Komunard (francouzsky communard [kɔmynaʁ]) je historické označení pro členy, bojovníky a sympatizanty Pařížské komuny, která se 18. března roku 1871 chopila moci na územím Paříže, než byla 28. května potlačena francouzskou armádou v takzvaném krvavém týdnu.
Po potlačení Pařížské komuny bylo zatčeno přes 40 tisíc komunardů, kolem 7 tisíc uniklo do exilu. Robert Tombs, How bloody was la Semaine Sanglante? A revision. Počet vojáků–komunardů zabitých v boji nebo popravených během následujícího týdne je předmětem sporů, Prosper-Olivier Lissagaray, sám komunard, odhadl ve své knize Histoire de la Commune de 1871 počet padlých na 20 000. Historici avšak odhadují, že pravděpodobný počet činí 10 000 až 15 000 mrtvých.Audin, Michele, La Semaine Sanglante, Mai 1871, Legendes et Conmptes, Libertalia Publishers (2021) (in French)
Komunardi byli převážně levicoví radikální revolucionáři, tvoření heterogenní směsicí anarchistů, marxistů, socialistů a jiných. Sociálně se rekrutovali především z řad dělníků, řemeslníků (ševců, krejčích, truhlářů, tiskařů, atd.) a nemalé zastoupení tam měli političtí imigranti z jiných zemí a ženy.
Historický kontext
Prusko-francouzská válka a pád císařství V červenci 1870 vyhlásil francouzský císař Napoleon III. válku Prusku vedeném Ottou von Bismarckem. Francie byla následně značně oslabena touto válkou. V září 1870 byl císař Prusy zajat v bitvě u Sedanu. V Paříži okamžitě vypukla revoluce, která svrhla monarchii a vyhlásila Třetí francouzskou republiku. Byla ustavena prozatímní Vláda národní obrany, která slíbila ve válce pokračovat.
Obléhání Paříže a krutá zima (září 1870 až leden 1871) Pruská vojska oblehla Paříž a izolovala ji na déle než 4 měsíce. Město trpělo dělostřeleckým ostřelováním, extrémní zimou a nedostatkem jídla. Hladomor si vynutil konzumaci koní, psů i koček. Zatímco chudí hladověli, bohatší vrstvy situaci zvládaly lépe, což prohloubilo třídní napětí. Aby bylo možné město bránit, byla založena Národní garda. Do jejích řad vstoupily stovky tisíc pařížských dělníků a řemeslníků. Dostávali drobný denní žold, který byl pro mnohé jedinou záchranou před hladem. Garda se stala vysoce politizovanou a nemalou silou.
Kapitulace a nová vláda V lednu 1871 prozatímní francouzská vláda kapitulovala a podepsala s Pruskem příměří. V únoru 1871 proběhly celonárodní volby, zatímco venkovské a konzervativní oblasti Francie zvolily většinou monarchisty a konzervativce, Paříž, která byla radikálně republikánská a levicová, se tímto ocitla v politické izolaci. Hlavou nové vlády se stal Adolphe Thiers. Nové národní shromáždění navíc zasedalo ve Versailles, nikoli v Paříži, což Pařížané vnímali nelibě. Nová vláda udělala hned na začátku své vlády několik kroků, které chudé Pařížany ekonomicky likvidovaly. Mezi ně patří například ukončení vyplácení žoldu členům Národní gardy, čímž desítky tisíc lidí přišly o jediný příjem. Zrušila také finanční podporu některým občanům Paříže.
Dne 18. března po neúspěšném pokusu francouzské vlády odzbrojit Národní gardy zastřelili gardisté dva armádní generály. Po tomto incidentu převzaly Národní gardy politickou moc ve městě a vyhlásily obnovenou Pařížskou komunu (původní komuna držela moc v Paříži v době Velké francouzské revoluce mezi lety 1792 a 1795).
