Michail Michajlovič Romanov (16. října 1861, Petrohrad – 26. dubna 1929, Londýn) byl synem ruského velkoknížete Michaila Nikolajeviče a vnukem cara Mikuláše I.
Vyrůstal na Kavkazu, kde žil v letech 1862 až 1881 se svou rodinou, a byl vzděláván soukromými učiteli. Jak požadovala tradice Romanovců, věnoval se vojenské kariéře. V roce 1877 sloužil v rusko-turecké válce, stal se plukovníkem a byl pobočníkem u carského dvora. V roce 1891 se morganaticky oženil se Sofií z Merenbergu, morganatickou dcerou prince Mikuláše Viléma Nasavského a vnučkou ruského básníka Alexandra Sergejeviče Puškina. Protože se oženil bez svolení cara, zabavil ho Alexandr III. Alexandrovič všech jeho vojenských titulů a vykázal pár z Ruska.
Po několik let žil ve Wiesbadenu, Nassau a Cannes. Natrvalo se usadil v roce 1900 v Anglii, nejprve v Keele Hall ve Staffordshire a později v Kenwood House na předměstí Londýna. Stal se předním členem britské společnosti, jedna z jeho dcer se provdala za britského šlechtice a další za pravnuka královny Viktorie. S pádem ruské monarchie v roce 1918 ztratil své jmění. Tři z jeho bratrů byli zabiti bolševiky, on sám byl životem v zahraničí před ruskou revolucí zachráněn. Poslední roky života prožil za snížených podmínek s finanční pomocí svého zetě, sira Harolda Wernhera.
Původ a mládí náhled|170px|vlevo| Velkokníže Michail (vpravo) se svým starším bratrem Nikolajem, Bádensko, 1876. Velkokníže Michail Michajlovič se narodil 16. října 1861 v Petrodvorci jako třetí dítě a druhý syn ze sedmi potomků velkoknížete Michaila Nikolajeviče a jeho manželky Olgy Fjodorovny (rozené princezny Cecílie Bádenské).
Michailovi, v rodině známému jako Miche-Miche, byl rok, když se rodina při příležitosti jmenování jeho otce místokrálem Kavkazu přestěhovala do Tbilisi v Gruzii. Velkokníže Michail strávil své dětství a dospívání na Kavkazu, kde jeho rodina žila po dvacet let. Měl spartánskou výchovu, která zahrnovala spaní na armádních lůžkách a studené koupele. Vzděláván byl doma soukromými učiteli. Vztah s rodiči byl problematický. Jeho otec, zaměstnaný svým vojenským a vládním úsilím, mu zůstal vzdálenou postavou. Jeho náročná matka byla přísná autoritářka, která svým dětem neprojevovala náklonnost. Michail byl pro svou matku, která ho nepříznivě srovnávala s jeho inteligentnějším starším bratrem Nikolajem, zklamáním. Michail byl považován za nejméně nadaného ze sedmi dětí a jeho matka o něm hovořila jako o „hloupém“.
Během let na Kavkazu Michail vynikal v jezdectví a zahájil svou vojenskou kariéru. Jako mladý bojoval v rusko-turecké válce a stal se plukovníkem. Miloval vojenský život a sloužil v Egerského strážném pluku. V roce 1882, když mu bylo dvacet let, byl jeho otec jmenován předsedou rady ministrů a rodina se vrátila do Petrohradu. Michail byl povrchní a nijak zvlášť bystrý, byl ale vysoký a hezký. Stal se oblíbeným ve společenských kruzích v hlavním městě, trávil spoustu času nekonečnými večírky, tancem a hazardními hrami. Car Alexandr III. ho označoval za "blázna".
Manželství náhled|150px|vpravo| Velkokníže Michail Michajlovič Ruský v mládí. Michail žil v Petrohradu se svými rodiči v Michajlovském paláci, ale hodlal se brzy oženit, a aby ubytoval svou očekávanou rodinu, nařídil stavbu velké rezidence v císařském hlavním městě. Stavba trvala v letech 1885 až 1891. Byl navržen architektem Maximilianem Messmacherem v neorenesančním stylu s předním vstupem na Nábřeží admirality 8. Budova byla na konec 19. století inovativní, měla plynovody, elektřinu a telefon. Velkoknížeti však nebylo souzeno tam žít. V době, kdy byla stavba dokončena, musel Michail odejít do exilu.
Na jaře 1886 velkokníže odjel do Londýna najít si manželku. S nabídkou neuspěl u princezny Marie z Tecku. Zatímco Mariina babička, vévodkyně z Cambridge, byla sňatku nakloněna, vévoda z Cambridge i Mariin otec vévoda z Tecku byli proti, považovali Romanovce za "notoricky špatné manžele".
