náhled|Závěr kostela svaté Anny (pohled z Liliové ulice) náhled|Kostel sv. Anny na Starém Městě, půdorys Bývalý kostel svaté Anny v Praze na Starém Městě je jednolodní gotický klášterní kostel ze 14. století s barokními prvky v interiéru a na západní fasádě, který dnes leží uvnitř bloku mezi Anenským náměstím a Liliovou ulicí při ulici Zlatá na Starém Městě, Praze 1.

Kostel ukazuje typickou architekturu mendikantských řádů, konkrétně jejich ženských větví. Architekt není znám, donátory kláštera byli král Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna, páni z Říčan, Konrád z Litoměřic. Od roku 1782 neslouží kostel původnímu účelu, byl využíván jako bytový dům i tiskárna, nyní jej vlastní Národní divadlo a od roku 2004 jej Nadace Vize 97 používá jako kulturní centrum Pražská křižovatka. Společně s Anenským klášterem (domy čp. 211, 951, 948, 212 a 213) byl 3. května 1958 prohlášen za kulturní památku.

Historie 14. století náhled|Závěrová část kostela od jihovýchodu, se strmou střechou na gotickém krovu Kostel byl postaven v letech 1319–1330 pro klášter dominikánek na místě starší rotundy a kostela sv. Vavřince s kruhovou lodí a půlkruhovou apsidou, připojenou k lodi pásem vítězného oblouku. Tuto stavbu, provedenou kvádříkovou technikou v opuce, objevil v letech 1956–1957 archeologický průzkum I. Borovským. Stavba vznikla pravděpodobně už v první polovině 12. století a plnila funkci soukromého kostela u raně feudálního dvorce. Přestože se neví přesné datum průběhu výstavby kostela sv. Anny, inspiracemi či paralelami mohly být kostel dominikánek ve Stetten (Hechingen), kostel v Lambrecht bei Neustadt a. d. Haardt nebo klášter klarisek v St. Veit an der Glan.

Podstatnými úpravami prošla ve 30. letech 13. století během usazení řádu templářů. Ti strhli stávající apsidu a ke kruhové lodi přistavili podélný prostor, který se k východu zužoval a byl zakončen podkovovitou apsidou. Buď se jednalo o zvětšenou loď stavby, v níž se původní loď přeměnila v západní věž s potenciální emporou, nebo o přístavbu rozměrnějšího chóru k původní lodi na kruhové dispozici. Opět šlo o kvádříkovou opukovou stavbu, přičemž se svatyně 13. století v porovnání s dřívější rotundou lišila v použití rozměrnějších a značně opracovanějších kvádříků. V místě, kde se nacházel dvorec, si templáři zbudovali komendu, čili klášter rytířského řádu. Když byl řád zrušen, dvůr s kostelem sv. Vavřince koupili v roce 1312 johanité a hned následujícího roku 1313 jej prodali dominikánkám od kláštera sv. Anny na Újezdě. Jan Lucemburský tuto koupi potvrdil, jelikož nové osídlení dominikánek na Starém Městě chápal jako znovuobnovenou královskou fundaci, neboli majetek věnovaný ke konkrétnímu účelu (klášter na Újezdě založen Václavem II.). V roce 1320 sponzorovala klášter královna Eliška, v letech 1324, 1325 a 1329 příslušníci rodu pánů z Říčan, kteří v oné době obývali sousedství a jejichž členky patřily zároveň k představeným kláštera. Roku 1339 stavbu sponzoroval litoměřický probošt Konrád z Litoměřic.

Jako kostel sv. Vavřince je ještě nazýván roku 1355, avšak v roce 1365 už nese název chór sv. Anny. O konvent (budovu kláštera) se starali dominikáni od nedalekého sv. Klimenta.

Dva klenební svorníky z kostela (které jsou v současnosti uschované v lapidáriu – sbírce zbytků stavebních památek – Národního muzea (i. č. 40, 41), nesou štíty svých dárců, čili tři leknínové listy (páni z Říčan) a českého heraldického lva (královské založení). Tímto způsobem si oni dobrodinci zvěčnili svůj rod na této stavbě, v historických záznamech kláštera je i zmínka o členech rodu pánů z Fuchsberka.

