náhled|Vlajka sudetoněmeckých dobrovolníků Sudetoněmecká strana (: Sudetendeutsche Partei, SdP, neformálně označovaná jako henleinovci) byla politická strana v Československu za První republiky, založená 1. října 1933 Konradem Henleinem, původně pod názvem Sudetendeutsche Heimatfront (: Sudetoněmecká vlastenecká fronta). Cílem strany bylo prosazování zájmů sudetských Němců v Československu.
Vznik Vypuknutím Velké hospodářské krize (1929) a později nástupem Hitlera k moci (1933) se začala dramaticky měnit vnitropolitická situace v Československu. Pohraniční oblasti osídlené německou menšinou, které byly vázány ve velké míře na export a které do té doby prosperovaly, byly krizí postiženy nejvíce. V Německu začalo velké nacistické propagandistické tažení, jehož součástí se stalo Československo, zdejší demokracie a německá menšina.
Nově vzniklá strana měla prosazovat zájmy Němců v Československu.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 194 Oficiálně měla hlásat loajalitu k Československu tak, aby byla ze strany státu nenapadnutelná. Zároveň měla dosáhnout maxima německých národních cílů. Náročný úkol představovala samotná volba vůdce nové strany. Prvním kandidátem se stal rektor Německé univerzity v Praze Mariano San Nicolò, který to ale odmítl. Dalším vhodným kandidátem se stal vedoucí představitel německé tělocvičné organizace Deutscher Turnverband (DTV) Konrád Henlein. V rámci příprav na založení strany se Henlein zúčastnil turnerských slavností zahraničních Němců ve Stuttgartu, kde byl přijat samotným Adolfem Hitlerem. Nová organizace pod názvem Sudetoněmecká vlastenecká fronta (německy Sudetendeutsche Heimatsfront, SHF) se ustavila 1. října 1933, kdy vydal Henlein prohlášení, kterým oznámil její vznik. Organizace měla odstranit politické stranictví a pečovat o celý „sudetoněmecký kmen“ bez ohledu na jednotlivé stavy.České země v éře První republiky II., s. 183–187.
Henlein původně ve svých projevech (až do roku 1937), zdůrazňoval odstup od německého národního socialismu a ujišťoval o loajalitě k Československému státu a zdůrazňoval uznání myšlenky občanských svobod. V roce 1934 tak Henlein v České Lípě pro české agrární noviny Večer prohlásil, že odsuzuje jak pangermanismus, tak panslavismus a odsuzuje i fašismus, nacismus a bezbřehý liberalismus.
V prosinci 1935 byl Henlein pozván do Velké Británie na pozvání Královského institutu pro mezinárodní záležitosti. Ve svém projevu připustil, že i sudetští Němci mají díky svému radikalismu vinu na špatných vztazích mezi Čechy a Němci, ale zároveň ostře kritizoval českou politiku ve vztahu k menšinám.Němci v Čechách, s. 63. Na přednáškovém turné v Londýně byl pak Henlein ještě třikrát, v letech 1936, 1937 a 1938. Setkal se s např. s W. Churchillem nebo Lewisem Sinclairem, ale s žádným členem britské vlády. Stále však prohlašoval, že se snaží o řešení problému sudetských Němců v rámci Československa.Němci v Čechách, s. 64. Od léta 1934 bylo zahájeno financování činnosti SHF z Říše a odtud přicházela i podpora pro propuštěné z vězení. 30. dubna 1935 se SHF přejmenovalo na Sudetendeutsche Partei, aby se jako politická strana pak mohlo zúčastnit parlamentních voleb. Od listopadu 1937 vedení SdP koordinovalo svoji politiku s vedením NSDAP tak, aby došlo k oddělení Sudet od československého státu a došlo k integraci oblastí s převážně německým obyvatelstvem s německým státem.
