Albatros šedohlavý (Thalassarche chrysostoma) je velký mořský pták z rodu Thalassarche a čeledi albatrosovitých. Vyskytuje se v jižních oblastech Atlantského, Tichého a Indického oceánu a v severních oblastech Jižního oceánu mezi cca 46–64° j. š. Na souš zalétá pouze za účelem hnízdění. To probíhá v koloniích ve dvou oblastech na jihu od Chile (Ostrovy Diega Ramíreze a Ildefonsovy ostrovy) a na několika subantarktických ostrovech, konkrétně Jižní Georgii, Crozetových ostrovech, Kerguelenech, Macquarie, Ostrovech prince Edvarda a Campbellově ostrově, přičemž přibližně polovina hnízdících párů se nachází na Jižní Georgii. Druh byl poprvé popsán v roce 1785 německým přírodovědcem Johannem Reinholdem Forsterem.
Albatrosi šedohlaví dosahují výšky 70–90 cm, jejich rozpětí křídel je cca 180–205 cm. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný – samci váží o několik set gramů více než samice, avšak v terénu je tento rozdíl nepostřehnutelný. U samců byla zaznamenána váha 3,4–3,7 kg, u samic 3–3,6 kg. Opeření dospělců je na hlavě, krku a hřbetu světle šedé, břicho a spodní partie jsou čistě bílé. Křídla jsou na svrchní straně tmavá, na jejich spodní části se nachází výrazný bílý pruh ve střední části křídel po celé jejich délce. Veškeré okraje spodní části křídel jsou opět tmavé. Výrazný zobák je černý se sytě žlutou linkou podél horní části horního zobáku a spodní části spodního zobáku.
Jedná se o monogamní ptáky, kteří utváří celoživotní páry. Rozmnožují se pouze jednou za dva roky, i když menší procento jedinců se v některých letech pokouší o každoroční hnízdění. Samice klade pouze jedno velké bílé vejce do hnízda kuželovitého tvaru. Inkubační doba trvá 72–74 dní, mláďata se osamostatňují za 4–5 měsíců. Živí se především desetiramenatci a rybami, potravu doplňuje korýši, mršinami a dalšími hlavonožci. Celková populace se odhaduje na 250 tisíc jedinců. Vzhledem k tomu, že vykazuje klesající trend, Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako ohrožený taxon. Ohrožení populace představuje zejména rybolov na dlouhé lovné šňůry (i když v menší míře než u ostatních druhů albatrosů), introdukovaní savci a současná klimatická změna.
Taxonomie Albatros šedohlavý byl poprvé popsán v roce 1785 německým přírodovědcem Johannem Reinholdem Forsterem. Forster druh pojmenoval jako Diomedea chrysostoma a zařadil jej do rodu Diomedea. Zatímco výraz diomedea je odvozeninou jména řeckého mytologického hrdiny Dioméda, chrysostoma je složeninou řeckých výrazů „krysos“ („zlato“) a stoma („ústa“) a odkazují k sytě žlutým pruhům na zobáku tohoto albatrosa.alt=Barevná ilustrace albatrosa šedohlavého na zažloutlém papíře. Albatros sedí na vodě s nohama ponořenýma pod vodou; patrné je bílé břicho a černá záda s černým zbarvením svrchních křídel|vlevo|náhled|Ilustrace albatrosa šedohlavého (1849, George Robert Gray)O rodovém zařazení albatrosa šedohlavého (ostatně i všech ostatních druhů albatrosů) se však v následujících dvou staletích vedly rozsáhlé vědecké diskuse. Albatrosi byli různě zařazováni a přerozdělováni do rozmanitých rodů a teprve až ve druhé polovině 20. století se jejich taxonomický systém relativně ustálil na dvou rodech, a sice Diomedea, kam se řadil i albatros šedohlavý, a Phoebetria, kam se tradičně řadí pouze dva zástupci, a sice albatros hnědý a světlohřbetý. V roce 1996 publikoval Gary Nunn z Amerického přírodovědného muzea výsledky své rozsáhlé DNA studie. Nunn navrhl rozdělit albatrosy do 4 rodů, čímž dal vzniknout i (staro)novému rodu Thalassarche (tento rod byl v minulosti již používán, avšak často s jinými zástupci).
V navazující studii Nunn s pomocí C. J. R. Robertsona navrhli rozdělení albatrosů na 22 druhů, přičemž albatros šedohlavý byl zařazen do druhově nejpočetnějšího rodu Thalassarche. Návrh obou vědců byl v upravené formě akceptován klíčovými organizacemi, jako je BirdLife International a ACAP.
