rukavička Námět k baladě Rukavička (1797, Der Handschuh) našel Schiller v knize Essais historiques sur Paris od francouzského spisovatele Saint-Foixe, podle kterého se příběh skutečně stal na dvoře krále Františka I. Král se svým dvorem sleduje boj divokých šelem v aréně, když tu dvorní dáma Kunhuta hodí mezi šelmy svou rukavičku. Pak požádá rytíře Delorgese, který se jí už dlouho dvoří, aby jí rukavičku na důkaz své lásky přinesl. K údivu a zděšení publika rytíř klidně vstoupí do arény, zvedne rukavici a vrací se ke Kunhutě. Ta rytíře vítá pohledem, který dává tušit, že jej čeká sladká odměna. Rytíř však hodí rukavičku do Kunhutiny tváře a odchází.Feldstein. S. 524-525.
Baladu roku 1850 zhudebnil německý skladatel Robert Schumann.Friedrich von Schiller – Schumann Portal
Polykratův prsten thumb|Ilustrace k baladě Polykratův prsten z toku 1890 od neznámého autora Pramenem k baladě Polykratův prsten ((1797, Der Ring des Polykrates) jsou Hérodotovi Dějiny, konkrétně vyprávění o řeckém tyranovi z ostrova Samu Polykratovi a egyptském faraonovi Amasidovi II. Polykratés se chlubí faraonovi, který je u něho na návštěvě, svými úspěchy a vítězstvími, zatímco faraon mu připomíná nestabilitu štěstí, protože se bojí božího trestu za Polykratovu aroganci. Varuje Polykrata, že po nepřirozeném štěstí obvykle následuje velký pád. Když se všechny faraonovy předtuchy hrozících neúspěchů ukážou jako mylné, poradí Polykratovi, aby se sám zbavil něčeho cenného a utišil tak hněv bohů. Polykratés poslechne a hodí do moře svůj nejdražší prsten. Druhý den ráno přinese jeden rybář do tyranova paláce nezvykle velkou rybu jako dar vladaři. Když ji v kuchyni rozříznou, najdou v jejích útrobách ztracený prsten. Faraon tak pochopí, že Polykratés svému osudu neujde a přeruší s ním styky.Feldstein. S. 525.
Ibykovi jeřábi Balada Ibykovi jeřábi (1797, Die Kraniche des Ibykus) je založena na Plútarchovu zpracování pověsti o vraždě starořeckého básníka Ibyka ze 6. století př. n. l. při jeho cestě na Korintskou šíji na Isthmické hry. Ibykos prosí kolem letící hejno jeřábů, aby bylo svědkem jeho vraždy. O několik dní později při sborovém zpěvu Erínyí v tragédii předváděné na hrách, propadnou vrazi panice při náhodném přeletu jeřábů nad divadlem a jeden z nich zvolá „Jeřábi Ibykovi. Běda“ A celé publikum v nich hned pozná vrahy.
Rytíř Toggenburg thumb|Ilustrace k baladě Rytíř Toggenburg z roku 1859 od Arthura von Ramberga Zdroj pro baladu Rytíř Toggenburg (1797, Ritter Toggenburg) není přesně znám. Předpokládá se , že může být založena na klášterní pověsti z Tyrolska nebo na švýcarské legendě o svaté Idě von Toggenburg. Balada vypráví o nenaplněné lásce švýcarského rytíře Toggenburga, který se zúčastní křížové výpravy a po návratu zjistí, že jeho milovaná dívka vstoupila do kláštera . Usadí se proto na dohled od její cely jako poustevník, spokojený, že vidí jeptišku alespoň z dálky. Balada končí jeho smrtí.Ritter Toggenburg: Text, Inhaltsangabe, Interpretation - Friedrich Schiller Archiv
Báseň byla několikrát zhudebněna, například německým skladatelem Johannem Rudolphem Zumsteegem roku 1800SAINSBURY, John S. A Dictionary of Musicians, from the Earliest Ages to the Present Time. Volume II. Sainsbury and Company 1824 S. 556. nebo rakouským skladatelem Franzem Schubertem roku 1816.Ritter Toggenburg, D.397 (Schubert, Franz) - IMSLP
