Léonce Rosenberg (12. září 1879 Paříž – 31. července 1947 Neuilly-sur-Seine) byl francouzský sběratel, spisovatel, nakladatel a jeden z nejvlivnějších francouzských obchodníků s uměním 20. století. Byl jedním z prvních zastánců a propagátorů kubistů, zejména během první světové války a v letech bezprostředně po ní.
Životopis Byl synem obchodníka se starožitnostmi Alexandra Rosenberga a bratr majitele galerie Paula Rosenberga (21 rue de la Boétie, Paříž). Léonce Rosenberg navštěvoval Lycée Rollin v Paříži, poté následoval obchodní výcvik v Antverpách a Londýně. Aby navázal kontakty v uměleckém světě cestoval do Berlína, Vídně a New Yorku. Navštěvoval galerie a muzea aby rozšířil své umělecké znalosti.
Po návratu do Paříže pracoval se svým bratrem Paulem v rodinném podniku. V roce 1906 Léonce a jeho bratr převzali provoz rodinné galerie na Avenue de l'Opéra, galerie existovala od roku 1872. Specializovala se na umění 19. a počátku 20. století, včetně impresionistických a postimpresionistických obrazů.
Oba bratři se obchodně rozešli v roce 1910, Paul pokračoval v novém prostoru na 21 Rue de la Boétie, Léonce si otevřel vlastní podnik s názvem Haute Epoque na 19 Rue de La Baume. Jeho galerie obchodovala s řadou předmětů, od francouzských starožitností po archeologické kousky perských miniatur.
Léonce Rosenberg však byl brzy stále více přitahován k avantgardnímu experimentování, jehož centrem byla Paříž. Začal získávat díla kubistických umělců, nakupovaná hlavně z galerie Daniela-Henryho Kahnweilera, který byl v té době hlavním obchodníkem a propagátorem kubistů. Do roku 1914 zahrnovala jeho sbírka díla Pabla Picassa, Auguste Herbina a Juana Grisa, jakož i příklady asijského, egyptského a afrického umění, které podněcovaly avantgardní představivost.
První světová válka a dále První světová válka se ukázala být rozhodující v kariéře Léonce Rosenberga.
Ještě před válkou rostly protiněmecké nálady a role německých obchodníků na vzrůstajícím zájmu o kubismus přitahovala nepřátelství a nakonec situace vedla k tomu, že kubismus byl charakterizován jako německé hnutí, přestože většina umělců byla Francouzi nebo Španělé. Vypuknutí války také přimělo mnoho umělců, kteří tvořili avantgardní kruh, opustit Paříž. Někteří byli povoláni do armády, někteří odjeli na jih Francie, zatímco jiní, zejména ti, kteří měli vztah k Německu nebo nebyli francouzskými občany, odcestovali do Španělska, Portugalska a dokonce i do Ameriky.
Totéž platilo pro mnoho sběratelů a obchodníků. Galerie byly zavřené. Daniel-Henry Kahnweiler, který byl až do války hlavním obchodníkem pro mnoho kubistů, během války zůstal uvězněn ve Švýcarsku. Jako německý občan se nemohl vrátit do Francie a jeho sbírky se zmocnila francouzská vláda. Umělci, jejichž obrazy Kahnweiler prodával, zůstali bez živobytí.
Toho využil Léonce Rosenberg. Už před válkou začal sbírat avantgardní, zejména kubistické umění, ale nyní tuto aktivitu zintenzívnil s podporou Andrého Levela, Pabla Picassa a Juana Grisa, kteří Léonceho přesvědčovali aby zaplnil díru po Kahnweilerovi..
V letech 1916 a 1917 sloužil jako pomocný dobrovolník armády se sídlem v Meudonu a pracoval jako anglo-francouzský tlumočník na Sommě, pokračoval v době své dovolené v nákupech obrazů Picassa, Georgese Braqua, Juana Grisa, Auguste Herbina a Fernanda Légera. A začal se připravovat na konec války. Do konce roku 1916 se mu podařilo podepsat smlouvy s Jacquesem Lipchitzem, Henri Laurensem, Diegem Riverou, Auguste Herbinem, Juanem Grisem, Jeanem Metzingerem a Georgesem Braquem. Fernand Léger následoval později, v roce 1918. Léonce Rosenberg také navázal obchodní vztahy s Gino Severinim, Henri Haydenem a Maríou Blanchardovou.
