Nikolaj Krylenko

Nikolaj Vasiljevič Krylenko (Никола́й Васи́льевич Крыле́нко; 14. května 1885 Bechtějevo – 29. července 1938 Moskva) byl sovětský voják, právník a politik, jeden ze starých bolševiků, kteří se podíleli na komunistickém teroru raných let sovětského režimu a které pak zlikvidovaly stalinské čistky. Krátkou dobu působil v čele vznikající Rudé armády, pro bojové neúspěchy byl však nahrazen profesionálními vojáky. Pak působil na různých postech v sovětském právním systému a stal se lidovým komisařem spravedlnosti a generálním prokurátorem Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Byl také sportovním funkcionářem a jeho organizační dílo stojí za úspěchy sovětského šachu od dvacátých let až do konce sovětského režimu.

Krylenko byl představitelem teorie socialistické zákonnosti a názoru, že udílení trestů by mělo být vedeno spíše politickými úvahami než vinou nebo nevinou podle litery zákona. Pracoval na návrhu sovětského trestního zákoníku, což vedlo ke sporu s Andrejem Vyšinským. V roli prokurátora byl Krylenko aktivním účastníkem divadelních procesů a politických represí ve dvacátých letech a začátkem třicátých let, například procesu proti ruskému katolickému kléru v čele s arcibiskupem Janem Cieplakem. Během velké čistky byl v lednu 1938 Krylenko kritizován pro údajně nedostatečnou služební horlivost, odstaven z funkcí a po několika dnech zatčen. Po výslechu a mučení NKVD se přiznal k rozsáhlému zapojení do sabotáží a protisovětské agitace. Byl odsouzen k trestu smrti vojenským kolegiem sovětského nejvyššího soudu v procesu trvajícím 20 minut a popraven ihned poté.

Život

Před revolucí Krylenko se narodil v Bechtějevu ve Smolenské gubernii jako nejstarší ze šesti dětí (dvou synů a čtyř dcer) narozených populistickému revolucionáři, který, když potřeboval peníze na podporu své rostoucí rodiny, se stal výběrčím daní pro carskou vládu. Max Eastman, Love and Revolution: My Journey through an Epoch (New York: Random House, 1964.pp.338–9

Nikolaj Krylenko vstoupil roku 1904 do bolševické frakce Ruské sociálně demokratické dělnické strany. Studoval historii a literaturu na Petrohradské univerzitě, kde byl studentům znám jako soudruh Abram. Během ruské revoluce v roce 1905 byl členem krátce existujícího Petrohradského sovětu a členem bolševického petrohradského výboru. V červnu 1906 musel uprchnout z Ruska, ale již v témže roce se vrátil. V roce 1907 byl zatčen carskou tajnou policií a byl propuštěn pro nedostatek důkazů, ale brzy byl bez soudu vyhoštěn do Lublinu.

Krylenko se vrátil do Petrohradu v roce 1909 a dokončil svá studia. V roce 1911 opustil stranu, ale brzy se do ní vrátil. V roce 1912 byl povolán do armády a byl propuštěn do civilu roku 1913 jako druhý poručík. Poté, co pracoval několik měsíců jako asistent redakce Pravdy a měl na starosti styk s bolševickou frakcí v Dumě, byl Krylenko v roce 1913 znovu zatčen a vyhoštěn do Charkova, kde získal právnický titul. Začátkem roku 1914 se Krylenko dozvěděl, že může být znovu zatčen, a uprchl do Rakouska. Po vypuknutí první světové války v srpnu 1914 se musel jako ruský občan přesunout do Švýcarska. V létě roku 1915 ho poslal Vladimír Iljič Lenin zpět do Ruska, aby pomohl znovu vybudovat bolševickou podzemní organizaci. V listopadu 1915 byl Krylenko v Moskvě zatčen, protože nenastoupil do armády, a po několika měsících vězení byl v dubnu 1916 poslán na jihozápadní frontu.

Rok 1917 Po únorové revoluci roku 1917 a zavedení volených sovětů v ruských ozbrojených silách byl Krylenko zvolen předsedou sovětu svého pluku a poté divizního sovětu. 15. dubna byl zvolen předsedou sovětu 11. armády. Po Leninově návratu do Ruska v dubnu 1917 Krylenko přijal novou bolševickou politiku nesmiřitelné opozice vůči prozatímní vládě. V důsledku toho musel 26. května 1917 rezignovat na svůj post pro nedostatek podpory nebolševických členů armádního sovětu.

