Jana pláče a Jan se směje nebo též Kačenka pláče, Jeníček se směje (ve francouzském originále ) je opereta (opérette-bouffe) o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Charlese Nuittera a Étienna Tréfeua. V první verzi měla premiéru 19. července 1864 v Lázeňském domě (Kursaal) porýnského letoviska Bad Ems, ve druhé verzi pak 3. listopadu následujícího roku v pařížském divadle Théâtre des Bouffes-Parisiens.
Vznik a charakteristika Počátkem 60. let 19. století Jacques Offenbach s částí souboru Bouffes-Parisiens zajížděl v létě na krátkou sezónu do lázní Bad Ems, tehdejšího shromaždiště evropské smetánky, aby tam hráli některé kratší kusy z repertoáru svého pařížského divadla. Tyto zájezdy měly úspěch a Offenbach napsal několik drobnějších operet přímo pro Bad Ems. V roce 1864 hrály Bouffes-Parisiens v Bad Ems koncem června a začátkem července; 12. července zde měla premiéru opéra comique Voják čarodějem, s Offenbachovou hudbou a na libreto Nuittera a Tréfeua, a 19. července pak i opereta Jana pláče a Jan se směje stejných autorů.
náhled|vlevo|Jacques Ofenbach Na rozdíl od měšťansky elegantní, byť groteskními situacemi opepřené komedie Voják čarodějem je Jana a Jan naivnější burleskní komedií z venkovského prostředí („paysannerie“), její humor je prostý a přímočarý, zakládá se zejména na převlecích (mlynářky Jany za jejího fiktivního bratra Jana, sedláka Cabochona za postarší mlynářku) a na fyzické akci.Yon, c. d., s. 319. Název je odvozen ze známé Voltairovy básně Jean qui pleure et Jean qui rit o proměnlivosti lidské povahy, když je ten, kdo si ráno zoufal, schopen večer se radovat. Zápletka operety je založena na kontrastu těchto přístupů, který také posloužil jako inspirace pro Offenbachovu hudbu. Ta podle Offenbachova životopisce Jeana-Clauda Yona vyvažuje nedostatky libreta a nezdůrazňuje tentokrát grotesknost děje; vesnické prostředí je pojato spíše pastorálně. Francouzská kritika také nepřipodobňovala tuto operetu k jiným Offenbachovým parodiím, ale spíše k lyrické části jeho díla, jako Fortuniova píseň a Pastýři ze stejného období.(Ménéstrel) Félix Mornano v týdeníku La Comédie hudbu uvítal: „Pan Offenbach má dvě velké přednosti: melodičnost a rozmanitost. Melodii vkládá všude – oplývají jí ansámbly, recitativy, ritornely, orchestrace. Pokud je o rozmanitost, ta je přirozeným důsledkem jeho neúmorné plodnosti. […] Abychom vypočetli všechny krásy této partitury, museli bychom ji podrobně rozebrat celou.“ La Semaine musicale popisuje nadšení, které skladatel dokázal u publika vyvolat: „Rázem poznáváme pana Offenbacha, je to vpravdě muž Bouffes-Parisiens, jedinečný člověk, bůh!“ Recenzent Louis Roger mu sice vytýká, že se přizpůsobuje vkusu obecenstva, ale mírní svůj odsudek: „Zapomeňme tedy na páně Offenbachovy ústupky vládnoucímu vkusu a hleďme jen na jemné, originální a spontánní stránky jeho talentu.“ I úsudek recenzenta Revue et gazette musicale de Paris je příznivý jak pro „velmi zábavné“ libreto, tak pro „rozkošnou hudbu“; vyzdvihuje zejména Jeannin plačtivý kuplet „Ah! quel malheur“ a pijáckou píseň o cidru.
Český Offenbachův životopisec Miroslav Šulc operetu Jana pláče a Jan se směje označuje za frašku (stejně jak to činil už dobový tisk); podle něj „omšelou slovesnost [libreta] doplňuje tónová soustava hlavně o zvukomalebné prožitky“.
Pro Paříž držel Offenbach tuto operetu jistou dobu v záloze a použil ji až tehdy, kdy se o něco opozdily přípravy tříaktové opéry comique Pastýři. Pařížská premiéra se tak konala až 3. listopadu 1865, a to s původním obsazením až na to, že slečnu Albrechtovou, která v titulní roli slavila úspěchy v Bad Ems, nahradila offenbachovská diva a skladatelova milenka Zulma Bouffar.Yon, c. d., s. 318-319. Ona a komik Désiré v převlekové roli Cabochona napomohli této drobnosti k úspěchu. Na programu Bouffes-Parisiens se udržela po řadu let.
