Tosca ([toska]) je opera o třech dějstvích italského skladatele Giacoma Pucciniho na italské libreto, které napsali Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Premiéra se konala v divadle Teatro Costanzi v Římě dne 14. ledna 1900. Libreto, napsané na základě francouzské divadelní hry La Tosca Victoriena Sardoua z roku 1887, je melodramatické dílo odehrávající se v Římě v červnu 1800 v době, kdy nadvláda Neapolského království nad Římem byla ohrožena Napoleonovou invazí do Itálie. Obsahuje nejen vyobrazení vášnivého milostného vztahu, ale také mučení, vraždy a sebevraždy, a také některé z nejznámějších Pucciniho dramatických a lyrických árií.
Puccini viděl Sardouovu hru během jejího uvádění v Itálii v roce 1889, a po určitém váhání získal v roce 1895 práva na její zhudebnění. Převedení mnohomluvné francouzské hry do výstižné italské opery trvalo čtyři roky, během nichž se skladatel opakovaně dohadoval se svými libretisty a vydavatelem. Tosca měla premiéru v době nepokojů v Římě, její první uvedení bylo proto ze strachu z narušení o jeden den odloženo. Přes nevalné hodnocení kritiků měla opera okamžitý úspěch u veřejnosti.
Hudebně je Tosca strukturována jako prokomponovaná forma s áriemi, recitativy, sbory a dalšími prvky hudebně sladěnými do jednolitého celku. Puccini používá wagnerovské leitmotivy odlišující postavy, předměty a myšlenky. I když kritici tuto operu často zavrhovali jako povrchní melodrama se zmatenou zápletkou, na druhou stranu vždy uznávali kvalitu její partitury a vynalézavost orchestrace. Dramatická síla Tosky a jejích postav nepřestávají fascinovat účinkující i diváky a na světových jevištích zůstává jednou z nejčastěji prováděných oper. Opera vyšla na mnoha nahrávkách, a to jak studiových, tak ze živých představení.
Pozadí
náhled|alt=akvarelová kresba Sardoua a Pucciniho, stojících proti sobě|Sardou a Puccini, karikatura Georgese Goursata z roku 1903
Francouzský dramatik Victorien Sardou napsal více než 70 her; téměř všechny byly ve své době úspěšné,Nicassio, str. 11. dodnes se uvádí např. jeho hra Madame Sans-Gêne. Na počátku 80. let 19. století začal Sardou spolupracovat se slavnou herečkou Sarou Bernhardtovou, pro niž napsal řadu historických melodramat.Nicassio, str. 12–13. Jeho třetí hra pro Bernhardtovou, La Tosca, která měla premiéru v Paříži dne 24. listopadu 1887 a ve které herečka vystupovala po celé Evropě, byla s více než 3 000 představeními jen v samotné Francii vynikajícím úspěchem.Budden, str. 181.Fisher, str. 21.
Puccini viděl představení La Tosca nejméně dvakrát, v Miláně a Turíně. Dne 7. května 1889 napsal svému nakladateli Giuliovi Ricordimu. Prosil ho, aby získal od Sardoua povolení převést jeho dílo do operní formy: „Vidím v této Tosce operu, kterou potřebuji, bez přehnaného rozsahu, bez komplikované výpravy, která nebude vyžadovat obvyklou přemrštěnou porci hudby.“Phillips-Matz, str. 106–107. Ricordi poslal svého agenta Emanuela Muzia do Paříže, aby vyjednával se Sardouem. Ten upřednostňoval zpracování své hry francouzským skladatelem. Stěžoval si na přijetí hry v Itálii, zejména v Miláně, a namítal, že i jiní skladatelé mají o dílo zájem.Philips-Matz, str. 107–108. Nicméně Ricordimu se podařilo Sardoua přesvědčit a následně zadal libretistovi Luigimu Illicovi úkol adaptovat hru do operní podoby.Phillips-Matz, str. 109. V roce 1891 Illica Pucciniho před tímto projektem odrazoval, pravděpodobně z pocitu, že hru nepůjde úspěšně zhudebnit.Budden, str. 182 až 183. Když Sardou vyjádřil pochyby nad tím, že jeho nejúspěšnější práce bude svěřena relativně neznámému skladateli, jehož hudba se mu nadto nelíbila, Puccini se urazil. Odstoupil od smlouvyNicassio, str. 17. a Ricordi následně dílo zadal skladateli Albertu Franchettimu.