Ještě téhož roku nabídl Michail manželství princezně Ireně Hesensko-Darmstadtské, ta však byla zamilovaná do svého bratrance Jindřicha Pruského a Michaila odmítla. V roce 1887 požádal o ruku princeznu Luisu, nejstarší dceru prince z Walesu. Přiznal jí však, že by ji nikdy nemohl milovat a tak byl potřetí odmítnut. náhled|170px|vlevo|Velkokníže Michail, hraběnka Sofie, velkokníže Alexandr (vlevo) a velkokníže Sergej (vpravo), asi 1892. Poté se pokusil oženit v rámci ruské šlechty, což způsobilo konfrontace s jeho rodiči. V roce 1888 měl poměr s kněžnou Walewskou. Později se zamiloval do hraběnky Kateřiny Nikolajevny Ignaťjevové (1869–1914), dcery bývalého ministra vnitra Nikolaje Pavloviče Ignaťjeva. Pokusil se získat povolení k sňatku s ní s tak šel s otcem za carem Alexandrem III. Jeho matka a carevna Marie Fjodorovna mu však sňatek s Kateřinou znemožnily. Olga Fjodorovna se proti nerovnému manželství vehementně postavila. "Tak otevřeně mě provokoval", napsala o svém synovi a zmínila jeho "nedostatek respektu, náklonnosti a pozornosti". Ke zničení vztahu se rodiče rozhodli poslat syna do zahraničí.
V Nice se Michail v roce 1891 zamiloval do hraběnky Sofie z Merenbergu, dcery prince Mikuláše Viléma Nasavského a jeho morganatické manželky Natálie Alexandrovny Puškinové, členky ruské nižší šlechty. Sofiin děd byl proslulý ruský spisovatel Alexandr Sergejevič Puškin. Michail se se Sofií seznámil, když ji zachraňoval z koně, který s ní utekl. Neobtěžoval se žádat o nezbytné povolení ke sňatku od cara nebo od rodičů, protože věděl, že mu nebude vyhověno. Sňatek se uskutečnil 26. února 1891 v Sanremo v Itálii.
Manželství bylo nejen morganatické, ale podle imperiálního rodového zákona také nelegální, navzdory nevěstiným dynastickým předkům z otcovy strany vyvolal sňatek u ruského dvora skandál. Velkokníže Michail byl zbaven své vojenské hodnosti a titulu pobočníka carského dvora. Bylo mu také zakázáno vrátit se do Ruska. Když se jeho matka o morganatickém manželství dozvěděla, zhroutila se a odcestovala vlakem na Krym, aby se zotavila. Brzy na to však zemřela na infarkt, z čehož byl Michail obviňován. Zúčastnit se matčina pohřbu mu nebylo dovoleno.
Exil náhled|210px|vpravo| Velkokníže Michail Michajlovič Ruský a jeho manželka hraběnka Sofie de Torby. Fotograf studia Lafayette, Londýn, 1902. Velkokníže a jeho manželka jsou zde v ruských dvorních šatech – ty měli na sobě na korunovaci Eduarda VII. o dva dny dříve. Kvůli nerovnému manželství musel Michail strávit zbytek života v exilu v Anglii, Francii a Německu. Jeho manželce její strýc Adolf Lucemburský udělil titul hraběnka z Terby. Pár žil zpočátku ve Wiesbadenu, ke se narodily dvě z jejich dětí. V roce 1899 se trvaleji usadili v Cannes, kde měli vilu Kazbek, pojmenovanou po gruzínské hoře. Žili v pohodlí: měli pět lokajů, komorníka, sluhu, služebnou, vychovatelku, pokojskou a šest kuchařů. Tento životní styl si mohli dopřát díky tomu, že byl Michail majitelem továrny poblíž Bordžomi (Gruzie), která stáčela minerální vodu. Velkokníže Michail se podílel na stavbě ruského kostela v Cannes a na pokládání základních kamenů pro hotely a kasina v této oblasti. Byl výborný golfista a pořádal se svou ženou večírky. Stali se prominentními postavami na mezinárodní scéně na Francouzské riviéře, kde se velkokníže stal znám jako „nekorunovaný král z Cannes“.
Rodina udržovala kontakty s britskou společností, v roce 1899 se objevila v časopise Country Life. V roce 1900 si velkokníže pronajal Keele Hall, vznešený dům ve Staffordshire, několik mil od města Newcastle-under-Lyme. Během deseti let, co tam žil, vstoupil do venkovské společnosti. Michail byl velmi potěšen, když mu městská rada Newcastle-under-Lyme koncem roku 1902 udělila vyznamenání Lord High Steward of the borough (lord vysoký správce městské části). V roce 1903 v Newcastle-under-Lyme odhalil sochu královny Viktorie. Byl také častým návštěvníkem North Berwicku, přímořského letoviska ve Skotsku. V červenci 1901 jej Eduard VII. jmenoval čestným rytířem královkého řádu Viktoriina.