Inscenační historie náhled|Lázeňský dům (Kursaal) v Bad Ems, kde měla opereta Jana pláče a Jan se směje světovou premiéru V případě operety Jana pláče a Jan se směje měla Vídeň náskok před Paříží, kde její premiéru Offenbach oddaloval na vhodnou příležitost. Pod názvem Hanni weint – der Hansi lacht se vídeňská úprava hrála poprvé v divadle Carltheater dne 4. února 1865 – stejně jako u světové premiéry jí předcházel téhož večera Voják čaroděj, a obecenstvo tak mohlo porovnat obě díla stejně jako hosté v Bad Ems. Přitom dalo jasně přednost Janě a Janovi, ve které zaujaly divoké převlekové scény a výkon Amalie Kraftové v titulní úloze (byl to jeden z posledních triumfů oblíbené subrety, která na podzim 1865 onemocněla, postupně oslepla a 13. srpna 1866 zemřela). Recenzent Blätter für Musik, Theater und Kunst sice obecně skladateli vytýkal nedostatek inspirace, povšiml si však, že „hlavní rys partitury spočívá v hudebně šťastně vyjádřeném kontrastu mezi pláčem a smíchem, ze kterého Offenbach dokázal vytěžit přímo drastické efekty“. List Fremden-Blatt mínil: „V [této] operetě jsou převleky tím hlavním, hudba tím vedlejším. A i to málo je až na jeden tercet bezvýznamné.“ Rovněž recenzent Die Presse se domníval, že „Maestro se stává nudným a jeho libretisté s ním“. Přes své výhrady však museli recenzenti přiznat, že publikum přivítalo novou Offenbachovu práci i s jejím prostým humorem příznivě.
Následovaly další inscenace v německy mluvícím prostoru. Ještě roku 1865 se hrála mimo jiné ve Štýrském Hradci (Thaliatheater). Roku 1866 se Jana a Jan hráli v Berlíně., 4. listopadu 1868 měli premiéru v Lublani.
Do Uherska dorazila tato opereta nejprve v německé verzi do Pešťského městského divadla 23. září 1865. O rok později, 29. listopadu 1866, se konala premiéra v maďarském jazyce (jako ) v Národním divadle (Nemzeti Színház) v Pécsi. V Budapešti se maďarsky hrála až 18. ledna 1878 v novém překladu Jenő Rákosiho () v Lidovém divadle (Népszínház).
V Dánsku se hrála v kodaňském divadle Casino od 2. března 1870. Dánské znění překladatele Augusta Zincka neslo název Jeanne græder og Jean ler. Tato inscenace neměla úspěch, po čtvrté repríze byla stažena, zato v lterech 1885/86 ji s úspěchem téměř čtyřicetkrát hrálo rovněž kodaňské divadlo Dagmarteatret.
Ve Španělsku – v Madridu – hrála Janu poprvé francouzská kočovná společnost 22. května 1861. Španělsky byla tato opereta uvedena poprvé roku 1871 v překladu Salvadora Maríi Granése a Vicenta de Lalamy jako Juana que llora y Juan que ríe v madridském Teatro de la Zarzuela.Kaufmann, c. d., s. 126. I v Portugalsku hrála tuto operetu prvně 29. ledna 1878 francouzská divadelní společnost, která hostovala v lisabonských divadlech Teatro del Gymnasio a v Teatro dos Recreios Whyttoyne.Kaufmann, c. d., s. 302.
Do Itálie přivezly operetu Jana pláče a Jan se směje v originálním znění francouzské kočovné divadelní společnosti. Byla to zejména společnost Eugèna Meynardiera, která ji hrála v letech 1866 a 1867 v Miláně, divadle Teatro Re, a v roce 1866 v Turíně, Teatro d'Angennes.Kaufmann, c. d., s. 207, 226. Další byla společnost sourozenců Grégoirových pro něž napsal Offenbach operetu Petřička a Žak; uvedli ji mimo jiné v říjnu 1869 v Janově, Arena Alessi, a v listopadu 1874 v Benátkách, Teatro Rossini.Kaufmann, c. d., s. 229, 246. Téhož roku zakoupilo autorská práva pro Itálii nakladatelství Sonzongo.Kaufmann, c. d., s. 233.
Opereta Jana pláče a Jan se směje se hrála, a to zejména v německy mluvícím prostoru, běžně do první třetiny 20. století. Od druhé světové války je inscenována velmi zřídka. Zmínit lze inscenaci v Gießenu z roku 1961 pod názvem Die Liebesmühle. Ke znovuobjevení původní verze operety přispělo roku 1998 koncertní provedení na Festivalu Jacquese Offenbacha v Bad Ems, jakož i inscenace pařížského divadélka Studio Rapsail roku 2010 a inscenace na letním festivalu Opéra de Barie v roce 2014.