Illica poté napsal libreto pro Franchettiho, kterému ale zadání zcela nevyhovovalo. Existuje několik verzí toho, jak Ricordi dosáhl, že se Franchetti nakonec vzdal svých práv, takže mohl znovu pověřit Pucciniho, který se o námět opět začal zajímat. Podle některých záznamů Ricordi přesvědčil Franchettiho, že pro úspěšné uvedení je dílo příliš násilné. Podle rodinné tradice Franchettiových vrátil skladatel práci zpět jako velké gesto, řka: „(Puccini) má více talentu než já.“ Americká badatelka Deborah Burton tvrdí, že Franchetti práci vzdal prostě proto, že neměl o hře valné mínění a necítil v ní hudbu. V květnu 1895 se Franchetti vzdal práv a v srpnu téhož roku Puccini podepsal smlouvu na pokračování projektu.Phillips-Matz, str. 18.
Postavy hlavní postavy hlas premiérové obsazení, 14. ledna 1900(dirigent: Leopoldo Mugnone)Osborne, str. 115. obsazení české premiéry, 21. listopadu 1903(dirigent: Karel Kovařovic) Floria Tosca, slavná zpěvačka soprán (c1 – c3) Hariclea Darclée Růžena Maturová Mario Cavaradossi, malíř a milenec Tosky tenor (des – h1) Emilio De Marchi Otakar Mařák Baron Scarpia, šéf policie baryton (H – ges1) Eugenio Giraldoni Bohumil Benoni Cesare Angelotti, bývalý konzul Římské republiky bas (c – e1) Ruggero Galli Václav Viktorin kostelník baryton (As –e1) Ettore Borelli Emil Pollert Spoletta, policejní agent tenor (cis – fis1) Enrico Giordano Adolf Krössing Sciarrone, četník bas (d – d1) Giuseppe Gironi Robert Polák žalářník bas (H – des) Aristide Parassani Antonín Hlaváček pasáček (chlapecký) alt (h – e2) Angelo Righi Gabriela Horvátová vojáci, policejní agenti, ministranti, šlechtici a ženy, měšťané, řemeslníci
Shrnutí Historický kontext
náhled|alt=Davová scéna s mnoha vojáky a koňmi. Mnozí vojáci leží mrtví nebo zranění. V dálce, za krátkou řadou stromů, je vidět vysokou kostelní věž.|Bitva u Marenga, jak ji namaloval Louis-François Lejeune
Podle libreta se děj Tosky odehrává v Římě v červnu roku 1800.Fisher, str. 31. Sardou svou hru datoval přesněji, La Tosca se odehrává v odpoledních hodinách, večer a brzy ráno dne 17. a 18. června 1800.Burton, str. 86.
Itálie byla dlouho rozdělena do mnoha malých států. V Římě sídlil papež, který vládl Papežskému státu situovanému ve střední Itálii. V návaznosti na Velkou francouzskou revoluci napadla francouzská armáda pod velením Napoleona Bonaparte v roce 1796 Itálii. Dne 11. února 1798 vstoupila téměř bez odporu do Říma a ustavila tam republiku.Nicassio, str. 32–34. Tato republika byla ovládána sedmi konzuly. V opeře se vyskytuje postava Cesare Angelotti, který byl dříve jedním ze sedmi konzulů. Tato postava může být založena na reálném konzulovi jménem Libero Angelucci.Nicassio, str. 35. V září 1799 se Francouzi, kteří republiku chránili, stáhli z Říma.Nicassio, str. 46. Když odešli, obsadila město vojska Neapolského království.Nicassio, str. 48–49.
V květnu 1800 Napoleon jako nepochybný vůdce Francie přešel ještě jednou se svými vojsky přes Alpy do Itálie. Dne 14. června se jeho armáda utkala s rakouskými silami v bitvě u Marenga (nedaleko Alessandrie). Rakouští vojáci byli zpočátku úspěšní; v polovině dopoledne měli pod kontrolou bitevní pole. Jejich velitel, Michael von Melas, poslal tuto zprávu na jih směrem do Říma. Nicméně v pozdním odpoledni dorazily čerstvé posily francouzských vojáků a Napoleon napadl unavené Rakušany. Jakmile Melas ve zmatku ustoupil se zbytky své armády, poslal na jih s upravenou zprávou druhého posla.Nicassio, str. 169–170. Neapolci opustili Řím,Nicassio, str. 47. a město strávilo dalších čtrnáct let pod francouzskou nadvládou.Nicassio, str. 204–205.
První dějství Uvnitř kostela Sant'Andrea della Valle
náhled|vlevo|upright=0.9|alt=Interiér kostela Sant'Andrea della Valle|Interiér kostela Sant'Andrea della Valle, kde se odehrává první dějství opery Tosca
Cesare Angelotti, bývalý konzul Římské republiky a nyní politický vězeň na útěku, vbíhá do kostela a skrývá se v soukromé kapli rodiny Attavanti – jeho sestra, markýza Attavanti, pro něj ukryla klíč ke kapli u nohou sochy Panny Marie. Následně do chrámu vstoupí postarší kostelník a začne uklízet. Když zazní klekání, poklekne kostelník k modlitbě. Malíř Mario Cavaradossi přichází pokračovat v práci na svém obraze Máří Magdalény. Kostelník rozpoznává podobnost mezi portrétem a plavovlasou ženou, která byla na návštěvě kostela nedávno (neví, že je to Angelottiho sestra). Cavaradossi popisuje „skrytou harmonii“ („“) kontrastu mezi plavovlasou kráskou z obrazu a svou tmavovlasou milenkou, zpěvačkou Florií Toskou. Kostelník před odchodem mumlá svůj nesouhlas.