Část roku Michail trávil ve své vile na jihu Francie. Velkokníže se stal zakladatelem a presidentem golfového klubu v Cannes, kde často hrával během zimní sezóny. Na jihu Francie často potkával své příbuzné, zejména sestru Anastázii, která vlastnila vilu poblíž té jeho. V roce 1903 měl Michailův otec mrtvici a odstěhoval se do Cannes. Starý velkokníže byl okouzlen svou snachou Sofií a svými vnoučaty. Přítomnost Michailova otce do Cannes také často přiváděla Michailova bratra Alexandra a jeho rodinu, později je následovali také další velkoknížata. Michail se v Cannes stýkal s dalšími členy královské rodiny, kteří také pobývali na Riviéře. Také finančně pomohl hotelu Carlton v Cannes.
Během rusko-japonské války Michail zřídil nemocnici pro zraněné ruské důstojníky. Někdy v té době si oholil vousy a přestal si barvit vlasy. Byl popisovaný jako rozený cílevědomý autokrat a přívrženec protokolu. vlevo|náhled|Michajlovič karikaturován Lesliem Wardem pro Vanity Fair, 1908 V roce 1908 Michail vydal román Never Say Die (Nikdy neříkej zemřít), o morganatickém manželství; napsal ho v rozhořčení nad tím, že nebyl vpuštěn zpět do Ruska. V předmluvě napsal: "Jelikož patřím k imperiální krvi a jsem členem jednoho z vládnoucích rodů, rád bych světu dokázal, jak špatné je myslet si – jak má většina lidstva sklon –, že jsme nejšťastnější bytosti na této zemi. Není pochyb o tom, že jsme dobře situováni, ale je bohatství jediným štěstím na světě?" Přestože Michail zůstal „oddaný“ Sofii, často se zamiloval do hezkých dívek.
Po smrti otce v Cannes 18. prosince 1909 bylo Michailovi dovoleno přijet do Ruska na jeho pohřeb; jeho žena s ním však odmítla jet, protože stále trpěla urážkami, které před mnoha lety kazily jejich manželství.
V roce 1909 velkokníže s rodinou opustil Keele a odstěhoval se do Hampsteadu, kde si dlouhodobě pronajal Kenwood House, jehož majitelem byl hrabě z Mansfieldu. Michail se stal presidentem obecné nemocnice v Hampsteadu, které daroval sanitku, a presidentem umělecké společnosti v Hampsteadu. Rodina žila v nádheře a užívala si privilegovaného postavení v britské společnosti. Každý rok Michail s manželkou navštěvovali krále Eduarda VII. na hradě Windsor nebo v Sandringham House a účastnili se obědů v Buckinghamském paláci.
Po smrti Eduarda VII. se velkokníže Michail, tlačen svou ženou, marně snažil získat pro ni britský titul. V roce 1912 napsal Jiří V. ruskému caru Mikulášovi II.: "ten dobrý blázen Michail, o kterém jsem si jistý, že tě nudí tolika křivdami jako mě." Mikuláš Jiřímu napsal, že ho velkokníže Michail požádal o svolení, aby jeho manželka mohla přijmout britský titul, a že souhlas dal, samozřejmě po podmínkou Jiřího souhlasu. Ve své odpovědi Jiří poukázal na to, že "nemám pravomoc udělit titul v Anglii cizímu subjektu a ještě více je to nemožné v případě ruského velkoknížete". Jiří zachmuřeně přijal, že se velkokníže dostaví, aby formálně požádal o titul své manželky, a dodal: „netěším se na náš rozhovor s žádným potěšením, protože se obávám, že nemám jinou možnost, než jeho žádost odmítnout“.
Nejen, že se jim nepodařilo získat titul pro Sofii, ale bylo ohroženo také postavení páru v britské společnosti, když si za svůj exil Anglii zvolil velkokníže Michail Alexandrovič, mladší bratr cara Mikuláše II., potom, co se morganaticky oženil. Příjezd dalšího a výše postaveného velkoknížete Michaila Alexandroviče do Anglie nepříjemně připomněl skandál, který se kdysi vázal na Michaila Michajloviče a jeho manželku. Výsledkem bylo, že v Kenwoodu nikdy nově příchozí nepřijali. Jejich odmítnutí otevřít páru své dveře znamenalo, že mnoho dalších v britské společnosti následovalo jejich příklad, takže velkovévoda Michail Alexandrovič a jeho manželka byli fakticky marginalizováni.
V září 1912 bylo Michailu Michajloviči umožněno na sté výročí bitvy u Borodina do Ruska, kde mu při té příležitosti byla navrácena hodnost čestného plukovníka.
Pozdější roky