Cíle komunardů Dne 26. března 1871 se konaly volby do rady Komuny. Komunardi chtěli být legitimní vládou. Jejich program kromě jiného obsahoval tyto body:
národní garda nahradí policii a armádu odstranění stávajícího státního systému zavedení nových orgánů moci zavedení volených a sesaditelných úředníků zavedení sociálních opatření ve prospěch pracujících bezplatné vyučování řešení bytové politiky spoluúčast dělníků při vedení podniku vyhlášení rovnoprávnosti žen
Svaz žen pro obranu Paříže a pomoc raněným a zrod moderního feminismu Pařížská komuna se stala přelomovým momentem v dějinách ženské emancipace. Část žen v Paříži se totiž odmítla smířit s rolí pasivních přihlížejících, rozhodly se masově zorganizovat jako samostatná politická a vojenská síla. Klíčovou roli v tom hrála nově založená organizace Svaz žen pro obranu Paříže a pomoc raněným (Union des femmes), za kterou stály radikální socialistky Nathalie Lemel a Elisabeth Dmitrieff.
Toto sdružení se dokázalo u vedení komuny prosadit na tehdejší dobu nevídané reformy, které položily základy moderního feminismu. Komuna přijala princip platové rovnosti (nejprve aplikovaný u učitelek), což byl historický milník v odměňování žen. Došlo k právnímu uznání nemanželských partnerství. Vdovám po padlých příslušnících Národní gardy a jejich dětem byl vyplácen státní důchod bez ohledu na to, zda byl pár oddán. Byly zakládány necírkevní dívčí školy a otevřela se otázka plného práva na rozvod, o které mohly zažádat i ženy.
Osud komunardů Krvavý týden
Konec vlády komunardů se pojí s tzv. krvavý týden, kdy vládní vojska pod vedením MacMahona prorazila pařížské hradby. Komunardi bránili stovky barikád v ulicích Paříže, zatímco dělostřelectvo srovnávalo celé čtvrti se zemí. Vládní vojáci dostali jasný rozkaz nebrat zajatce – každý, kdo byl dopaden se zbraní nebo měl na rukou stopy od střelného prachu, byl na místě bez soudu zastřelen. Na vlnu vládních represí reagovali komunardi ničením a žhářstvím. Při ústupu zapálili klíčové symboly státní moci včetně královského paláce Tuileries či pařížské radnice a popravili několik desítek rukojmí, včetně pařížského arcibiskupa. Poslední organizovaný odpor je spjat s 28. květnem, kdy bylo na hřbitově Père Lachaise u zdi (známá jako zeď komunardů) hromadně zastřeleno 147 komunardů.
Období po porážce Vítězstvím vládních vojsk represe neskončily, pouze se přeměnily do organizované byrokratické podoby. Armádou bylo zatčeno přes 40 000 lidí. Zajatci byli v hrozných podmínkách drženi ve vojenských táborech a následně stavěni před válečné soudy. Ty vynášely přísné tresty: Téměř stovka vůdců a bojovníků byla odsouzena k trestu smrti, tisíce dalších byly odsouzeny k nuceným pracím. Pro zhruba 7500 komunardů (mezi nimi i pro slavnou Louise Michel) se trestem stalo doživotní vyhnanství. Byli deportováni do drsných podmínek na tichomořský ostrov Nová Kaledonie. Paříž tak v důsledku poprav, věznění a masivního útěku tisíců lidí do exilu ztratila svou dělnickou populaci a levicovou intelektuální elitu. Stav zatýkání a udavačství v hlavním městě přetrvával dalších pět let a zanechal na francouzské společnosti hluboké jizvy. Plné amnestie se přeživší dočkali až v roce 1880.
Odkazy V tomto článku byl použit překlad textu z Communards a Women in the Paris Commune na anglické Wikipedii.
Související články Socialismus Krvavý týden Zeď komunardů Pařížská komuna
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Pařížská komuna