Nejbližšími příbuznými albatrosovitých jsou Oceanitidae, buřňáčkovití a buřňákovití, kteří se společně s albatrosovitými řadí do řádu trubkonosí. Tito mořští ptáci sdílejí několik stejných morfologických rysů, jako jsou trubkovité nozdry, solné žlázy ústící do nosních dírek, zobák složený ze 7–9 rohovitých destiček nebo tvorbu žaludečního oleje.
Jedna z prvních historických zmínek o koloniích albatrosů šedohlavých pochází z roku 1874 z pera francouzského přírodovědce Henriho Filhola. Filhol přišel do kontaktu s kolonií albatrosů šedohlavých na Campbellově ostrově, kde trávil několik měsíců na expedici, jejímž cílem bylo pozorování přechodu Venuše.
Popis alt=Fotografie hlavy albatrose šedohlavého s patrným šedým peřím a černo-žlutým zobákem|náhled|Detail hlavy albatrosa šedohlavého Albatrosi šedohlaví dosahují výšky 70–90 cm, jejich rozpětí křídel je cca 180–205 cm. Samci váží 3,4–3,7 kg, samice 3–3,6 kg. Tyto rozměry z nich činí albatrosy střední velikosti s podobnými tělesnými parametry, jako mají úzce příbuzní albatrosi černobrví. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný, i když samci bývají o něco těžší než samice. Zobák je poměrně dlouhý, horní čelist je o něco delší než ta spodní, za kterou je hákovitě zahnutá. Zobák je leskle černý se dvěma sytě žlutými pruhy. První pruh se nachází na slemeni (horní část zobáku), kde přechází do broskvově červené při špičce zobáku. Druhý pruh je na spodní straně dolního zobáku. Začíná u jeho kořene a postupně se zužuje s tím, jak se dostává k cirka dvěma třetinám délky, kde žlutý pruh končí. Černé trubkovité nozdry jsou přítomny po obou stranách horní čelisti nedaleko kořene zobáku. Oční duhovka je hnědá. Krátké nohy se třemi prsty, opatřené plovacími blánami, jsou růžovo–bílé.
alt=Fotografie albatrose šedohlavého v letu. Albatros má výrazně šedý krk, tmavá křídla a černožlutý zobák|vlevo|náhled|Albatros šedohlavý v letu Opeření dospělců je na hlavě, krku a hřbetu světle šedé. Čelo bývá mírně světlejších šedavých odstínů. Obočí je černé a jen velmi krátké. Těsně za okem a pod ním se nachází výrazná bílá skvrna ve tvaru půlměsíce. Peří ve střední části krku je po jeho obvodu o něco světlejší než na zbytku hlavy, což občas připomíná jakýsi světlý obojek. Břicho je sněhově bílé a přechod mezi šedavou hlavou a světlým břichem je poměrně náhlý. Peří na lopatkách, zádech a svrchní straně křídel je černé, i když tmavou barvou někdy prosvětluje bílá barva okrajů ručních letek. Peří kolem kostřece (spodní části ocasu) je bílé, ocas je šedý a v době obnošení před přepeřováním tmavne čím dál tím více. Spodní část křídel je většinou tmavá, avšak podél středu se v celé délce křídel táhne dlouhý bílý pruh, který má šířku kolem jedné třetiny hloubky křídla. Konec spodní strany křídel je převážně černý.
Juvenilní jedinci jsou podobní dospělým, hlavní rozdíl je v tmavší barvě peří na hlavě a na krku, čelo někdy bývá ještě světlejší než u dospělců a zobák je převážně světle černý a žluté linky jsou světle žluté (u dospělců sytě žluté). Žluté linky postupem času získávají na sytosti a světle černá se postupně mění v tmavě černou.
Ekologie
Rozmnožování Svatební námluvy alt=Fotografie páru albatrosů se zobáky blízko u sebe|vlevo|náhled|Pár při sociální interakci Albatrosi hnízdí v koloniích na neobydlených ostrovech obklopených širým oceánem. Doba páření závisí na lokaci kolonie, ale obecně probíhá mezi koncem srpna (např. na Campbellově ostrově) a říjnem. Do téže kolonie přichází ptáci hnízdit každý rok. Typicky nejdříve dorazí samci. Zkušení samci (tzn. ti, kteří již mají partnerku), začnou s vymezováním teritorií a stavbou hnízda, případně opravou hnízda z minulého roku. O několik dní později dorazí samice. U nezadaných jedinců pak dochází ke svatebním námluvám či takzvaným svatebním tancům.
Zásnubní tance albatrosů šedohlavých jsou relativně jednoduché, a to zejména ve srovnání s některými jinými druhy albatrosů, jako je albatros stěhovavý nebo albatros galapážský. Jeden z nejčastějších rituálů předvádí samec, který natáhne krk a s mírně pootevřeným zobákem přistoupí k samici, načež převrátí hlavu za ramena, položí ji mezi křídla a vydá mručivý zvuk do oblasti mezi pozdviženými lokty. Tuto pózu neustále opakuje a postupně nabírá na rychlosti i intenzitě a po čase samec začne natahovat krk dopředu a hlasitě sténat, zatímco samice je převážně pasivní a potichu.
