náhled|Mapa ghetta v Rize, zveřejněna v nacisty kontrolovaných novinách v Rize v roce 1941 Eduard Roschmann (25. listopadu 1908, Štýrský Hradec – 8. srpna 1977, Asunción) byl rakouský nacistický SS-Obersturmführer a velitel ghetta v Rize během roku 1943. Roschmann byl zodpovědný za početné vraždy a jiná zvěrstva. Díky ztvárnění v románu Odessa od Fredericka Forsytha a jeho následné filmové adaptaci byl Roschmann znám pod přezdívkou „Řezník z Rigy“.
Raný život a kariéra Roschmann se narodil 25. listopadu 1908 ve Štýrském Hradci ve čtvrti Eggenberg v Rakousku.
Roschmann byl právníkem v Štýrském Hradci. Byl synem ředitele pivovaru. Údajně pocházel z rakouského Štýrska z dobré rodiny. V letech 1927 až 1934 byl členem Vlastenecké fronty, která byla součástí rakouské domobrany („Heimatschutz“). V letech 1927 až 1934 byl spojován s organizací zvanou „Štýrské síly pro ochranu vlasti“. Roschmann strávil šest semestrů na univerzitě. Do roku 1931 byl zaměstnancem pivovaru a v roce 1935 vstoupil do státní služby. V roce 1938 vstoupil do nacistické strany a následujícího roku do SS. V lednu 1941 byl přiřazen k bezpečnostní policii Sicherheitspolizei – Sipo.
Válečné zločiny v Lotyšsku V rámci SS byl Roschmann přiřazen k Bezpečnostní službě (Sicherheitsdienst), často označované německými iniciálami SD. Po německé okupaci Lotyšska za druhé světové války se SD usadila v Lotyšsku s cílem vyvraždit všechny Židy v zemi a za tímto účelem zřídila ghetto v Rize.
Struktura ghetta v Rize Ghetto v Rize před okupací Lotyšska německými ozbrojenými silami neexistovalo. Židé předtím žili v celé Rize. Samotné ghetto bylo výtvorem SD. Ghetto bylo obklopeno plotem z ostnatého drátu a hlídáno ozbrojenými strážemi, díky čemuž se v podstatě jednalo o velké a přeplněné vězení. Ačkoli se o ghettu v Rize běžně hovoří jako o jednom celku, ve skutečnosti bylo jednotným vězením jen velmi krátkou dobu na podzim roku 1941. Poté bylo rozděleno na tři ghetta.
Prvním ghettem bylo Lotyšské ghetto, někdy nazývané také jako „Velké ghetto“, které existovalo pouhých 35 dní, od konce října do 30. listopadu 1941. Do ghetta byli nahnáni muži, ženy a děti, kteří zde alespoň krátkou dobu žili jako rodiny. Dne 30. listopadu a 8. prosince 1941 bylo z ghetta násilně vyvedeno 24 000 Židů, kteří byli zastřeleni v nedalekém lese Rumbula. Kromě masakru v Babím Jaru to byl největší dvoudenní masakr v rámci genocidy až do vybudování vyhlazovacích táborů v roce 1942. Několik tisíc lotyšských Židů, většinou mužů, kteří nebyli zastřeleni v Rumbule, bylo uzavřeno na mnohem menším území bývalého Lotyšského ghetta. To se stalo známým jako mužské ghetto; asi 500 lotyšských židovských žen, které nebyly vybrány k vyvraždění, bylo podobně uzavřeno do přilehlého, ale odděleného a menšího ghetta, známého jako ženské ghetto.
Několik dní po masakru ze dne 8. prosince začaly do Rigy přijíždět vlaky s Židy z Německa, Rakouska a Československa, kteří byli až na důležité výjimky ubytováni v části bývalého Lotyšského ghetta, které se později stalo známým jako Německé ghetto.
Účast na akci Dünamünde
V březnu 1942 německé úřady spravující ghetto v Rize a koncentrační tábor Jungfernhof zavraždily okolo 3740 německých, rakouských a českých Židů, kteří byli deportováni do Lotyšska. Oběťmi byli převážně starší, nemocní a nemohoucí lidé a děti. Tito lidé byli oklamáni v domnění, že budou převezeni do nového a lepšího táborového zařízení v oblasti nedaleko Rigy, zvané Dünamünde. Ve skutečnosti žádné takové zařízení neexistovalo, záměrem bylo oběti převézt k masovým hrobům v lesích severně od Rigy a zastřelit je.
