Křížová výprava

Křížové výpravy, starším výrazem kruciáty, byly vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Dřívější definice historiků tyto výpravy omezovala pouze na výpravy k Jeruzalému, dnes se však význam kruciát přenesl na všechny papežem vyhlášené války proti nepřátelům křesťanstva. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, a proto se nazývali křižáci ().

Papežové, kteří křížové výpravy vyhlašovali, povzbuzovali křižáky příslibem velkého duchovního prospěchu, který z účasti plyne. Již při vyhlášení první křížové výpravy odpustil papež křižákům, kteří se z pravé pobožnosti zbraně chopili, všechny kanonické tresty za jejich hříchy a dodával všem, kteří na výpravě zahynou, naději, že dosáhnou odpuštění hříchů a věčného spasení.

První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem byla obrana života křesťanských poutníků a palestinských křesťanů, které Turci (po vytlačení muslimských Arabů z Palestiny roku 1071) zajímali, prodávali do otroctví, týrali či vraždili. To se výpravě, složené především z francouzských a normanských rytířů, nakonec podařilo, a ve Svaté zemi tak Evropané založili křižácké státy, které se zde udržely téměř dvě stě let. Původním cílem výprav proti muslimům bylo osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, pozdější tažení však mířila i jinam. Šlo především o Egypt a Řecko, kde účastníci čtvrté křížové výpravy dobyli značnou část Byzantské říše a založili křižácké státy. Papež Innocenc III. však tento akt ostře odsoudil a zakázal násilnou rekatolizaci pravoslavných Řeků. Další křížová tažení mířila do Pobaltí a Skandinávie, kde zvláště němečtí a švédští křižáci bojovali proti pohanským Prusům, Slovanům a Finům. Řád německých rytířů na břehu Baltského moře založil svůj stát Prusy.

Po pádu posledního křižáckého města v Palestině již žádný papež vojenskou akci k osvobození Jeruzaléma nevyhlásil. Křížové výpravy na evropském kontinentu však pokračovaly. Kromě tažení proti pohanům to byly války proti křesťanským kacířům, z nichž největší byly výpravy proti jihofrancouzským katarům a proti českým husitům. Poslední kruciátu se bezúspěšně snažil zorganizovat počátkem 16. století Lev X. proti osmanským Turkům.

Výpravy proti muslimům Pozadí

náhled|upright=0.7|vlevo|Území ovládané Seldžuky v době smrti sultána Malikšáha (1092) V polovině 11. století na Blízký východ začaly pronikat ze střední Asie kočovné turecké kmeny a začaly povážlivě ohrožovat byzantskou moc v Anatolii. Byzantský císař Roman IV. Diogenes se rozhodl s Turky utkat v otevřené bitvě, ale byl v srpnu roku 1071 poražen u Mantzikertu. Turci postupně obsadili Sýrii, Palestinu a téměř celou Malou Asii. Roku 1087 dobyli také Jeruzalém, dosud ovládaný šíitskými Fátimovci. Přestože byla křesťanská církev rozdělena schizmatem, zrodila se zde myšlenka pomoci východním křesťanům.

Byzantský císař Alexios I. toužil získat nazpět území dobytá Seldžuky s pomocí evropských žoldnéřů. Snažil se tedy zlepšit vztahy mezi východní a západní církví a vedl čilou diplomatickou korespondenci s papežem Urbanem II.Bridge, str 28. Papež v době boje o investituru s císařem Svaté říše římské Jindřichem IV. také neměl zájem prohlubovat spory s ortodoxní Byzancí a vyhlášením kruciáty ukázal, že papež je ten, kdo řídí západní křesťanstvo a nikoli císař Svaté říše římské.Bridge, str. 27.

Roku 1095 byl Jeruzalém napaden Araby z Egypta, kteří město vydrancovali, muslimy pobili a zbylé křesťanské obyvatelstvo vyhnali.

