Jim (Jimmy) Clark (4. března 1936 Kilmany, Fife – 7. dubna 1968 Hockenheim, Německo) byl skotský automobilový závodník, pilot formule 1, dvojnásobný mistr světa z let 1963 a 1965 a vítěz 500 mil Indianapolis 1965. Byl nejlepším jezdcem své generace a jak laickou, tak odbornou veřejností bývá vedle Sira Stirlinga Mosse, Ayrtona Senny a Michaela Schumachera řazen mezi největší velikány Formule 1. Během své poměrně krátké, ale úspěšné kariéry vytvořil řadu rekordů, z nichž některé dodnes nebyly překonány.
Před formulí 1 Narodil se jako James Clark 4. března 1936 v Kilmany ve skotském hrabství Fifeshire do rodiny farmáře jako páté a nejmladší dítě a také jediný syn. Když mu bylo 6 let, rodina se přestěhovala jižněji na východ Skotska, do oblasti Scottish Borders, na farmu Edington Mains poblíž města Duns. Rozlehlá farma měla nějakou ornou půdu, stáda chovných ovcí a asi 500 kusů hovězího dobytka. Toto místo se stalo Clarkovým útočištěm po celý zbytek života. Od svých deseti let pomáhal na farmě za volantem traktoru a také řídil rodinný Alvis Speed Twenty na polních cestách kolem farmy. K závodění se poprvé dostal, když se jeho nejstarší sestra provdala za místního závodníka Iana Scott-Watsona (1930–2023), který Jima zasvětil do závodění, ačkoli rodina byla proti tomu. Clark na sebe poprvé upozornil, když v sedmnácti letech vyhrál místní automobilový test. Na start prvního závodu se postavil o tři roky později 16. června 1956 ve vypůjčeném sedanu DKW 3-6 (896 cm³) za stáj Ecurie Agricole. Se sportovním vozem půjčeným od Scott-Watsona dojel v závodě ADMC Crimond v kategorii do 1,5 l jako 4. Další rok Scott-Watson přihlásil Clarka s vozem Porsche 356-A 1600 Super na závody v Charterhallu a Jim 5. října vyhrál finálový závod BMRC Trophy Handicap (Border Motor Racing Club).
Od roku 1958 jezdil pro tým Border Reivers pro Iana Scott-Watsona nejprve s Jaguarem D a později s vozem Lotus Elite začínající automobilky Lotus. V dubnu 1958 vytvořil rekord na letišti ve Full Suttonu, když se stal prvním jezdcem, který v závodě sportovních vozů dosáhl průměrné rychlosti přes 100 mil/h ve voze Jaguar D-Type. V roce 1958 celkem startoval za tým Border Reivers v 33 závodech a v 11 z nich zvítězil. Střídal vozy Porsche 356, Jaguar D-type a Lotus Elite. Závodil také ve skotských rallyových soutěžích.
V roce 1959 Clark startoval ve více než 40 závodech a 17x vyhrál. To bylo za volanty vozů Porsche, Lister – Jaguar a Lotus Elite. V červnu 1959 startovala posádka Clark-Whitmore na závodě 24h Le Mans. S Lotusem Elite dojeli na druhém místě ve své třídě (GT do 1,5 l) a jako desátí v celkové pořadí. Clark vzbudil takový rozruch, že ho Aston Martin chtěl angažovat do týmu formule 1. Clark ale v té době již měl podepsánu smlouvu se zakladatelem Lotusu Colinem Chapmanem. Chapman zastával názor, že "přidat výkon znamená být rychlejší na rovinkách, ale ubrat hmotnost znamená být rychlejší všude". Když viděl jezdit Clarka, jak přesně vodí auto, věděl, že našel svého člověka, který je schopen dovézt jeho křehké vozy do cíle, aniž by je rozbil. Nabídl mu místo ve svém voze pro start formule Junior.
Prvního vítězství dosáhl Clark s Lotusem 18 v březnu 1960 na závodech v Goodwoodu. Bylo to první vítězství jak pro motor Cosworth, tak pro Lotus 18 i Jima Clarka v monopostu. Šéf Lotusu se jej proto rozhodl nasadit i do závodů formule 1 namísto Johna Surteese, který v té době jezdil jiné závody na motocyklech.