V červnu 1917 se Krylenko stal členem bolševické vojenské organizace a byl zvolen delegátem Prvního všeruského sjezdu sovětů. Na sjezdu byl za bolševickou frakci zvolen do stálého Všeruského ústředního výkonného výboru. Krylenko opustil Petrohrad a 2. července zamířil na vrchní velitelství v Mogilevu, ale prozatímní vláda ho tam zatkla poté, co bolševici 4. července zahájili neúspěšné povstání. Byl držen ve vězení v Petrohradě, ale byl propuštěn v polovině září po Kornilovově aféře.

Krylenko se aktivně podílel na přípravě říjnové revoluce 1917 v Petrohradu jako nově zvolený předseda I. sjezdu sovětů severní oblasti a vedoucí člen Vojenského revolučního výboru. 16. října, deset dní před povstáním, oznámil bolševickému ústřednímu výboru, že petrohradští vojáci by v případě povstání podpořili bolševiky. Během bolševického převzetí moci ve dnech 24. a 25. října byl Krylenko jedním z vůdců povstání spolu s Lvem Trockým, Adolfem Joffem a Vladimirem Antonovem-Ovsejenkem.

Velitel Rudé armády Na Druhém všeruském sjezdu sovětů 25. října se Krylenko stal lidovým komisařem (ministrem) a členem triumvirátu (s Pavlem Dybenkem a Nikolajem Podvojským) odpovědného za vojenské záležitosti. Na začátku listopadu 1917 (podle juliánského kalendáře), ihned po bolševickém převzetí moci, pomohl Krylenko Trockému potlačit pokus přívrženců prozatímní vlády vedených Alexandrem Kerenským a generálem Pjotrem Krasnovem o znovuopanování Petrohradu.

Poté, co prozatímní vrchní velitel a náčelník generálního štábu generál Nikolaj Duchonin odmítl zahájit mírová jednání s Němci, byl 9. listopadu jmenován vrchním velitelem Krylenko (v této chvíli pouhý praporčík). Ve dnech 12.–13. listopadu zahájil jednání s německou armádou. Krylenko 20. listopadu dorazil na velitelské velitelství v Mogilevu a zatkl generála Duchonina, kterého pak rudí gardisté na Krylenkův podnět napadli bajonety a zastřelili.An eye-witness of this deplorable event, Captain George Hill, described it in Go Spy the Land (London: Cassell, 1932), p.110. Po vzniku Rudé armády 15. ledna 1918 (starý kalendář; 28. ledna podle nového kalendáře) byl Krylenko také členem celoruského výboru, který dohlížel na její budování. Uměl být vynikajícím řečníkem, který dokázal přesvědčit nepřátelské davy pouhými slovy. Jeho organizační talent však zaostával daleko za jeho řečnickými schopnostmi.

Krylenko byl aktivním zastáncem politiky demokratizace ruské armády, včetně zrušení podřízenosti, volby důstojníků poddůstojníky a použití propagandy k vítězství nad nepřátelskými jednotkami. Ačkoli Rudá armáda měla počátkem roku 1918 určité úspěchy proti malým a špatně ozbrojeným protibolševickým oddílům, jeho politika se ukázala jako neúspěšná, když německé armády na konci února 1918 po krachu brestlitevských rozhovorů rozdrtily sovětské síly. V té době Bruce Lockhart Krylenka popsal jako „epileptického degenerovaného jedince… a nejodpudivější typ, se kterým jsem se setkal během všech svých styků s bolševiky“.Memoirs of a British Agent. Book IV. Chapter 5.

Po porážkách se Trocký snažil o vytvoření vojenské rady z bývalých ruských generálů, která by fungovala jako poradní orgán Rudé armády. Lenin a bolševický ústřední výbor se 4. března dohodli na vytvoření Nejvyšší vojenské rady, v jejímž čele měl být bývalý šéf carského generálního štábu Michail Bonč-Brujevič. V tu chvíli celé bolševické vedení Rudé armády, včetně lidového komisaře (ministra obrany) Nikolaje Podvojského a Krylenka, důrazně protestovalo a nakonec rezignovalo. Kancelář „vrchního velitele“ byla formálně zrušena sovětskou vládou 13. března a Krylenko byl znovu přidělen do Komisariátu pro spravedlnost.

Právnická kariéra (1918–1934) Od května 1918 a do roku 1922 byl Krylenko předsedou Revolučního tribunálu Všeruského ústředního výkonného výboru. Současně působil jako člen kolegia státních zástupců Revolučního tribunálu.

