Terej maskový (Sula dactylatra) je velký mořský pták z čeledi terejovitých (Sulidae), jeden ze šesti zástupců rodu Sula. Druh má statné aerodynamické tělo s dlouhým špičatým nažloutlým zobákem, protáhlým statným krkem, dlouhými štíhlými křídly a špičatým ocasem. Dospělci mají většinou bílé peří, pouze křídla a ocas jsou černé. Černá kůže na obličeji kontrastuje se zbytkem bílé hlavy a připomíná tak masku (odtud druhové jméno „maskový“). S délkou těla 75–85 cm se jedná o největšího zástupce rodu Sula. Terej maskový je rozšířen ve většině tropických oblastí Indického, Atlantského a Tichého oceánu, nevyskytuje se však ve východním Tichomoří a východním Atlantiku. Na východě Tichého oceánu ekologickou niku tereje maskového zaplňuje terej tichomořský (Sula granti), který byl původně považován za jeho poddruh. Druh poprvé popsal francouzský přírodovědec René Lesson v roce 1831.
Terejové hnízdí v koloniích na ostrovech a atolech daleko od pevniny v blízkosti hlubokých oceánských vod, ve kterých shání potravu. V době páření vykazují poměrně silné teritoriální chování doplněné o řadu obranných a útočných postojů při hájení hnízd, a u potenciálních i zaběhlých partnerů probíhají ritualizované námluvy a zdravice. Samice snáší dvě křídově bílá vejce do mělkého důlku vyhloubeného na holé půdě mimo vegetaci. Mláďata se rodí holá, nedlouho po narození jim naroste jemné prachové peří. Druhorozené mládě je většinou usmrceno starším sourozencem. Terejové jsou zdatní potápěči; za svou kořistí se ve vysoké rychlosti vrhají pod hladinu oceánu, kde nejčastěji loví létající ryby. Jsou ohroženi především následky současných klimatických změn a invazivními druhy živočichů. I když je populace terejů patrně na ústupu, Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) ji hodnotí jako málo dotčenou.
Taxonomie Druh byl poprvé popsán francouzským přírodovědcem René Lessonem. Lesson byl členem posádky průzkumné lodi La Coquille, která se pod vedením kapitána Louise Duperreyho plavila kolem světa mezi srpnem 1822 a březnem 1825. Duperrey z této plavby sestavil mnohosvazkovou publikaci, v níž se Lesson ujal autorství ornitologické sekce. V pasáži o návštěvě atlantského ostrova Ascension v roce 1829 se Lesson zmínil o setkání s tereji maskovými. V poznámce pod čarou navrhl jejich binomické jméno Sula dactylatra. Lesson na tuto zmínku navázal formálním popisem druhu, který publikoval v roce 1831. Druhové jméno je odvozeno ze starořeckého dactyl (v překladu „prst“) a latinského ater („černý“), doslova tedy „černé prsty“, což odkazuje k černým konečkům křídel viditelným během letu.
V roce 1837 druh popsal i švédský zoolog Carl Jakob Sundevall, který jej pojmenoval jako Dysporus cyanops. Sundevall ptáka popsal na základě nedospělého exempláře chyceného v Atlantském oceánu 6. září 1827. V tomto případě bylo vědecké jméno odvozeno ze starořeckých slov cyanos („modrý“) a ops („tvář“).
Další popis druhu pochází z pera anglického ornitologa a ilustrátora Johna Goulda, který jej v roce 1846 sestavil na základě exempláře z Austrálie. Gould druhu přiřadil vědecké jméno Sula personata na základě latinského personata, čili „maskový“ či „maskovaný“. Ve své publikaci Handbook to the Birds of Australia z roku 1865 však Gould uznal Sundevallův dřívější popis, když druh pojmenoval jako Sula cyanops. alt=Černá kresba tereje na zažloutlém papíře|náhled|Ilustrace tereje maskového z roku 1882 Toto binomické jméno bylo poté běžně užíváno, protože Lessonův popis z roku 1829 nebyl považován za dostatečně podrobný. V roce 1911 však australský amatérský ornitolog Gregory Mathews poukázal na to, že ačkoli Lessonův popis z roku 1829 nebyl postačující, popis z roku 1831 se již dá považovat za dostatečně podrobný a tento popis předcházel Sundevallově popisu z roku 1837 o šest let, a proto podle vědeckého úzu má název Sula dactylactra přednost před pozdějšími jmény. Americká ornitologická společnost uznala Mathewsův argument a ve svém 17. dodatku Seznamu amerických ptáků z roku 1920 pojmenovala druh původním Lessonovým binomickým jménem Sula dactylactra.
