Postoloprty () jsou město v okrese Louny v Ústeckém kraji. Nachází se na levém břehu řeky Ohře, přibližně sedm kilometrů západně od okresního města Louny. Leží v úrodné nížinné krajině s dlouhou zemědělskou tradicí, zejména pěstováním chmele. Ve městě a jeho částech žije obyvatel.
Název náhled|vlevo|303px|Zazděné šestidílné románské okno v hospodářské budově děkanství – pozůstatek kláštera
Původ názvu města není zcela jednoznačný a existují k němu dva výklady. První teorii publikoval ve své kronice Václav Hájek z Libočan. Podle jím vymyšlené pověsti přišel v roce 764 ke vsi místě dnešních Postoloprt Vršovec Krotboj a spatřil tam ševce, který na otázku, co činí, odpověděl: „Postoly prtuji“, což znamenalo opravuji boty. A podle toho se Krotboj rozhodl pojmenovat hrad, který tam založil. Humanističtí historikové i zakladatel moderního českého dějepisectví Gelasius Dobner, který Hájkovu kroniku vydal s kritickým komentářem, tuto teorii odmítli. Podle nich měl název vzniknout z latinského označení benediktinského kláštera Porta Apostolorum (česky Brána apoštolů), který byl založen před rokem 1121 a zanikl za husitských válek roku 1420. Jednalo by se tudíž u určitou formu paronyma. Tato interpretace se však považuje za málo pravděpodobnou, neboť samotný název vsi je doložen dříve, než označení kláštera Porta Apostolorum. V Kosmově kronice, která vznikala mezi roky 1119–1125, se píše: …nový hrad Drahúš na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprt (v orig. Postolopirth), kde je nyní viděti klášter Panny Marie. Kromě toho se název Porta pro klášter objevuje v písemných pramenech teprve v roce 1210 a celé pojmenování – Porta apostolorum – až roku 1251.. Hájkův výklad považují za správný i moderní jazykovědci, např. Antonín Profous nebo Milan Harvalík. Rovněž v publikaci z roku 1982, která se věnuje původu toponym ve státě, se její autoři přiklánějí k „ševcovskému“ původu názvu. Historik umění Martin Šanda ovšem upozorňuje na to, že Kosmas v zásadě nemohl použít jiný název než český, neboť popisoval děj odehrávající se před vznikem kláštera. Český název je tedy skutečně doložen dříve, ovšem není doložen před založením kláštera. Původ českého názvu místa zkomolením názvu latinského tudíž vyloučen není. V 16. století se v pramenech pro pojmenování města používalo i jména Klášter, německý název Postelberg se rozšířil až během postupné germanizace od druhé poloviny 17. století.
Historie náhled|vlevo|Valy akropole na hradišti Drahúš
V okolí Postoloprt se nacházelo neolitické sídliště kultury s lineární keramikou, jejíž nositelé byli prvními zemědělci na českém území.
Dějiny Postoloprt v raném středověku začínají vybudováním hradiště Drahúš jižně od dnešního města někdy ve druhé polovině 10. století. Existovalo jen krátce, už v 11. století bylo opuštěno.
Na Drahúš situoval kronikář Kosmas pověst o Durynkovi a Neklanovi. Podle ní porazilo české vojsko Lučany a Neklanovi se podařilo zajmout syna luckého knížete Vlastislava. Neklan chlapce spolu s jeho vychovatelem Durynkem umístil na hradiště Drahúš, kde Durynk dítě zavraždil.Kosmas 1972, s. 31, 33 Do jakési vesnice u Postoloprt umístil setkání knížete Oldřicha a selské ženy Boženy kronikář Dalimil.
Prakticky až do vypálení benediktinského kláštera husity v květnu 1420 jsou zprávy o Postoloprtech spojené výhradně s ním. Vesnice byla součástí klášterního panství. Klášter samotný se nacházel v areálu dnešního zámku a děkanství.
Po zničení kláštera se většiny jeho pozemkového vlastnictví zmocnily Louny. Kromě Postoloprt to bylo šestnáct vesnic. Tato situace trvala až do roku 1454, kdy v důsledku pozemkové reformy musely všechny stavy králi vrátit nemovitosti, které nabyly po roce 1419 a neměly na jejich legální nabytí doklad.(Dále jen Vaniš 1979). Louny si v polovině 15. století – i později – vedly v účetní knize podrobnou evidenci svého majetku včetně pravidelných poplatků od poddaných. Například v roce 1450 pobíraly Louny dávky od 33 postoloprtských poddaných s někdy dnes kuriózně znějícími jmény jako Vrhcáb, Pizdoch nebo Opilac. Rychtářem byl Hůla, poddaní měli pronajatý přívoz, mlýn a krčmu.Vaniš 1979, s. 182–184. Podle počtu poddaných odvádějících dávky lze počet obyvatel v tehdejších Postoloprtech odhadovat na 150–200.
