Albatrosovití (Diomedeidae) je čeleď velkých mořských ptáků z řádu trubkonosých. Albatrosi patří k největším ptákům schopným letu; rozpětí křídel u největších jedinců z rodu Diomedea (zejména albatrosů stěhovavých a albatrosů královských) dosahuje přes 3,5 m. Čeleď albatrosovitých se dělí do čtyř rodů, a sice Diomedea, Thalassarche, Phoebetria a Phoebastria. Všechny mají stejné české jméno albatros. BirdLife International a ACAP uznávají 22 druhů albatrosů, avšak lze se setkat s 13–24 rozeznávanými druhy.
Jedná se o statné ptáky se silnýma nohama se třemi prsty spojenými blánou po celé jejich délce. Nohy jsou vzhledem ke zbytku těla krátké, čímž způsobují nápadné kolébání během chůze. Opeření je dvoubarevné, a sice bílé a tmavé. Vzory zabarvení se liší podle druhu. Nejtmavší jsou zástupci rodu Phoebetria, jejichž peří je převážně černé. Velký zobák má prodlouženou horní čelist, která je zaháknutá za dolní čelist. Po stranách zobáku se nachází výrazné nozdry, do kterých ústí solné žlázy, jimiž albatrosi filtrují přebytečnou sůl z pozřené mořské vody. Z nozder vedou podélné kanálky až na konec zobáku, odkud často odkapává odfiltrovaná slaná voda. Barva zobáku spolu s barvou opeření patří ke klíčovým rozpoznávacím druhovým znakům na otevřeném moři. Albatrosi jsou vynikajícími letci a za svůj život dokážou naletět miliony kilometrů. Během létání takřka nemávají křídly a používají techniky známé jako dynamické plachtění a svahové létání. Energetický výdej během letu je blízký stavu odpočinku. Albatrosi disponují šlachou, která křídla „zamkne“ roztažené pozici, takže k jejich udržení v horizontální poloze nepotřebují používat svaly. Živí se hlavně desetiramenatci (sépie, krakatice) a rybami, jídelníček doplňují korýši a jinými hlavonožci. Potravu většinou sbírají z povrchu hladiny, avšak umí se i potápět.
Albatrosi tráví většinu života na moři a na souš zalétají jen za účelem hnízdění. 19 druhů se vyskytuje na jižní polokouli (Jižní, Tichý, Atlantský a Indický oceán), 3 druhy na polokouli severní (severní část Tichého oceánu). V severní části Atlantského oceánu se albatrosi nevyskytují, i když podle fosilních nálezů se tam v pozdním neogénu (před ~3 miliony lety) vyskytovali. Hnízdí v koloniích na neobydlených ostrovech obklopených širým oceánem. Velikost kolonie se pohybuje od několika desítek albatrosů po stovky tisíc hnízdících párů. Hnízdí jednou za rok nebo jednou za dva roky a samice vždy klade pouze jedno velké bílé vejce. Hnízda mají většinou kuželovitý tvar a jsou postavena z klestí, kapradin, hlíny a dalšího dostupného materiálu. Inkubace trvá nejčastěji 70–80 dní a sezení na vejci je sdíleno zhruba stejným dílem mezi samcem a samicí. Mláděti trvá cirka 8 měsíců, než se osamostatní. Po opuštění hnízda stráví mladí albatrosi první roky na moři a poté se vrací do mateřských kolonií, kde začnou s hledáním partnera. Hledání partnera probíhá pomocí ritualizovaných a velmi propracovaných zásnubních tanců, které patří k nejkomplexnějším v celé ptačí říši. Tance předvádí samci i samice po několik hnízdících období, než se z dvojice utvoří pár. Partnerské pouto trvá celý život.
Albatrosovití patří k nejohroženějším ptákům s významným poklesem populací v průběhu 20. a 21. století. Na vině je především komerční rybolov (zejména na dlouhé lovné šňůry a částečně i vlečnými sítěmi), při kterém albatrosi často umírají jako nechtěné vedlejší úlovky. Jsou citliví i na současnou klimatickou změnu a negativně je ovlivňuje i znečištění moří plasty. Některé populace ohrožují invazivní druhy živočichů jakou jako myši, krysy, potkani, a šelmy jako zdivočelé kočky a hranostajové. Albatrosi nemají vyvinuté přirozené reflexy na obranu před predátory a jsou doslova sežráni za živa. Nejzranitelnější jsou mláďata. Negativní dopady novodobých hrozeb se snaží odstranit nebo alespoň zmírnit mezinárodní Dohoda o ochraně albatrosů a buřňáků. Albatrosi jsou opředeni četnými pověstmi a mýty a vystupují v mnoha literárních dílech. Podle klasické námořnické legendy albatrosi nesou duše utonulých námořníků a jejich zabití přináší smůlu a neštěstí. Jedním z nejznámějších literárních děl věnovaných albatrosům je Píseň o starém námořníkovi (1798), ve které námořník bezdůvodně zabije albatrosa, a celá posádka lodi je za to potrestána tajemnými přírodními silami.
