Čínská ekonomická reforma, známá také jako otevření Číny světu, je program ekonomických reforem nazývaný „socialismus s čínskými rysy“ a „socialistická tržní ekonomika“ v Čínské lidové republice.

Pod vedením Tenga Siao-pchinga byly reformy zahájeny reformním křídlem komunistické strany Číny 18. prosince 1978. Reformy ustrnuly po vojenském zásahu proti protestech na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, ale opět byly obnoveny během roku 1992. V roce 2010 Čína předstihla Japonsko jako druhou největší ekonomiku světa podle nominálního HDP a v roce 2014 předběhla USA v HDP podle parity kupní síly.

Před reformami dominovalo čínské ekonomice státní vlastnictví a centrální plánování. Mezi lety 1950 až 1973 rostlo čínské HDP na obyvatele v průměru o 2,9 % ročně, vyjma silných poklesů během období politiky Velkého skoku a Kulturní revoluce. To ji řadilo do průměru ostatních sousedních států, přičemž ale tržně orientované asijské země jako Japonsko, Jižní Korea, Singapur a Tchaj-wan značně předstíhaly růst Čínské lidové republiky. Počínaje rokem 1970 čínská ekonomika vstoupila do období stagnace a po smrti Mao Ce-tunga se vedení komunistické strany rozhodlo přejít k tržně orientovaným reformám, aby zachránilo stagnující ekonomiku.

Komunistická strana provedla tržní reformy ve dvou etapách. První etapa koncem 70. a začátkem 80. let zahrnovala ukončení kolektivního zemědělství, otevření země zahraničním investicím a umožnění soukromého podnikání. Značná část průmyslových odvětví však nadále zůstala ve vlastnictví státu. Druhá etapa reformy, na konci 80. a 90. let, zahrnovala masivní privatizaci podniků. Zrušení regulace cen v roce 1985 bylo dalším významným krokem a brzy následovalo odstoupení od řady protekcionistických opatření a cel. Státní monopol v sektorech jako bankovnictví nebo těžba nerostných surovin však nadále setrval.

V roce 2001 vstoupila Čína do Světové obchodní organizace. Soukromý sektor pozoruhodně rostl a v roce 2005 představoval až 70 % čínského HDP. Mezi lety 1978 až 2013 došlo k nebývalému ekonomickému růstu, kdy čínské HDP rostlo v průměru o 9,5 % ročně. Konzervativní Chu Ťin-tchao po roce 2005 zrušil některé proreformní kroky a začal posilovat kontrolu a regulace ekonomiky. V roce 1980 Teng Siao-pching zahájil také soubor politických reforem, které inspirovaly i tehdejší sovětskou glasnosť a perestrojku, politické reformy ale nakonec skončily v roce 1989 během potlačení protestů na náměstí Nebeského klidu.

Úspěch čínské ekonomické reformy a způsob její implementace vedly v posledních 40 letech k nesmírným změnám v čínské společnosti, včetně výrazného snížení chudoby. Zvyšující se příjmová nerovnost však vzrostla, což zvedlo odpor u části Komunistické strany Číny. Nejen na akademické scéně se často diskutuje o důvodech úspěchu čínské ekonomiky a je srovnávána s pokusy o reformy ve východním bloku a Sovětském svazu, stejně jako s vývojem ekonomik dalších rozvíjejících se zemí. Ekonomický úspěch navíc vedl k vzestupu Číny jako světové velmoci a posunu mezinárodních geopolitických střetů, zejména v záležitostech týkajících se politického postavení Tchaj-wanu.

Řada problémů jako korupce, znečištění životního prostředí, nafouklý realitní trh nebo krize stárnutí populace však zůstávají závažnými problémy čínské ekonomiky. Éra ekonomické liberalizace podle mnohých komentátorů a odborníků skončila pod vedením současného tajemníka strany Si Ťin-pchinga, který se staví proti části reforem a mnohé z nich zrušil. Komunistická strana si mezitím naopak upevňuje a navyšuje kontrolu nad čínskou společností ve všech aspektech, včetně ekonomiky. Vzrůstá také propojení domácích čínských podniků a vlády, které pak získávají konkurenční výhody na trhu na rozdíl od ostatních zahraničních společností, tento jev je považován jako součást obchodní války mezi Čínou a USA. překladzjednodušená čínština:改革开放tradiční čínština:改革開放pchin-jin:gǎigé kāifàngčeský překlad:změna a otevření

