Pokřovník alpínský (, maorsky , či ) je malý pták z rodu Xenicus žijící pouze v horských lokalitách Jižního ostrova Nového Zélandu. Po celou dobu života zůstává ve vysokých nadmořských výškách, což z něj dělá jediného výlučně alpinského novozélandského ptáka (dalším alpinským ptákem je nestor kea, avšak ten slétává i do nížinatých oblastí).
Druh byl poprvé popsán Augustem von Pelzelnem v roce 1867. Spolu s pokřovníkem zeleným představují jediné žijící zástupce čeledi pokřovníkovitých. Pokřovník alpínský je malý pták o výšce kolem 10 cm. Samec váží kolem 16 g, samice 20 g. Samcovo peří je olivově zelené až hnědé, místy žluté a na hrudi světle šedé. Samice má podobné, avšak méně výrazné zbarvení. Pokřovník tráví většinu času sháněním potravy. Není příliš dobrý letec – krátké lety střídá s rychlým pohopsáváním. Živí se převážně bezobratlými živočichy. Hnízdo si staví hlavně z trávy, mechu a peří jiných ptáků, které pomáhají izolovat pokřovníkovo hnízdo v zimních měsících.
Pokřovník alpínský nebyl hojně studován; extrémní podmínky novozélandských hor ztěžují práci badatelů druh podrobně zkoumat. Ministerstvo památkové péče uvádí jeho populaci jako neznámou, Mezinárodní svaz ochrany přírody ji odhaduje na 5000. Druh je zapsán na Červeném seznamu ohrožených druhů, protože mu hrozí vyhynutí způsobené zejména introdukovanými savci (k hlavním predátorům se řadí krysa obecná, myš domácí a lasice hranostaj). Klíčové způsoby ochrany populace pokřovníka jsou pokládání pastí na predátory, jejich kontrola pomocí pesticidu 1080 a přemisťování populace pokřovníků na menší ostrovy bez predátorů.
Nomenklatura Pokřovník alpínský byl kvůli svému extrémnímu biotopu popsán až poměrně pozdě (podobně byl na tom jiný novozélandský alpinský pták nestor kea). Zatímco první publikace o pokřovníku zeleném pochází již z roku 1787, pokřovník alpínský byl odborně popsán až v roce 1867. O první odbornou publikaci se zasloužil česko-rakouský ornitolog August von Pelzeln. Petzeln popsal pokřovníka na základě ptačích kůží, které mu do jeho vídeňského pracoviště zaslal novozélandský badatel Julius Haast.
Pokřovník alpínský a pokřovník zelený jsou jediní žijící zástupci čeledi pokřovníkovitých (Acanthisittidae), která tvoří sesterskou skupinu ke všem ostatním pěvcům. Pokřovníkovití se oddělili od ostatních pěvců před 82–85 miliony lety ještě v době, kdy byl Nový Zéland součásti Gondwany.
Druh je jediný žijící zástupce rodu Xenicus. Dalším zástupcem byl pokřovník stromový, který však vyhynul kolem roku 1972. Když koncem 13. století na Nový Zéland připluli Polynésané (později známi jako Maorové), žilo na těchto ostrovech celkem 7 druhů zástupců pokřovníkovitých, avšak od té doby 5 druhů vyhynulo.
V domorodé maorštině má pokřovník alpínský několik jmen: , což doslova znamená „malý pták, co si stěžuje”, , což se dá přeložit jako „loket”, „škubání” nebo „krátký” a .
V roce 2016 byla publikována studie australských a novozélandských badatelů, kteří na základě analýz DNA a nových rozborů morfologie pozůstatků vyhynulých pokřovníků sestavili fylogenezi pokřovníkovitých následovně: náhled|Kresba samce (vlevo) a samice (John Gerrard Keulemans, 1873)|alt=Kresba zobrazující samce a samice pokřovníka zeleného v jejich přirozeném prostředí. Autorem kresby je Johna Gerrarda Keuelemanse z roku 1873
Někdy je pokřovník alpínský rozdělován na severní (X. gilviventris gilviventris) a jižní (X. gilviventris rineyi) poddruh, avšak toto rozdělení není obecně přijímáno a spíše se bude jednat o rozdílné formy.
Popis vlevo|náhled|Samec na větvičce keře|alt=Fotografie samce stojícího na větvičce keře Pokřovník alpínský je malý pták o velikosti 9,5–10 cm. Rozpětí křídel dosahuje 14–16 cm. Samec váží 16 g, samice kolem 20 g. Pták má krátký podsaditý ocas, krátká zaoblená křídla a krátký, jemně zakřivený zobák. K poměru těla má velmi dlouhé nohy a prsty.
