Právní norma je norma, tedy vyjádření toho, co má být, která je zároveň právně závazná. Jedná se o označení pro jeden obecný příkaz, zákaz nebo dovolení vyplývající z právního řádu včetně nástrojů a zmocnění k jeho dosažení nebo vymáhání. Právní předpis (například zákon, vyhláška apod.) zpravidla obsahuje mnoho právních norem, některé právní předpisy ale neobsahují žádnou právní normu (deklarativní zákony, jako je například zákon o zásluhách Edvarda Beneše) nebo obsahují jen neúplné právní normy.
Obvykle není právní norma v předpise uvedena jako souvislá část textu, ale je třeba ji z různých částí textu nebo různých předpisů extrahovat. Některé aspekty právní normy mohou být vyjádřeny například systematickým zařazením textu do právního předpisu namísto explicitně. Proto se zdá být přesnější nahlížet text právního předpisu nikoli jako soubor norem, ale jako soubor pravidel, z nichž lze výkladem individuální právní normy extrahovat. Složitost tohoto procesu je jedním z důvodů, proč v oblasti analýzy právních textů dosud selhávají systémy umělé inteligence a hledání nejvhodnějšího výkladu právní normy mívá charakter vědecké, vysoce tvůrčí činnosti.
Některé právní normy nemají samostatný smysl a mají charakter upřesnění, doplnění nebo omezení jiné právní normy nebo výjimky z ní (např. ustanovení § 46a odst. 7 občanského soudního řádu o doručování: „Při doručování osobám uvedeným v odstavcích 1 až 5 se § 46 použije, jen není-li v § 46a uvedeno jinak.“).
V užším smyslu se právními normami rozumí pouze psané právní normy státního právního řádu, v širším smyslu tak lze označit psaná i nepsaná uznávaná pravidla spravedlivého rozdělení práv a uplatňování moci v jakékoliv komunitě, sdružení, společnosti, církvi, organizaci apod.
Legitimita právní normy Právní norma je obecným projevem vůle mocenského subjektu zastupujícího spravedlnost (právo). Legitimita (oprávněnost) právní normy je závislá na: legitimitě subjektu, který právní normou vyjadřuje svou vůli (typicky stát, případně obec, sdružení, firma, církev apod.) vůči osobám, jejichž práva upravuje. Legitimita je závislá na subjektivním pojetí spravedlnosti a na tom, nakolik subjekt moci respektuje zájmy objektů moci, do jejichž práv zasahuje, kvalitě právního řádu (pokud si právní normy protiřečí, nedávají jednoznačný smysl nebo jsou nerealizovatelné, nelze je brát vážně) schopnosti a vůli mocenského subjektu dodržování právního řádu vymoci Nelegitimní právní norma je buď aktem zvůle, nebo je zcela neúčinná.
Klasické, totalitní pojetí právní normy předpokládá nezpochybňovanou absolutní moc a na otázku legitimity neklade důraz. Naproti tomu v demokratickém, sociologickém, filosofickém nebo etickém pojetí práva bývá legitimita moci považována za relativní a podmíněnou – formální institucionalizované moci může být nadřazeno osobní svědomí nebo svoboda, vyšší princip mravní nebo obdobný konstrukt. Otázka legitimity a spravedlnosti pak nabývá při výkladu a aplikaci práva klíčového významu.
Struktura právních norem Právní norma zpravidla bývá pojímána jako soustava tří navazujících složek (částí): hypotézy, dispozice a sankce. Uspořádány jsou jako konjunkce dvou podmíněných vět: „Jestliže je splněna hypotéza, vzniká tím závazek nebo oprávnění uvedené v dispozici“ a „jestliže je splněna hypotéza a nebyl splněn závazek v dispozici, pak vzniká sankční oprávnění nebo závazek“.
