náhled|vpravo|Národní park Šumava Fotografové Šumavy – téma přírody, lidí a fotografie spolu nedílně a úzce souvisí. Od druhé poloviny 19. století se na Šumavě začali pohybovat místní i vzdálení, amatérští i profesionální fotografové, kteří se snažili zachytit nejen neopakovatelný přírodní svět tohoto regionu, ale na svých fotografiích zachytit i tvrdý život místních lidí spolu s výsledky jejich ekonomické (průmyslové) i architektonické (stavební) činnosti.
Úvod Objevování Šumavy z pohledu fotografií a fotografů šlo ruku v ruce s postupně se zintenzivňováním turistického ruchu v této oblasti i když je třeba konstatovat, že oproti Krkonošům (kde se turistika a lyžování začaly rozvíjet již v 90. letech 19. století) byla Šumava v tomto směru poněkud opožděná. V dobách Rakousko-Uherské monarchie bylo osídlení Šumavy intenzivnější než dnes (rok 2020) a tak se šumavské motivy staly tematicky přitažlivé pro mnohé fotografy. Již za života spisovatele Karla Klostermanna (1848–1923) první fotografové přibližovali na svých snímcích nejen romantickou šumavskou krajinu (především šumavská jezera a prameniště řeky Vltavy), ale i nelehký život a práci zdejších obyvatel (zemědělců, dřevorubců, dělníků zaměstnaných na pilách, v hamrech a ve sklárnách).
Osobnosti Ignác Kranzfelder Autorem nejspíše prvního fotografického cyklu snímků ze Šumavy byl Ignác Kranzfelder (1849–1930) – původně kočující fotograf, jenž se usadil později na Chebsku, Domažlicku a Klatovsku Jeho nejstarší záběry zachycovaly stavbu železnice Plzeň–Železná Ruda, která se odehrávala v letech 1874 až 1877. Později se Ignác Kranzfelder věnoval také fotografování místních šumavských sídel a průmyslových podniků.
František Fridrich náhled|vpravo|František Fridrich (1829–1892) Zhruba ve stejné době, co fotografoval na Šumavě Ignác Kranzfelder, pořizoval svoje snímky turisticky přitažlivých míst Šumavy významný pražský fotograf (a fotograf lázeňských měst) František Fridrich (1829–1892). Pruský fotograf František Fridrich přináležel k tehdy nejvýznamnějším vydavatelům fotografií v celém Rakousko-Uhersku, Šumava jej nejspíše přitahovala a z časového odstupu vícera záběrů Prokopova hostince a penzionu na Špičáku lze soudit, že sem jezdil zřejmě opakovaně i za účelem rekreace. Oba fotografové (jak Ignác Kranzfelder, tak i František Fridrich) se věnovali především zhotovování fotografických vizitek a stereofotografií pro uložení do alb, ale oba shodně tvořili i velké formáty, určené (podobně jako grafické listy) k zavěšení na zeď.
Jindřich Eckert náhled|vpravo|Jindřich Eckert (1833–1905) Rozsáhlý cyklus snímků Šumavy (z let 1881 až 1882) vytvořil Jindřich Eckert (1833–1905) – významný český fotograf 19. století a první fotograf české krajiny. Na rozdíl od většiny fotografů nezachycoval na svých snímcích v exteriéru jen historické a přírodopisné pamětihodnosti, ale zaměřil se (jako první v českých zemích) tematicky na samotnou šumavskou krajinu (mnohdy pořizoval snímky i zcela anonymních míst, jenž považoval za krásné a zajímavé). Jeho dva soubory se jmenují Upomínka na Šumavu I. a Upomínka na Šumavu II. Celkem se jedná o 47 snímků ve foliovém formátu, vizitky a kabinetky a okolo 25 kontaktních pozitivů; celý cyklus je datován do rozmezí let 1880 až 1882.
Místně usedlí šumavští fotografové Kromě fotografů – turistů – již koncem 19. století (v době, kdy na Šumavě fotografoval František Fridrich) působili na Šumavě i místní fotografové, kteří se živili většinou zhotovováním portrétních fotografií (tzv. fotografických vizitek jenž se objevily po roce 1859). „Objednávkou jištěné“ zakázky tohoto typu preferovali tito fotografové hromadně před okrajovým (sporadickým) pořizováním fotografií památek, kde byl zdroj příjmu vždy nejistý a závisel na následné organizaci a komerční úspěšnosti finálního prodeje. Ke specializaci na exteriérové snímky šumavských pamětihodností se tak dostali v 90. letech 19. století jen někteří z nich.