Barvy peří jsou poměrně nevýrazné, avšak umožňují pokřovníkovi dobře splynout s jeho přirozeným prostředím. Peří samce je na zádech olivově zelené a místy nahnědlé. Přechází do světle žluté směrem k bokům a pod křídly. Hruď pokřovníka je světle šedá, občas jemně nahnědlá. V ohybu křídel se nachází výrazná černá skvrna. Poměrně výrazné je bílé až světle žluté obočí lemované černým očním proužkem. Na čele a temeni hlavy je peří opět do zelena.
Samice se podobá samci, avšak její barvy jsou více nahnědlé a samice tak působí méně výrazné. Tento pohlavní dimorfismus se může geograficky lišit – ve Fiordlandu je rozdíl v odstínu peří mezi samcem a samicí výraznější než v jiných oblastech.
Pokřovníka alpínského je možné zaměnit snad jen s pokřovníkem zeleným. Pokřovník alpínský je oproti němu větší, má kratší zobák a výrazně delší končetiny a prsty.
Ekologie a chování náhled|Hlasová ukázka Zejména kvůli extrémnímu biotopu pokřovníka alpínského tento druh nebyl příliš zkoumán vědci. V roce 2007 novozélandští badatelé Sue Michelsen-Heat a Peter Gaze vyjmenovali pouze 4 studie, které byly o pokřovníkovi do té doby provedeny. K roku 2016 se pokřovníkem zeleným zabývalo pouze okolo tuctu badatelů a pokřovníkem alpínským ještě o něco méně.
Pokřovník vydává vysoce položený zvuk typicky o třech tónech. Dožívá se nejméně 6 let. vlevo|náhled|Mláďata na skalním ochozu v národním parku Kahurangi|alt=Fotografie zobrazuje vertikální skalní stěnu s malou rodinkou pokřovníka, jak se krčí v malé skalní kapse pokryté alpinskou vegetací Pokřovník tráví většinu času sháněním potravy. Jeho teritorium mívá rozlohu 0,6–4 hektary, případně i více. Není příliš dobrý letec, typicky popolétává jen několik metrů, avšak umí létat i na delší vzdálenosti. Mezi krátkými přízemními lety pohopsává sadou rychlých pohybů. Když se na chvíli zastaví, jeho postoj charakterizuje časté podřepování. Zatímco nohy zůstávají rovné, v bocích se pokřovník ohýbá nahoru a dolů.Ukázku pohybu lze vysledovat zde:
Pokřovník alpínský se na zimu nepřesouvá do nížinatých oblastí jako řada jiných alpinských ptáků. Ve vysokých nadmořských výškách zůstává po celý rok. Dosud není zcela známo, jak přežívá v extrémních zimních podmínkách. Předpokládá se, že si obstarává potravu ve skalních trhlinách a v mezerách mezi balvany, které nebyly zaváty sněhem. Je možné, že je přes zimu v částečné hibernaci.
Je velice krotký. V období páření je možné jej nalákat na rozprášené peří jiných ptáků, které pokřovník využívá ke stavbě hnízda. Tuto metodu využívají i výzkumní pracovníci, kteří nejdříve rozpráší v předpokládaném místě výskytu pokřovníka peří jiných ptáků a poté počkají, zda ho pokřovník přijde posbírat. Pokud přijde, sebere pár peříček a poté zamíří do svého hnízda, čímž ochráncům odhalí lokalitu hnízdiště. Novozélandský ochránce přírody Herbert Guthrie-Smith napočítal ve 30. letech 20. století v jednom hnízdě 791 kusů peří. V pozdějších letech, když se pátralo po zbývajících populacích vymírajícího kakapa sovího, ochránci kontrolovali hnízda pokřovníků, zda se tam peří kakapa nenachází. Pokud tam jeho peří našli, dalo se předpokládat, že se kakapo vyskytuje v oblasti.
Pokřovníci hřadují pod kameny a ve skalních puklinách.
Sociální vztahy Pokřovníci se většinou vyskytují v párech či menších skupinách až o 8 jedincích. Tyto skupiny patrně tvoří rodinní příslušníci. V párech či menších skupinách probíhá i krmení, samostatně krmící jedinci jsou méně častí. Při společném krmení se pokřovníci často hlasově projevují. Volání jsou méně častá u osamocených jedinců.
Zatímco u pokřovníků zelených je znám systém „pomocníků” (rodinní příslušníci, případně i nepříbuzní jedinci), kteří pomáhají vyvádět mláďat po jejich narození, u pokřovníků alpínských pečují o mláďata pouze rodiče.