Fylogeneze
Fylogeneze rodu Sula
Terej maskový je jeden ze šesti zástupců rodu Sula. Podle genetické studie jaderné i mitochondriální DNA z roku 2011 představuje nejbližšího příbuzného terejů maskových středoamerický terej tichomořský (Sula granti). Ten byl původně považován za poddruh tereje maskového, nicméně podle molekulárních dat se tyto linie oddělily někdy před 0,8–1,1 miliony lety. Jako možná příčina oddělení těchto druhů se jeví komplexní oceánské proudy na východě Tichomoří, které mohly představovat přírodní bariéru vedoucí ke speciaci. Nejbližšími příbuznými terejů maskových a terejů tichomořských jsou terejové modronozí (Sula nebouxii) a guánoví (Sula variegata).
K fosilním nálezům tereje maskového patří subfosilie z ostrova Svaté Heleny, jejichž stáří se odhaduje na 14 tisíc let.
Poddruhy V rozšíření tereje maskového existuje poměrně výrazná klinální změna velikosti. Jedinci v Atlantiku jsou nejmenší a velikost těla roste směrem na západ přes Tichý až po Indický oceán, kde se nacházejí největší jedinci. Genetická analýza využívající sekvenování kontrolního regionu mtDNA ukázala, že populace terejů v Indickém a Tichém oceánu se významně rozšířily před 180 tisíci lety a že se od populací v Atlantském oceánu oddělily před přibližně 115 tisíci lety. Kromě toho byl mezi populacemi obývající jednotlivé oceány odhalen rapidně snížený genový tok, který však neodpovídá žádným fyzickým bariérám.
Mezinárodní ornitologická unie rozeznává následující 4 poddruhy: náhled|Pářící pár subsp. tasmani s mládětem, Norfolk| alt=Dva bílí ptáci s mládětem s bílým načechraným peřím. Ptáci se nachází ve vysoké trávě na pozadí moře S. d. dactylatra Lesson, 1831 Páří se v Karibiku a na některých atlantských ostrovech jako je Ascension. Populace ostrovů Boatswainbird (u pobřeží ostrova Ascension) a Monito (u Portorika) jsou geneticky značně rozdílné.
S. d. melanops Hartlaub, 1859 Páří se v Indickém oceánu. Tento poddruh poprvé popsal německý ornitolog Gustav Hartlaub v roce 1859 na základě populace terejů z ostrova Maydh u pobřeží Somálska. Jméno je odvozeno ze starořeckých výrazů mela(no)s („černý“) a ops („tvář“).
S. d. tasmani van Tets, Meredith, Fullagar & Davidson, 1988 (zahrnuje i S. d. fullagari coby juniorské synonymum) Tato populace se páří na ostrovech lorda Howa a Kermadekových ostrovech. Novozélandský přírodovědec Walter Oliver již v roce 1930 poznamenal, že terejové z těchto oblastí mají tmavší duhovky oproti ostatním terejům. V roce 1990 došlo k řádnému výzkumu těchto populací a R. M. O'Brien a J. Davies u tamějších populací vypozorovali vedle tmavších duhovek i delší křídla, pročež populace prohlásili za nový poddruh, a sice S. d. fullagari. Terénní výzkum z Kermadekových ostrovů odhalil, že tamější dospělci mají sytě žluté zobáky (u nominátního poddruhu jsou spíše světle žluté) a že nohy dospělých samců mají sytější žlutou barvu než u samic.
V roce 1988 byl na základě kosterních pozůstatků popsán domněle nový, velký druh tereje S. tasmani. Druh měl žít na ostrově Norfolk a na ostrově lorda Howa. Autoři popisu se domnívali, že druh vyhynul následkem aktivit polynéských a později evropských osadníků. Skupina vědců pod vedením Richarda Holdawaye však tento nový druh v roce 2001 zpochybnila. Na to navázal v roce 2010 novozélandský biolog Tammy Steeves, který se svými kolegy provedl analýzu DNA fosilií použitých při popsání „nového druhu“ a zjistil významnou genetickou shodu s populací S. d. tasmani. Závěr vědců byl, že se jedná o tentýž taxon, S. d. tasmani.
S. d. personata Gould, 1846 (zahrnuje S. d. californica a S. d. bedouti) Páří se ve středním a západním Tichomoří, v oceánských vodách Austrálie, Mexika a na Clippertonově ostrově ve vodách Střední Ameriky. Někdy bývá populace terejů z mexických a středoamerických vod pojmenovávána jako subsp. californica a terejové ze severozápadu Austrálie jako subsp. bedouti, nicméně terénní výzkum Roberta Pitmana neprokázal jedinou konzistentní odlišnosti mezi těmito domnělými poddruhy.