Franz Veits Nejspíše prvním fotografem, který žil na Šumavě, byl Franz Veits (1830–1906). Měl praxi v malování na sklo, následně vystudoval v Praze malířskou akademii a v roce 1864 se přiženil do selské usedlosti ve Volarech. První fotografické portréty Franze Veitse pocházejí z roku 1868.
Emil Wangemann Nejspíše prvním fotografem v Prachaticích byl Emil Wangemann, jenž zde působil minimálně čtyři roky a to od roku 1866 do roku 1870, kdy je uváděn jako fotograf v soupisu obyvatel Prachatic z roku 1866. Podle záznamů v Okresním archivu měl ateliér v Husově ulici č. p. 68 (tehdy se ulice jmenovala Školní) v centru města a po jeho působení zbylo jen několik rodinných fotografií označených jeho firmou a adresou Wangemannova fotoateliéru.
Ignác Josef Schächtl náhled|vpravo|Ignác Josef Schächtl (1840–1911) V Prachaticích působil (a pořizoval fotografie města a prachatických památek) v první polovině 70. let 19. století fotograf Ignác Josef Schächtl (1840–1911). (Kromě Prachatic provozoval ještě jeden fotoateliér v Nepomuku.) Po smrti jeho manželky Antonie (na jaře 1874) se ovdovělý Ignác Josef Schächtl dne 6. listopadu 1875 v Prachaticích znovu oženil. Jeho druhou manželkou byla Kateřina Šťastná z Kojetic. Obdobně jako Emil Wangemann i Ignác Josef Schächtl z Prachatic odešel a později se stal významným fotografem Táborska. Se svojí manželkou Kateřinou se Schächtl odstěhoval do Tábora, kde ke dni 30. května 1876 zahájil svoji fotografickou živnost.
Umělecká rodina Quastů Historicky významní a první sušičtí fotografové byli spojeni s uměleckou rodinou Quastů. Roku 1875 si v Sušici otevřel Ferdinand Konrád Quast (1843–1877) pobočku rodinného podniku, který již měl v Písku. Po smrti (sebevraždě) Ferdinanda Konráda Quasta (1843–1877) provozoval samostatný ateliér v Sušici jeho bratr Gustav Adolf Quast (1846–1894). Ten pořizoval fotografie nejen samotného města Sušice, ale i blízké části Šumavy. Se sušickým ateliérem je svázána i významná písecká fotografka Karolína Anna Quastová (1850, Praha – 1941, Písek), která po odchodu svého bratra Gustava Adolfa Quasta ze Sušice místní ateliér nějakou dobu vedla. S retušováním negativů v sušickém ateliéru pomáhala i její sestra Konstancie Quastová (1862–1903, Sušice, sebevražda). Tato retušérka pracovala i ve fotoateliéru v Písku; v roce 1903 se v Sušici otrávila. Kolorování a retušování fotografií pro písecký fotoateliér zajišťovala zřejmě i Karolínina sestra Anna Quastová provdaná Stossová (* 1847).
Na přelomu 19. a 20. století byli (až do druhé světové války) dalšími sušickými fotografy: Václav Trojan, Christian Smidt (Chrysostom Šmidt), Jaroslav O. Šrámek a Jaroslav Javůrek. (Jaroslav Javůrek získal praxi u Jaroslava O. Šrámka a v roce 1911 si ve dvorku domu u sušického náměstí otevřel svůj vlastní samostatný fotoateliér.)
Josef Woldan a M. Kopecký náhled|vpravo|Josef Woldan (1834–1891) Nezanedbatelnou roli v historii fotografování Šumavy sehrálo německé sdružení vysídlenců, které (pod názvem Der Deutscher Böhmerwaldbund) bylo založeno dne 17. dubna 1884 v Českých Budějovicích po vzoru Německé školní asociace (německy Deutscher Schulverein) „na podporu germanismu na Šumavě“. A byla to zřejmě právě tato organizace, kdo si údajně v roce 1886 objednal u renomovaného českobudějovického fotografa Josefa Woldana (1834–1891) sérii snímků ze Šumavy. Tyto snímky (ve třech formátech, ale nejčastěji jako kabinetky) distribuoval jak sám jejich autor (Josef Woldan), tak i místní českobudějovický knihkupec a nakladatel Ludolf Edmund Hansen (1845–1903). Tytéž snímky byly vystavovány i v turistických klubech s cílem pobídnout jejich členy k návštěvě a objevování krás Šumavy. Tatáž organizace (Der Deutscher Böhmerwaldbund) vydala v roce 1888 prvního velkého průvodce Šumavou, ve kterém byly použity také některé fotografie pořízené Josefem Woldanem. Zhruba ve stejné době vydal svou sérii „50 pohledů ze Šumavy“ i fotograf M. Kopecký (Kopetzky) (1846–????) z Vimperka. Oba zmínění fotografové (Josef Woldan a M. Kopecký) jsou historicky řazeni mezi první velké fotografy Šumavy a to především díky systematickému fotografickému zmapování celého regionu. (Jejich fotografický odkaz čítá asi 300 záběrů.)