Co se týče výstavby kostela, sestávala ze dvou fází. Po roce 1313 využívaly kostel sv. Vavřince sestry, současně se na západ od kostela budovala loď s emporou jeptišek, jež zaujala nejen čtyři klenební pole, tedy celou loď až k vítěznému oblouku, ale také první dvě klenební pole chóru, kde se nacházela odstraněná loď románské rotundy. Když ve druhé polovině 14. století došlo ke stržení templářského kostela sv. Vavřince, chór, závěr a jedno klenební pole před ním dostavěla odlišná stavební huť (nebo původní huť, ovšem ovlivněná novým slohovým vývojem především ve tvarovém zjednodušení). Posléze byly zdi chóru vyzdobeny nástěnnými malbami, přibližně v 70. letech 14. století. Krov nad lodí se dokončil dle dendrologických rozborů po roce 1364. Dnes je jediným dochovaným krovem ze středověku nad významnou sakrální stavbou historických pražských měst. Příčné vazby krovu jsou vyztuženy zkříženými trámy ve tvaru tzv. ondřejského kříže.

Dostavba Jakmile byl klášterní kostel dominikánek dostavěn, zařadil se brzy mezi nejvýraznější novostavby mendikantské architektury na Starém Městě v Praze. Zvenku připomínal úzkou stavbu s jednou lodí, po stranách zpravidelněnou hustou posloupností podpěrných pilířů a širokých oken bez kružeb, s vysokou příkrou střechou, navíc převýšenou osmibokou věžičkou v západní štítové ose. Zdivo bylo ze severní strany směrem ke klášteru obkládáno cihlami na křížovou vazbu, které nejspíš měly plnit funkci ochrany před nepříznivými klimatickými vlivy, z jižní strany lomové zdivo z opuky zakryla omítka. Západní věž, jež do úrovně kleneb byla čtvercová a v dalších třech horních podlaží osmiboká, byla taktéž z cihel. Okenní a portálové ostění a další klenební články, tj. žebra a konzoly, jsou vytesané z opuky. Protáhlý, těsný a vysoký vnitřní prostor zakončovala valená klenba s velmi prudce lomenými výsečemi nad okenními otvory. Celá loď se vymezila pro emporu sester, osluněnou vysokými okny jak z jihu, tak i ze severu. Až v chóru se zcela prosadila monumentální výška interiéru, holé stěny zde bylo možno pokrýt nástěnnými malbami, které se staly společně se sochařskými pracemi významnou výzdobou vnitřního prostoru.

Husitské války Období husitských válek přečkal kostel sv. Anny jako jeden z mála v Praze bez úhony.

16.–20. století V 17. století se rekonstruoval a přestavoval především klášter, v kostele byl roku 1676 nanovo postaven chór jeptišek, štuková dekorace vnitřních prostor se dokončila v roce 1727, pod gotickými konzolami se zřídily pilastry, jejichž hlavice byly zdobeny volutami. Tenká půlkruhová zazdívka vyplnila vrchol oken gotického stylu, v západním průčelí se okna orámovala šambránou. Pilastry s volutovými hlavicemi pomohly rozsegmentovat stěnu západního průčelí včetně věže.

Za svých studií v Praze zde hrával významný barokní skladatel Christoph Willibald Gluck. V době panování Josefa II. byl klášter roku 1779 v rámci církevních reforem zrušen a kostel roku 1782 odsvěcen. Do roku 1795 komplex budov sloužil jako byty (později zde bydlela mj. i Karolina Světlá). Od roku 1816 zde fungovala tiskárna Jana Ferdinanda Schönfelda, jenž vydával Císařské a královské poštovské noviny. V roce 1834 se tiskárna stala největší v tehdejším Rakouském císařství.

Roku 1860 byla snesena průčelní altánová vížka, v období mezi lety 1880–1884 bylo odstraněno 3. nadzemní podlaží věže a gotická klenba byla stržena. Kostel sloužil i jako sklad papíru, jeho prostor rozčlenily dřevěné stropy a až roku 1956 se východní část přízemí uvolnila pro výzkum archeologů. Od 70. let 20. století probíhají v kostele opravy vnějšího pláště a krovu včetně střechy.

21. století Dodnes se zachoval gotický krov a částečně i nástěnné malby ze 70. let 14. století. Současným majitelem objektu je Národní divadlo, které ho na 99 let za symbolickou korunu ročně pronajalo Nadaci Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Ta financuje kompletní rekonstrukci kostela, která v letech 2002–2004 zahrnovala také vybourání dřevěných pater. Dnes prostor slouží jako kulturní centrum nazvané Pražská křižovatka, nadále však probíhají rekonstrukce, naposledy např. kompletní renovace fasády v letech 2015–2016.

