František Vinkler (18. ledna 1839 Bílovice u Prostějova – 6. července 1899 Plzeň), řidčeji Winkler, byl český novinář, překladatel, samosprávní úředník, finančník, společenský organizátor a defraudant činný převážně na Mělnicku. V mládí pracoval jako novinář v Praze a Mladé Boleslavi; za zveřejněné články v časopise Boleslavan byl v letech 1864–65 odsouzen celkem k devíti měsícům vězení, z čehož vykonal 6 měsíců. Psal básně a překládal divadelní hry z němčiny a francouzštiny, zpravidla pod pseudonymem Vlastimil Venkryl. V letech 1865–1897 působil jako tajemník okresního zastupitelstva a významný kulturní činitel v Mělníku (spoluorganizátor národní poutě k Řípu 1868, starosta Sokola, spoluzakladatel hudebního a divadelního souboru, pokladník hospodářské záložny, redaktor regionálního tisku, řečník na shromážděních, neúspěšný kandidát do českého zemského sněmu za mladočechy apod.) Přátelským vystupováním a organizačními schopnostmi si získal důvěru mělnických obyvatel i předních mladočeských politiků. Jeho úspěšné působení ukončilo odhalení rozsáhlého schodku v jím fakticky vedené záložně. Zemřel před soudním projednáním případu; soud nicméně roku 1900 konstatoval, že byl hlavním pachatelem a organizátorem dlouhodobě prováděných podvodů. Jeho luxusní mělnická rezidence „Vila Karola“, vybudovaná převážně z odcizených peněz, je od roku 1987 nemovitá kulturní památka.
Život
Mládí, studium a novinářské začátky Narodil se 18. ledna 1839 v Bílovicích u Prostějova č. 33 jako nejstarší syn sedláka. Jeho otec František brzy zemřel, matka Barbora († 1886) byla oblíbená pro svou lidumilnost, přátelské vystupování a vlastenectví.
Roku 1857 absolvoval gymnázium v Olomouci a v letech 1860-61 studoval jazykovědu a právo ve Vídni. Roku 1862 se vrátil z Vídně do Prahy a zapojil se do politického života. Na popud knížete Rudolfa Thurna se začal věnovat žurnalistice. Nejprve zakotvil ve Štulcově klerikálním listu Pozor a souběžně vyučoval na dívčí škole. Roku 1863 vydával list Pravda, ten ale brzy zanikl. Týž rok se přestěhoval do Mladé Boleslavi, kde přijal místo v Thurnově populárním týdeníku Boleslavan s demokratickou orientací. Po úředním zastavení Boleslavana vydával roku 1864 krátce časopis Svoboda, který vycházel třikrát týdně.
Politickým vězněm (1864–1865) Za obsah několika článků v Boleslavanu byl postaven před soud. V prvním procesu, který začal 14. dubna 1864, se mu kladlo za vinu, že článkem Špatná vláda rušil veřejný pokoj a v jiném článku se dopustil pobuřování. Tyto dva případy se projednávaly s vyloučením veřejnosti, aby se závadné informace ještě více nešířily. Vedle toho byl obviněn, že jako odpovědný redaktor povolil otištění dopisu obsahujícího věty „okresní soud hradišťský snad pro pouhou pohodlnost či snad z obavy, aby důvody vrchního soudu špatným překladem nezfalšoval, prostým Brejlovanům vydává rozsudky německé“ a „na papíře máme té rovnoprávnosti aspoň trochu, v skutečnosti ale – – ?“; podle žaloby tím uváděl hradišťský soud v posměch a potupu. Dále si na něj stěžoval obecní zřízenec z Bezděčína Jan Došlý, který zatkl dva Poláky bez platných dokladů a Vinkler o něm napsal, že s nimi zacházel jako se zvěří a zavřel je do chlívku; Došlý dokládal pomocí svědků, že se k nim choval slušně, držel je asi hodinu a půl ve světnici obytného domu a dokonce jim nabídl doutník. Vinkler se hájil tím, že výrazem „zfalšovat“ mínil pouze „nesprávný překlad“ a na příkladu místodržitele Forgácha ukazoval, že neznalost češtiny u úředních osob není opovrženíhodnou vlastností; žalobce naopak zdůrazňoval, že hradišťský soud jednal v souladu s právem, když německy psaný rozsudek odvolacího soudu předal v doslovném opisu – k překladu neměl právo ani povinnost. Pokud se jedná o zatčené Poláky, uznal Vinkler faktickou nepravdivost výroku o „chlívku“, ale vysvětloval ho tím, že tato pověst kolovala po Boleslavi a pocházela jak od samotných Poláků, tak od okresních úředníků.