V roce 1465 zapsal Jiří z Poděbrad klášterní panství včetně Postoloprt v hodnotě 12 000 kop třem svým synům: Viktorínovi, Jindřichovi a Hynkovi. Bratři postupně prodali své podíly příslušníkům panské rodiny z Veitmile. Do jejich rukou celé Postoloprtsko přešlo v roce 1502. V roce 1510 nebo 1511 pak Postoloprty obdržely od panovníka statut poddanského města a erb. Podoba erbu procházela historickým vývojem. Dnes ho tvoří dvě stříbrné věže nad cimbuřím v modrém štítu, mezi nimiž je na červeném štítku zobrazená ryba. Ta může mít podle heraldika Stanislava Kasíka dva významy: Může symbolizovat Krista, ale také apoštoly, kteří byli rybáři nebo pocházeli z rybářských rodin. Ve druhém případě by se erb vztahoval k bývalému klášteru – Bráně apoštolů.
Zřejmě až s nástupem Veitmilů se začal prostor bývalého kláštera přestavovat. V roce 1504 se pořizoval zvon do nového kostela svatého Františka Serafínského, který stál v místech dnešní hospodářské budovy děkanství. Do něj byla zakomponována dodnes dochovaná zeď z kláštera s šestidílným románským oknem. Za Veitmilů byl postaven i nový kostel zasvěcený Nejsvětější Trojici. Prvně se uvádí k roku 1515; až do roku 1792 stál v místech dnešní plavecké haly.Roedl 2021, s. 31.
Veitmilové si Postoloprty zvolili za jedno z rezidenčních sídel. Šebestián z Veitmile v místech bývalého kláštera postavil tvrz či spíše malý zámek. Poprvé se v pramenech uvádí v roce 1542.Roedl 2021, s. 32. S ohledem na dobu, po kterou Šebestián rozsáhlé postoloprtské panství, k němuž patřilo dvacet vesnic, před tím vlastnil, existoval zřejmě už v první třetině 16. století.
V roce 1600 zemřel nezletilý Štěpán z Veitmile a jeho majetek zdědila jeho sestra Veronika, provdaná za Štěpána Jiřího ze Šternberka. Veronika manželovi panství za 42 000 míšeňských kop prodala. Šternberk nechal na místě veitmilovské tvrze postavit zámek s čtyřkřídlou dispozicí a nárožními věžemi.
Třicetiletá válka přinesla městu mnoho škod a dramatických událostí. Nejprve začátkem listopadu 1618 vtrhla do opuštěného zámku chudina z okolí, vyrabovala ho a zničila vnitřní zařízení. V roce 1636 si majitel panství, Jan Rudolf Šternberk, stěžoval místodržícím, že pluk Poláků v císařských službách způsobil na zámku a ve městě škodu za 1093 zlatých. Zkázu dokonali v roce 1646 Švédové. V té době, od roku 1637, už postoloprtské panství vlastnil Václav Michna z Vacínova, kterému patřilo mj. i Konopiště.Roedl 2021, s. 34.
Některé základní informace o městě po třicetileté válce poskytuje berní rula z roku 1654, což je první úplný soupis daňových povinností poddaných ve státě. Zdá se, že se Postoloprty po válce vzpamatovaly poměrně rychle. Rula uvádí 47 zdanitelných budov, z nichž bylo jen osm opuštěných nebo ve stavu, kdy se z nich nemohla daň odvádět. Šest z nich patřilo obci. Všichni hospodáři pěstovali obilí a chmel. Berní rula vykazuje pět řezníků, po třech krejčích a ševcích a po jednom pekaři a bednáři. Vrchnostenský pivovar uvařil ročně 55 hektolitrů piva. Jména všech hospodářů znějí česky; zdá se proto, že ke germanizaci Postoloprt došlo až na přelomu 17. a 18. století. Doplňky v textu berní ruly uvádějí, že roku 1664 postihl městečko požár, při němž shořelo čtrnáct domů.
V roce 1669 koupil postoloprtské panství říšský hrabě Jiří Ludvík Sinzendorf. K zámku tehdy patřil pivovar, sladovna, hospodářský dvůr, vinopalna, sladovna, vinný lis, kovárna, bažantnice a cihelna. Zámek nechal opravit a do jeho průčelí byla vsazena věž, známá z pozdějších vedut.
