Dva slepci nebo Dva slepí (ve francouzském originále ) je opereta (autorským žánrovým označením „bouffonerie musicale“, tj. hudební buffonérie) o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Julese Moinauxe. Premiéra byla součástí zahajovacího představení Offenbachova pařížského divadla Théâtre des Bouffes-Parisiens dne 5. července 1855. Ačkoli jde jen o poměrně krátkou scénku se dvěma postavami, založila Offenbachovu popularitu a je často považována za první představitelku operetního žánru.
Vznik náhled|vlevo|Plakát ze samých počátků divadla Bouffes-Parisiens; nahoře po stranách Pradeau a Berthelier jako Dva slepci Jacques Offenbach se po několika marných pokusech prosadit svá díla (Přístěnek, Mathurinův poklad, Pepito, Luc a Lucette) na scénu pařížských divadel odhodlal roku 1855 založit vlastní hudební divadlo, které nazval Théâtre des Bouffes-Parisiens. Světová výstava roku 1855 přilákala do Paříže mnoho návštěvníků a Offenbachovo působiště, salle Lacaze, byl stísněný, ale strategicky položený prostor na avenue des Champs-Élysées v těsné blízkosti Průmyslového paláce, centra výstavy. Zahajovací program divadla sestával ze čtyř kusů různých žánrů, jak je povolovala přísná divadelní licence, kterou skladatel obdržel; ke všem napsal Offenbach hudbu, zatímco libretisté byli různí. Zahrnoval zhudebněný veršovaný prolog Vstupte, pánové a dámy (Entrez, Messieurs, Mesdames), dále skromnou opéru comique Probdělá noc (Une nuit blanche), rozvernou klauniádu („bouffonerie“) Dva slepci (Les Deux Aveugles) a nakonec pantomimu ve stylu commedie dell'arte Harlekýn holičem (Arlequin barbier).
Autorem textu Dvou slepců byl Jules Moinaux (vl. jm. Joseph-Désiré Moineaux nebo Moineau). Podle pozdějšího vyprávění vzniklo libreto redukcí původně tříaktové, nepublikované a nehrané Moinauxovy starší komedie s názvem Les Musiciens ambulants (Potulní muzikanti). Offenbach napsal partituru zřejmě dosti rychle při přípravě divadla na otevření a přizpůsobil ji charakterům a hlasovým schopnostem prvních představitelů obou rolí. Věnoval ji markýze de las Marismas, tedy buď manželce bankéře Alexandra Aguada, nebo jeho snaše, která byla dvorní dámou a důvěrnicí císařovny Evženie.Yon, c. d., s. 144.
4. července 1855 se konala generální zkouška celého zahajovacího programu před publikem složeným zejména z divadelníků a novinářů; celkové přijetí bylo příznivé, ale právě Dva slepci zcela propadli a Offenbachův příznivce, šéfredaktor vlivných novin Le Figaro Hippolyte de Villemessant, stejně jako dramatik Ludovic Halévy radili stáhnout je z programu, Offenbach však jejich rady nevyslechl. Při zahajovacím představení Théâtre des Bouffes-Parisiens 5. července tomu bylo zcela jinak, právě Dva slepci se setkali s fenomenálním ohlasem u obecenstva, který se navíc ukázal trvalým.
Kritické ohlasy na úvodní program Bouffes-Parisiens (který se hrál beze změny denně do 27. července 1855Yon, c. d., s. 147.) byly vesměs velmi pozitivní, a i když se recenzenti dovedli lépe vypořádat s rozborem tradičnější Probdělé noci, uznávali kvality Dvou slepců a jejich nepopíratelný účinek na obecenstvo. „Pokud jde o hudbu Dvou slepců, nelze si představit nic veselejšího a, prominete-li nám to slovo, srandovnějšího,“ psal v Revue et Gazette musicale de Paris Gustave Héquet. „Je to opravdu bufonérie k popukání. Nebudeme se ji pokoušet analyzovat; ale říkáme vám beze strachu, že se zkompromitujeme: Když se budete cítit melancholicky, jděte se podívat na Dva slepce.“ Stejně tak nabádal Jules Lovy v Le Ménéstrel: „Je to ta nejhumornější parodie, kterou jste kdy viděli prohánět se po komediálním jevišti, a zvláště vám ji doporučuji.“ A skutečně Dva slepci u diváků triumfovali, a podle Revue et Gazette musicale zaslouženě: „Není to totiž jen skica, ale hotový pravdivý a pronikavě odpozorovaný obrázek, jedno okouzlující dějství, v jehož výstupech skladatel a libretista soutěžili v zápalu a duchaplnosti.“
Nadšenou chválu prvního programu divadla Bouffes-Parisiens a konkrétně Offenbachova skladatelského talentu, se zmíněním „výtečných hudebních šprýmů“ ve Dvou slepcích, publikoval i populární skladatel a jeden z Offenbachových vzorů Adolphe Adam.