České země náhled|Amalie Kraft, první vídeňská a brněnská Jeanne (Hanni) V českých zemích uvedlo operetu Jana pláče a Jan se směje (ve vídeňské úpravě) poprvé Městské divadlo v Brně 29. července 1865 – i česká premiéra tedy předstihla pařížskou. Přivezla ji pro svou benefici z Vídně, kde premiérovala hlavní roli, herečka a zpěvačka Amalie Kraftová. Opereta měla úspěch (v brněnském divadle se pak hrála nejsoustavněji) a kritika našla v partituře „několik vskutku pikantních čísel“ – milostný duet, pijácká píseň a naříkavá píseň musely být při premiéře opakovány.
Mnohem menší ohlas měla inscenace v Městském divadle v Litoměřicích 21. prosince 1865. Podle kritiky byla chvatně nastudovaná a v titulní roli musela místní operetní zpěvačku slečnu Mussikovou (Mužíkovou) nahradit „lokální zpěvačka“ paní Denemyová. Recenzent místního listu ani nechtěl hodnotit její pěvecký výkon, hlavně že „vypadala rozkošně a předvedla dobrou náladu a svěží hru“. Opereta se proto neukázala v nejlepším světle, a možná i proto nabyl kritik Leitmeritzer Wochenblattu názoru, že „je rozhodně jedním z nejslabších produktů Mistra Offenbacha stěží se dočká více repríz. Původní myšlenky, melodie či jiné hudební prostředky tato zpěvohra podle subjektivního mínění recenzenta zcela postrádá.“
Brzy se hrála i na jiných lokálních německých scénách. 3. května 1866 poprvé, s doprovodem zjišťovaným vojenskou hudbou c. k. pěšího pluku prince Gustava Vasy, v olomouckém Městském divadle. Podle olomouckých novin v málo navštíveném divadle Offenbachova opereta „dosáhla jen pochybného úspěchu, byť herci věnovali svým úlohám značné úsilí“. Následovalo (staré) Městské divadlo v Plzni 23. března 1867. Až s více než pětiletým zpožděním po vídeňské premiéře ji 29. dubna 1870 hrálo i Německé zemské divadlo v Praze – s větším úspěchem u publika než v Litoměřicích či Olomouci – a následovala další oblastní divadla (1871 a 1874 Plzeň, 1876 Mikulov, 1881 Opava…), jakož i reprízy u profesionálních i amatérských souborů (např. spolek 1. Iglauer Zitherkranz v Jihlavě roku 1923) až do 20. let 20. století.
Na rozdíl od jiných Offenbachových děl, která mívala v 60. a 70. letech 19. století premiéru vesměs v Prozatímním divadle, uvedla premiéru této operety v českém překladu Josefa Jiřího Stankovského pod názvem Kačenka pláče, Jeníček se směje divadelní společnost Pavla Švandy ze Semčic. Stalo se tak v nově postavené Aréně v Eggenberku (také zvané Aréna v Lesíčku) na Smíchově dne 4. srpna 1871. Švandova společnost i pak uváděla i na svých jiných působištích – například 10. října 1871 poprvé v městském divadle v Plzni. Nenáročnou operetu hrála i později pod kolísajícími tituly (Madelon hezká mlynářka, Jeanne pláče, Jean se směje, Kačenka pláče a Honzík/Jeník se směje, Jeníček se směje, Kačenka pláče, Hanička pláče – Honzík se směje…) amatérská či kočovná divadla; značnou část českého venkova s ní například projezdila společnost Elišky Zöllnerové, ač jen ve velmi skromné hudební podobě. 16. dubna 1918 uvedlo novou inscenaci pražské Divadlo Varieté. A ještě roku 1955 se hrála (pod názvem Madelon, mlynářka hezká) v pražské Ledeburské zahradě; letní představení organizovalo Kulturní a společenské středisko ÚNV hlavního města Prahy.Šulc, Papá Offenbach, s. 222, 225.
Osoby a první obsazení Osoba Hlasový obor Světová premiéra (19. 7. 1864 / 3. 11. 1865) Vídeňská premiéra (4. 2. 1865) Česká premiéra (29. 7. 1865) Premiéra v češtině (4. 8. 1871)Jeanne/Jean soprán Albrecht / Zulma (vl. jm. Magdelaine) Amalie Kraft Amalie Kraft Františka VidimskáCabochon, sedlák baryton Désiré (vl. jm. Amable Courtecuisse) Wilhelm Knaack Rudolf Rusa Jindřich VilhelmNicolas, jeho syn tenor Jean-Paul Josef Matras Julius Gutenthal Jan TrochlilSavinien, mlynář tenor Pelva Albert Telek Heim Josef Kysela Dirigent: Jacques Offenbach Alfons Czibulka Kleer Mořic Stanislav Anger
Děj operety náhled|Zulma Bouffar, Jeanne v první pařížské inscenaci