Literární teorie je – vedle literární historie a kritiky – hlavní část literární vědy (vědy o literatuře). Zabývá se literaturou jakožto uměleckým jevem (odhlíží tedy např. od biografických, sociologických aj. aspektů umělecké tvorby) a snaží se o obecný popis jeho zákonitostí. Jde o podobor teorie umění a estetiky; z nich částečně vychází, ale jejich obecné teze aplikuje na konkrétní umělecký druh (literaturu). Její směřování a hlavní okruhy zájmů se proměňují společně s vývojem estetiky, filosofie a obecného vědního étosu. Počáteční zájem rétorický (antika) se přeměnil na filologický (středověk); literární věda jako taková se však konstituuje až v novověku, kdy se vymaňuje z poetiky, rétoriky a filologie na jedné straně a z filosofie (příp. teologie) na straně druhé. Její moderní pole zájmu je vymezeno trojúhelníkem autor (psychoanalýza, pozitivistická literární věda) – text (ruský formalismus, český a posléze francouzský strukturalismus a angloamerická nová kritika) – čtenář (recepční estetika, Kostnická škola). V současnosti jsou jejími hlavními podobory naratologie (nauka o vyprávění), genologie (nauka o žánrech), teorie intertextuality a fikčních světů, jakož i zkoumání vztahů literatury a mimo-literárních textů (váže se na teorii textu jako takovou), např. v novém historicismu.

Literatura Literatura (z latinského littera = písmeno) neboli písemnictví je v nejširším pojetí souhrn všech psaných jazykových projevů ve všech jazycích, patří sem také ústní lidová slovesnost. Obvykle se dělí na literaturu věcnou a uměleckou – beletrii.

Funkce literatury Umělecké literární dílo má funkci estetickou (působí na lidské city, vyvolává pocit krásna), funkci vzdělávací, poznávací (přináší nějaké informace), funkci formativní (rozvíjí vnímání, schopnost myšlení, utváří osobnost), funkci výchovnou (vede k určitým etickým hodnotám, postojům), společenskou (ovlivňuje myšlení společnosti), zábavnou, rekreační.

Literární věda Uměleckou literaturou se zabývá literární věda. Dělí se na tři vědní disciplíny:

Teorie literatury zkoumá podstatu literatury, její funkci estetickou, druhové formy, umělecké prostředky.

Literární historie se zabývá dějinami literatury, vývojem národních literatur, literárních epoch, směrů, spisovatelů.

Literární kritika analyzuje literární dílo.

Forma Základními výrazovými formami umělecké literatury jsou poezie a próza, toto rozdělení se týká pouze formální výstavby, stojí mimo dělení druhové a žánrové. Pravidlo, že poetická forma platí pro lyriku a prozaická pro epiku, neplatí v literatuře beze zbytku (viz lyrizovaná próza, veršovaná kronika…).

Poezie Poezie (z řeckého poiésis = tvorba) – básnická řeč "vázaná". Je psána převážně veršem, řečí rytmicky a melodicky organizovanou.

Základními stavebními jednotkami básně (báseň je označení pro formu literárního díla) jsou stopa, verš, strofa (sloka).

Stopa je nejmenší rytmická jednotka verše, je tvořená 2-3 slabikami, které se opakují v řadě veršů. Novočeská poezie je sylabotónická, verše mají pravidelný počet slabik a slovních přízvuků. Trojslabičná stopa je daktyl (přízvučná, nepřízvučná, nepřízvučná), dvojslabičné jsou trochej (přízvučná, nepřízvučná) a jamb (nepřízvučná, přízvučná).

Verš je rytmický výsek projevu složený ze stop, z hlediska struktury je to jeden řádek básně. Verš nemusí být syntaktickou jednotkou, může vznikat napětí mezi hranicí verše a hranicí věty, jedná se o syntaktický přesah – enjambement (ty krásné oči, co tak hořívaly / tou něžnou září, co teď hasne v nich).

Strofy (sloky) jsou graficky ohraničené skupiny veršů. Jsou to uzavřené významové, rytmické, syntaktické a intonační básnické jednotky, jsou nejčastěji čtyřveršové.

Typy strof: strofa sapfická, tercina, ritornel, stance, siciliána, strofa oněginská.

Ustálené druhy verše: hexametr, oktosylab (osmislabičný rýmovaný verš trochejského nebo jambického spádu, je typický pro staročeskou poezii), dekasylab (desetislabičný nerýmovaný verš založený na trocheji, je typický pro jihoslovanskou lidovou epiku) , blankvers, alexandrin.