Architektura Kostel je výrazným zástupcem typu dlouhého jednolodního ženského kostela, který je v Česku zastoupen pouze v podobě kostela Matky Boží v oslavanském klášteře, který je navíc v porušeném stavu. Jakousi podobnost tvarosloví lze nalézt ve starší gotické huti sázavské. Gotický klášter při severní straně kostela je zcela znešvařen. Podle nízkých, jednoduše odstupňovaných opěráků se předpokládá rajský dvůr nepravidelného lichoběžníkového půdorysu (rozvinutí dvora do pravidelného, ideálně čtvercového tvaru znemožňovala okolní zástavba, dnes v těchto místech stojí domy č.p. 220) s nejdelším západním a nejkratším východním ramenem. Severní rameno se nedochovalo. Ostění širokých oken, zjevných částečně v jižním rameni, bylo lehce vyžlabené.

Exteriér náhled|Kostel sv. Anny na Starém Městě, západní stěna kostela před rekonstrukcí náhled|Kostel sv. Anny na Starém Městě, zazděný jižní portál ve Zlaté ulici Kostel je 43 m dlouhý, 10 m široký a 17,50 m vysoký se sedmi příčně orientovanými obdélnými poli zaklenutými křížovými žebrovými klenbami. Chór se dělí na loď, které přísluší první čtyři pole, a presbytář, kterému přísluší poslední tři pole a závěr. Chór zakončuje pět stěn osmiúhelníku, tuto část klene šestipaprsčitá klenba. 4 metry široká věž, v dolní části na půdorysu tvaru obdélníku a výše pak oktogonální, je připojena k prostředku západního průčelí. Klášter z období středověku se nacházel u severní strany kostela. Zlomové zdivo a ve velké míře i cihly byly použity jako stavební materiál, lze je vidět na severní straně, na věži a západním štítu. Tyto cihly mají rozměry 270 x 140 x 80 mm). V interiéru je kostel přepatrován dřevěnou konstrukcí, původně byl vnitřek rozdělen na pět částí.

Tvarosloví chóru, především jeho konce a prvního pole, se od ostatních dost liší. Opěráky této části jsou završeny stříškou a pultem, naopak opěráky při jižní stěně, dvakrát odstupňované, a mělké neodstupňované cihlové opěráčky při stěně severní, vrcholí pultovým zastřešením. Závěrová část se vyznačuje lomenými okny bez kružeb a prutů, profilovanými v ostěních vně i uvnitř řádným výžlabkem. Tato okna vstupují do značně větší hloubky než krátká okna, jež vyplňují podélné stěny. Růst kratších oken směrem dolů je na jižní straně utnut nápadnou podokenní římsou, která prochází kolem opěráků až k západnímu průčelí, a na severní straně pultovou střechou kláštera. Na jihu se tak objevují vyčouhlé nedělené plochy, které podmiňuje hluboký kůr jeptišek. Dva jemné výžlabky rozdělené páskem segmentují zvnějšku ostění oken lodi a dvou polí choru (Sázava chor, Roudnice chor), uvnitř tuto funkci přebírá hluboký výžlabek mezi oblounkem a zřetelným pravoúhlým zářezem. Toto odlišení obou částí lze spatřit i v hlavní římse, jež je na rozdíl od skromné římsy podélných stěn profilovaná v zakončení nezvykle dvěma výžlabky. Průčelí na západní straně je poničeno, v jeho jihozápadním nároží byl našikmo umístěn opěrák, jenž se vzpíná až k hlavní římse.

Věž zůstala nezničena jenom po římsu chrámového štítu, v západní stěně se dochovala tři malá lomená okénka. Tento hranolovitý podklad nesl štíhlou osmibokou vížku s třemi patry (sv. Kateřina, P. Maria na Trávníčku), kterou ve všech stěnách i patrech prolamovalo drobné lomené okno. Dochovaný zbytek těchto prvků středověku lze dnes vidět v západním štítu v nynějším podkroví.

Mělké výžlabky ještě dnes profilují napůl zazděný lomený portál na západní straně v podvěží. Jižním portálem pravděpodobně mohli vstupovat laičtí návštěvníci v době, kdy pro ně byl kostel zpřístupněn. Projektování tohoto portálu doprovázely dva základní středověké postupy – rotace čtverců a využití úhlopříček čtverce základního. Výška svislé části ostění je stejná jako světlá šířka portálu, výšku záklenku portálu určuje úhlopříčka čtverce o straně odpovídající této šířce. Rozměry dalších jednotlivých části ostění jsou určeny regresivní rotací dolního čtverce. Ačkoli to není na první pohled zjevné, celek je dokonale geometricky provázán. Dále dokážeme odvodit i proporce ostění oken v chóru, a to pomocí otáčení čtverců.

Interiér náhled|vlevo|Interiér kostela náhled|vlevo|Pražská křižovatka, interiér kostela sv. Anny