Bernhard Johannes náhled|vpravo|Bernhard Johannes (1846–1899) V létě roku 1887 pozvala německá organizace Waldverein (sekce z bavorského města Passau) na Šumavu německého průkopníka alpské fotografie Bernharda Johannese (1846–1899) z Meranu. Tatáž organizace pak ještě v témže roce (1887) vydala soubor Johannesových velkoformátových světlotisků.
Gotthard Zimmer Větší množství portrétních fotografů se objevilo ve významnějších centrech na Šumavě (a v Pošumaví) až v 80. letech 19. století v době, kdy se živnost „fotografování“ komerčně dostatečně „stabilizovala“. Do Volar přišel začátkem roku 1880 jako vandrující fotograf Gotthard Zimmer (1847–1886) označovaný jako „fotograf z Vídně“. Ve Volarech působil jen krátce, přešel do Českého Krumlova, kde se trvale usadil. V Českém Krumlově v zahradě v Linecké ulici č.p. 64 provozoval svůj fotografický ateliér. Gotthard Zimmer se krom portrétních fotografií zabýval i pořizováním fotografických pohledů ze Šumavy. Ve vydávání této komodity měl v polovině 80. let 19. století významné postavení. Gotthard Zimmer zemřel v roce 1886 ve věku 39 let a fotoateliér vedla po jeho smrti dva roky (až do roku 1888) jeho ovdovělá manželka Karolina.
Josef Wolf náhled|vpravo|Josef Wolf (1864–1938) V roce 1881 vstoupil ke Gotthardu Zimmerovi do učení fotograf Josef Wolf (1864–1938). Ten po svém vyučení vandroval po fotografických ateliérech v Evropě a nakonec se vrátil do rodného Českého Krumlova. V roce 1891 (po skončení své evropské pouti „na zkušenou“) si v Českém Krumlově otevřel svoji vlastní fotografickou živnost (fotoateliér i malé nakladatelství). Ve svém ateliéru působil Josef Wolf po celý svůj zbytek života a Wolfův podnik pak po jeho smrti pokračoval dál v rodovém dědictví. Po smrti Josefa Wolfa v roce 1938 převzali fotografický obchod jeho tři synové: Walter (* 1895), Josef (* 1900) a Franz (* 1907).
Josef Seidel náhled|vpravo|Josef Seidel (1859–1935) Po smrti Gottharda Zimmera se stal vedoucím (od roku 1888) Zimmerova fotografického atelieru Josef Seidel (1859–1935). Josef Seidel byl všestranný fotograf a je fotografickými historiky (společně s Josefem Wolfem) zařazen mezi nejvýznamnější osobnosti šumavské fotografie. V atelieru, který v roce 1890 převzal, působil Josef Seidel po celý svůj zbytek života a Seidelův podnik pak po jeho smrti pokračoval dál v rodovém dědictví. Po smrti Josefa Seidela roku 1935 převzal jeho archiv a pokračoval v českokrumlovském fotoateliéru (v otcových intencích) jeho syn František Seidel (1908–1997).
Porovnáme-li Josefa Wolfa a Josefa Seidela je možno s odstupem času konstatovat, že zatímco Josef Wolf byl ve své fotografické tvorbě ovlivněn secesním piktroialismem tak Josef Seidel při své práci více využíval technologii barevné fotografie. Josef Seidel byl vůbec jedním z prvních fotografů na území českých zemí, jenž vydával barevné pohlednice pořízené první barevnou technikou tzv. autochromu. Zároveň byl zřejmě prvním fotografickým profesionálem, jenž na Šumavě pořizoval barevné fotografie.
Tematicky si Josef Seidel a Josef Wolf byli velice blízcí (oba na svých snímcích především zachycovali život místních lidí a přírodní krásy Šumavy), ale Josef Seidel množstvím záběrů Josefa Wolfa výrazně předčil.
Druhá polovina 80. let 19. století