Během namlouvacích rituálů pár hojně využívá své zobáky, kterými se do sebe partneři s oblibou zaklešťují. Samec nejdříve položí konec svého zobáku na konec samiččina zobáku, načež pár začne pomalu kráčet pospolu. Samec přitom natahuje krk čím dál tím více a občas s ním kývne nahoru a dolů. Pár se přitom škádlí i nohama. Rituál je završen, když samec začne shánět materiál na stavbu hnízda a začne ho ukazovat samici. Tyto a další podobné rituály probíhají po dobu několika hnízdních období mezi různými nezadanými jedinci, dokud se postupnou selekcí nevytvoří páry, které spolu následně zůstávají po celý život.
Páření U zavedených párů tyto zásnubní tance již neprobíhají a po příletu samice do kolonie se pár jen rutinně přivítá a poté se rovnou vrhnou na kopulaci. Páření probíhá tak, že samec stoupne zezadu na samici, natáhne krk a začne čistit peří na samiččině hlavě a prsou, zatímco samiččin zobák zůstává ve vodorovné poloze. Kopulace trvá pouze krátce. Po jejím skončení si samice někdy začne čechrat peří na zádech, které před chvílí rozčepýřil rozvášněný samec. Během této činnosti někdy samec čistí peří na její hlavě. Kopulace se poté často opakuje, někdy až šestkrát během půl hodiny. Po skončení pár odlétá na moře se vykrmit. Krmná fáze obvykle trvá kolem dvou týdnů, poté se pár vrací do hnízda a samice naklade vejce.
Hnízdění alt=Fotografie poměrně statného mláděte obalené prachovým (velmi jemným) peřím. Mládě čupí na hnízdě, má velké blanité nohy a tmavý zobák|náhled|Mládě albatrosa šedohlavého Samice vždy klade pouze jedno vejce. To má rozměry c. 107×67 mm a je bílé s hnědo-načervenalými flíčky na rozšířeném konci. Hnízda jsou kuželovitého tvaru se seříznutým, plochým vrcholem s mírnou dutinou. Hnízdo je složeno především z klestí, trávy a hlíny. Jeho výška je od 10 do 45 cm.
Inkubační doba trvá v průměru 72–74 dní. Na inkubaci se podílejí oba rodiče. Zatímco jeden z partnerů sedí na vejci, zbývající jedinec se vydává na moře za potravou. Albatrosi přitom dokáží urazit na těchto lovných výpravách i tisíce kilometrů. U kolonie v Jižní Georgii bylo zaznamenáno, že albatrosi se vzdalovali až do cirka 2200 km od hnízda a průměrná délka výpravy za kořistí byla 5–26 dnů s průměrem 13 dnů na jedinou výpravu. Po příletu zpět do hnízda se partneři rychle vystřídají v sezení na vejci, obvykle do 15 minut od příletu zpět.
Po vylíhnutí je mládě zcela závislé na svých rodičích. Jeden z nich se nadále vydává na moře za potravou, zatímco druhý rodič v prvních týdnech zůstává s mládětem. Po příletu albatrosa s potravou se mládě začne hlasitě ozývat. Zvukový projev mláděte se zintenzivňuje, jak se rodič přibližuje s potravou. Albatrosi krmí svá mláďata částečně natrávenou potravou vyvrženou z volete spolu se žaludečními oleji, které jsou obzvláště výživné. Krmení zabírá většinou pouze několik minut a rodič může být na cestě zpět na moře do 10 minut od příletu do hnízda. Před odletem občas provede nezbytné opravy hnízda. alt=Fotografie albatrosa sedícího na hnízdě. Albatros je na svahu s poměrně vzrostlou trávou s tlustými střídavě žlutými a zelenými listy|vlevo|náhled|Dospělý jedinec na hnízdě Mláďata se osamostatňují po cca 116–145 dnech v závislosti na lokaci. Albatrosi šedohlaví se vrací do svých mateřských kolonií nejčastěji ve věku 6–7 let, občas i dříve. O páření se pokouší nejdříve v 8 letech, průměrný věk prvního hnízdění je dokonce 13,5 let, což představuje vůbec nejvyšší průměrný věk prvního hnízdění mezi všemi albatrosy. Byli zaznamenáni jedinci, kteří se poprvé pářili až v 17 letech. V průměru se albatrosi šedohlaví dožívají cirka 35 let, avšak mohou se dožít i 60 let.