Podle přeživší Edith Wolffové byl Roschmann jedním ze skupiny esesáků, kteří selektovali osoby určené k „transportu“ do Dünamünde. (Dalšími členy selekční skupiny byli Rudolf Lange, Kurt Krause, Max Gymnich, Kurt R. Migge, Richard Nickel a Rudolf Seck.) Wolffová uvedla, že selekci prováděli pouze „významní lidé“ a nebyla si jistá, zda tohle dělal i Migge, Seck a Nickel.
Jmenování velitelem ghetta Od ledna 1943 se Roschmann stal velitelem ghetta v Rize. Jeho přímým předchůdcem byl Kurt Krause. Přeživší popisovali Krause jako „sadistu“, „zrůdu“ a „psychopata“. Roschmannovy metody se od Krauseho lišily. Na rozdíl od Krause, Roschmann nepopravoval pachatele na místě, ale ve většině případů je posílal do Ústřední věznice v Rize. Není jisté, zda to dělal proto, protože měl výčitky svědomí z vražd. Poslání do věznice bylo v nejlepším případě jen krátkou úlevou, protože podmínky v ní byly kruté.
V té době měl Roschmann poměrně nízkou hodnost Unterscharführer. U Roschmanna se rozlišují různé hodnosti. Podle profesora Andrievse Ezergailise a spisovatele Maxe Kaufmanna měl hodnost SS-Unterscharführer. Podle přeživší Gertrudy Schneider byl SS-Obersturmführer, tedy vyšší hodnost. Schneider se nezmiňuje o žádném povýšení Roschmanna.
Vraždy a další trestné činy Historici Angrick Andrej a Klein Peter uvádějí, že kromě masových vražd se holokaust v Lotyšsku skládal také z velkého počtu individuálních vražd.
Angrick a Klein označují Roschmanna mimo jiné jako zodpovědnou osobu za tyto jednotlivé vraždy. Historička Gertruda Schneider, která přežila Německé ghetto, uvedla, že je jisté, že byl Roschmann vrah, protože by se jinak nedostal tak vysoko v jednotkách SS. Jednou ze zdokumentovaných vražd, kterou Roschmann spáchal za asistence svých podřízených Scharführera Maxe Gymnicha a Kurta Miggeho, byla vražda Arthura Kaufmanna, sedmnáctiletého syna Maxe Kaufmanna, který později napsal jednu z prvních historických knih o holokaustu v Lotyšsku. Rozkaz k provedení této vraždy vydal sám Roschmann. Kaufmann sám popsal vraždu, k níž došlo, když byli oba umístěni mimo ghetto v pracovním táboře Sloka, kde měli mimo jiné za úkol kácet rašelinu:Dne 20. května 1943 přišel do Sloky velitel našeho ghetta Roschmann společně se svým adjutantem a mužem z SD Miggem. Provedli inspekci celého pracovního tábora a při této příležitosti zjistili, že můj syn a bratři Mordchelewitz hromadí tuk. Protože všichni členové pracovní čety pracovali, nebyl této kontroly nikdo přítomen. Krátce nato byli všichni tři odvedeni a postaveni stranou k vozidlu vrahů. Přikázali jim, aby si sundali boty a od této chvíli „viníci“ věděli, že budou zastřeleni. Bratři Mordchelewitz se pokusili o útěk. Dozorci se za nimi rozběhli a zastřelili je. Naproti tomu se můj syn zachoval jako hrdina. Byl příliš hrdý na to, aby prosil o milost. Byl okamžitě zabit střelou do týlu. Když se večer všichni vrátili z práce, nálada byla velmi špatná. Můj syn byl oblíbencem pracovní čety a jeho smrt byla hluboce oplakávána. Potraviny pro obyvatele ghetta byly přísně na příděl a obecně jich byl nedostatek. Bylo běžné, že Židé, kteří měli přidělenou práci, získávali a pokoušeli se do ghetta propašovat další potraviny. Z tohoto a dalších důvodů byly u všech vracejících se pracovníků prováděny prohlídky, ačkoli se ve skutečnosti prováděly jen ojediněle. Když k prohlídkám došlo, byli ti, kdo potraviny pašovali, nuceni se jich vzdát dřív, než u nich byly nalezeny, což byl závažný přestupek. Roschmann a jeho pomocník Max Gymnich se v doprovodu vycvičeného psa zapojili do pátrání po pašovaných potravinách, které zahrnovalo prohlídky kuchyní v ghettu a opět nutili lidi, aby se zbavovali pašovaných potravin, i když se je právě chystali sníst. Přeživší Nina Ungarová vyprávěla o incidentu v pracovním táboře v Olaine, kde Roschmann našel u jednoho z lotyšských Židů tři vejce a nechal ho okamžitě zastřelit. Kaufmann popisuje incident, pravděpodobně stejný, na který odkazuje Ungarová, kdy Roschmann při návštěvě pracovního tábora Olaine s Gymnichem v roce 1943 našel zpěváka jménem Karp s pěti vejci a nechal ho okamžitě zastřelit.