Z hudebních čísel dosáhlo obrovské popularity bolero La lune brille, které kritik hudebního týdeníku Le Ménéstrel Jules Lovy nazval „ohromující“ (také se v drobné partituře třikrát opakuje). Brzy se hrálo v nejproslulejším venkovním tanečním sále té doby, Jardin d'Hiver, který se nalézal v bezprostřední blízkosti Salle Lacaze, a odtud se rozšířilo do dalších tanečních sálů. Vzhledem k ohlasu Offenbach se k této hudební formě brzy několikrát vrátil, bolero výrazně figuruje například v partiturách Paní Motýlka nebo Tromb-al-ca-zara.
I celkově měl úspěch Dvou slepců (a relativní neúspěch Probdělé noci a Harlekýna holičem) značný význam pro další směřování jednak divadla Bouffes-Parisiens, jednak samotné Offenbachovy tvorby: pantomima brzy z repertoáru zmizela a přinejmenším v Paříži se ukázala nevázaná zábava a groteska Dvou slepců oblíbenější než uměřený a ušlechtilý humor Probdělé noci, což povzbudilo skladatele i jeho divadlo k uvádění dalších děl vyznačujících se specifickým hudebně-divadelním humorem, kterému se začalo říkat „offenbachiáda“.
Charakteristika náhled|Avenue des Champs-Élysées v době výstavy roku 1855 - Vpravo Palais de l'Industrie, uprostřed Cirque de l'Impératrice, drobná stavba v parku zcela vlevo je Salle Lacaze – první působiště divadla Bouffes-Parisiens náhled|vlevo|Libretista Jules Moinaux Libreto nemá skutečný děj; je v podstatě jen situační, povahopisnou scénkou pro dva komiky v roli pařížských žebráků, kteří předstírají slepotu, aby těžili ze soucitu kolemjdoucích. Jména obou žebráků jsou mluvící: „Patachon“ znamená „brambora“ a hodilo se na Pradeauovu zakulacenou postavu, zatímco „Giraffiera“ („žirafáka“) hrál dlouhý a vychrtlý Berthelier. První představitelům se libreto přizpůsobilo i tím, že Patachon mluví slangem pařížské spodiny, zatímco Giraffier používá marseilský přízvuk. Fyzický kontrast herců dodával akci na komičnosti (jako později u mnoha komických dvojic, například Laurela a Hardyho). Humor je často groteskní a nonsensuální – například v historkách, které mají žebráci připravené pro obluzení kolemjdoucích. Připomíná soudobé divadlo Hervého a byl přirovnáván i k absurdnímu dramatu Samuela Becketta. Český Offenbachův životopisec Miroslav Šulc však odmítá přílišné oceňování libreta, jež považuje za „docela vtipnou výseč ze života bulvárních figurek“, avšak „laciné úrovně“.
V době světové výstavy byla Paříž plná žebráků, kteří se domáhali almužny někdy i nevybíravými způsoby, a diváci proto mohli porovnávat scénku s vlastními zážitky. Námět lstivých a neduhy předstírajících žebráků byl ve starším divadle častý – například ve slavné Žebrácké opeře Johna Gaye. V polovině 19. století však společenská norma velela vůdčím společenským vrstvám pohlížet na chudé lidi jako objekt dobročinnosti a výchovy a v soudobém divadle byla chudoba pojednávána jako sociální problém. Dosti tvrdá a nevybíravá satira Dvou slepců, vzdálená jakékoli konvenční sociální kritice, byla překvapivá. Proto také předpremiérové obecenstvo (skládající se z intelektuální elity) bylo šokováno krutostí této satiry, ale premiérové obecenstvo složené z aristokracie a „zlaté mládeže“ tleskalo právě nejcyničtějším pasážím. Podle teatrologa Laurence Senelicka „[t]ito cyničtí žebráci […] vstoupili do městského folklóru, jejich vychytralost se stala zkreslujícím zrcadlem, v němž se módní vysoká společnost mohla obdivovat.“
Krátká partitura – kterou francouzský muzikolog Piotr Kaminski nazývá „znepokojivým klenotem“ – se skládá z předehry a čtyř čísel. Obě postavy jsou charakterizovány svými nástroji – Patachon trombonem, Giraffier kytarou –, které jsou využívány k humorným účelům. Předehra je poměrně rozvinutá a obsahuje témata č. 2 a 3. Prvním zpěvním číslem je Patachonova žadonivá píseň, jejíž sentimentální účinek je soustavně ničen občasným zatroubením pozounu. Text obsahuje řadu slovních hříček včetně falešné slovní hranice, jaké se u Offenbacha vyskytují např. ve Finančníkovi a příštipkáři, Dámách z tržnice a zejména v Krásné Heleně. Následuje duet obou žebráků: každý zpívá svou píseň, která je sama o sobě parodií – v případě Patachona konvenční salonní pastorální písně v dur, v případě Giraffiera konkrétně úseku z Donizettiho Belisaria v moll – a ty se postupně navzájem přerušují a prostupují, přičemž navíc každý zvyšuje dynamiku z pianissima do forte, jak se snaží druhého „překřičet“.