V západní Evropě 11. století mezitím začal pod vlivem clunyjské reformy a zintenzívnění náboženského života růst zájem o svatá místa, především o Jeruzalém, Řím a Compostelu.Bridge, str. 15. Tento zájem vycházel mimo jiné z intenzivnějšího eschatologického očekávání konce světa a z pocitu viny, že Boží hrob, pro křesťany místo Ježíšova vzkříšení, zůstává v rukou muslimů, kteří navíc poutníky ve Svaté zemi ohrožují. Postupně se prosadilo přesvědčení, že ofenzivní boj za získání svatých míst a s tím související zajištění ochrany křesťanských poutníků je spravedlivý a měl by se stát povinností každého rytíře. Ve druhé polovině 11. století se iniciativy ujali papežové. Formování ideologie křížových výprav podpořil zvláště papež Řehoř VII. Západoevropská společnost také byla již plně feudalizována, majetkové poměry se upevnily a pro feudální třídu se stávala akutní otázka získání nové půdy. Léna totiž mohla přecházet pouze na nejstarší potomky, mladší synové zůstávali nezaopatřeni. Rytíři potřebovali nová léna, která mohli získat výbojem na východ, tehdy legendární, bohatstvím oplývající zem. Tažení na východ tak umožňovalo spojit poslání rytíře s nadějí na hmotné zisky.

První křížová výprava

náhled|vlevo|upright=0.7|Papež Urban II. na koncilu v Clermontu, iluminace z Livre des Passages d'Outre-mer, kolem roku 1490 (Bibliothèque Nationale) V březnu 1095 přijelo na synodu do Piacenzy byzantské poselstvo císaře Alexia I.Duggan, str. 22. s žádostí o pomoc proti seldžucké expanzi. V listopadu 1095 svolal Řehořův žák Urban II. koncil do francouzského Clermontu. Na závěr sněmu pronesl strhující proslov o utrpení východních křesťanů i poutníků ze Západu a zakončil jej výzvou pomoci východním křesťanům sužovaným nevěřícími. Kromě obrany Božího hrobu měl Urban také mocenské a církevně politické důvody: jednak probíhal boj o investituru s císařem Jindřichem IV., jehož exponent vzdoropapež Kliment III. se právě zmocnil papežského stolce v Římě. Navíc byl Alexios I. ochoten odstranit rozkol mezi Byzancí a západní církví, vyjde-li mu papež vstříc.Duggan, str. 23.

Přestože byla Urbanova výzva adresována šlechtě,Hrochová, str. 14. přišla okamžitá reakce ze strany chudiny. Pod dojmem vystoupení entuziastických kazatelů se shromáždily početné chudinské houfy a bez přípravy se vydaly na cestu do Svaté země. Nejvýraznější z těchto kazatelů byl Petr Poustevník, charismatický demagog s fanatickou nenávistí k Turkům, který kázal především v severní Francii. Roku 1096 vyrazil Petr i se svými asi 20 000 následovníky ze severní Francie.Bridge, str. 29. Téměř souběžně s nimi táhl menší chudinský houf pod velením Gautiera Sans-Avoir.

Výpravy táhly většinou odděleně na východ, přes Svatou říši římskou do Uherska, kde na uhersko-byzantské hranici začaly z nedostatku zásob drancovat široké okolí. 1. srpna 1096 poutníci loupili i na předměstí Konstantinopole.Bridge, str. 32. Císař Alexios dal výpravu urychleně přepravit na asijskou pevninu do opevněného tábora v blízkosti městečka Kibotos. Chabě vyzbrojení poutníci podnikali z tábora loupežné výpravy do okolí. Při pochodu k Nikáji se poutníci zmocnili pevnůstky Xerigordon, která neměla vlastní zdroj vody. Turci pod velením Kiliče Arslana Xerigordon obklíčili a nechali pracovat žízeň. Pevnost na počátku října 1096 padla a Turci vyvraždili na 6 tisíc poutníků. Turci v dalším pochodu na Nikáju vyvraždili zbytek poutníků a tábor u Kibotu vydrancovali. Dva až tři tisíce zachráněných poutníkůKovařík, str. 69 byzantské námořnictvo evakuovalo zpět do Konstantinopole.Duggan, str. 26. náhled|vlevo|upright=0.6|Godefroy z Bouillonu jako vůdce výpravy, Historia rerum in partibus transmarinis gestarum (13. století)

V Evropě se zatím zformovalo několik dalších chudinských výprav, které zavinily brutální pogromy. Porýnští chudí vedení hrabětem Emerichem z Leisingnenu v Mohuči i v dalších městech pobili tisíce Židů.Bridge, str 36. Z Lotrinska se vydala na cestu výprava vedená knězem Gottschalkem a v českých zemích postavil menší skupinu kněz jménem Volkmar,Bridge, str. 35. který rozpoutal pogromy také v Praze, navzdory snahám biskupa Kosmy tomu zabránit.Hrochová, str. 20. Na uherských hranicích byly tyto výpravy rozprášeny vojskem krále Kolomana.