Jeho vztah s Picassem byl víceméně neformální. Ačkoli po nějakou dobu kupoval a prodával jeho obrazy, nikdy nebyla podepsána žádná smlouva. Přestože byl Picasso mezi těmi, kteří původně povzbuzovali Léonce Rosenberga aby pokračoval obchodování po Kahnweilerovi, sám Picasso se po válce rozhodl podepsat s smlouvu s Léonceovým bratrem Paulem, který se také začal velmi zajímat o moderní umělce, po kterých již byla zavedená poptávka. Byl to začátek stále intenzivnější obchodní rivality mezi oběma bratry.
Podpora umělců v době války, kdy by to nikdo jiný neriskoval, byla záchranným lanem pro mnoho avantgardních umělců, kteří by po nucené nepřítomnosti Kahnweilera, jejich předchozího obchodníka, zůstali ve Francii jinak bez prostředků. Léonce Rosenberg se později mohl pochlubit: „Po celou dobu války, i když jsem byl mobilizován, jsem dotoval celé kubistické hnutí nepřetržitými nákupy.“
Sám Kahnweiler později uvedl, že Léonce Rosenberg se ujal „úkolu, který jsem již já nemohl splnit: obrany kubismu.“
Nebylo to však v žádném případě přímé předání vlády. Kahnweiler měl stále ještě obrazy z časů před vypuknutím války. Ty byly francouzskou vládou zabaveny jako „prize de guerre“. Rosenbergovi se podařilo v roce 1921 zajistit roli „odborníka“ při dohledu nad veřejnou dražbou sbírky Kahnweilera a dalšího významného německého sběratele a obchodníka Wilhelmem Uhdem. Kahnweiler se vrátil do Paříže v roce 1920 a znovu se pustil do podnikání za pomoci starého přítele. Rosenberg doufal, že si zachová svou nově získanou pozici hlavního dealera kubistů tím, že zabrání tomu, aby jeho hlavní konkurent znovu získal své místo ve světě umění. Také předpokládal, že ceny kubistických obrazů dále porostou.
Tento předpoklad se nevyplnil. Na aukci v jedné z předních aukčních síní "Hôtel Drouot" bylo během čtyř aukcí od roku 1921 do roku 1923 prodáno kolem 3000 položek, včetně více než 1200 děl Braquea, Grisa, Légera a Picassa. Nabídky byly nevýrazné, hlavně proto, že mnoho potenciálních kupců mělo málo peněz a protože trh se nasytil rychlým prodejem tolika obrazů. Ačkoli Léonce Rosenberg dokázal do určité míry rozšířit svou vlastní sbírku za vyvolávací cenu Kahnweilerovi se podařilo nakoupit většinu děl Grisa a Braquea, která byla v dražbě.
Role Léonce Rosenberga na aukcích rozzlobila mnoho umělců z okruhu kubistů. Řada umělců se od Rosenberga odvrátila. Přesto ti, kteří během války uzavírali smlouvy s Rosenbergem, stále cítili určitou loajalitu ke svému původnímu prodejci. Rosenbergovi nepomohlo ani to, že aukce oslabily ceny děl. Braque, Gris a Lipchitz byli mezi těmi, kteří jej opustili po aukcích v Hôtel Drouot.
Galerie de L'Effort Moderne alt=Cover of the first issue of the Bulletin de L'Effort Moderne, designed by Georges Valmier|náhled|353x353px|Obálka prvního vydání e Bulletin de L'Effort Moderne, autor Georges Valmier Na začátku roku 1918 Léonce Rosenberg přejmenoval svou galerii na Galerii de L'Effort Moderne a zaměřil své podnikání na avantgardní umění, zejména kubismus.
Jeho zahajovací výstava od 1. do 22. března 1918 byla věnována dílu Auguste Herbina. Po příměří z 11. listopadu 1918 Rosenberg uspořádal rychlý sled významných výstav představujících umělce, se kterými měl podepsanou smlouvu. Na řadě byl Henri Laurens v prosinci 1918, v průběhu roku 1919 následoval Jean Metzinger, Fernand Léger, Georges Braque, Juan Gris, Gino Severini a Picasso. Pořádal výstavy i mimo Paříž, včetně kubistů z galerie L’Effort Moderne v Ženevě v roce 1920 a uspořádal první přehlídku ve Velké Británii věnovanou jednomu umělci, výstavu Picassovy tvorby.
Tato kampaň udělala pro moderní umění víc než by mohl dokázat pouhý komerční prodej. Stále byli lidé, kteří se aktivně snažili, aby byl kubismus – nebo alespoň jeho značka L’Effort Moderne – vymazán z umělecké mapy. Společný útok vedli nepřátelští kritici, včetně André Salmona a Louise Vauxcellese prostřednictvím stránek časopisů, jako byl Le Carnet de la Semaine. Byla to bitva o mysli těch, kteří měli vliv na vkus a trendy na pařížském trhu s uměním, a především o kapsy těch, kteří měli peníze, které byli ochotni na tomto trhu utratit.