Cesta do huti thumb|Ilustrace k baladě Cesta do huti z roku 1837 od Moritze Retzsche Námět pro baladu Cesta do huti (1797, Der Gang nach dem Eisenhammer), našel Schiller ve francouzské antologii, kterou poslala jeho přítelkyně Charlotte von Stein jeho manželce. Balada vypráví o sluhovi Fridolínovi, který je tak věrný své paní Kunhutě, hraběnce ze Saverne, že ta jej má ve velké oblibě a chválí jej. Závistivý myslivec Robert proto naznačí hraběti, že hraběnka je do sluhy zamilovaná. Rozzuřený hrabě pak nařídí svým služebníkům, kteří pracují v huti (v železném hamru), aby prvního, kdo se zeptá, zda vykonali příkaz svého pána, hodili do pece. A Robert pak pošle Fridolína do huti, aby se tam na to zeptal. Fridolín se však cestou na pokyn hraběnky zúčastní mše, pomáhá na ní jako ministrant, a tím se zdrží. Do huti se proto dostane jako první Robert a po otázce, zda je příkaz hraběte vyplněn, je vhozen do pece on. Hluboce dojatý hrabě přivádí Fridolína zpět k hraběnce a doporučuje jí ho jako andělskou duši, nad kterou bdí Bůh.Der Gang nach dem Eisenhammer: Text, Inhaltsangabe, Interpretation – Friedrich Schiller Archiv
Balady z Almanachu Múz pro rok 1799 Rukojmí thumb|Ilustrace k baladě Rukojmí z roku 1825 od Josepha Trentsenského Námět pro baladu Rukojmí (1798, Die Bürgschaft) nalezl Schiller ve sbírce bajek Fabulae připisované starověkému římskému autorovi Hyginovi. Balada je dnes známá především ve své verzi z roku 1804, ve které Schiller změnil jména postav. Odehrává se ve starořeckých Syrakusách ve 4. století př. n. l. a její hrdina jménem Damon chce své město zbavit tyrana Dionýsia. Je ale odhalen a odsouzen k smrti ukřižováním. Vyprosí si tři dny odkladu, aby mohl zařídit svatbu své sestry, a jako rukojmího nabídne tyranovi svého přítele Fintia. Pokud se ve stanovený čas nevrátí, bude jeho přítel ukřižován místo něho, a on bude svobodný. Při návratu musí Damon překonat mnohé překážky. Velká voda zničí most přes rozbouřenou řeku a donutí ho s rizikem života přeplavat. Pak jej přepadnou lupiči a on jejich útok odrazí. A nakonec musí překonat veliké horko, které mu hrozí smrtí žízní. To vše jej zdrží, takže přijde pozdě. Chce se proto nechat ukřižovat společně se svým přítelem. Když se to dozví Dionýsios, síla jejich přátelství jej natolik ohromí, že jim dá milost.
Boj s drakem 150px|thumb|Balada Boj s drakem v Almanachu Múz pro rok 1799 Námět pro baladu Boj s drakem (1798, Der Kampf mit dem Drachen) našel Schiller v díle francouzského duchovního a historika Réného-Auberta Vertota L'historien de l'ordre de Saint-Jean de Jérusalem (1695, Dějiny johanitského řádu). Jejím hrdinou je Dieudonné de Gozon, pozdější velmistr Řádu maltézských rytířů, který dle tradice zabil na Rhodu draka a na jehož náhrobku je vyryto „Draconis Extinctor“ („Ten, který zahubil draka“).
V baladě rytíř považuje za svou „rytířskou povinnost“ zabít draka, který žije v horách, činí tam cesty nebezpečnými a škodí pastýřům. Musí se však za svůj čin zodpovídat velmistrovi řádu, který boj s drakem zakázal poté, co postupně stál životy pěti rytířů. Rytíř velmistrovi podrobně popisuje své motivy, pečlivou přípravu a průběh boje. Velmistr uznává statečnost rytíře, ale říká mu, že statečný může být i mameluk, že horší než drak je vzpurný duch, který ničí pospolitost řádu a že ctností křesťana je poslušnost. Protože rytíř propadl marné slávě, není pro něho v řádu místo. Zatímco se lidé bouří a spolubratří v řeholi prosí o milost, rytíř tato slova přijímá zahanbeně a tiše odchází. Velmistr jej ale s úsměvem volá zpět s tím, že obstál ve zkoušce pokory a může v řádu zůstat.
Poslední balady Héro a Leandros náhled|Héro a Leandros, ilustrace z roku 1879 (časopis Die Gartenlaube)