Pavel Alois Klar (11. července 1801, Litoměřice – 5. listopadu 1860, Praha) byl syn Aloise Klara, zakladatele Klárova ústavu slepců v Praze, pokračovatel otcova díla, mecenáš umění a charitativních aktivit týkajících se ústavu, zakladatel výtvarné kritiky.
Život
Mládí a studia Narodil se 11. července 1801 v Litoměřicích jako prvorozený a jako jediný z čtyř dětí se dožil dospělosti. Otcem byl tehdejší profesor litoměřického gymnázia, pozdější zakladatel ústavu slepců na Malé Straně Alois Klar, matkou Rosina Klarová – „Matka slepých", která pomáhala v budování slepeckého ústavu jak Pavlovu otci, tak i jemu, celých 14 let až do své smrti v roce 1847. Studoval nejdříve na litoměřickém gymnáziu a pak právo a „komorní (soudní či soudcovské) vědy" (dnes právo procesní) na Karlo-Ferdinandově Univerzitě.
Úřednická kariéra po studiích Už za studií na Karlově univerzitě vstoupil do státní služby a působil nejprve na krajských úřadech v Plzni a Kouřimi. Začínal jako prezidiální koncipista, tedy úředník připravující návrhy spisů, a postupně se vypracoval až na krajského komisaře. Při studiu, zvláště během posledních ročníků vypomáhal otci jako učitel v Klárově ústavu, chodíval dvakrát týdně dobrovolně předčítat do ústavu pro slepé děti na Hradčanech. Přesto po absolvování studií neodešel pracovat do ústavu, ale věnoval se práci koncepčního úředníka u krajského úřadu v Plzni. V roce 1826 je přeložen na místo úřadu do Prahy. V roce 1838 dosáhl jmenování krajským komisařem.
V roce 1834 se oženil s Karolínou Marií, rozenou hraběnkou Vratislavovou z Mitrovic. Manželé měli tři syny: Pavla Zdenka (1835–1866, padl v bitvě u Hradce Králové), Karla (1839–1893, stal se hlavním pokladníkem České banky Union) a Rudolfa Mariu (1845–1898, byl úředníkem a později pokračoval v činnosti svého děda i otce).
Časem se Pavel Alois Klar sblížil s nejvyšším purkrabím hrabětem Karlem Chotkem (nejmocnějším úředníkem v Čechách) a ten ho pověřoval „důvěrnými posláními", která měla vést k potlačení revolučního kvasu chudiny v Praze.
Nemoc a závěr života Ve velmi chudobném roce 1845 onemocněl Alois Pavel Klar tuberkulózou, v jejímž důsledku ochrnul, byl upoután na invalidní vozík a požádal v roce 1852 o penzi. Nakonec sám oslepl. Než se však tak stalo, musel čelit složitým poměrům na Klárově ústavu.
V roce 1860 se jeho špatný zdravotní stav zhoršil. V této době ho nepotěšilo ani vyznamenání císaře František Josef I a ocenění od papeže Pia IX. za jeho charitativní práci v ústavu slepců. V závěti vyslovil přání, aby se dále o ústav postaral jeho syn Rudolf Maria Klar.
Pavel Alois Klar zemřel 5. listopadu 1860 a na pohřbu mu jeho nevidomí svěřenci přezpívali ústavu – pravidla spolužití v Klárově ústavu.
Dílo
Spolková a charitativní činnost Pavel Alois Klar se stal mecenášem a členem několika spolků a společností, podporujících umění. Patřil k zakladatelům Žofínské akademie. V letech 1842 až 1860 vydával obsažnou ročenku Libussa, jejíž výtěžek věnoval Klárovu ústavu slepců a dětské nemocnici v Praze, kterou sám založil. Stal se spoluzakladatelem a čestným členem Vědecké akademie k povznesení klasického zpěvu a hudby v Praze, členem karlínského dětského ošetřovacího ústavu, členem Lužické vědecké společnosti Görlitz a korespondujícím členem německé společnosti pro zkoumání mateřské řeči a historie v Lipsku. Klar také založil Vojenský lázeňský ústav v Karlových Varech.
Nová budova Klárova ústavu slepců Pavel Alois Klar nebyl učitelem jako jeho otec, ale věnoval se spíše materiálnímu a finančnímu zabezpečení chovanců Klárova ústavu a vůbec dobrému správnímu fungování ústavu. náhled|Bývalá budova Klárova ústavu slepců na Klárově, dnes budova Geologické služby ČAV náhled|Busta Klarovy manželky Karolíny Marie, rozené hraběnky Vratislavové z Mitrovic v kapli archanděla Rafaela Klárova ústavu slepců Otec Alois Klár, zakladatel ústavu, zemřel v říjnu 1832, necelý rok po formálním založení ústavu, který se uskutečnil slavností v Hrzánském paláci na Velkopřevorském náměstí na Malé Straně a také půl roku po nástupu prvních chovanců do jeho ústavu. Dožil se ještě schválení ústavy a rozhodnutí listinou císaře Františka I., aby ústav provždy nesl jméno svého zakladatele – Klarův ústav slepců.