Pozadí

Velký skok vpřed

Po vítězství Komunistické strany Číny v čínské občanské válce a nástupu Mao Ce-tunga k moci se začala Čínská lidová republika orientovat na plánovanou ekonomiku po vzoru Sovětského svazu. Maovi ale systém sovětského stylu příliš nevyhovoval, proto se v roce 1958 rozhodl přistoupit k radikální politice Velkého skoku vpřed, která měla rychle zemi industrializovat a zvýšit čínskou produkci, dostat ČLR během 15 let ekonomicky do postavení velmoci a vybudovat komunistickou utopii. Výsledkem Velkého skoku byl ale naopak obrovský ekonomický propad. V roce 1961 se čínské HDP snížilo o rekordních 27 % a trvalo několik dalších let po zastavení kampaně, než se podařilo vyrovnat na počáteční úroveň z roku 1958. Dalším katastrofálním následkem byl Velký čínský hladomor, který se značně podepsal na stavu čínské populace. Následná Kulturní revoluce si pak vyžádala odliv inteligence a pokles vzdělaných lidí, provázející další dlouhodobé ochromení čínské ekonomiky.

Návrat k normálu

V roce 1969 byla Kulturní revoluce prohlášena za ukončenou, její následky se ale projevovaly ještě dlouho poté. Situace byla stabilizována a postupně se ekonomika začala zvedat a růst. V roce 1974 byl představen program čtyř modernizací, který si kladl výrazné cíle v modernizaci zemědělství a ekonomiky, tentokrát již ale v realistické podobě. Na začátku 70. let se pokusila radikální skupina přívrženců Maoismu, známá jako Gang čtyř, převzít moc v komunistické straně Číny a zatrhnout probíhající modernizační reformy. Ekonomika země tak byla v důsledku stranických čistek na čas paralyzována. Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 bylo křídlo Maoistů zlikvidováno a politika čtyř modernizací mohla pokračovat.

Moci se definitivně ujal v roce 1978 reformátor Teng Siao-pching, který odstartoval období známé jako „Boluan Fanzheng“, doslova „náprava chaosu a návrat k normálu“ a představil ambiciózní desetiletý plán, který volal po masivním ekonomickém růstu napříč odvětvími, rozsáhlých projektech a dovozu zahraničních technologií. Ve stejném roce bylo rehabilitováno přes 3 milióny obětí vlády Mao Ce-tunga, od představitelů inteligence až po vysoké stranické příslušníky. Následovalo posílení autonomie podniků a návratu odborníků do odborných pozic, pozornosti se také ujalo vzdělávání a především vysoké školství, zdevastované Kulturní revolucí. V platnost také vyšla nová ústava, která odstranila některé totalitní prvky, jako vládnoucí úlohu proletariátu.

Průběh

1979–1984 V roce 1979 Teng Siao-pching zdůraznil cíle čtyř modernizací a navrhl myšlenku známou jako „středně prosperující společnost“. Důležitou inspirací byly úspěchy Singapuru za vlády Li Kuang-jaoa, kam bylo posláno v průběhu let více než 22 000 vládních úředníků a představitelů, aby studovali jeho ekonomickou politiku hospodářského růstu, podnikání a rafinovaného potlačování nesouhlasu.

První reformy začaly v zemědělství, který čínská komunistická strana dlouhodobě špatně spravovala. Koncem 70. let se zásoby potravin a produkce staly tak nedostačujícími, že vládní úředníci varovali, že Čína se chystá zopakovat další hladomor. Teng reagoval ukončením kolektivního systému v zemědělství a zdůrazněním systému odpovědnosti za domácnost, který rozděloval půdu lidových komun na soukromé pozemky. Podle nové politiky mohli rolníci vykonávat formální kontrolu nad svou půdou, pokud prodali určitou část své úrody vládě. Tento krok zvýšil zemědělskou produkci o 25 % mezi lety 1975 a 1985, čímž vytvořil pozitivní vzor pro privatizaci dalších částí ekonomiky. Přístup zdola nahoru u reforem prosazovaných Tengem, na rozdíl od přístupu shora dolů během perestrojky v Sovětském svazu, je považován za důležitý faktor přispívající k úspěchu čínské ekonomické transformace.