Stupňování požadavků Československá vláda dávala zpočátku jasně najevo, že nepočítá se spoluprací s SdP, ale hodlá nadále jednat jen s aktivistickými stranami (aktivistické strany ale zastupovaly pouze 30 % voličů z řad sudetských Němců). Vláda však byla zanedlouho nucena zahájit jednání s SdP, jelikož vliv aktivistických stran postupně slábl. Československá vláda 18. února 1937 přijala Program národnostní politiky, kterým vyšla (poněkud opožděně) vstříc požadavkům sudetských Němců. S tímto dokumentem souhlasily všechny sudetoněmecké demokratické politické strany, avšak SdP ho ihned zpochybnila a zavrhla. Bylo naprosto zřejmé, že hesla o zlepšení situace sudetských Němců v ČSR jsou záminkou, aby mohlo dojít k cíli pro německé nacionalisty prvořadého – rozbití Československa a získání jeho území. Toto potvrdil později i Konrád Henlein, když ve svém projevu ve Vídni dne 4. března 1941 mimo jiné řekl: „Právě zde, v dunajské kotlině a Sudetech povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde zapustila kořeny idea pangermanismu… Abychom se zpočátku vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. … Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně, že bylo zralé na likvidaci…“
16. října 1937 Henleina poprvé osobně přijal předseda vlády Milan Hodža. Bylo to první přijetí Henleina členem vlády.Němci v Čechách, s. 66. Dne 17. října 1937 došlo v Teplicích k zinscenovanému incidentu (známému jako Teplický incident) poslance SdP K. H. Franka s policií, při němž Frank bezdůvodně napadl a zranil tři policisty, což však bylo henleinovskou propagandou zneužito a vyloženo jako útok proti sudetoněmeckému poslanci. Tento čin přispěl k vyhrocení situace a pomohl upoutat pozornost ciziny na sudetoněmeckou otázku. Henlein dostával pokyny z Berlína, ve kterých byl nabádán „k ostrému vyhrocení věcí v Československu a posun sudetoněmeckých autonomistických požadavků do čela evropské politiky“. V otevřeném dopise Henlein oznámil E. Benešovi, že SdP jde o autonomii územní, nikoli o autonomii národní, což neznamenalo nic jiného, než požadavek odtržení pohraničních oblastí od Československa. V listopadu poslal K. Henlein Hitlerovi dopis, ve kterém mu sdělil, že „netouží po ničem tak horoucně, jako po začlenění sudetoněmeckého území, ba celé oblasti Čech, Moravy a Slezska, do Říše.“ V této době se vyhrocovala situace v pohraničí, Češi byli od Němců napadáni, byly jim odmítány služby v obchodu a pohostinství, byli nuceni čelit nátlaku německých výrostků v podkolenkách, kteří pořádali místní demonstrace a pochody, při nichž skandovali: „Heim ins Reich!“ (domů do Říše!)
náhled|Stoupenci SdP v Liberci 1. května 1938 V průběhu roku 1938 dále rostl počet členů SdP. Zatímco v lednu 1938 měla strana asi 542 000 členů, tak do března vystoupal jejich počet na 759 289. Do SdP vstupovali na některých místech dokonce i starousedlí Češi s argumentem, že musí takto chránit své rodiny. K nárůstu počtu členů strany přispíval hospodářský a sociální nátlak. Mnohé německé firmy v pohraničí nutily své zaměstnance ke vstupu do SdP. Naopak především členům německé sociální demokracie bylo vyhrožováno ztrátou zaměstnání. Stranické noviny Die Zeit zveřejnily jména německých dětí navštěvujících české školy, aby mohl být vyvíjen nátlak na jejich rodiče. Němcům, kteří nevstoupí do SdP bylo členy strany vyhrožováno, že je po připojení k Německu čeká zabavení majetku a koncentrační tábor.Sudetští Němci v krizovém roce 1938, s. 79–83.
Vzrůst členstva SdP dále akceleroval po anšlusu Rakouska. Už 17. března Henlein vyzval všechny členy aktivistických stran, aby „nestáli stranou“, ale vstoupili do jeho strany. Pod vlivem události tak odešel z vlády 23. března Německý svaz zemědělců (Bund der Landwirte) a 25. března Německá křesťansko sociální strana lidová (Deutsche Christlichsoziale Volkspartei) a poslanci obou stran vstoupili do poslaneckého klubu SdP. Také mnoho členů těchto stran vstupovalo do Henleinovy strany. V dubnu 1938 tak stoupl počet členů strany na 770 101. Letáky SdP dokonce hlásaly, že po 31. květnu už nikdo do strany přijat nebude a podle některých pamětníků se šířila „panika z blížící se zavírací hodiny“. To bylo podpořeno i rostoucím zastrašováním a ostrakizací jinak smýšlejících obyvatel, které přesvědčily zatím nerozhodnuté o tom, že je nezbytné vstoupit do strany. V květnu tak bylo členy strany už 1 320 193 sudetských Němců. Vzhledem k počtu obyvatel Sudet (3 070 938 podle sčítání lidu z roku 1930) lze počet členů strany označit za mimořádně vysoký.