Základní kámen k budově položil sám arcivévoda František Karel.
Finanční zajištění ústavu a začátek stavby Když v roce 1833 přesídlil celý vídeňský dvůr na krátkou dobu do Prahy, využil toho Pavel Alois Klar pro zlepšeni situace ústavu.
Pavel Klár byl úředně vyzván, aby obstaral „ošetření příborů a kuchyňského nářadí" na Pražském hradě. Při té příležitosti se Klár pokusil upozornit nejprve císařovnu a pak i císaře Františka I. na neutěšené poměry ústavu a opatrně nadnesl myšlenku přemístění ústavu z nevyhovujícího malého domu někam jinam, nejlépe do nově postavené budovy. Zástupci vedení ústavu pak při své audienci u císaře navrhli, zřejmě po předchozí dohodě s purkrabím hrabětem Chotkem, že by se pro nový objekt hodila státní budova v tehdejší Praze III, tzv. Dům dřevařských písařů. Místo bylo vybráno snad i proto, že se věřilo, že voda z Brusnice je léčivá. Císaři se jejich návrh zamlouval a přislíbil dokonce osobní návštěvu ústavu. Začátkem roku 1834 byl zmíněný dům i se zahradou, na níž byla dřevní ohrada, darován pro rozšíření ústavu s podmínkou, že bude ve vlastnictví ústavu po tu dobu, dokud bude ústav fungovat. Pokud by zanikl, připadl by dům zpět císaři, který ale uvedl, že tato podmínka je nejjistější ochranou stálosti ústavu, k čemuž mu popřál hodně zdaru.
V červnu a v červenci 1834 ústav navštívil nejvyšší purkrabí hrabě Karel Chotek a 17. srpna dokonce matka císaře Františka Josefa I. Žofie Frederika Bavorská. Těchto návštěv využil Klar, aby upozornil hosty na nuzné podmínky existence ústavu, zapříčiněné zejména nevyhovujícími malými prostory, s nimiž se ústav musel vyrovnávat. 31. srpna 1833 navštívil ústav císař František I., který ke dni 2. února 1834 převedl do vlastnictví ústavu Dům dřevařských písařů.
Klar se ihned rozhodl postavit v objektu Domu na pozemku zahrady nový rozsáhlý ústav asi pro 300 slepců. Vybudování takového ústavu bylo nad jeho finanční možnosti, a proto se do stavby hned nepustit a začal zatím jen s vnitřní úpravou původního Domu dřevařských písařů. Těmito úpravami byl pověřen stavitel Josef Kranner podle plánu architekta Vincence Kulhánka. Záhy (už v březnu 1835) se do těchto zrekonstruovaných prostor nastěhovali první chovanci. Bylo jich zhruba 24 až 30. V roce 1837 byly dokonce přijaty i první čtyři dívky. Úpravami Domu dřevařských písařů začala výstavba budov Klárova ústavu, která trvala do roku 1932.
Vlastní výstavba Ústavu Výstavba byla naplánována do tří etap. Nejdřív byla zahájena přestavba levé jižní části „staré" budovy. Trvala až do roku 1884, ale bohužel všechny plány architekta Kulhánka se zdaleka nenaplnily. V roce 1836 se začaly výkopové práce základů v písečném podloží, a proto musely být pilotovány (pozemek leží na písčitých nánosech potoka Brusnice). Základní kámen k nové budově byl slavnostně položen za účasti hostů 18. září 1836. Zároveň začala výstavba ústřední kaple archanděla Rafaela, která byla dobudována v roce 1848.
Umělecká výzdoba kaple byla financována ze stipendia – pozůstalosti po otci Aloisu Klarovi z výtěžku ze spisu k řečnickým cvičením přednášeným v Klementinu: „Auswahl von Gedichten zu deklamatorischen Uebungen” (Výběr básní k řečnickým cvičením). Alois Klar Guberniálního schválení zakládací listiny se Alois Klar nedočkal, jelikož zemřel 25. března 1833. Definitivní vystavení měla tak na starosti jeho ovdovělá choť a syn Pavel Alois Klar jako koncipista guberniálního presidia. Na zakládací listině se podepsali svědkové hrabě Boos-Waldeck a Jindřich Losy rytíř z Losenavy. Guberniálního potvrzení se zakládací listině dostalo dne 24. června 1834. Klarovo úmrtí však celou akci zdrželo až do roku 1837.