V květnu 1918 Lev Trocký nařídil, aby byl sovětský námořní velitel Alexej Ščastnyj postaven před soud za podněcování sporů. Po soudním projednání, v němž byl Krylenko prokurátorem, předseda soudu, jakýsi Karklin, odsoudil admirála, „k zastřelení během dvaceti čtyř hodin.“ V sále došlo okamžitě k rozruchu, protože Lenin 28. října 1917 trest smrti zrušil. Krylenko však vysvětlil přítomným: „O co vám jde? Popravy byly zrušeny. Ščastnyj se ale nepopravuje; bude zastřelen.“ Rozsudek byl vykonán brzy poté. Alexander Solzhenitsyn The Gulag Archipelago: An Experiment in Literary Investigation, Volume I, pages 434-435.

Krylenko byl nadšeným zastáncem rudého teroru, třebaže nebyl úplně zajedno s Čekou, a kdysi zvolal: „Musíme popravit nejen viníka. Poprava nevinných na masy zapůsobí ještě více.“Richard Pipes, The Russian Revolution; page 822

Začátkem roku 1919 byl Krylenko zapojen do sporu s Čekou (sovětskou tajnou policií) a měl prsty v tom, že Čece odebrali právo popravovat lidi bez soudu. V roce 1922 se Krylenko stal zástupcem komisaře spravedlnosti a asistentem generálního prokurátora RSFSR. V této funkci působil jako hlavní žalobce při moskevských divadelních procesech dvacátých let.

Cieplakův proces Na jaře 1923 působil Krylenko jako státní zástupce v moskevském divadelním procesu s římskokatolickou hierarchií Sovětského svazu. K obžalovaným patřili arcibiskup Jan Cieplak, monsignore Konstanty Budkiewicz a později blahoslavený Leonid Fjodorov, exarcha ruské řeckokatolické církve.

Podle otce Christophera Lawrence Zuggera Bolševici již zorganizovali několik „divadelních procesů“. Čeka uspořádala „soudní přelíčení proti Petrohradské bojové organizaci“; její nástupce, nový GPU, „soud socialistických revolucionářů“. V těchto a dalších takových fraškách byli obžalovaní nevyhnutelně odsouzeni na smrt nebo k dlouhému vězení na severu. Cieplakův soudní proces byl v té době ukázkovým příkladem bolševické revoluční spravedlnosti. Normální soudní pravidla vůbec revoluční soudy neomezovala; státní zástupce N. V. Krylenko prohlásil, že soudy mohou pošlapat práva jiných tříd než proletariátu. Odvolání od soudu nebylo možné k vyššímu soudu, ale k politickým komisím. Západní pozorovatelé shledali prostředí – velký taneční sál bývalého šlechtického klubu s malovanými anděly na stropě – zcela nevhodným pro tuto vážnou událost. Od soudců ani státních zástupců se nepožadovalo, aby měli právní vzdělání, pouze to správné „revoluční“. To, že samotní soudci ignorovali zřetelné tabule „Zákaz kouření“, zákonnosti nesvědčilo.Father Christopher Lawrence Zugger, "The Forgotten: Catholics in the Soviet Empire from Lenin through Stalin," University of Syracuse Press, 2001. Page 182.

Podle Francise MacCullagha, korespondenta novin New York Herald Krylenko, který začal mluvit v 18.10, byl napřed poměrně umírněný, ale pak rychle zahájil útok na náboženství obecně a katolickou církev zvlášť. „Katolická církev,“ prohlásil, „vždycky vykořisťovala pracující třídy.“ Když žádal arcibiskupovu smrt, řekl „Veškerá jezuitská prohnanost, s jakou jste se hájil, vás neuchrání před trestem smrti. Ani papež ve Vatikánu vás teď nemůže zachránit.“ Jak dlouhý proslov pokračoval, rudý prokurátor se postupně rozvášnil protináboženskou nenávistí. „Vaše náboženství,“ řval, „plivu na něj jako plivu na všechna náboženství – na pravoslavné, židy, mohamedány a všechny ostatní.“ „Tady není žádný zákon než sovětský zákon,“ křičel v jiné pasáži, „a podle tohoto zákona musíte zemřít.“Captain Francis McCullagh, The Bolshevik Persecution of Christianity, E.P. Dutton and Company, 1924. Page 221. Arcibiskup Cieplak a monsignore Budkiewicz byli odsouzeni k smrti. Dalších patnáct obžalovaných bylo odsouzeno na dlouhý pobyt na Solovkách. Rozsudky vzbudily velký rozruch v západním světě.