Zimní válka

Zimní válka (finsky talvisota) bylo vojenské střetnutí mezi Finskem a Sovětským svazem, které začalo sovětskou ofenzivou bez vyhlášení války 30. listopadu 1939 a skončilo Moskevským mírem 13. března 1940. Sovětský svaz byl za toto ilegální napadení vyloučen 14. prosince 1939 ze Společnosti národů.League of Nations, Official Journal 1939, p. 506 (Council Resolution); p. 540 (Assembly Resolution.) RESOLUTION Adopted by the Council of the League of Nations, December 14, 1939. The Council, having taken cognisance of the resolution adopted by the Assembly on December 14th, 1939, regarding the appeal of the Finnish Government; 1. Associates itself with the condemnation by the Assembly of the action of the Union of Soviet Socialist Republics against the Finnish State; and 2. For the reasons set forth in the resolution of the Assembly, in virtue of Article 16, paragraph 4, of the Covenant, finds that, by its act, the Union of Soviet Socialist Republics has placed itself outside the League of Nations. It follows that the Union of Soviet Socialist Republics is no longer a Member of the League.

Sovětský svaz se snažil získat části finského území výměnou za pozemky jinde, což zdůvodňoval bezpečností, především ochranou Leningradu, který se nacházel 32 km od hranic. Mnoho autorů však poukazuje na to, že skutečným cílem Stalina bylo oslabení obrany Finska (např. požadavek na zničení Finských opevnění Karelské šíje) a přeměnu Finska na satelitní stát SSSR.

Finové sovětské požadavky odmítli, načež byli napadeni. Navzdory výrazné sovětské početní a materiální převaze se Finové útokům dlouho úspěšně bránili a způsobili Rudé armádě těžké ztráty. V únoru 1940 se sovětské síly přeskupily, změnily taktiku a nakonec se jim podařilo překonat finskou obranu.

Výsledek válečných událostí umožnil tehdejšímu ministru zahraničí Molotovovi dosáhnout po složitých jednáních naplnění sovětských požadavků, které nebyla Rudá armáda dlouho schopna prosadit silou svých zbraní.Carl Van Dyke 2007, str. 249 Po dohodě v březnu 1940 Finsko postoupilo SSSR asi 10 % svého předválečného území (Rybářský poloostrov, Ladožskou Karélii a Karelskou šíji). Nepřesvědčivý výkon Rudé armády v této válce vedl k prudkému propadu její prestižeRobert Edwards 2007, str. 272 - 273 a přesvědčil Hitlera, že SSSR snadno porazí. Na druhé straně Rudá armáda dostala šanci provést reorganizaci a komisařem pro obranu byl jmenován armádní velitel 1. stupně Timošenko, který nahradil maršála Vorošilova. Finové si zase udrželi svoji svrchovanost, zvětšila se jejich mezinárodní prestiž a zároveň byla tato hrdinská obrana napadeného národa prostředkem k definitivnímu překonání rozštěpení finské společnosti po finské občanské válce v roce 1918.Pentti Virrankoski 2002, str. 871 - 875

Zimní válka je většinou brána jako součást druhé světové války, není to však všeobecně přijatý názor a zejména v anglicky a rusky mluvícím světě je často označována jako souběžný konflikt, který jen probíhal ve stejnou dobu. Sporné je, jestli lze považovat Finsko za spojence Osy. Většinou bývá Finsko považováno za spojence Osy od roku 1941 do roku 1944, jelikož se účastnilo Operace Barbarossa. Poté se však Finsko obrátilo proti Německu a Sovětský svaz mu za to garantoval nezávislost.