Soud první instance dal 15. dubna 1864 za pravdu žalobci a odsoudil Vinklera ke čtyřem měsícům žaláře, zostřeným samovazbou vždy v první pátek měsíce; měl rovněž povinnost uhradit náklady řízení, vydavateli propadla kauce 360 zlatých a zabavené výtisky časopisu měly být zničeny. Vinkler se odvolal, ale c. k. zemský soud původní rozsudek v červnu téhož roku potvrdil a navíc zastavil vydávání Boleslavana na tři měsíce. 31. října 1864 nastoupil k výkonu trestu, propuštěn byl 28. února 1865.
Mezitím byl nucen čelit dalšímu stíhání. 27. září 1864 byl žalován za urážku majestátu, kdy údajně v článku o Itálii označil císaře za „utlačovatele“ (přičemž se hájil, že tím myslel francouzského císaře Napoleona); v dalším historickém článku se dopustil rušení veřejného pokoje. I zde se soud přiklonil na stranu žalobce a uložil mu trest pěti měsíců s půstem každý první a třetí pátek měsíce. Po odvolání byl rozsudek nejprve zpřísněn na osm měsíců, ale nejvyšší soud ve Vídni se vrátil k původní pětiměsíční výměře, pouze zostřené dvěma samovazbami měsíčně. Z trestu vykonal dva měsíce a 3. srpna 1865 byl propuštěn na amnestii.
Některé životopisné zdroje uvádějí, že se jako redaktor dopustil asi třiceti tiskových „zločinů“.
Okresním tajemníkem v Mělníku (1865–1897) 22. listopadu 1865 byl okresním zastupitelstvem v Mělníku zvolen tajemníkem (sekretářem). Období, v němž tuto funkci získal, bylo později vzpomínáno jako doba velkého nadšení, ale i neprofesionality, kdy se okresními tajemníky občas stávali výřeční, sebevědomí lidé bez hlubšího vzdělání a zkušeností, jen na základě činnosti ve spolcích a vnějšího dojmu, který na své okolí dělali.
Do Mělníka přišel ve svízelné situaci. Když se jel na jaře 1865 představit, všiml si kočí, který ho z ochoty svezl z jenšovického nádraží do Hořína, že má onošený kabát a jen malý raneček; na setkání s představiteli města si půjčil nový kabát. Po nástupu do funkce se ubytoval v chudší čtvrti Podolí a na začátku si byl nucen půjčit i vybavení domácnosti. Musel také splácet 1800 zlatých dluhů z Boleslavi, přičemž nástupní plat měl 800 zlatých ročně. Brzy se ale jeho situace začala zlepšovat. Koncem roku 1866 byl jmenován účetním a později i pokladním hospodářské záložny, za což mu náleželo dalších 800 zlatých ročně. (Více o jeho hospodaření v záložně pojednává jiná sekce.)
Díky přátelskému vystupování a organizačním schopnostem se na Mělnicku brzy stal oblíbeným veřejným činitelem. Dal podnět k uspořádání táboru lidu pod Řípem, na kterém se 10. května 1868 sešlo kolem dvaceti tisíc lidí, a jménem organizátorů tam vystoupil s prvním projevem. Následujícího roku byl zvolen předsedou potravního spolku (spotřebního družstva) „Oul“. V téže době se stal starostou místního Sokola a jeho jménem slíbil přispět základním kamenem ke stavbě Žižkovy mohyly u Přibyslavi. Roku 1870 spoluzakládal akciový obchod střižním zbožím (kde se stal později místopředsedou) a s příspěvkem 5 zlatých byl přijat za člena pražského spolku Radhošť na podporu moravských vysokoškolských studentů. V roce 1871 byl uváděn jako jeden z venkovských jednatelů Umělecké besedy. Roku 1874 se zapojil do úsilí o záchranu krachující textilní továrny v Bělé pod Bezdězem a uspořádal společný výlet několika sokolských jednot do Litoměřic. V roce 1876 byl podepsán pod gratulací mělnických ochotníků Františku Karlu Kolárovi k 25letému hereckému jubileu.
Ke kontroverzi došlo v roce 1877. Na jeho návrh vydalo mělnické obecní zastupitelstvo 11. května rezoluci, která kritizovala papeže Pia IX. za protiruský projev v souvislosti s tehdy začínající rusko-tureckou válkou a zakázalo pořádat na území obce (mimo kostel) plánované manifestace na jeho podporu. Na to ostře zareagoval klerikální časopis Čech. Tentokrát se role obrátily, Vinkler spolu s obecním výborem se cítili uraženi a podali na redaktora trestní oznámení. Záležitost skončila mimosoudní dohodou, na jejímž základě redaktor Čecha (Václav Beneš) uveřejnil omluvu a zaplatil příspěvek 20 zlatých spolku Radhošť.