Formule 1 Jim debutoval 6. června 1960 na Lotusu 18 ve Velké ceně Nizozemska na okruhu v Zandvoortu. Vedl si po startu z 11. pozice velmi dobře, většinu závodu se držel na páté pozici, pak však udělal chybu a havaroval. Podle jiných zdrojů mu selhala převodovka. Následovala belgická Grand Prix ve Spa. Clarkův kolega Stirling Moss během tréninku havaroval tak vážně, že si zlomil obě nohy. V závodě pak na tomtéž místě zahynuli dva britští piloti – Jimův kolega Alan Stacey a Chris Bristowe, jemuž Jim jako první přispěchal na pomoc. Tyto tragédie Clarkem otřásly a k okruhu si vypěstoval silný odpor (startoval zde už na konci padesátých let, kdy byl svědkem smrti jiného závodníka). Po velkém přemlouvání Clark v závodě ve Spa pokračoval a dojel jako pátý, čímž získal první body v mistrovství světa F1. V další Velké ceně (Francie na okruhu Reims-Gueux) dojel opět na 5. místě. Svou první sezónu završil třetím místem ve Velké ceně Portugalska. V Portugalsku během tréninku udělal chybu a vážně poškodil svůj Lotus. Po opravě mechaniky byl však vůz připraven ke startu. Po prvním kole byl na třináctém místě, ale i přes "zrychleně" opravený podvozek se v pořadí posouval nahoru a v cíli skončil třetí. V tabulce mistrovství světa obsadil 8.–10. místo s 8 body. Kromě toho vyhrál šampionát Formule Junior a dojel téhož roku třetí v závodě 24 hodin Le Mans s vozem Aston Martin DBR1 (na bázi Aston Martin DB4) a Royem Salvadorim.
V roce 1961 byl již ve své první plné sezóně týmovou jedničkou ve formuli 1 za Lotus. Poprvé vyhrál na voze Lotus 18 – Climax S4 závod F1. To se jednalo o nemistrovstvou Velkou cenu Pau, která se konala 3. dubna 1961. Sezóně F1 tehdy dominovaly vozy Ferrari, Jim však znovu dokázal dvakrát dojet na 3. místě – v Nizozemsku (Zandvoort) a ve Francii (Remeš) a také jako 4. v Německu (Nürburgring). V předposledním závodě 10. září v italské Monze se však zapletl do havárie, při níž zahynul pilot Ferrari Wolfgang von Trips a s ním 14 diváků. V nájezdu do zatáčky Parabolica se Clarkův Lotus dotkl zadního kola Ferrari Wolfganga von Tripse a Tripsův vůz vletěl do diváků. Clark vyvázl bez zranění, podařilo se mu přistát na trávníku v bezpečnostním pásu. A i když vyšetřování ukázalo, že Clark na incidentu nenesl vinu, byl psychicky na dně. Chtěl se závoděním skončit, odjel na farmu do Edington Mains a celé dny trávil o samotě. Colinu Chapmanovi se nakonec podařilo Clarka přesvědčit, aby se vrátil. V mistrovství světa 1961, kde v této sezóně jezdil s vozy Lotus 18 a 21, obsadil Clark dělené 7. místo společně s Brucem McLarenem. náhled|V roce 1962 se Jim Clark na tomto voze stal vícemistrem světa F1 a v roce 1963 v mistrovství světa F1 zvítězil. Ještě v roce 1964 s ním J. Clark obsadil v MS F1 3. místo Pro další rok (1962) připravil tým povedený Lotus 25 (s motorem Coventry Climax FWMV 1.5 V8, 175 k/132 kW) a Jim s ním vyhrál svůj první mistrovský závod F1 – paradoxně to bylo na neoblíbené trati v belgickém Spa 17. června 1962. Vítězství navíc dosáhl ve velmi těžkých podmínkách – na trati pršelo a pokrývala ji mlha. Přestože startoval až z 12. místa na roštu, nejenže zvítězil v průměrné rychlosti 212,227 km/h, ale zajel i nejrychlejší kolo v rekordu okruhu průměrnou rychlostí 215,45 km/h. V tomto roce ještě zvítězil ve Velké Británii a v USA. V posledním závodě sezóny v Jižní Africe startoval z pole position, závod vedl, zajel nejrychlejší kolo závodu a mířil za titulem mistra světa, ale v 62. kole (z 82) se mu uvolnil jeden ze šroubů a z motoru vytekl olej. Z vítězství v závodě a z prvního titulu se tak radoval Graham Hill na BRM. V mistrovství světa skončil Clark druhý za Grahamem Hillem. V roce 1962 se Clark objevil i v několika závodech sportovních vozů s Aston Martinem DB4 týmu Essex Racing Stable, ale nejlepším výsledkem bylo 4. místo v mezinárodním závodě GT na okruhu Silverstone a s Lotusem 23 Ford potom 2. místo v závodě Gold Cup Oulton Park v týmu J. L. E. Ogiera (vyhrál však třídu do 1,6 l).