Dne 1. května 1938 zorganizovala SdP na mnoha místech veřejné manifestace, kterých se zúčastnilo velké množství sudetských Němců. Největší demonstrace proběhly v Ústí nad Labem a v Děčíně s účastí 70 000, respektive 55 000 lidí. Na demonstracích se provolávaly hesla Ein Reich, ein Volk, ein Führer a zdravili se vztyčenou pravicí a hesly Sieg Heil a Heil Hitler.Sudetští Němci v krizovém roce 1938, s. 125–129.
V takové atmosféře proběhly v Československu obecní volby. Po několika odkladech proběhly volby na většině území 22. května, 29. května a 12. června. Jen několik dní před volbami (17. května) vláda povolila stranické „ochranné oddíly“ (Freiwilliger Schutzdienst). SdP tak získala legální nástroj, který využívala v předvolebním boji a k otevřenému zastrašování svých protivníků za pomoci teroristických metod. Ve více než polovině obcí se tak podařilo SdP prosadit, že byla podána jen jejich kandidátka a samotný volební akt se vůbec nekonal. V těchto volbách získala SdP 1 116 726 z 1 297 248 německých hlasů. Celkem tak získala 89,87 % německých hlasů. Zbývajících více než 10 % hlasů získala německá sociální demokracie.České země v éře První republiky III, s. 524, 530–535.
Krize 1938 náhled|Likvidace českých nápisů v pohraničí 28. března 1938 vykonal Konrád Henlein návštěvu u Adolfa Hitlera v Berlíně, při níž Hitler Henleinovi deklaroval, že SdP musí předkládat takové požadavky, které budou pro československou vládu nepřijatelné. Tato politika odsoudila k nezdaru jakkoliv velkorysé návrhy československé vlády vůči sudetským Němcům. Počátkem dubna byl čs. vládou schválen návrh nového národnostního statutu, který však opět SdP označila jako nedostatečný. 24. dubna 1938 byly Henleinem na sjezdu SdP předloženy tzv. „Karlovarské požadavky“, které vycházely z jeho jednání s Adolfem Hitlerem. Tento dokument obsahoval vedle autonomistických prvků i takové nároky, které byly z hlediska národnostního, z hlediska principů právního demokratického státu i z hlediska státní suverenity pro Československo nepřijatelné. V květnových a červnových komunálních volbách získala SdP kolem 90 % hlasů německých voličů. Dne 30. června 1938 bylo čs. vládou schváleno znění tzv. národnostního statutu, který byl velkým ústupkem vůči sudetským Němcům, avšak i tento dokument byl SdP v duchu „doporučení“ Adolfa Hitlera odmítnut. V létě SdP zpracoval dokument označený jako „Základní plánování O. A.” (Grundplanung O.A.), který počítal s rozbitím Československa a s postupným poněmčením území Čech a Moravy, což korespondovalo i s dalšími pozdějšími plány na konečné řešení české otázky. 3. srpna 1938 zahájil britský lord Walter Runciman pražskou misi, jejímž cílem bylo urovnat spory mezi československou vládou a německou menšinou, reprezentovanou SdP. Avšak i tato mise skončila bezvýsledně, protože SdP stále odmítala jakýkoliv kompromis. Počátkem září byl československou vládou schválen „Návrh o postupu jednání ohledně úpravy národnostních otázek“, který vznikl na základě přímých rozhovorů vyjednavačů SdP, a který vycházel v zásadě vstříc většině požadavků Karlovarského programu. Tento plán přijala jak Runcimanova mise, tak část z umírněnějších předáků SdP, kteří uznávali, že plní většinu Karlovarského programu.
Benešův nový návrh přijala vláda 5. září. Představitelům SdP pak byl předložen o dva dny později. Tento návrh překvapil svou vstřícností samotné sudetoněmecké představitele, když plnil 90–95% požadavků obsažených v Karlovarském programu.