Třetím číslem je slavné bolero, které se ihned stalo velmi populárním; i v něm spolu oba žebráci svým zpěvem a svými nástroji soupeří, byť tentokrát alespoň na stejný nápěv, a i v něm hraje velkou roli jazykový humor. zejména v rýmech. Čtvrté číslo, finále, pak obsahuje melodram u hry v karty, v němž se textově cituje a hudbou paroduje obdobná situace z prvního dějství Meyerbeerovy opery Robert ďábel; rytmicky zajímavý je 6/8 takt s osminkovými pauzami (tarantela), napůl zpívaný (či mručený) a napůl gestikulovaný úsek. Kaminski je považuje za „krátkou a velkolepou demonstraci Offenbachovy divadelní geniality“. Úplný hudební závěr díla tvoří krátká repríza bolera.
Offenbachův recentní životopisec Jean-Claude Yon se domnívá, že skladatel ve Dvou slepcích „prokazuje veškerou svou genialitu a jeho hudba denuncuje jak falešné žebráky, tak úctyhodnost, kterou parodují“.
Chodce, u kterých hrdinové žebrají, podle tradice často hrají jako němou cameo roli divadelní či jiné osobnosti; již v první inscenaci to byli mj. skladatel Léo Delibes, dramatikové Ludovic Halévy a Hector Crémieux a spisovatel a kritik Edmond About.
Inscenační historie Dva slepci se pro divadlo Bouffes-Parisiens stali jakousi vlajkovou lodí. V první sezóně se hráli téměř denně (denní program sestával ze tří nebo čtyř různých děl), i poté, co se celé divadlo v prosinci 1855 přesunulo z původního salle Lacaze do dnešního působiště v pasáži Choiseul.Yon, c. d., s. 150, 160. Postavy Patachona a Giraffiera se staly majetkem populární kultury.Yon, c. d., s. 147-148, 160. Zároveň však pronikli do aristokratických salonů: Berthelier a Pradeau je zahráli např. 26. srpna 1855 v salonu malíře Théodora Gudina za přítomnosti hraběnky de Montijo a vévodkyně z Alby, tj. matky a sestry císařovny Evženie, a 28. února 1856 dokonce v Dianině salónu Tuilerijského paláce pro císaře Napoleona III. a diplomaty účastnící se Pařížského kongresu, který měl ukončit krymskou válku.Yon, c. d., s. 150, 171. Právě v té době museli být Dva slepci na nějakou dobu staženi, protože představitel Patachona Jean Berthelier přijal prestižní nabídku angažmá v Théâtre Impérial de l'Opéra-Comique, ale od února 1857 se vrátili na program Bouffes-Parisiens,Yon, c. d., s. 172, 186. kde zůstávali na programu s přestávkami do konce Offenbachova života a dosáhli čtyř set představení. Nezůstalo však jen u domovského divadla; 12. února 1871 jimi po událostech prusko-francouzské války a pařížské komuny znovuzahájilo činnost Théâtre des VariétésYon, c. d., s. 400. a roku 1877 je uvedlo v hvězdném obsazení krátce působící divadlo Opéra-National-Lyrique.Yon, c. d., s. 567. Již 28. května 1858 byli Dva slepci v rámci příležitostného koncertu uvedeni v Opéra-Comique; Berthelier se vrátil k roli Patachona a Giraffiera si zahrál Sainte-Foy (vl. jm. Charles-Louis Pubereaux), mj. první Guillot v Mathurinově pokladu o pět let dříve. Po Offenbachově smrti se Opéra-Comique ke Dvěma slepcům vrátila a hrála je s přestávkami až do roku 1936.