Objeví se Angelotti a vzrušeně sděluje svému příteli Cavaradossimu, který sympatizuje s republikány, že je pronásledován šéfem policie, baronem Scarpiou. Cavaradossi slibuje, že mu po setmění pomůže. Je slyšet hlas Tosky volající Cavaradossiho. Malíř dává Angelottimu svůj koš s jídlem a Angelotti se spěšně vrací do svého úkrytu. Tosca vstoupí a podezřívavě se ptá Cavaradossiho, co tu dělal – myslí si, že mluvil s jinou ženou. Cavaradossi ji uklidňuje a Tosca se ho pokouší přesvědčit, aby ji vzal ten večer do své vily: „“ („Netoužíš po našem domečku?“). Tosca následně projevuje žárlivost na ženu na obraze, na kterém poznává markýzu Attavanti. Cavaradossi jí podobnost vysvětluje tím, že šlechtičnu jen pozoroval při modlitbě v kostele. Ubezpečuje Toscu o své věrnosti a ptá se jí, které oči by mohly být krásnější než její vlastní: „“ („Jaké oči na světě“). Po Tosčině odchodu se znovu objeví Angelotti a probírá s malířem svůj plán na útěk v převlečení za ženu, a to do šatů, které mu v kapli zanechala sestra. Cavaradossi dává Angelottimu klíč od své vily a navrhuje, aby se schoval v nepoužívané studni na zahradě.
Zvuk děla signalizuje, že byl odhalen Angelottiho útěk. On i Cavaradossi spěchají z kostela. Kostelník vstupuje znovu s chóristy a slaví zprávu, že Napoleon byl u Marenga zřejmě poražen. Oslavy náhle přestanou se vstupem barona Scarpii, jeho nohsleda Spoletta a několika policejních agentů. Zaslechli, že Angelotti hledal útočiště v tomto kostele. Scarpia nařizuje hledání a v kapli najdou prázdný koš na jídlo a vějíř s erbem rodu Attavanti. Scarpia vyslýchá kostelníka a jeho podezření dále vzroste, když se dozví, že v kostele byl Cavaradossi; Scarpia malíři nevěří a naopak ho podezřívá ze spoluúčasti na Angelottiho útěku. Když Tosca přijde hledat svého milence, Scarpia rafinovaně probouzí její žárlivost tím, že naznačuje vztah mezi malířem a markýzou Attavanti. Obrací Tosčinu pozornost k vějíři a tvrdí, že někdo musel milence v kapli překvapit. Tosca uvěří jeho lsti, rozzuří se a spěchá si to s Cavaradossim vyřídit. Scarpia posílá Spoletta a jeho agenty, aby ji sledovali, protože předpokládá, že je zavede k Cavaradossimu a Angelottimu. O samotě se škodolibě raduje, když odhaluje svůj záměr zmocnit se Tosky jako ženy a dát Cavaradossiho popravit. Do kostela vstupuje průvod zpívající Te Deum; s výkřikem „Tosco, pro tebe zapomínám i na Boha!“, se Scarpia připojuje ke sborové modlitbě.
Druhé dějství
Scarpiův byt v paláci Farnese, týž večer náhled|alt=fotografie průčelí dvoupatrového paláce Farnese|Palác Farnese v Římě Scarpia u večeře posílá lístek Tosce s příkazem, aby přišla do jeho bytu. Nebyl schopen nalézt Angelottiho, ale zatkl Cavaradossiho. Když je Cavaradossi přiveden dovnitř a vyslýchán, je zároveň slyšet hlas Tosky, jak zpívá v jiné místnosti paláce slavnostní kantátu. Cavaradossi popírá, že by o Angelottiho útěku cokoliv věděl. Tosca přichází právě včas, aby zahlédla, jak je její milenec odváděn do předpokoje k mučení. Malíř s ní stačí krátce promluvit a říká jí, ať mlčí. Scarpia tvrdí Tosce, že může svého milence zachránit od nepopsatelné bolesti, jestliže prozradí Angelottiho úkryt. Tosca odolává, ale když slyší Cavaradossiho bolestné výkřiky, vyzradí nakonec Scarpiovi, že Angelotti je ukryt ve studni v zahradě Cavaradossiho vily.