náhled|400x400pixelů|Diplomatické vztahy Spojených států amerických

Spojené státy americké mají formální diplomatické vztahy s většinou států světa. Diplomatické vztahy udržují USA se 189 ze 193 členských států OSN (výjimky tvoří Bhútán, Írán, Severní Korea a pozorovatelský stát OSN Palestina). USA udržují navíc diplomatické vztahy s Evropskou unií a Kosovem. Po dobu několika let měly Spojené státy nejvíce diplomatických postů ze všech států, od roku 2020 jsou na druhém místě za Čínou.

Řízení zahraniční politiky náhled|Dopis zaslaný Barackem Obamou kubánskému prezidentovi Raúlu Castrovi o obnovení diplomatických vztahů a stálých diplomatických misí ve Spojených státech a na Kubě, 30. června 2015 Zahraniční vztahy Spojených států jsou řízeny prezidentem, který jako hlava výkonné moci koordinuje směrování zahraniční politiky, a to jak osobní účastí na mezinárodních jednání na nejvyšší úrovni, tak prostřednictvím písemných proklamací, směrnic a diplomatických nót. Dále jako nejvyšší ústavní činitel podle diplomatického protokolu a symbolický nejvyšší zástupce národa uplatňuje svůj vliv neformálně, například prostřednictvím státních návštěv a veřejných proslovů. Své pravomoci vykonává prostřednictvím Ministerstva zahraničí.

Hlava státu má výhradní právo rozhodnout o formálním uznání zahraniční vlády a navázání diplomatických vztahů, a rozhoduje také o dalších aspektech vzájemných vztahů (například v případě vnitropolitických sporů v dané zemi rozhoduje o tom, kdo je uznáván za legitimní vládu, které město je považováno za hlavní nebo zda je sporná oblast považována za státní území či nikoliv).

Ústava v článku II dále přiznává prezidentovi právo jmenovat a odvolávat vyslance, konzuly a další zástupce, rovněž přijímat zahraniční zástupce (které může také v případě nutnosti vyhostit), a dále pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy. Jmenování diplomatických zástupců je podmíněno souhlasem Senátu, k uzavírání smluv je nutný souhlas dvou třetin Senátu. Specifickým typem smluv jsou takzvané výkonné dohody, které nepřekračují rámec výkonné moci a souhlas Senátu nevyžadují.

Další nástroje zahraniční politiky pak upravují federální zákony, na jejichž základě prezident může například rozhodovat o výjimkách z vízové povinnosti nebo naopak o zákazu vstupu určitých skupin cizinců, v případě ohrožení národní bezpečnosti i o internaci a deportaci osob. Rovněž je zmocněn dočasně (maximálně na 150 dní) zvyšovat a snižovat Kongresem stanovené celní tarify a v mimořádných případech také uvalovat zahraniční ekonomické sankce, například v podobě zmrazení účtů a obstavení majetku.

Evropa

Státy východní Evropy Vztahy USA s východní Evropou jsou ovlivněny studenou válkou. Od rozpadu Sovětského svazu přecházely bývalé státy komunistického bloku v Evropě postupně k demokracii a kapitalismu. Mnoho z nich také vstoupilo do Evropské unie a NATO, posílilo ekonomické vazby se západním světem a získalo vojenskou ochranu Spojených států prostřednictvím Severoatlantické smlouvy.

Francie Francie navázala se Spojenými státy diplomatické vztahy v roce 1778 a stala se tak první zemí, která uznala americkou nezávislost.

Francie byla důležitým spojencem USA v průběhu americké války za nezávislost – financovala je a zásobovala je střelivem, posléze také na pomoc vyslala své námořnictvo.

Severní Afrika a Střední Východ USA mají mnoho důležitých spojenců v regionu Středního východu. Turecko je spojencem Spojených států prostřednictvím svého členství v NATO, Bahrajn, Egypt, Izrael, Jordánsko, Kuvajt, Maroko a Tunisko jsou hlavními spojenci mimo NATO.

Spojené státy svrhly vládu Saddáma Husajna během invaze do Iráku v roce 2003. Turecko je hostitelem přibližně 90 jaderných bomb B61 na letecké základně Incirlik. Mezi další spojence patří Katar, kde sídlí 3 500 amerických vojáků a Bahrajn.

Izrael

Spojené státy americké jsou jedním z nejvýznamnějších spojenců Izraele. Spojené státy uznaly Stát Izrael 14. května 1948, tedy v den nezávislosti, a staly s tak první zemí na světě, která takto učinila.

Odkazy

Reference

Externí odkazy