Rozmnožování náhled|Hnízdo pokřovníka alpínského (Walter Buller, 1888)|alt=Černobílá studiová fotografie hnízda pokřovníka. Hnízdo vypadá jako menší balón s malou dírkou uprostřed sloužící pro vstup do hnízda. Hnízdo má velmi tlusté stěny, které jedince izolují od zimních mrazů Pokřovník alpínský je monogamní, se svým partnerem tráví většinu času. Mladí jedinci si začínají hledat samice k páření v průběhu léta, během kterého se vylíhli. Koncem letního období mívají zabráno teritorium a vybranou partnerku. Během podzimu začne samice hledat vhodné místo ke stavbě hnízda. Když najde vyhovující lokaci, položí u ní menší předmět (např. větévku), začne třepat křídly a vydávat pisklavý zvuk, dokud nepřiláká svého partnera. Když se samec přiblíží na dohled, samice zintenzivní pípání a třepetání křídel. Samec dá najevo odsouhlasení lokace hnízdiště tím, že začne donášet materiál ke stavbě hnízda. Svou nespokojenost s vybraným místem vyjádří tak, že nezačne sbírat hnízdní materiál a iniciuje tak nové hledání ze strany samice. Na stavbě hnízda pracují oba partneři společně. Někdy si pokřovníci alpínští staví několik hnízd nedaleko vedle sebe a teprve později si vyberou jedno, které použijí k přezimování a na jaře k vyvedení mláďat. Hnízda se typicky nachází v blízkosti vegetace a zdroje vody.
Stavba hnízda začíná vydlabáním 10–15 cm hlubokého dolíku, kolem kterého pokřovníci začnou stavět své hnízdo. To má okrouhlý až oválný tvar s úzkým vchodem ve směru převládajících větrů. Je postaveno z tenkých větviček, trávy, listů, lišejníků, mechů, pavučin a peří jiných ptáků (mj. chřástalů weky, kiviů, nestorů kea a holubů maorských). Použití peří je pro pokřovníka klíčové, protože výborně izoluje v zimních mrazivých teplotách. Teplota v hnízdě v zimě může dosahovat až 30 °C.
Pokřovníci se začínají pářit bezprostředně po skončení zimy. Zhruba 5 dní před tím, než samice začne klást vejce, stráví většinu času v hnízdě, zatímco samec pro ni shání potravu. Snůška nastává od září do listopadu a bývá v ní 2–5 krémově zbarvených vajec. Inkubační doba trvá kolem 20 dní a partneři se během ní střídají v sezení na vejcích. Po vylíhnutí jsou mláďata schopna si obstarávat zhruba 40 % potravy sama, zbytek jim obstarávají rodiče. Po 2–4 týdnech opouští hnízdo.
náhled|Zvuková nahrávka mláďat vyžadujících krmení
Potrava Živí se převážně bezobratlými živočichy jako jsou brouci, pavouci, stonožky, housenky, mouchy a larvy. Občas pojídá semínka trávy a ovoce libavek a rostlin rodu Coprosma.
Rozšíření a populace vlevo|náhled|Kresba pokřovníka alpínského (John Gerrard Keulemans, 1888)|alt=Kresba pokřovníka jak stojí na kameni. Kresba zdůrazňuje dlouhé prsty ptáka Pokřovník alpínský je endemitní druh Nového Zélandu. Vyskytuje se pouze v některých oblastech Jižních Alp, konkrétně např. v pohoří Tasman na severozápadě národního parku Kahurangi, v pohoří Victoria na Západním pobřeží nebo národních parcích Mount Aspiring, Fiordland a Aoraki / Mount Cook. Z dílčích fosilií ze Severního ostrova lze předpokládat, že se v minulosti vyskytoval i tam.
Od roku 2008 se vyskytuje také na ostrově Secretary ve Fiordlandu. Terénní průzkum sdružení z roku 2019 prokázal relativně početné populace v hornatých oblastech povodí Mackenzie ve středním Canterbury. Rozmezí výšek, ve kterých se pokřovník pohybuje, se uvádí od 900 až do 2900 m n. m. Habitat pokřovníka je charakteristický extrémním počasím a drsným skalnatým terénem nad hranicí lesa. Typicky se jedná o skalnaté svahy včetně osypů, ledovcové morény a skalní výchozy pokryté klečí a subalpinskou a alpinskou vegetací. Občas je pokřovník zaznamenán i v nižších polohách pod 900 m n. m. a výjimečně i pod hranicí lesa, kde se běžně nevyskytuje.