Vědecká systematika
Etymologie České slovo albatros pochází z anglického albatross. Do anglického jazyka bylo slovo přejato z portugalštiny nebo španělštiny pod vlivem latinského výrazu albus (bílý). Lze se setkat se dvěma etymologickými kořeny slova, a sice že do angličtiny bylo slovo převzato ze španělského/portugalského výrazu alcatraz (v překladu „pelikán“ či „kormorán“), které je založeno na arabském al-ḡaṭṭās („orel mořský“ či „potápěč“). Druhou teorií je základ v portugalském alcatruz („vědro od vodního kola“), které je odvozeninou arabského al-qādūs („vodonosič“).
Taxonomie Prvním vědecky popsaným albatrosem se v roce 1758 stal albatros stěhovavý, jehož popis zpracoval švédský přírodovědec Carl Linné. Linné albatrosa zařadil do nově vytvořeného rodu Diomedea, nicméně spojoval ho s jinými nepříbuznými ptáky (do stejného rodu zařadil i tučňáka brýlového) a se samostatnou čeledí Diomedeidae, česky albatrosovití, přišel až anglický zoolog George Robert Gray v roce 1840.
náhled|vlevo|Ilustrace albatrosa hnědého (1827–1838, John James Audubon)|alt=Ilustrace tmavě hnědého ptáka s blánovitými prsty, který stojí na kameni a dívá se směrem na otevřené moře
Již od samých počátků taxonomie v polovině 18. století představovalo zařazení albatrosů problém. Bylo postupně popsáno nejméně 82 taxonů, které byly v průběhu doby z většiny buď prohlášeny za poddruh existujícího druhu, nebo za druh shodný s druhem již popsaným. V minulosti bylo totiž běžnou praxí, že „nové druhy“ živočichů se popisovaly na základě muzejních exemplářů. V případě albatrosů se jednalo o jedince odchycené na moři, avšak následkem obrovské plochy výskytu albatrosů (albatrosi v honbě za potravou běžně urazí stovky kilometrů denně i v době hnízdění) pracovníci muzea nemohli určit, ke které kolonii odchycený jedinec náležel. A tak se mnohokrát stalo, že se taxonomové dali zmást opeřením a velikostí juvenilních jedinců již popsaných druhů, které popsali jako nový druh.
Ve druhé polovině 20. století většinová vědecká obec respektovala rozdělení albatrosů do 14 druhů a dvou rodů (Phoebetria, jehož dva zástupci pro podobnost s buřňákovitými byli považování za „primitivní“ formu albatrosů, a Diomedea, kam byli zahrnuti všichni ostatní albatrosi). Vědecké debaty však rozvířil výzkum Garyho Nunna z Amerického přírodovědného muzea, který zkoumal DNA všech 14 tehdy rozeznávaných druhů. Nunn výsledky své práce publikoval v roce 1996; klíčový závěr byl, že v rámci albatrosů se nachází nikoliv dvě, ale čtyři jasné rodové linie, a sice Diomedea, Thalassarche, Phoebetria a Phoebastria. Tyto linie byly všeobecně akceptovány a běžně se používají.
Nunn a C. J. R. Robertson poté navázali další studií, ve které zohlednili i výzkumy morfologie albatrosů, a roku 1998 navrhli rozšířit počet rozeznávaných druhů ze 14 na 24. I když toto nové rozdělení bylo kritizováno pro slabou podporu ve vědeckých studiích, návrhu nového taxonomického rozdělení bylo z větší části dáno za pravdu. V následujících letech nastala široce diskutovaná taxonomická revize albatrosů. Na základě dalšího studia DNA všech 24 navržených taxonů bylo doporučeno počet snížit na 22 s tím, že pro vydělení albatrosa Bullerova subsp. platei a albatrosa jižního subsp. gibsoni do samostatných druhů neexistuje dostatek dat.
V letech 2009/2010 bylo těchto 22 druhů přijato klíčovými institucemi, jako je BirdLife International a ACAP. V rámci ACAP byla vytvořena taxonomická pracovní skupina, která si klade za cíl mj. „vytvořit transparentní, obhajitelný a vysoce konzultovaný proces pro uznávání taxonů albatrosů a ostatních trubkonosých“.