náhled|upright|Dobytí Jeruzaléma křižáky ze středověkého rukopisu Rytíři se na cestu do Svaté země vydali až později. Ze severní Francie vytáhla výprava hraběte Roberta Normandského a Roberta Flanderského. Ze střední Francie se přidal hrabě Štěpán z Blois a Hugo z Vermandois, bratr krále Filipa I. Lotrinské vojsko vedli bratři z Boulogne Godefroy, Eustach a Balduin. Oddíly z Provence vedl toulouský hrabě Raimond de Saint-Gilles. Při cestě Huga z Vermandois jižní Itálií se k první křížové výpravě přidal další normanský válečník, kníže Bohemund z Tarentu a jeho synovec Tankred. Na přelomu let 1096–1097 velmoži dorazili do Konstantinopole, kde císaři složili lenní přísahu a císař na oplátku přislíbil výpravě podporu.

Prvním cílem křižáckých rytířů se na jaře 1097 stala Nikája v Anatolii. Ta byla po sedmitýdenním obléháníKovařík, str. 116. dobyta a křižáci se vydali k východu. 1. července roku 1097 porazili křižáci v údolí u Dorylea vojska Kiliče Arslana. V únoru 1098 obsadil Balduin z Boulogne EdessuHrochová, str. 47. a založil první křižácký stát. Vojsko táhlo na jih, kde oblehlo Antiochii. Po ročním obléhání se 3. června 1098 Bohemundovi z Tarentu podařilo město díky zradě zbrojíře Fírúze obsaditKovařík, str. 91–92. a po odražení odvetného útoku atabega Kerbogy z Mosulu se vládcem města prohlásil Bohemund z Tarentu (založil tak další stát). Zbylí křižáci táhli dál do Palestiny, kde 7. června oblehli Jeruzalém,Duggan, str. 63. který 15. července 1099 dobyli a drtivou většinu obyvatelstva povraždili. Masakr přežil jen místodržící Iftíchar ad-Daula se svou gardou a několik civilistů,Kovařík, str. 133. kteří poté nalezli azyl v Damašku.Hrochová, str. 63. Vládcem Jeruzaléma byl zvolen vévoda Godefroy z Bouillonu s titulem „ochránce Božího hrobu“.Bridge, str 83.

Roku 1100 byly do Svaté země vypraveny pomocné křížové sbory,Hrochová, str. 80. menší, špatně koordinované skupiny, které se pokusily posílit nově založené křižácké státy. Roku 1101 však byly rozbity Turky v Anatolii, jež zůstala od té doby až do konce křížových výprav téměř nepřekonatelnou překážkou.

Mezi lety 1107 a 1110 proběhla jako dozvuk první křížové výpravy samostatná norská výprava vedená králem Sigurdem I., ten byl fakticky prvním skandinávským a zároveň i evropským králem, který se vydal na výpravu do Svaté země. Účelem bylo podpořit křižácké státy, nově vzniklé po první křížové výpravě. Sigurdova výprava vedla po moři a probíhala ve stylu starých vikingských výprav. Daleká cesta seveřanů k břehům cílové Palestiny provázely krátké zastávky v podobě rychlých výpadů z moře proti državám Almorávidů, plenění Iberského poloostrova a nájezdů. Po zastávce v Lisabonu směřovala plavba k Baleárským ostrovům a dál na Sicílii. V Palermu byl Sigurd přivítán sicilským hrabětem Rogerem II. a poté se výprava krátce zastavila dokonce i v Konstantinopoli, teprve až posléze směřovala cesta do Jeruzaléma, kde se Sigurd setkal a vojensky spojil s jeruzalémským králem Balduinem I. V roce 1110 se seveřané zúčastnili obléhání přístavního města Sidónu po boku křižáckých Franků vedených Balduinem I. a Benátčanů, které bylo úspěšně zakončeno ovládnutím města a založením Sidónského panství. Sigurd se vrátil do Norska v roce 1111, z Palestiny si přivezl relikvii (třísku z Pravého kříže), kterou získal od Balduina a pro niž nechal zbudovat hrad ve městě Konghelle (dnešní Kungälv ve Švédsku).

V roce 1123 podnikl Sigurd jinou výpravu, která vedla tentokrát do nedalekého švédského Smålandu, jehož obyvatelé se odvrátili od křesťanství zpět k víře ve staré pohanské bohy. Sigurd zemřel v roce 1130 a za dobu jeho vlády v Norsku se upevnila moc latinské církve.

Křížová výprava

Źródło i licencja