Při přípravě prvních poválečných kubistických výstav v L’Effort Moderne se Léonce Rosenbergovi podařilo obnovit kubismus jako sílu v avantgardním umění tváří v tvář opačným tvrzením nepřátelských kritiků. Podle historika umění Christophera Greena „to byl neuvěřitelný příběh o tom jak kubismus nejen přežil válku v letech 1914 až 1917, ale on nejen že přežil, ale v letech 1918 a 1919 se stále vyvíjel ve své „nové kolektivní formě“, která byla poznamenána „intelektuální přísností“. Tváří v tvář takovému projevu elánu bylo skutečně obtížné přesvědčivě tvrdit, že kubismus je blízko zániku.“
Rosenberg se rozhodl po válce představit kubismus jako „kolektivní syntézu“, nikoli pouze jako skupinu různorodých, i když vizuálně podobných umělců, protežovaných obchodníkem. Malíři měli jasný teoretický rámec. Intelektuálním hnacím motorem byl Juan Gris a Rosenberg byl publicista, což celou záležitost zjednodušovalo a posilovalo. V Cubisme et tradition vydané jako předmluva k výstavě "L'Effort Moderne Cubists" v Ženevě v roce 1920 Rosenberg spojil kubistické umění s Platónovými idejemi, věčnými formami, „krásnými samy o sobě“. Snažil se pevně spojit kubismus s francouzským klasicismem, jehož stopa vede přes Cezanna k dalším francouzským malířům. Představil kubismus nikoli jako něco cizího či hůře německého, ale ryze francouzského.
L’Effort Moderne nebyla jen prodejní galerií. Rovněž zastřešovala celou řadu souvisejících aktivit zaměřených na zviditelnění umělců. Konaly se pravidelné literární a hudební akce, jejichž cílem bylo přilákat pařížskou kulturní elitu. První z nich, čtení Blaise Cendrarse a koncert Erika Satieho, se konaly v únoru 1919 během výstavy Fernanda Légera.
Nejpozoruhodnější je, že L’Effort Moderne bylo také nakladatelstvím "Éditions de L’Effort Moderne". Nakladatelství vydalo řadu knih představujících nejen umělce z galerie, včetně Braqueho, Grisa a Légera, ale také úzce spjaté avantgardní básníky, jako jsou Max Jacob, Pierre Reverdy a Blaise Cendrars. V roce 1924 byl spuštěn ilustrovaný umělecký časopis "Bulletin de l’Effort Moderne". Do roku 1927, kdy přestal vycházet vyšlo 40 čísel. Byla to platforma nejen pro Rosenbergovy vlastní názory a propagaci jeho umělců, ale také fórum pro kritickou debatu a teorie podporující práci umělců. Přispěvateli byli mimo jiné Piet Mondrian, Gino Severini, Giorgio de Chirico a Albert Gleizes. Pro publikaci psal také básník Pierre Reverdy a kritik a propagátor kubismu Maurice Raynal. Pestrobarevné obaly inspirované stylem art deco navrhl Georges Valmier, který pro časopis také psal a Rosenberg ho začal reprezentovat v roce 1920.
Ačkoli několik předních kubistů přeběhlo od Léonce Rosenberga ve 20. letech 20. století k jeho bratrovi Paulovi, Léonce nadále zastupoval řadu moderních umělců, včetně Giorgia de Chirica, Józsefa Csákyho, Jeana Metzingera, Léopolda Survageho, Francise Picabii a Fernanda Légera. V roce 1927 však Léger přešel také k Paulu Rosenbergovi.
V roce 1928 se konaly samostatné výstavy Giorgio de Chirica, Jeana Metzingera a Georgese Valmiera. Poté se výstavy už nekonaly pravidelně, ačkoli Francis Picabia měl dvě významné výstavy v L’Effort Moderne v letech 1930 a 1932.
Obchodní praktiky alt=Juan Gris, invitation, galerie L'Effort Moderne, Léonce Rosenberg, April 1919.jpg|náhled|230x230px|Juan Gris, pozvánka, galerie L'Effort Moderne, Léonce Rosenberg, duben 1919 vpravo|náhled|Joseph Csaky, 1914, Hlava, kubistický portrét, bronz, 38,5 cm alt=Invitation to the Georges Valmier exhibition at the Galerie de L'Effort Moderne, January 1921|náhled|230x230px|Pozvánka,Georges Valmier, výstava Galerie de L'Effort Moderne, leden 1921