Popis alt=Fotografie hlavy tereje. U kořene žlutého zobáku na přední straně obličeje se nachází výrazné tmavá kůže|náhled|Portrét tereje s patrnou obličejovou maskou Terej maskový představuje největšího tereje z rodu Sula. Délka těla dospělců se pohybuje od 75 do 85 cm, rozpětí křídel dosahuje 160–170 cm. Hmotnost ptáků je od 1,2 do 2,2 kg. Tvar těla je podobný jako u ostatních terejovitých; druh má dlouhý špičatý zobák, protáhlý krk, aerodynamické tělo, dlouhá štíhlá křídla a zašpičatělý ocas. Opeření těla dospělců je čistě bílé, křídla a ocas jsou tmavé. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný. Obě pohlaví mají podobně zbarvené peří bez sezónních změn, nicméně samice jsou v průměru o něco těžší a větší než samci. Holá kůže kolem obličeje, krku a uzdičky (lorum; oblast mezi zobákem a očima) je černá či modročerná. Výrazně kontrastuje s bílou hlavou a vytváří dojem jakoby měl terej masku (odtud i druhové jméno „maskový“). Zobák nominátního poddruhu je světle žlutý se zelenkavým nádechem; u kořene bývá někdy spíše do zelena. Má kónický tvar a je delší než hlava a na konci je mírně zahnutý. Čelisti lemují dozadu směřující zoubky.
Ruční (primární), loketní (sekundární) a ramenní (terciární) letky i rýdovací pera jsou na svrchní straně hnědočerná. Vnitřní strana loketních letek je u kořene per bílá. Vnitřní strana křídel je většinou rovněž bílá, pouze konce letek jsou černohnědé a tvoří výraznou lemovací linku křídel. Nohy jsou žluto-oranžové či olivové, duhovka je žlutá.
Poddruhy se mírně liší ve velikosti a někdy i v barvě duhovek, zobáků a noh. Zatímco subsp. tasmani má tmavě hnědou duhovku a tmavé šedozelené nohy, subsp. personata má olivové až modravě-šedé nohy. V době páření u subsp. tasmani a nominátního poddruhu dactylatra je barva noh u samců více do žluto-červena než u samic.
náhled|Subsp. dactylatra v letu, ostrov Grand Turk|alt=Pták v letu zespodu, patrné je převážně bílé opeření s černým ocasem a černou hranou křídel|vlevoJuvenilní terejové jsou na hlavě a v horních částech těla pruhovaní či strakatí šedo-hnědě zabarveným peřím. Kolem krku mívají bělavý límec. Křídla a spodní části těla jsou tmavě hnědé. Zobák je do žluta, obličej je modrošedý a duhovka je tmavě hnědá. S věkem se bílý krční límec rozšiřuje a peří začne bělat i kolem kostřece. Hlava začne rovněž světlat a plné bělosti dosahuje kolem věku 14–15 měsíců. Adultní opeření terejové získávají tři až čtyři měsíce před dosáhnutím věku 3 let.
Na moři jsou terejové maskoví většinou potichu, avšak v koloniích jsou značně hluční. Hlas samců připomíná klesají hvizd píšťalky, samice vydávají hlasitý troubivý zvuk.
Záměna Dospělce terejů maskových lze od úzce příbuzných terejů tichomořských rozpoznat podle žlutého zobáku (u terejů tichomořských je spíše do oranžova), větší velikosti těla a méně výrazném pohlavním dimorfismu. Zatímco terejové tichomořští hnízdí hlavně na strmých útesech, terejové maskoví vyhledávají rovný povrch. Bílá forma tereje červenonohého je podobná, avšak menší. Terej Abbottův má černější svrchní stranu křídel a delší krk a mohutnější hlavu. Terej jihoafrický a terej australský mají žlutavé temeno hlavy, kratší ocas, bílé ramenní letky a zobák spíše do šeda než do žluta. Juvenilní tereje maskové lze zaměnit za juvenilní tereje žlutonohé, avšak dospělce terejů žlutonohých lze jednoznačně identifikovat podle široce rozšířeného hnědého opeření.
Rozšíření a habitat náhled|Juvenilní jedinci subsp. personata na atolu Kure u Havajských ostrovů| alt= Sedm do hněda zbarvených ptáků sedících na velkém kmeni na pláži