Politická situace před válkou

Sovětsko-finské vztahy náhled|Podpis paktu o neútočení. Vpravo: Ivan Majskij, vlevo: Aarno Yrjö-Koskinen. Mezi Finskem a Sovětským svazem byl 21. ledna 1932 uzavřen pakt o neútočení, v roce 1934 znovu potvrzený na dobu deseti let a v roce 1934 se Sovětský svaz zapojil do Společnosti národů. Přesto zůstaly vztahy mezi oběma zeměmi na bodu mrazu. SSSR přijal na svém území velkou část finských komunistů, kteří uprchli z Finska po své porážce, když se pokusili v roce 1920 zavraždit generála Mannerheima. Během stalinismu, který následoval, označovala sovětská propaganda finské přední představitele za fašistickou kliku.Robert Edwards 2007, str. 32–33 Stalin, který získal neomezenou moc po velké čistce v 30. letech 20. století, začal požadovat navrácení provincií, které ztratilo Ruské impérium během chaotických událostí Říjnové revoluce v roce 1917 a následné ruské občanské války a nastolení jedné z nejtvrdších diktatur světa. Sovětská vláda se domnívala, že Ruské impérium mělo ideální bezpečnostní a teritoriální strukturu, a chtěla, aby nově „pokřtěné“ město Leningrad získalo obdobné postavení.Robert Edwards 2007, str. 28 – 29 V roce 1939, po likvidaci Polska a vynucení jednostranně výhodných smluv o vojenské a hospodářské spolupráci s Litvou, Lotyšskem a Estonskem, se SSSR obrátil na Finsko s návrhy na vyřešení některých závažných politických problémů a otázek: náhled|Přesun hranic na Karelské šíji. uzavření smlouvy o hospodářské spolupráci uzavření smlouvy o vojenské spolupráci: právo podpořit Finsko v případě blíže nespecifikovaného ohrožení i bez žádosti finské vlády právo zřídit v Hanko vojenskou základnu Rudé armády právo přesunovat po finském území jednotky právo vojensky využívat přístav Petsamo závazek Finska vojensky podpořit SSSR proti útoku kohokoliv vydání strategicky důležitých ostrovů ve Finském zálivu vydání strategicky důležitého území na Rybářském poloostrově přesun hranice na Karelské šíji dále na západ na linii Koivisto-Lippola

náhled|vpravo|Severní Evropa v listopadu 1939

Jako kompenzaci za toto všechno navrhl SSSR dvojnásobně velké území severně od Ladožského jezera v oblasti Repola. Tento návrh byl kromě vojenského hlediska pro Finy neakceptovatelný i ekonomicky – za hospodářsky nesmírně důležitou oblast s rozvinutým průmyslem a pobřežní vody s významným rybolovem bylo Finsku nabídnuto chudé území, které Rudá armáda během potlačování povstání ve Východní Karélii zcela zpustošila.

Finsko po dlouhém jednání vyjádřilo ochotu přenechat Sovětskému svazu malé ostrůvky ve východní části Finského zálivu a jižní část ostrovů u Suursaari, souhlas s korekcí hranic na Karelské šíji a Rybářském poloostrově, ale zároveň vyjádřilo odmítnutí pronájmu poloostrova Hanko a také nesouhlas se sovětským požadavkem na likvidaci finských opevnění na Karelské šíji.Carl Van Dyke 2007, str. 47 V této pozici vytrvalo i přes otevřené vyhrožování válkou a vědomí rozsáhlých přesunů sovětských jednotek k finským hranicím, mimo jiné i protože klíčová část finských politiků v čele s ministrem zahraničí Erkkem byla přesvědčena o tom, že SSSR blufuje a k útoku se neodhodlá, zároveň padala obava z toho, že ústupek SSSR by jen oslabil obranyschopnost Finska. 9. listopadu byla poslední schůzka Finské delegace se Sovětskou, když ani na ní Finsko nezměnilo svoji pozici, Stalin přestal hledat diplomatickou cestu pro získání svých cílů a přerušil další jednání s Finskou stranou. Carl Van Dyke 2007, str. 48 Finská vláda se časně ráno 30. listopadu 1939 sešla na zvláštním zasedání, rozhodla o vyhlášení válečného stavu v zemi a jmenovala polního maršála barona von Mannerheima vrchním velitelem finských ozbrojených sil.Carl Van Dyke 2007, str. 89

Sovětsko-německé vztahy Sovětský svaz podepsal v srpnu 1939 Ribbentrop–Molotovův pakt s nacistickým Německem, který byl v podstatě paktem o neútočení, ale tajný protokol k této smlouvě zabezpečoval hegemonii Moskvy ve východní Evropě a v případě války Německa s Polskem jí dával do rukou Finsko, pobaltské státy, východní Polsko a část Rumunska.Carl Van Dyke 2007, str. 28 Hitler si tím zajistil volné ruce při útoku na Polsko (1. září 1939) a měl otevřené dveře k invazi do západní a severní Evropy. Rudá armáda překročila již 17. září 1939 polské hranice, 28. září 1939 pak Sovětský svaz s nacistickým Německem uzavřel smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a postupně se chystal k anexi států v Pobaltí a rumunské Besarábie.