Reformy byly provedeny také v průmyslu s cílem zvýšit produktivitu. Byl zaveden systém dvojích cen, ve kterém bylo povoleno státním podnikům prodávat produkci nad plánovanou kvótu a komodity byly prodávány za plánované i tržní ceny, což umožnilo vyhnout se do té doby častým nedostatkům. Navíc přijetí systému průmyslové odpovědnosti v 80. letech dále podporoval rozvoj státních podniků tím, že umožňoval jednotlivcům nebo skupinám řídit podnik sami. Poprvé tak od převzetí moci komunisty mohly fungovat soukromé podniky, které postupně začaly tvořit větší a větší procento průmyslové výroby. Zvýšila se také flexibilita cen, čímž se začal rozšiřovat sektor služeb.

Ve stejné době, prosinec 1978, Teng oznámil novou politiku „otevřených dveří“, aby umožnil investice zahraničním podnikům, které se chtěly podnikat v Číně. Země se tak po několika desítkách let otevřela zahraničním investicím. Byla vytvořena řada speciálních ekonomických zón, mimo jiné Šen-čen, Ču-chaj a Sia-men, osvobozené od státních regulací a intervencí, které by brzdily ekonomický růst. Tyto regiony se staly motorem růstu čínské ekonomiky. První takováto zóna byla Shekou v Šen-čenu, založená v roce 1979. Model zóny Shekou se postupně rozšířil do dalších částech ČLR.

Kromě samotného Teng Siao-pchinga byli dalšími významnými reformátory Chu Jao-pang, tehdejší generální tajemník Komunistické strany Číny a Čao C’-jang, tehdejší premiér Čínské lidové republiky. Významnou vlivnou osobou doby byl také Čchen Jün, který zůstal věrný revolučním marxistickým ideálům a prosazoval umírněnější cestu reforem skrze „ekonomiku ptačí klece“, často kritizoval radikální liberalizační kroky Tenga a až do své smrti v roce 1995 s ním soupeřil o výslednou podobu čínské ekonomiky.

1984–1993 náhled|Slogan „Čas jsou peníze, účinnost je život“ se stal symbolem rozvoje Šen-čenu. Během tohoto období pokračovala politika Teng Siao-pchinga. Státní kontrola soukromých podniků a vládní regulace se nadále snižovaly, zejména v zemědělství a potravinářském sektoru, kde došlo v roce 1985 k uvolnění regulací cen a došlo k malé privatizaci části nekonkurenceschopných podniků. Provincie mohly experimentovat se způsoby, jak zvýšit ekonomický růst a sami privatizovat státní podniky. Soukromé firmy začaly získávat čím dál větší podíl na trhu na úkor státního sektoru. První akciová komerční banka v Číně, China Merchants Bank, a první akciová pojišťovací společnost v Číně, Ping An Insurance, byly obě založeny v Shekou. V roce 1984 byla speciální ekonomická zóna rozšířená o dalších 14 pobřežních měst, mimo jiné Šanghaj, Kanton nebo Tchien-ťin. V roce 1990 byla po 40 letech znovuotevřena Šanghajská burza a zanedlouho na to byla založená burza v Šen-čenu.

Na druhé straně, konzervativní křídlo komunistické strany vedené Čchenem Jünem, kritizovalo stále silněji politiku laissez faire a často sabotovalo mnohé reformy. Korupce a vysoká inflace zvyšovaly nespokojenost, což přispělo k protestech na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, které nechal Teng brutálně potlačit. Konzervativní křídlo po události vynutilo odstoupit některé klíčové reformátory a hrozilo zvrácením mnoha Tengových reforem. Teng si však stál za svými liberalizačními změnami pevně až do své smrti.

Přestože čínská ekonomika v tomto období rychle rostla, narůstaly potíže v neefektivním státním sektoru. Velké ztráty musely být vyrovnány státními příjmy. Inflace v letech 1985, 1988 a 1992 způsobovala značné problémy. Privatizace státních podniků začala zrychlovat po roce 1992 a soukromé podniky začaly silně posilovat v zastoupení čínského HDP. Vláda začala pomalu uznávat narůstající podíl soukromých podniků, nejprve jako doplňky ke státnímu sektoru, později jako klíčovou složku čínské ekonomiky.

1993–2005