Své schopnosti naplno předvedli Clark a Lotus v sezóně 1963. První závod v Monaku pro poruchu převodovky sice nedokončil, ale poté zvítězil čtyřikrát za sebou (Belgie, Nizozemsko, Francie a Velká Británie) a z 10 konaných závodů zvítězil celkem sedmkrát (což byl v roce 1963 rekordní počet vítězství), když ještě připojil výhry v Itálii, v Mexiku (ta se jela v MS F1 poprvé) a v Jižní Africe. Clark toho roku vyhrál 70% Velkých cen, což je zřejmě nikdy nepřekonatelný rekord. K těmto vítězstvím přidal ještě druhé a třetí místo a ve 27 letech získal titul mistra světa F1 (tehdy nejmladší mistr světa) s téměř dvojnásobným počtem bodů než šampion z předchozího roku Hill. V prvním závodě sezony v Monaku měl Lotus problémy s německými převodovkami ZF, ale v příštích závodech si už Clark dělal se soupeři, co chtěl a překonával jeden rekord za druhým. Od druhého závodu byl v čele pořadí a toto místo do konce sezony neopustil. Clark nevzbuzoval obdiv pouze tím, že vyhrával. Byl to způsob, jakým vyhrával. Příkladem může být Velká cena Belgie na okruhu ve Spa-Francorchamps, která se jela 9. června 1963. Jim Clark na voze Lotus 25 s přímým vstřikováním paliva a motorem Climax V8 startoval do závodu až ze třetí řady, ale vyrazil hned po startu ostře vpřed a po třetině kola (u mostu Eau Rouge) byl již v čele. Po 1. kole s ním udržoval kontakt pouze Graham Hill na BRM P57. Jim řídil bezchybně a postupně zvyšoval svůj náskok. Toho dne od rána drobně pršelo, déšť postupně sílil, až celý okruh začal bičovat přívalový déšť. V kopcích ležely mraky téměř až k vozovce a značné části tratě připomínaly koryto řeky. Z 20 startujících dojelo pouze 6 vozů, Clark měl náskok na druhého v pořadí (Bruce McLaren) bez mála 5 minut a všechny ostatní předjel minimálně o kolo. Byla to demonstrace nadřazenosti, která neměla obdoby. Clark ohromil také diváky za oceánem, když dokázal dojet druhý ve slavném závodě 500 mil Indianapolis, který byl do té doby záležitostí výhradně amerických jezdců a vozů. V Indy se v tom čase považoval pro vítězství za vhodný vůz s "hluboce bafajícím" čtyřválcem Offenhauser popř. Ford umístěným vpředu. Když Clark přijel do Indy, dívali se všichni na jeho vůz Lotus-Ford se soucitnou shovívavostí. Titěrný vůz Lotus 29 s osmiválcovým motorem vzadu o hmotnosti jen 158 kg a o zdvihovém objemu přes 4,2 litry byl pro Ameriku překvapující novinka. Motor se čtyřmi dvojitými karburátory Weber jezdil na obyčejný benzín a ne na alkohol, jak to bylo zavedeno v Indianapolisu. Celková hmotnost Lotusu s nezávislým zavěšením kol byla jen 510 kg, zatímco nejlepší americké vozy vážily 750 až 800 kg. Druhým místem jen 34 vteřin za Parnelli Jonesem ukázal Clark něco, co dosud v Indy neviděli. A to ještě v posledních kolech zpomalil na pokyn Chapmana z depa, protože vůz vedoucího Jonese začal ztrácet olej. Šéf Lotusu Colin Chapman požadoval, aby hlavní stevard závodu Fengler dodržoval pravidla a vůz s únikem oleje diskvalifikoval. Fengler však nepodnikl žádné kroky a Jones po zjevné protekci nakonec zvítězil. Majitel Jonesova vozu, texaský petrolejový magnát Agajanian, když Sachs a McCluskey na rozlitém oleji havarovali, vyrval černý prapor sportovnímu komisaři z rukou. Ve sportovních vozech s Lotusem 23B-Ford v tomto roce vyhrál Clark tři závody na britských ostrovech, v Oulton Parku, Crystal Palace a tříhodinový závod na okruhu Snetterton, vše za tým Normand Ltd. (Racing Division).