Ze svého dolnorakouského panství Sitzendorf an der Schmida přivedl hrabě do Postoloprt početnou židovskou komunitu, pro kterou zřídil ghetto v dnešní Mánesově ulici. Dochovala se z něj jen studna, atypicky umístěná uprostřed ulice, a dům čp. 276, postavený původně v roce 1817 jako škola. Synagoga byla postavena v roce 1722 podle plánů Pavla Ignáce Bayera. Roku 1867 ji nahradila nová stavba, zbořená někdy po roce 1980. Stávala na volné ploše za garážemi.Roedl, s. 35–38. Z místní židovské komunity pocházela řada významných osobností, mj. duchovní Benno Löbl, právník Julius Glaser nebo novinář Eduard Bacher. Z Postoloprt pocházeli i předkové Karla Marxe.
Sinzendorf ale postoloprtské panství zadlužil. V květnu 1692 je proto jeho syn Filip Ludvík prodal říšskému knížeti Ferdinandu Schwarzenbergovi za 600 000 zlatých rýnských, z toho 500 000 zlatých bylo použito na zaplacení Sinzendorfových dluhů.Veselý 1893, s. 30. Až do konce vrchnostenské správy v polovině 19. století patřilo do panství 34 vesnic. Podle tereziánského katastru z roku 1757 provozovala vrchnost ve městě kovárnu, cihelnu a lázeň, asi sto zlatých vynášelo clo vybírané na mostě přes Ohři. Mlýn měl tři kola a dvě stoupy. Ve městě byla škola, při kostele růžencové bratrstvo. Katastr dále vypočítává po šesti řeznících, ševcích a krejčích, čtyři krčmy, dvě lázně a mnoho dalších řemesel. V důsledku válek o rakouské dědictví se ve snaze zlepšit kvalitu komunikací stavěla v letech 1753–1757 Lipská silnice, procházející centrem Postoloprt.
Schwarzenbergové se pokoušeli obnovit místní vinařství. Severně od města, po pravé straně silnice na Vrbku, byla na třinácti hektarech obnovena předbělohorská vinice a v roce 1694 na ní bylo vysázeno několik tisíc sazenic tokajských odrůd z Horních Uher a místních odrůd z Litoměřicka a Mělnicka. Révě se však nedařilo, především chyběli zkušení vinaři. Poslední vinobraní proběhlo v roce 1764.Veselý 1893, s. 62.
Daleko úspěšnější byla těžba hnědého uhlí. V roce 1719 vydal Adam František Schwarzenberg dekret, v němž nařídil na Postoloprtsku vyhledávat uhelná ložiska. Od ojedinělých pokusů se v roce 1793 přešlo k dolování ve velkém a v Postoloprtech byl v rámci správy velkostatku zřízen báňský úřad. V polovině 19. století bylo na postoloprtském katastru osm dolových polí.
náhled|upright|Mariánský sloup na náměstí
Nejpozději v polovině 16. století se v prostoru dnešní bažantnice rozkládala obora se zvěří zvaná Šárka. V blízkosti Postoloprt bylo několik loveckých revírů, mj. u Levonic, Března a Skupic. V revírech se objevovala zvěř, která se v Čechách v současnosti vyskytuje výjimečně nebo vůbec: medvědi, vlci a rysové. Je to dloženo z ceníku ze sedmdesátých let 17. století, podle něhož byli myslivci odměňováni za odstřel těchto zvířat.Veselý 1893, s. 52. Stav zvěře dosáhl vrcholu na začátku 19. století. V roce 1819 bylo v postoloprtském revíru zastřeleno 5077 zajíců, 6269 koroptví a 4170 bažantů. Postoloprty byly od konce 17. století vyhledávaným místem, kam jezdila šlechta z Čech i z ciziny na hony. Roku 1833 přijel do Postoloprt na hon i bývalý francouzský král Karel X.Roedl 2021, s. 48.
náhled|vlevo|Hřbitovní kaple z roku 1888
V roce 1850 vstoupilo v platnost nové obecní zřízení. Prvním starostou v Postoloprtech se stal August Saitz, členem zastupitelstva byl i Jan Adolf Schwarzenberg. Postoloprty se také staly sídlem okresního úřadu, okresního soudu a okresního berního úřadu. Okresní úřad zanikl roku 1868 a jeho kompetence převzal Okresní úřad v Žatci. Dva nejstarší místní spolky byly založeny v roce 1861: byl to střelecký spolek a mužský pěvecký spolek, který sídlil v čp. 96. V roce 1872 byl zahájen provoz na trati Žatec–Postoloprty–Obrnice, 1895 pak Louny–Postoloprty. V roce 1886 byla otevřena škola v dnešní ulici Boženy Němcové. Výstavba kanalizace byla dokončena roku 1889, 1900 zřízena veřejná telefonní stanice.Roedl 2021, s. 56–58.