Roschmann spolu s Krausem, který už sice nebyl velitelem ghetta, ale byl po ruce jako velitel koncentračního tábora Salaspils, vyšetřovali odbojové spiknutí Židů, kteří chtěli uskladnit zbraně ve staré prachárně v Rize, známé jako Pulverturm. Výsledkem byla poprava několika set vězňů, které Kaufmann označil za „naše nejlepší mladé lidi“.
V době, kdy byl velitelem ghetta, se Roschmann zapojil do práce v armádním autoparku (Heereskraftpark). To bylo považováno za výhodné pracovní zařízení pro Židy, protože se jednalo o kvalifikovanou práci (automechanik) potřebnou pro německou armádu, což Židům poskytovalo určitou ochranu před likvidací, a také řadu příležitostí k „organizování“ (tj. k nákupu, výměně nebo krádeži) pašovaných potravin a dalších věcí. Židé v autoparku benefitovali z toho, že německý velitel, vojín první třídy (Obergefreiter) Walter Eggs byl zkorumpovaný a chtěl využít Židy pod svým vedením ke zbohatnutí. V důsledku toho bylo možné získat lepší zacházení, alespoň na dobu, když Eggersovi zaplatili úplatky. Roschmann zaslechl zvěsti o „dobrém životě“ a pokusil se tomu zabránit tím, že některé pracovníky umístil do jedné z věznic, nebo je převezl do koncentračního tábora Kaiserwald.
Sám Roschmann se nebránil přijímání úplatků, nebo alespoň předstírání, že úplatky přijímá. V jednom případě se jistý švec, jehož dvě děti byly v důsledku Roschmannova vyšetřování uvězněny v rižských věznicích, pokusil zajistit jejich propuštění tím, že Roschmannovi zaplatil velké množství zlatých mincí. Roschmann mince přijal, ale děti nepropustil.
Akce mimo ghetto Roschmann byl později přesunut do pracovního tábora Lenta, zařízení nucených prací v oblasti Rigy, kde byli Židé ubytování přímo na pracovišti. Původně se toto zařízení nacházelo na Washingtonově (Ludendorffově) náměstí v Rize a bylo známé jako pracovní oddíl „Gestapo“. Pracovní tábor Lenta byl považován za oblíbené pracovní zařízení. Původní německý velitel Fritz Scherwitz se rozhodl, že vydělá hodně peněz zapojením vysoce kvalifikovaných Židů do krejčovství. Scherwitz se snažil Židy v pracovním táboře Lenta chránit. To se změnilo, když se Roschmann stal velitelem Lenty. Podle Kaufmanna: Zá vlády Roschmanna prožívali vězni v táboře obzvlášť těžké časy. Proto někteří vězni utekli do Dobele v Kursku. Jako kolektivní trest byly krásné šedé obleky pruhovány bílou olejovou barvou, mužům byl vyholen pruh uprostřed hlavy a všem ženám byly ostříhány vlasy. Ostatní byli zatčeni, posláni do vězení a tam zavražděni. Roschmann se podílel na snaze Akce 1005 zakrýt důkazy o nacistických zločinech v Lotyšsku exhumací a spálením těl obětí četných masových poprav v oblasti Rigy. Na podzim 1943 se Roschmann stal velitelem Stützpunkt Komanda, pracovního oddílu vězňů, který měl za úkol vykopat a spálit těla desetitisíců lidí, které nacisté zastřelili a pohřbili v lotyšských lesích. Přibližně každé dva týdny byli muži z Stützpunkt Komanda zastřeleni a nahrazeni novou skupinou vězňů. Muži pro toto Komando byli vybíráni jak z koncentračního tábora Kaiserwald, tak z několika zbývajících lidí z ghetta v Rize.
Historik Andrievs Ezergailis uvádí, že velitelem Stützpunkt Komanda byl jistý Hasselbach, důstojník SS, přičemž o Roschmannovi se nezmiňuje. Jako svůj zdroj uvádí svědka Franze Leopolda Schlesingera, který koncem 70. let, tedy téměř po 35 letech, vypovídal v západoněmeckém procesu s Viktorem Arajsem. Schlesinger si podle všeho zase pouze „myslel“, že velitelem byl Hasselbach.
Roschmann je někdy označován za velitele koncentračního tábora Kaiserwald, který se nacházel na severu Rigy. Kaufmann však jako velitele koncentračního tábora Kaiserwald uvádí esesáka Alberta Sauera, který měl hodnost SS-Obersturmbannführera.