Ústavní stipendium Dne 6. července 1837 Pavel Alois Klar zemskému guberniu oznámil, že stipendijní jistina čítá toho roku 6 000 zlatých a že hypotéku s pětiprocentním úrokem převzal hrabě Kristián Vincenc z Valdštejna. Zároveň zemské gubernium požádal, aby přistoupilo k vypsání prvního konkursu. Právoplatně tak stipendium vešlo do života v roce 1838.
Stipendium bylo vyměřeno na 300 zl. ročně a jedinou povinností stipendisty byla láska k umění a setrvání dvou třetin uvedeného času v Římě a v Itálii. Vedle toho musel stipendista dostát závazku, že ihned po ukončení těchto požitků obdaří kostel v místě svého křtu nebo svého posledního pobytu vlastním dílem (obrazem nebo sochou atp.) a to takovým způsobem, „jenž byl by pro vrstevníky i potomky důstojný umění, kostela, vlasti i jeho samého”. V případě, že by po svém návratu závazku během dvou let nevyhověl, mělo se zemské gubernium (místodržitelství) postarat, aby bylo stipendium vráceno.
Byla postavena rozlehlá budova pro 300 slepců, s čtyřbokou věží s hodinami a zvonem nad střední částí. V tympanonu nad průčelím je reliéf od Josefa Maxe, který představuje biblického syna Tobiášova, jak natírá otci zrak mastí od archanděla Rafaela a tím mu vrací zrak. Originál byl značně poškozen, a tak byl nahrazen kopií, kterou provedl sochař František Häckel. Původní plastika je z terakoty neboli pálené hlíny, na kopii bylo použito její imitace. Obdobný motiv Tobiáše s otcem byl i na ústavní pečeti. Bratr sochaře Josefa Maxe – Emanuel Max vytvořil pro budovu sochu archanděla Rafaela a bustu jeho zakladatele prof. Aloise Klara.
Ohrožení Klárova ústavu v letech 1844–1845 V roce 1844 vypukly v Čechách sociální nepokoje. V Praze to byly stávky tiskařských dělníků a dělníků na stavbě železnice do Prahy. Klár byl pověřen, aby zajistil pořádek v Praze. Tyto sociální nepokoje se neobešly bez střelby a zranění. Dokonce byl zastřelen Klárův kočí.
Při dělnických nepokojích v roce 1844 dostal za úkol udržet v Praze klid, a to třeba i za použití vojska. Tiskaři kartounů a železniční dělníci, kterým firma bratří Kleinů snížila platy, hromadně opouštěli práci a táhli Prahou, přičemž se k nim přidávali další. Klar se snažil dohodnout jak s dozorem stavby železnice, tak s nespokojenými dělníky. Když stál při jedné demonstraci v Karlině uprostřed davu a uklidňoval vzbouřené dělníky, vojáci začali znenadání střílet. Klár jen tak tak z vřavy vyvázl, ale jeho kočí zůstal ležet zastřelený u vozu.
V roce 1845 stihly ústav povětrnostní škody a záplavy, které byly takového rozsahu, že je překonaly až po 150 letech záplavy v Praze v roce 2002. K tomu nastal hlad, nedostatek topiva. Klár dostal za úkol zajistit pro chudinu dostatek jídla (rýži) a palivové dřevo, nad jehož dodávkami z kouřimských a rakovnických lesů dohlížel, což se neblaze podepsalo i na jeho zdraví (nastydl se broděním v zasněžených lesích). V této době se mu také narodil syn Rudolf Maria.
Ústav v roce 1848 Do výstavby ústavu zasáhly bouřlivé události roku 1848 v Praze, dokonce i epidemie cholery na Malé Straně. V revolučním roce 1848, za červnových bouří, zabralo císařské vojsko několik místností nové budovy a budova byla dělostřelecky ostřelována a nakonec i poškozena. S těmito osudy se samozřejmě chovanci nesmířili a také začali sepisovat petici. Byly tu i národnostní rozepře mezi českými a německými chovanci. Vedení ústavu se ale snažilo, aby se situace politicky nevyhrotila a došlo k usmíření rozvášněných táborů.
Klár, který byl hluboce nábožensky založený a zastával stará feudálně právní pravidla, byl událostmi v ústavu hluboce dotčen. Bylo totiž jeho snahou, aby slepci zůstali ušetřeni všech politických střetů a chápal jejich chování jako zneužívání ve prospěch revoluce, označoval toto jejich ovlivňování revolučními událostmi "duševní záhubou lidí, kteří ve věčné noci potřebují právě nejvíce ohleduplné lásky bližních a nejčistší, nejvyšší a nezištné pomoci". Takto to ovšem nevnímali samotní chovanci ústavu, kteří se chtěli také zapojit do revoluční nálady, dění mimo zdi ústavu.