Paul Kammerer (17. srpna 1880 Vídeň – 23. září 1926 Puchberg am Schneeberg) byl rakouský biolog a zoolog. Proslavil se experimenty s ropuškou starostlivou, se kterými chtěl prokázat dědičnost získaných vlastností. Pod tíhou podezření, že falšoval své experimentální výsledky, si vzal život. V dopise na rozloučenou falšování popřel.
Život Paul Kammerer byl syn majitele továrny Carla Kammerera ve Vídni. Jeho manželka Sofie byla klavíristka z Maďarska. Měl tři bratry. Brzy předvedl neobvyklou dovednost v zacházení se zvířaty, dům svých rodičů proměnil v terárium. Po škole studoval od roku 1899 zoologii na Vídeňské univerzitě. Kromě toho na Konzervatoři Gesellschaft der Musikfreunde, ve Vídni od roku 1900 do roku 1901 absolvoval lekce v kontrapunktu od renomovaného učitele hudby Roberta Fuchse, u něhož studovali i Gustav Mahler a Alexander Zemlinsky. Od biologů Augusta Weismanna,Eliza Slavet: Freud’s Lamarckism and the Politics of Racial Science. In: Journal of the History of Biology. Band 41, Nr. 1, 2008, S. 37, 49. Fritze Lenze a Ludwiga Platea, stejně jako podle vlastních informací i od kolegů, byl jako údajný poloviční Žid vystaven antisemitským útokům.Veronika Lipphardt: „Jewish Eugenics“? German bio-scientists with Jewish background and their notions of Eugenics, 1900–1935. (Biologie der Juden: jüdische Wissenschaftler über „Rasse“ und Vererbung, S.142); Wie nationalsozialistisch ist die Eugenik?/ What is National Socialist about Eugenics?, Konferenz des Historischen Seminars der Universität Basel, 2006, S. 10, Fußnote 35 (PDF; 139 KB)A. E. Gaissinovitch & Mark B. Adams: The Origins of Soviet Genetics and the Struggle with Lamarckism, 1922–1929. In: Journal of the History of Biology. Vol. 13, No. 1, Frühjahr 1980, S. 1, 26.
Biologická laboratoř náhled| Vivárium ve Vídni Prater (1880)
V roce 1902 se Kammerer stal adjunktem Hanse Leo Przibrama v Biologickém výzkumném ústavu (bývalý „Vivárium“) ve vídeňském Prátru, kde byl pověřen instalací terárií a akvárií. Pracoval zde se zoologem Hansem Leo Przibramem. Díky tehdy nejmodernějším zařízením začal chovat obojživelníky. Brzy se to stal jeho osudem chov a šlechtění zvířat. Byl schopen provést první nezávislé experimenty týkající se dědičnosti získaných vlastností (lamarckismus). Przibram později prohlásil:Hans Leo Przibram: Paul Kammerer als Biologe. In: Monistische Monatshefte. November 1926
Brzy bylo Kammererovi sděleno, že má výjimečné experimentální dovednosti s ropuškou starostlivou. I když byly jeho pokusy podrobně popsány, nikdo je už později nezopakoval. Do roku 1908 napsal Kammerer ve Viváriu v Prátru na 130 článků, příspěvků a výzkumných zpráv.
V roce 1904 získal Kammerer doktorát na Vídeňské univerzitě. V roce 1906 se oženil s baronkou Felicitou Maria Theodorou von Wiedersperg, která mu porodila v roce 1907 dceru pokřtěnou jménem Lacerta (= ještěrka).
Poté dostal práci jako učitel biologie na lyceu ve Vídni-Döbling (1906–1912). Nakonec byl v roce 1910 jmenován profesorem na univerzitě ve Vídni.
Dědičnost získaných vlastností vpravo|náhled|Mlok skvrnitý vlevo|náhled| Jean Baptiste Lamarck, 1793
Díky své práci ve „Viváriu“ se Kammerer stal brzy známým biologem. Věnoval se řadě experimentů, jejichž cílem bylo prokázat dědičnost získaných vlastností, a označil je za „důkaz dědičnosti získaných vlastností prostřednictvím plánovaného chovu“. Mnoho z jeho experimentů bylo založeno na uměle změněných podmínkách stanovišť obojživelníků.
V první sérii pokusů použil dva druhy mloků, Mloka černého alpského a Mloka skvrnitého, a každého z nich choval na stanovišti pro něj nepřátelském. Výsledkem bylo, že se mu podařilo vyvinout vlastnosti alpského mloka na mloku skvrnitém a naopak. Když se mu podařilo prokázat stejné zvraty u jejich potomků, byl jeho vědecký pocit dokonalý.