I když rozdělení albatrosů do čtyř rodů je široce akceptováno, ne všichni uznávají zmíněné rozdělení do 22 druhů. Např. John Penhallurick a Michael Wink v roce 2004 navrhli rozdělit albatrosovité pouze na 13 druhů (nicméně jejich výzkum byl později tvrdě kritizován) a Integrovaný taxonomický informační systém (ITIS) k roku 2020 rozeznává 21 druhů (ITIS nerozeznává albatrosa bělohlavého jako samostatný druh, ale jako poddruh albatrosa šelfového).
Seznam druhů náhled|Albatros bělohřbetý na ilustraci z roku 1838|alt=Ilustrace albatrosa bělohřbetého, na níž jsou patrné velké černé blanité nohy, narůžovělý zobák, bílé tělo a černo-bíle strakatá křídla
BirdLife International a ACAP rozeznávají následujících 22 druhů albatrosů:
rod Diomedea Linnaeus, 1758 albatros amsterdamský – Diomedea amsterdamensis Roux, et al., 1983 albatros jižní – Diomedea antipodensis Robertson et Warham, 1992 albatros tristanský – Diomedea dabbenena Mathews, 1929 albatros královský – Diomedea epomophora Lesson, 1825 albatros stěhovavý – Diomedea exulans Linnaeus, 1758 albatros Sanfordův – Diomedea sanfordi Murphy, 1917 rod Phoebastria Reichenbach, 1853 albatros bělohřbetý – Phoebastria albatrus (Pallas, 1769) albatros laysanský – Phoebastria immutabilis (Rothschild, 1893) albatros galapážský – Phoebastria irrorata Salvin, 1883 albatros černonohý – Phoebastria nigripes (Audubon, 1839) rod Phoebetria Reichenbach, 1853 albatros hnědý – Phoebetria fusca (Hilsenberg, 1822) albatros světlehřbetý – Phoebetria palpebrata (Forster, 1785) rod Thalassarche Reichenbach, 1853 albatros Bullerův – Thalassarche bulleri (Rothschild, 1893) albatros Carterův – Thalassarche carteri (Rothschild, 1903) albatros šelfový – Thalassarche cauta (Gould, 1841) albatros pestrozobý – Thalassarche chlororhynchos (J. F. Gmelin, 1789) albatros šedohlavý – Thalassarche chrysostoma (Forster, 1785) albatros chathamský – Thalassarche eremita (Murphy, 1930) albatros campbellský – Thalassarche impavida (Mathews, 1912) albatros černobrvý – Thalassarche melanophris (Temminck, 1828) albatros snarský – Thalassarche salvini (Rothschild, 1893) albatros bělohlavý – Thalassarche steadi Falla, 1933
Evoluční vývoj a fylogeneze
Pozice albatrosovitých v řádu trubkonosých podle Heinera Kuhla a kol. (2021)
Fosilní nálezy jsou natolik roztroušené a neúplné, že otázka evolučního vývoje albatrosů dosud nebyla dostatečně objasněna. Nejstarší fosilní nálezy ptáků, které by se daly zařadit mezi albatrosovité a šlo by je tak považovat za přímé předky dnešních albatrosů, pochází z období oligocénu (před ~34–23 miliony let). Tito ptáci byli mnohem menší než dnešní albatrosi. Miocenních nálezů je podstatně více než oligocenních a podle velkého množství pliocenních fosilií se zdá, že albatrosi v té době byli již globálně rozšíření.
Otázka, zda albatrosi pochází z jižní nebo severní polokoule, také nebyla objasněna. Jelikož na severní polokouli bylo nalezeno nepoměrně větší množství fosilních nálezů albatrosů než na polokouli jižní, australský ornitolog Terence Lindsey to považuje za důkaz, že albatrosi se nejdříve vyskytovali na severní polokouli a teprve odtud se rozšířili na polokouli jižní. Nicméně anglický ornitolog Carles Carboneras tvrdí přesný opak, a sice že albatrosi pochází původně z jižní polokoule a teprve později se rozšířili na sever. Carboneras argumentuje tím, že na jižní polokouli je nepoměrně větší množství albatrosů.
Albatrosovití představují bazální skupinu trubkonosých. K trubkonosým se vedle albatrosovitých řadí čeledi Oceanitidae (buřníčkovití), Hydrobatidae (buřňáčkovití) a Procellariidae (buřňákovití). Všichni tito mořští ptáci sdílejí některé specifické morfologické rysy, jako jsou trubkovité nozdry, solné žlázy ústící do nosních dírek, zobák složený ze 7–9 rohovitých destiček a tvorbu žaludečního oleje.