Josef Ladislav Píč (19. ledna 1847 Mšeno u Mělníka Matriční záznam o narození a křtu – 19. prosince 1911 PrahaMatriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele sv.Štěpána na Novém Městě pražskémArchiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u Apolináře, sign. AP Z38, s. 62) byl historik, pedagog a muzejník, spoluzakladatel české archeologie. Působil v Komisi pro soupis památek Prahy od jejího vzniku v roce 1883 (1884) a jako její člen spoluvytvářel první systém památkové péče v Čechách.

Život Narodil se ve větrném mlýně poblíž Mšena. Píč absolvoval v letech 1858–1862 gymnázium v České Lípě. Pak vystudoval dějepis a zeměpis na Karlově univerzitě (tehdy Karlo-Ferdinandova univerzita) a stal se na deset let vyučujícím profesorem na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Odtud odešel ve školním roce 1871–1872 učit na pražské reálné gymnázium v Žitné. Původně byl jen kandidátem profesury, dekretem c. a k. školní rady z 19. ledna 1881 byl jmenován středoškolským profesorem.Archiv hl. m. Prahy, Soupis domovských příslušníků hl. m. Prahy V roce 1883 obhájil docenturu a v roce 1905 získal mimořádnou profesuru rakouských a slovanských dějin na Filozofické fakultě.

vlevo|náhled|upright|Mšeno, pamětní deska

Roku 1887 se ujal vedení redakce časopisu Památky archaeologické a místopisné a začal se více orientovat na archeologii. Roku 1887 se postavil do čela Archaeologického sboru musejního a roku 1893 vyhrál konkurs na místo kustoda prehistorické sbírky tehdejšího Musea království Českého, dnešního Národního muzea. Tuto sbírku prakticky vytvořil, utřídil a instaloval v tehdy nové Schulzově budově na Václavském náměstí.

Žil jako osamělý starý mládenec pouze pro vzdělání a vědu. Soustředil kolem sebe skupinu vlastenců s nadšením pro archeologii. Přijal i vlastenecké jméno Ladislav. Tito lidé, nejrůznějších profesí i původu, mu pomáhali provádět archeologické výzkumy, které poskytly základní materiál nových prehistorických fondů (např. Bylany, Dobřichov-Pičhora (podobnost jmen je náhodná) a Dobřichov-Třebická, Platěnice, Stradonice).

Nejvýznamnější Píčovou publikací bylo 6 svazků třídílného díla Starožitnosti země České, které byly napsány mezi léty 1899 až 1909. Jednotlivé díly Starožitností byly přeloženy do francouzštiny, němčiny a ruštiny.

Josef Ladislav Píč se svou periodizací období, metodikou a interpretací narazil na odpor Lubora Niederleho a Karla Buchtely. Tato diskuse posléze vyústila v kontroverzi mezi školami muzejní a univerzitní, která stála Píče mnoho duševních sil.

náhled|upright|Pomník připomínající archeologický výzkum vedený J. L. Píčem na mohylovém pohřebišti u Velké Dobré náhled|upright|Pamětní deska na pomníku připomínající archeologický výzkum na žárovém pohřebišti starší doby římské na Pičhoře

Další spor, který se mu stal osudným, bylo hájení pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Píč neváhal navštívit s částí Rukopisu královédvorského přední evropské paleografy a vyžádat si od nich posudky. Poté otiskl v Národní politice článek „Rukopis královédvorský před mezinárodním soudem paleografickým skvěle obstál“.Prof. J. L. Píč: „Rukopis královédvorský před mezinárodním soudem paleografickým skvěle obstál.“ Národní politika 17. 12. 1911. O tom, zda rukopis tehdy opravdu obstál, je možno pochybovat. Josef Šusta v roce 1912 napsal: „Není zcela správné, tvrdil-li prof. Píč, že starší, podle jeho mínění ‚objektivní‘ a dnešním nacionalismem ještě nezkažení paleografové němečtí měli o R. K. mínění veskrze příznivé.“http://www.rukopisy-rkz.cz/rkz/gagan/jag/rukopisy/dokument/susta-1.htm Karel Sklenář v roce 2007 hodnotil posudky jako „zběžné a formální“.Karel Sklenář: Učenci a pohané. Praha: Mladá fronta, 1974.

Národní muzeum po návratu Píče obvinilo z porušení předpisů při výpůjčce Rukopisu a dovezené posudky prozatím odložilo. To společně s útoky domácí odborné veřejnosti, nepochopením smyslu jeho úsilí a celkovým vyčerpáním zřejmě vedlo Josefa Ladislava Píče k tomu, že se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života – zastřelil se revolverem ve svém bytě. Přesto však za svého života vytvořil dílo, které ho řadí k velikánům české archeologie.

Pozůstalost Písemné dokumenty a korespondence jsou uloženy v Archivu Národního muzea. Soubor středověkých až novověkých archeologických nálezů i osobní předměty včetně obrazů byly v roce 1938–39 převedeny do oddělení historické archeologie Národního muzea.

Bibliografie Dějiny národa ruského. 1889 Starožitnosti země České. Díl 1, Čechy předhistorické. Sv. 1 (Úvod, Člověk diluvialný, Pokolení skrčených koster). 1899 Starožitnosti země České. Díl 1, Čechy předhistorické. Sv. 2 (Pokolení kamenných mohyl). 1900 Starožitnosti země České. Díl 2, Čechy na úsvitě dějin. Sv. 1 (Kostrové hroby s kulturou marnskou čili lateneskou a Bojové v Čechách). 1902 Starožitnosti země České. Díl 2, Čechy na úsvitě dějin. Sv. 2 (Hradiště u Stradonic jako historické Marobudum). 1903 Starožitnosti země České. Díl 2, Čechy na úsvitě dějin. Sv. 3 (Žárové hroby v Čechách a příchod Čechů). 1905 Starožitnosti země České. Díl 3, Čechy za doby knížecí. Sv. 1 (Část archaeologická). 1909 Přehled české archaeologie. 1908.

Odkazy

Reference

Literatura

Externí odkazy

Soupis pražského obyvatelstva 1830-1910 (1920), Píč, Josef *1847 Medailon a životopis (Jos. B. Cinibulk, Karel Sklenář) Články související se sporem o Rukopisy a nekrology

Kategorie:Čeští archeologové Kategorie:Lidé Národního muzea Kategorie:Muzeologové Kategorie:Čeští památkáři Kategorie:Sebevraždy střelnou zbraní v Česku Kategorie:Narození v roce 1847 Kategorie:Úmrtí v roce 1911 Kategorie:Česká historiografie na počátku 20. století Kategorie:Pohřbení na Slavíně Kategorie:Muži Kategorie:Narození ve Mšeně Kategorie:Úmrtí v Praze Kategorie:Narození 19. ledna Kategorie:Úmrtí 19. prosince Kategorie:Spor o Rukopisy Kategorie:Archeologové 19. století Kategorie:Archeologové 20. století