Zjevně dokázal, že živé bytosti, které během svého života získaly nové biologické vlastnosti, aby lépe zvládly své životní podmínky, byly schopné je předat i budoucím generacím. Podle Kammererova objevu nebyla Darwinova teorie a náhodnost evoluce správná. Správnou dle něho je hypotéza jeho předchůdce Lamarcka, který ve svých zákonech dědičnosti uvedl, že se druh bude vyvíjet podle principu systematické a logické transformace.
Tento závěr měl velký ideologický význam. Politickou snahou bylo totiž umožnit vychovávat šťastné budoucí generace. Ovšem rasističtí ideologové tvrdili, že rodičovství je osud. Paul Kammerer tomu čelil slovy: „Nejsme otroky minulosti, ale mistři budoucnosti."
vpravo|náhled| Charles Darwin, 1881
Kammerer rovněž předal tuto myšlenku lidem – v jedné přednášce říká: „Dobrou výchovou dáváme dětem víc než jen krátkodobý zisk pro jejich život; přínos se uplatní tam, kde je člověk skutečně nesmrtelný – z této úžasné podstaty se vynořují vnoučata v nepřetržitém sledu.“
Jeho kritika eugeniky byla v tehdy ideologicky intenzivním diskurzu biologické vědy terčem posměchu. Kammerer uvízl uprostřed nelítostného sporu mezi odborníky.
V dalším experimentu, který měl trvat přes jedenáct let, choval Kammerer střídavě černého a žlutě tečkovaného mloka proměnlivě na žluté i černé půdě, přičemž zbarvení jejich skvrn se podle substrátu zvětšovalo či zmenšovalo. Tento vývoj potom pokračoval i u potomků.
Kammerer také zjistil, že Proteus, slepé jeskynní embryo, žijící v jeskyních jen se zakrytýma a hluboko pod kůží skrytýma očima, vytvořilo za normálních denních podmínek pigmentované skvrny bez fungujícího zraku, ale pod červeným světlem mělo velké oči a dokonalý, vývoje schopný zrak.
Ve vídeňské společnosti vpravo|náhled|Gustav Mahler (1893)
Kammerer patřil do nejlepší vídeňské společnosti, byl přítelem mnoha umělců a ze svého institutu udržoval mezinárodní i interdisciplinární síť kontaktů, k nimž patřil dirigent Bruno Walter, sociolog Rudolf Goldscheid, skladatelé Alban Berg a Franz Schreker, filozof Ludwig Erik Tesar a také Albert Einstein. Věděl o aférách s tanečnicí Grete Wiesenthalovou, malířkou Annou Waltovou (která ho také vylíčila v roce 1924) a s Almou Mahlerovou. Byl rovněž zapojen do svobodného zednářství.
Kammerer hrál výborně na klavír, psal hudební recenze a dokonce skládal písně, které vycházely v proslulém vydavatelství Simrock. Byl velkým obdivovatelem hudby Gustava Mahlera, jehož smrtí byl v roce 1911 natolik otřesen, že vdově Almě Mahlerové 31. srpna napsal:
.
O Almě Mahlerové Kammerer napsal:
V listopadu 1911 navrhl, aby se jeho asistentkou stala Alma Mahlerová a nějakou dobu pro něj pracovala v biologické laboratoři ve Vídni v Prátru. Alma Mahlerová později uvedla, že v Kammererově experimentech v laboratoři v Prátru mohly nastat nějaké nedůslednosti: „Tak horlivě si přál dosáhnout výsledků, že se nevědomě mohl odchýlit od pravdy.“Alma Mahler-Werfel: Mein Leben. Fischer Verlag, 1960
Ropuška starostlivá vpravo|náhled| Ropuška starostlivá (Alytes obstetricans)
Kammerer vystavil ropušku starostlivou, které se obvykle spárují na břehu, vysokým teplotám, aby ji nalákal do chladné vody. Aby samice ropušky ve vodě neuklouzly, vyvinuli si samci na vnitřních stranách prstů záhy lepkavé mozoly – což je prvek, který tato žába normálně nevykazuje. Tyto temné mozolky se pak údajně dědičně přenesly na potomky. Říká se, že Kammererovi se podařilo vyšlechtit šest generací ropušky starostlivé s touto vlastností, než linie vymřela. Z nadšení pro tento objev Kammerer políbil ropušku a získal tak přezdívku „Polibek ropuchy“.
V roce 1923 absolvoval Kammerer přednášky po celém světě, jeho výzkum byl oslavován jako největší biologický objev současnosti a Kammerer se stal nejslavnějším biologem světa. Na jeho přednášky v USA přijížděly celé triumfální vlaky posluchačů, New York Times ho označil za „příštího Darwina“.
Na obrázku je poslední exemplář páté generace ropušky s černým pářícím mozolem – svatebním polštářkem.
náhled|Pářící mozol Ropušky starostlivé
Kromě veřejných vystoupení a související publicity napsal Kammerer hlavní dílo Inheritance of Acquired Characteristics (Dědictví získaných charakteristik), které vyšlo poprvé v roce 1924. V němčině potom roku 1925 Neuvererbung oder Vererbung erworbener Eigenschaften. Erbliche Belastung oder erbliche Entlastung (Nová dědičnost nebo dědičnost získaných vlastností. Dědičný stres nebo dědičné ulehčení).