Próza Próza (z latinského prósa orátio = řeč stále postupující) není dělená na verše, je to "řeč nevázaná", nepodléhá zákonům rytmu.

Základními stavebními jednotkami jsou slova, věty, dále se člení na řádek, odstavec, kapitolu, díl, knihu, cyklus (skupina příběhů, mezi kterými je jistá souvislost, většinou mají společné postavy, např. romány H. Balzaca).

Literární druhy Literární umělecká díla se dělí na tři základní druhy: lyriku, epiku a drama. Toto členění vychází z obecných, zpravidla estetických principů a používá se proto nadčasových kategorií. Nověji je možné díla dělit také na poezii, prózu a drama.

Lyrika Lyrika (z řeckého lyrika melé = lyrou doprovázené verše) nemá děj, vyjadřuje pocity, nálady, dojmy, myšlenky a úvahy autora nebo lyrického subjektu (hrdiny). Rozlišujeme lyriku: přírodní, sociální, politickou, milostnou, reflexivní apod.

Epika Epika (z řeckého epikos = výpravný, dějový) je založená na dějovosti, vyprávění příběhu, příběh je rozvíjen vypravěčem (řeč autorská) a promluvou postav v určitém prostředí, čase a příčinných vztazích. Nositelem vyprávění je vypravěč. Nejběžnější současnou formou je próza, ale nejstarší dochovaná epická díla jsou většinou psaná veršem. Podle rozsahu se dělí epika na velkou, střední a malou.

Drama Drama (z řeckého δραν = dělání, čin) je tvořeno jazykovými promluvami, jednáním postav, scénickými a režijními poznámkami. Je určeno ke scénickému provedení, typickým znakem je dialogičnost, využívá také monologu. Hra se dělí na dějství (jednání), scény (výměna jednajících osob) a výstupy (změna počtu osob).

Literární žánry Literární druhy se dělí na žánry (útvary). Je to označení pro skupiny literárních děl, které se vyznačují určitými společnými literárními znaky, a to zejména kompozičními, tematickými nebo formovými.

Lyrické Píseň Elegie Žalm Óda Hymnus Epitaf Blues Pásmo Epigram Kaligram Sonet Rispet Italská balada (balata) Francouzská balada (villonská) Dithyramb Satira Tencóna Madrigal Sestina Rondel

Epické Velká epika

Epos Epopej Román Kronika

Střední epika

Povídka Novela Legenda (stojí na pomezí mezi velkou a střední) Romaneto Pohádka Pověst Báje (mýty)

Malá epika

Anekdota Bajka Hádanka Příběh

Lyrickoepické Balada Romance Poema Moderní epos – báseň většího rozsahu, přímo nebo nepřímo se uplatňují názory básníka, osobní postoje

Dramatické Tragédie Komedie Činohra Fraška Tragikomedie Opera Opereta Revue – žánr s uvolněnou dramatickou stavbou, sled samostatných scénických výstupů.Významnou funkci sehrávají dialogy a hudební, pěvecké, taneční, akrobatické výstupy (J. Voskovec, J. Werich) Muzikál Melodram

Na rozhraní mezi beletrií, odbornou literaturou a publicistikou stojí cestopis, reportáž, románová biografie, fejeton.

Výstavba literárního díla Strukturu literárního díla tvoří všechny umělecké prostředky, které se na něm podílejí. Mezi základní složky patří jazyk, tematika a kompozice.

Jazykové prostředky Na jazykové výstavbě literárního díla se podílí výběr slov a kombinace slov. Výběr a využití jazykových prostředků se nazývá jazykový styl. Každý mluvčí má svůj idiolekt, tj. vlastní osobitou mluvu, která většinou zahrnuje prvky z různých vrstev jazyka. Různé styly vyjadřování jsou předmětem stylistiky.

Prostředky uměleckých textů vycházejí z celého národního jazyka, základem je spisovný jazyk (výrazy knižní, hovorové), využívá se také nespisovný jazyk (profesní mluva, slang, argot, dialektismy, obecná čeština, vulgarismy), podle aktuální funkce v díle jsou využívány archaismy, historismy, neologismy, termíny, synonyma, cizí slova, poetismy – básnické výrazy, které mají stálou stylovou hodnotu a plní estetickou funkci (luna - měsíc, vesna - jaro), expresiva.

Umělecká literatura má především funkci estetickou, důležitou úlohu hrají pojmenování, sem patří tropy a figury.