Přípravy k zimní válce Sověti začali s intenzivní mobilizací v blízkosti finských hranic již koncem roku 1938, ale k rozmístění invazních jednotek došlo teprve v říjnu 1939.Tomas Ries 1988, str. 55 – 56 Záminkou k samotné invazi se stal Mainilský incident,Tomas Ries 1988, str. 77 – 78 který Sovětský svaz zinscenoval 26. listopadu 1939. Po třech dnech přerušily obě strany 29. listopadu diplomatické styky a o den později, 30. listopadu v 06:50, zahájily sovětské jednotky bez vyhlášení války masové ostřelování finského pohraničí a nálety na finská města. V 08:00 pak Rudá armáda ukončila dělostřeleckou přípravu a vtrhla na finské území.Carl Van Dyke 2007, str. 73 1. prosince zřídil Sovětský svaz loutkovou vládu Finské demokratické republiky, která měla převzít vládu jakmile Rudá armáda Finsko porazí. V jejím čele měl stát finský komunista Otto Ville Kuusinen. Tento loutkový stát byl po zimní válce transformován na Karelo-finskou SSR. Spolu s touto transformací formálně zanikla i tato vláda.William Trotter 2002, str. 58 - 61 V roce 1956 byla této republice omezena autonomie a změněno jméno zpět na Karelská ASSR v rámci zlepšování sovětsko-finských vztahů.

Strategie Rudé armády Sovětský svaz chtěl Finsko dobýt taktikou bleskové války, tak jak ji v září předvedl nacistický wehrmacht v Polsku. Operační plán vypracoval velitel leningradské oblasti, armádní velitel 2. stupně Mereckov, když Stalin odmítl výhrady náčelníka generálního štábu Šapošnikova. Mereckovův operační plán předpokládal rychlé zlomení odporu podstatně slabšího nepřítele a rychlé obsazení Finska. Zhroucení špatně vyzbrojené a nepočetné finské armády se očekávalo zhruba po 14 dnech bojů. Sovětští vojáci byli dokonce varováni, aby si dali pozor a nepřekročili náhodou švédskou hranici.William Trotter 2002, str. 34 Kapitulace Helsinek se předpokládala na 21. prosince jako dárek pro Stalina k jeho šedesátinám. Ofenziva vojsk Leningradského vojenského okruhu měla probíhat na Karelské šíji přes Mannerheimovu linii (8 dnů) a v Karélii, severně od Ladožského jezera (15 dnů). Zbývající síly měly provádět malé útočné akce na odvrácení pozornosti po celé sovětsko-finské hranici od Petrozavodska až po Murmansk.Carl Van Dyke 2007, str. 44 Baltské loďstvo dostalo na starost lokalizaci a zničení finského válečného námořnictva a izolaci Finska zablokováním jeho námořních komunikací v Baltském moři a v ústí Finského zálivu.Carl Van Dyke 2007, str. 52 V téže době mělo Severní loďstvo podpořit postup Rudé armády dělostřeleckou palbou a zabránit finským lodím vyplout z Kolského a Motova zálivu v Murmanské oblasti.Carl Van Dyke 2007, str. 54

Útok na Finsko představoval další krok v expanzi SSSR stvrzené Paktem Ribbentrop–Molotov. V okamžiku, kdy Nejvyšší sovět Sovětského svazu 31. srpna 1939 jednomyslně tuto smlouvu schválil, seznámil maršál Vorošilov shromážděné poslance s reformami, ke kterým došlo v Rudé armádě v posledních pěti letech vlivem nezpochybnitelné Stalinovy autority.Carl Van Dyke 2007, str. 71 Tato vlna represí a čistek znamenala do září 1938 odchod 36 761 příslušníků velitelského sboru a více než 3000 velitelů sovětského námořnictva.Robert Conquest 2007, str. 450 Zároveň byli přiděleni k velitelům političtí komisaři, kteří mnohdy rozhodovali i o vojenské strategii, přestože jí nerozuměli.Tomas Ries 1988, str. 56 Právě vlivem těchto faktorů a zároveň vysoké morálky finských ozbrojených sil bylo možné bránit se této invazi mnohem déle, než Sověti očekávali,Tomas Ries 1988, str. 79 - 80 přestože jejich armáda měla téměř třikrát více vojáků, třicetkrát více letadel a dvěstěkrát více tanků než Finové. Teprve po rozsáhlých přeskupeních a příchodu dalších posil se Rudé armádě podařilo prolomit 14. února 1940 finské pozice v Mannerheimově linii.

Rudá armáda a její velitelé náhled|Hlavní útoky Rudé armády od 30. listopadu do 22. prosince 1939.Při jednání Voronova, Mereckova a Ždanova bylo rozhodnuto, že Carl Van Dyke 2007, str. 49–54Carl Van Dyke 2007, str. 281–282 útok naplánuje Leningradský vojenský okruh, jehož velitelem byl Kirill Afanasjevič Mereckov hlavní útok proti Finsku povedou vojska 7. armády na Karelské šíji, protože se předpokládala průchodnost nedokončených opevnění Mannerheimovy linie;