V roce 1926 byl Kammerer jmenován do Sovětské akademie věd v Moskvě, kde měl zřídit Ústav pro experimentální biologii. Jeho objev ho učinil světově proslulým, ale vyvolal i pochybnosti v profesionálním světě a znovu vyvolal rozpory mezi teoriemi Lamarcka a Charlese Darwina.
Jeden z jeho protivníků, americký zoolog Gladwyn Kingsley Noble, kurátor plazů v Americkém přírodovědném muzeu, odcestoval nakonec do Vídně, aby se zde s rakouským biologem a zoologem Hansem Leo Przibramem (1874–1944) účastnil práce s posledním přeživším exemplářem ropušky starostlivé, kterou Kammerer pro svůj důkaz použil.
Závěr života Dne 7. srpna 1926 byl v britském vědeckém časopise Nature publikován zničující článek s tím, že svatební polštářky ropušky starostlivé jsou padělané. Ukázalo se, že rohovky jsou ve skutečnosti černý inkoust, vstříknutý pod kůži buď Kammererem nebo jedním z jeho spolupracovníků. To byla bomba, která znamenala Kammererův vědecký konec. Falešná zpráva se však ukázala být tak primitivní a zřejmá, že vyvstávala otázka, jak by mohla v předchozích letech uniknout mikroskopickému zkoumání desítek vědců.
Neexistuje odpověď na otázku, zda to byl opravdu Kammererův padělek, nebo zda se stal obětí spiknutí nepřátel. Například chilský biolog Alexander Vargas se domnívá, že Kammererova zjištění lze vysvětlit epigeneticky, tj. vyřazením určitých genů z životního prostředí, a zasazuje se o další objasnění pomocí nových experimentů na ropušce starostlivé.Der Standard: Hatte Paul Kammerer doch recht? 3. September 2009Die Presse: Wird der Krötenküsser wach geküsst? 11. 9. 2009 Vargas a kol. v roce 2016 rovněž tvrdí, že zjištění v oblasti epigenetiky podporují tezi, že Kammerer se svými experimenty nepodváděl a že jeho zjištění jsou v souladu s epigenetickými nálezy. Vargas, Alexander et al. An Epigenetic Perspective on the Midwife Toad Experiments of Paul Kammerer (1880–1926), Journal of Experimental Zoology Part B: Molecular and Developmental Evolution (2016). doi:10.1002/jez.b.22708 Vargas je přesvědčen, že ropuškám zplozeným při páření ve vodě mohly v další generaci narůst mozoly díky tzv. epigenetickým změnám DNA. Při nich dochází pod vlivem stresu ke změně aktivity genů. „Spící“ gen pro tvorbu mozolů se mohl v DNA ropušek „probudit“ při stresujícím vývoji mláďat ve vodním prostředí.
Ve prospěch tohoto názoru svědčí způsob, jakým ropušky nově získané mozoly dědily v dalších generacích. Ten se nápadně podobá dědičnosti epigenetických změn. „Nejlepší by bylo, kdyby někdo zopakoval celé Kammererovy pokusy,“ komentoval Vargasovy spekulace biolog Azim Surani. „Ani bych se nedivil, kdyby došel ke stejným výsledkům jako Kammerer.“
vpravo|náhled| Sněhová hora poblíž Vídně
V září 1926 napsal Kammerer akademii v Moskvě dopis, v němž rezignoval na svou funkci a zároveň tvrdil, že s padělky ropušky starostlivé či s mlokem, na kterém byly také nalezeny stopy inkoustu, nemá nic společného. Dopis uzavřel takto:
Poté Kammerer odcestoval do Puchbergu am Schneeberg, rekreační oblasti poblíž Vídně, kde strávil noc v hotelu Zur Rose. Následujícího rána se vydal do Himbergu, kde vytáhl zbraň, kterou přinesl v Theresienfelsenu. Přiložil si ji k levému spánku a zastřelil se.
Hans Leo Przibram byl vždy přesvědčen o pravosti Kammererových pozorování a opakovaně to vyjadřoval v soukromých rozhovorech. Domníval se, že zná padělatele, který chtěl Kammerera kompromitovat, ale nemohl s tím přijít na veřejnost pro nedostatek pádných důkazů. V nekrologu napsal:Hans Leo Przibram: Paul Kammerer als Biologe. In: Monistische Monatshefte. November 1926
.
Pro časopis Nature zveřejnil Hans Leo Przibram dopis na rozloučenou:Hans Przibram: Prof. Paul Kammerer (Obituary), Nature, 16. říjen 1926