Tropy Metafora

Personifikace Animizace – přenášení vlastnosti a činnosti zvířat na věci neživé Synestezie Katachreze – použití slova v nenáležitém významu (opírá se o pramen) Epiteton Oxymóron Přirovnání

Metonymie

Synekdocha Hyperbola Eufemismus Dysfemismus Ironie Litotes – opak hyperboly, zmírnění výroku (není zrovna hloupý) Perifráze Symbol – znak zastupuje pojem, představu, která slouží k označení abstraktního pojmu (srdce = symbol lásky)

Figury

Figury vzniklé hromaděním hlásek Aliterace Onomatopoie Paronomázie Figura etymologica – spojení slov se stejnou etymologickou derivací (tma tmoucí, kniha knih) Kalambúr Asonance – hromadění podobných hlásek na konci slov – vokálů Konsonance – hromadění podobných hlásek na konci slov – konsonant

Figury vzniklé hromaděním slov Epizeuxis Anafora Epifora Epanastrofa Enumerace – výčet, vyjmenování řady věcí (I tys poznal žalost, smutek, stesk a lásku.)

Figury vzniklé hromaděním struktur Paralelismus Chiasmus

Figury vzniklé hromaděním významů Pleonasmus Tautologie Amplifikace Gradace (klimax) Antiklimax

Syntaktické figury Polysendeton Asyndeton Hendiadis Parenteze Zeugma Elipsa Apoziopeze Osamostatněný větný člen – zvýraznění určité části výpovědi (Do Prahy, tam jezdím rád.) Anakolut

Řečnické figury Řečnická otázka Řečnická odpověď – následuje po řečnické otázce, přináší neočekávanou odpověď (Co je radost v zlaté síni? V purpur přioděná lež. V. Hálek) Apostrofa Apoziopeze Antiteze Exklamace – citově vzrušené zvolání (Jaká krása!)

Tematická výstavba

Titul Titul (z latinského titulus = nápis, návěští, jméno) – úvodní samostatná část literárního díla jmenné nebo větné povahy, která slouží jako jeho označení (Temno). Vedle své funkce pojmenovací přináší první informace o knize, označuje žánr díla (52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida), téma (Rok na vsi), hlavní postavu (Romeo a Julie), nese motiv symbolický (Němá barikáda), motivický (Žert), kompoziční (Obrázky z Čech) aj. Rukopisná díla původně neměla titul, nahrazoval ho incipit (zvýrazněná počáteční slova textu), v renesanci a baroku byly obvyklé velmi dlouhé popisné tituly, později vysvětlující dovětky.

Látka Část skutečnosti, kterou si autor vybral k uměleckému zpracování (osoba, událost, děj). Látka se rozlišuje na námět (jakýkoliv jev, věc, situace, děj aj.) převzatý ze skutečnosti, který si autor vybral k uměleckému zpracování, a předlohu (námět v literatuře již dříve zpracovaný, např. Plautova hra Komedie o hrnci byla předlohou pro Moliérova Lakomce)‏. Úpravou uměleckého díla či jeho části vzniká parafráze, popř. variace, která je obsahově i formálně volnější. Adaptace je buď převedení literárního díla do podoby divadelní hry, filmu, televizní inscenace, nebo přizpůsobení textu jinému okruhu čtenářů než autor původně zamýšlel, např. dětem.

Motiv Motiv (z latinského mótívus = uvádějící v pohyb) je základní, nejjednodušší tematická jednotka díla, významová jednotka, nejmenší celistvost podávající věcnou informaci o situaci, určuje směřování díla. Rozlišují se motivy hlavní, vedlejší, dynamické (vnášejí do děje pohyb), statické (děj zastavují – popis předmětu, líčení přírody, lyrika), volné (nesouvisejí přímo s tématem), signální (navozují atmosféru, objevují se v expozici textu jako předzvěst důležitého tématu, např. padající mrtvé listy ze stromu – smrt člověka). Leitmotiv (z německého. leiten = vést) je opakující se dominantní motiv. Někdy má klíčovou funkci pro interpretaci literárního díla, jindy pouze ilustrační funkci.

Téma Téma (z řeckého thema = položka, to, "co je položeno" do popředí) je vše, o čem dílo jako celek vypovídá, obsahová a myšlenková stránka, ukazuje autorův pohled na skutečnost. Existuje téma hlavní (o čem dílo jako celek vypovídá), dílčí (realizuje se v kontextu hlavního tématu, rozvíjí a konkretizuje hlavní téma).

Vypravěč