Podle Viktora KnappaViktor Knapp: Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995, str. 153–154, jsou nicméně skladebnými částmi právní normy především mody normativnosti neboli normativní modality, což jsou způsoby regulace chování. Rozdělují se na objektivní a subjektivní, objektivní popisují regulace chování z hlediska zákona a patří sem navzájem neslučitelné příkaz, zákaz a dovolení, subjektivní popisují vztah objektivních modalit ke konkrétní osobě jako oprávnění nebo povinnost. Platí pak, že z příkazu vyplývá dovolení, ze zákazu vyplývá, co dovoleno není přikázání určitého chování je neslučitelné se zákazem (nedovolením) téhož, dovolení chování je neslučitelné se zákazem příkaz a zákaz jsou navzájem převoditelné negací konkrétního chování (příklad: zakazuji někam vstoupit – přikazuji nevstupovat) dovolení chování nevylučuje dovolení jeho opaku (příklad: studenti mohou chodit na přednášky – nevyplývá z toho, že na ně mohou nechodit, ovšem podle minulého pravidla: studenti musí chodit na přednášky – studentům se zakazuje na ně nechodit)
Hypotéza Hypotéza je podmínka, která personálně (vymezením povinné osoby), lokálně (místním vymezením), temporálně (časovým vymezením) a (nebo) modálně omezuje platnost dispozice. Hypotéza může být jednoduchá nebo může být složená z více podmínek a z vymezení jejich vzájemného vztahu. U normy platné všeobecně (univerzálně) se hypotéza často neuvádí nebo je vyjádřena slovy „každý“, „kdokoli“, zvratným slovesem („Trest smrti se nepřipouští“) apod. Základní rámec hypotézy je dán územním a (nebo) personálním rozsahem legitimity autora normy – tedy zpravidla územím státu a (nebo) občanstvím osob.
Pokud hypotéza není vymezena typově, ale jmenovitě, nejde o obecně závaznou právní normu (normativní akt), ale individuální mocenský (správní, soudní) nebo smluvní akt. Rovněž zákony a prováděcí předpisy však někdy obsahují jmenovitý právní akt – například výčet restituovaných objektů, vymezení územních nebo samosprávných celků apod.
Hypotéza může být s dispozicí považována za nedělitelný celek, protože změnou formulace téže normy lze ovlivnit, zda se kritérium jeví jako součást dispozice nebo hypotézy (například výše uvedené ustanovení občanského zákoníku lze přeformulovat na „Každý je povinen ztracenou věc, kterou nalezl, vydat vlastníkovi“ – ačkoliv obsah normy je stejný, zdánlivě se rozšířila hypotéza a upřesnila dispozice. Opačným postupem vznikne formulace „Kdo vydal nalezenou ztracenou věc vlastníkovi, splnil svou povinnost“, v níž je obsah normy přeneseno do hypotézy – obdobné formulace užívá přestupkový a trestní zákon.
Příkladem relativně složité hypotézy je ustanovení § 38g odst. 1 a 2 zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmu, které vymezuje okruh fyzických osob, které jsou povinny podat přiznání k dani z příjmu: „(1) Daňové přiznání je povinen podat každý, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, přesáhly 15 000 Kč, pokud se nejedná o příjmy od daně osvobozené nebo o příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně. Daňové přiznání je povinen podat i ten, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, nepřesáhly 10 000 Kč, ale vykazuje daňovou ztrátu. (2) Daňové přiznání není povinen podat poplatník, který má příjmy ze závislé činnosti a z funkčních požitků podle § 6 pouze od jednoho a nebo postupně od více plátců včetně doplatků mezd od těchto plátců (§ 38ch odst. 4) a neuplatňoval odečet úroků (§ 15 odst. 10 a 11) z hypotečního úvěru banky, popřípadě z jiného úvěru poskytnutého bankou v souvislosti s hypotečním úvěrem. Podmínkou je, že poplatník podepsal u všech těchto plátců daně na příslušné zdaňovací období prohlášení k dani podle § 38k a vyjma příjmů od daně osvobozených a příjmů, z nichž je vybírána daň zvláštní sazbou daně, nemá jiné příjmy podle § 7 až 10 vyšší než 6000 Kč. Rovněž není povinen podat daňové přiznání poplatník, jemuž plynou pouze příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků ze zahraničí, které jsou podle § 38f vyjmuty ze zdanění. Daňové přiznání za zdaňovací období je však povinen podat poplatník uvedený v § 2 odst. 3, který uplatňuje nezdanitelné částky podle § 15 odst. 1 písm. b) až f).“
Dispozice Dispozice je vyjádření příkazu, zákazu, dovolení nebo práva (nároku). Dispozice zakládá za podmínek určených hypotézou závazkový vztah mezi osobami (stranami), tedy komplementární (vzájemně se doplňující) práva a povinnosti. Není-li některá ze stran jmenována, zpravidla se jí rozumí stát, případně společnost.