Ve veřejné činnosti pokračoval i v následujících letech. Například v srpnu 1878 vystoupil se slavnostním projevem na počest Karla IV. a uspořádal k té příležitosti dvě ochotnická představení. Roku 1881 přispěl 60 zlatými na Národní divadlo. V roce 1884 zaslal jménem mělnického Sokola gratulace Eduardu Grégrovi k odvážnému projevu na Říšské radě, Bedřichu Smetanovi k 60. a Janu Nerudovi k 50. narozeninám. V témže roce vstoupil do Národní jednoty pošumavské a vybíral pro ni příspěvky.
Roku 1886 spolupořádal výlet pražských Sokolů do Mělníka. O rok později byl členem výboru k uvítání amerických Sokolů, přijíždějících na českoamerické závody (viz Všesokolský slet), na nádraží v Dolních Beřkovicích (tj. na hranicích mělnického okresu). V tisku byl chválen jako horlivý a obětavý venkovský sokolský starosta, který stojí v čele jednoty téměř dvacet let. Velmi aktivní byl roku 1888, kdy agitoval proti plánovaným úpravám školského zákona, přednesl hlavní projev při odhalování pamětní desky Václava Bolemíra Nebeského v Novém Dvoře u Kokořína, byl zvolen místopředsedou mělnického politického klubu, jako čestný člen se účastnil sjezdu studentského spolku „Říp“ a spolupořádal výlet českých Sokolů do Lublaně. O rok později, vedle neúspěšné kandidatury ve volbách (viz samostatnou sekci), měl projev na sjezdu samosprávných úředníků; přítomný plzeňský tajemník Schwarz při slavnostním přípitku pochválil mělnickou obec a okres jako vzor samosprávných celků. Byl také zvolen přehlížitelem (revizorem) účtů České obce sokolské.
Z pozdějších aktivit můžeme jmenovat například účast na jubilejní zemské výstavě 1891 (jako okresní tajemník a majitel vinic), pozornost návštěvnic tam také budila vystavená bohatá svatební výbava jeho dcery. Roku 1892 se účastnil sjezdu tajemníků okresních výborů a o rok později oslav 25. výročí mělnického Sokola.
Udržoval přátelské vztahy s předními kulturními a politickými činiteli, jako byli Gustav Eim, Josef Václav Frič, Eduard Grégr, Jan Neruda, Miroslav Tyrš, Ervín Špindler a Emanuel Tonner. Podporoval mladočeskou stranu s výjimkou krátkého období, kdy stál na straně staročeského politika J. S. Skrejšovského.
Kandidatura ve volbách do zemského sněmu Dvakrát se neúspěšně pokoušel proniknout do celostátní politiky. Roku 1875 kandidoval na straně mladočechů za venkovské obce okresů Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště a Bělá pod Bezdězem, ale drtivě prohrál s Janem Krouským poměrem hlasů 106:23.
Pokus zopakoval roku 1889, tentokrát za skupinu měst Mělník, Roudnice nad Labem, Mšeno a Brandýs nad Labem. Svůj program přednesl na velké schůzi v Roudnici. I tentokrát ale prohrál s dosavadním staročeským poslancem Emanuelem Tonnerem těsným poměrem 787:768. Výrazně ho podpořil domácí Mělník (241:148) a nedaleké Mšeno (149:37), těsně by vyhrál i v Roudnici (334:322), ale vše zvrátila prohra v Brandýse (44:280).
Defraudace v hospodářské záložně Hospodářská záložna na Mělníku byla zřízena roku 1865 transformací někdejší okresní kontribučenské sýpky z dob feudalismu. Podíly původních účastníků – rolníků byly vloženy do základního nedělitelného fondu, určeného pouze k úhradě ztrát. Toto základní jmění představovalo 38.000 zlatých, což v té době byla značná částka. V roce 1866, kdy už František Vinkler byl účetním, byla přijata změna stanov, která umožňovala přijímání vkladů od veřejnosti k vzájemnému podporování členů i pro svůj zisk. Limit pro přijímání vkladů byl nastaven na 2.000.000 zlatých, ale i ten byl někdy překračován. Mělnická záložna, působící v bohatém, úrodném kraji, se tak stala největším podobným podnikem v Čechách.
Jak se ale později zjistilo, docházelo při řízení ústavu k porušování platných předpisů. Podle zákona z roku 1882 měl okresní výbor vypsat a zorganizovat volby nových funkcionářů, tak aby jich bylo 12; nově zvolené ředitelství pak mělo neprodleně zkontrolovat účty; v praxi ale řídilo záložnu až do roku 1889 jen 7 funkcionářů, kteří všichni přešli z kontribučenské sýpky.