Komplementárními dvojicemi práv a povinností jsou například: oprávnění něco vykonat – povinnost něco strpět povinnost něco vykonat – právo plnění přijmout povinnost něčeho se zdržet – právo takové jednání nestrpět
Například v ustanovení § 135 občanského zákoníku „Kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi.“ je dispozicí příkaz vrátit nalezenou věc vlastníkovi, kontravalentně zákaz věc si ponechat nebo s ní naložit jakýmkoli jiným způsobem a implicitně právo vlastníka nalezenou věc obdržet zpět. V ustanovení čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod „Každý má právo na příznivé životní prostředí“ je základní dispozicí právo každého na příznivé životní prostředí, ovšem pouze v mezích, v jakých mu jej mohou zajistit nebo ochránit možné protistrany (stát, společnost, každý subjekt), jimž z této normy implicitně vyplývá povinnost nebo omezení.
Český přestupkový a trestní zákon, které obvykle bývají chápány jako zdroj nejzákladnějších právních norem, dispozici zakazující konat popisované delikty neobsahují. Ustanovení typu „kdo udělá to a to, bude potrestán tak a tak“ jsou vykládána jako implicitní vyjádření zákazu na základě předpokladu, že trestnost je totožná se zakázaností. Vzniká tak mnoho teoretických nejasností ohledně rozsahu práv dětí, nepříčetných osob, osob vyznávajících jiné hodnoty nebo názory apod. Pouze některé sankce z těchto zákonů lze přiřadit k dispozicím vyjádřeným v Ústavě a v Listině základních práv a svobod nebo ve speciálních zákonech. V ostatních případech lze konstatovat kolizi sankčních předpisů s principy právního státu deklarovanými v Ústavě a Listině. Sankce Sankce je vlastně další dispozicí, která se uplatní v případě, že osoba, jíž vyplývá závazek ze základní dispozice, jej nesplní. Sankcí může být například trest, výchovné nebo ochranné opatření, náhradní závazek anebo částečné nebo úplné přenesení původního závazku na jinou osobu.
Sankce může být uvedena přímo u textu dispozice, k níž se vztahuje, nebo v samostatné části právního předpisu nebo v samostatném právním předpisu. Právní normy, k nimž nelze žádnou (účinnou) sankci přiřadit, se někdy označují jako nedokonalé (lat. lex imperfecta). Sankce může být i nepřímá (porušení zákona například pouze poškodí pověst přestupce nebo ho zbaví možnosti uplatnit vlastní nárok).
Druhy právních norem
Právní normy lze dělit podle různých kritérií: z hlediska významu jsou právní normy uspořádány v několika úrovních, přičemž platí, že normy vyšší úrovně mají vyšší právní sílu a důležitost než normy úrovně nižší. Znamená to, že pokud nastane nějaký rozpor, platí vždy ustanovení právní normy vyšší úrovně a normy na nižší úrovni musí vždy respektovat ustanovení silnějších právních norem. Důležitost právních norem vyplývá z toho, jaký orgán státní správy, z hlediska významnosti jeho postavení, ho vydal a význam právní normy poznáme z jejího názvu. dle prvků struktury právní normy nepodmíněné perfektní – neobsahují hypotézu nepodmíněné imperfektní – neobsahují hypotézu ani sankci podmíněné perfektní – obsahují všechny tři části klasické struktury právní normy (tj. hypotézu, dispozici a sankci) podmíněné imperfektní – neobsahují sankci podle způsobu vymezení pravidla chování přikazující – určují jak se chovat (§ 518 OZ – „Byla-li ve smlouvě stanovena přesná doba plnění a ze smlouvy nebo z povahy věci vyplývá, že na opožděném plnění nemůže mít věřitel zájem, musí věřitel oznámit dlužníkovi bez zbytečného odkladu, že na plnění trvá; jestliže tak neučiní, smlouva se od počátku ruší.“) zakazující – zakazují určitý druh chování (§ 466 OZ – „K odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky; rovněž nemůže odmítnout dědictví jen zčásti. Taková prohlášení nemají účinky odmítnutí dědictví.“) opravňující – dovolují určitý druh chování (§ 29, § 436 OZ) doporučující – stanovují doporučení, ale v právním řádu nejsou příliš časté teleologické (finální) – vyjadřují účel nebo cíl, kterého má být dosaženo, ale nestanovuje, jak jej dosáhnout. Čili volba prostředků je zpravidla ponechaná adresátovi.