náhled|Velký znak Napoleona I., císaře Francouzů, od roku 1804LAMARQUE, Philippe: Armorial du Premier Empire (Erbovní kniha prvního císařství), http://napoleon1er.perso.neuf.fr/armorial.htmlHeraldická ročenka 1975, kapitola „Napoleonská heraldika“, str. 19–31, http://www.historie.hranet.cz/heraldika/hr/hr1975.pdfBUBEN, Milan: Encyklopedie heraldiky (Libri 1997, ) s. 268, heslo: Napoleonská heraldika:" Sám Napoleon hned poté, co se stal roku 1804 císařem, nepřevzal znak své rodiny, ale začal užívat orla s blesky ve spárech po vzoru starých římských legií."|vlevo|201x201pixelů

Napoleon I. Bonaparte (15. srpna 1769 Ajaccio – 5. května 1821 Svatá Helena) byl francouzský vojevůdce a státník, císař v letech 1804–1814 a poté sto dní na přelomu jara a léta 1815. Během Velké francouzské revoluce udělal závratnou kariéru: ve 24 letech byl generálem, krátce po třicítce prvním mužem ve státě a na vrcholu své moci ovládal většinu západní Evropy. Rychlý byl i jeho pád; závěr života strávil ve vyhnanství. Napoleon bývá vzorem vojevůdcovských schopností a cílevědomosti, na druhou stranu však projevoval lhostejnost k lidem, v nichž viděl jen prostředky svých cílů. Dokázal národ vybičovat k nesmírnému úsilí, ovšem za cenu obrovských obětí na lidských životech. Jen francouzských občanů během napoleonských válek zahynulo více než milion.Tarle, s. 343.

Narodil se na Korsice do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty. V devíti letech odcestoval do Francie, kde se jako stipendista vzdělával na vojenských školách. Po smrti otce, ve svých 16 letech, převzal starost o rodinu, předčasně dokončil studia a v hodnosti podporučíka vstoupil do armády. Jako dělostřelecký důstojník se roku 1793 zasloužil o dobytí pevnosti Toulon, díky čemuž byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 1795 úspěšně potlačil roajalistické povstání v pařížských ulicích a stal se divizním generálem. Následujícího roku byl direktoriem vyslán do války s Rakouskem a pověřen velením nad francouzskou armádou v Itálii. Zde se chopil nabízené příležitosti a řadou vítězství přinutil Rakousko požádat o mír.

V roce 1799, po nepříliš vydařeném tažení do Egypta, se Napoleon zapojil do politického převratu, který měl omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci. To jej vyneslo do pozice vůdčího ze tří vládnoucích konzulů. Od roku 1800 zastával doživotní funkci prvního konzula a o čtyři roky později přiměl senát, aby jej zvolil francouzským císařem. Vládu si za téměř nepřetržitého válečného stavu podržel až do roku 1814, kdy byl po krachu tažení do Ruska vojsky VI. koalice zatlačen až k francouzské metropoli a vlastními maršály přinucen abdikovat. Posléze byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, odkud po necelém roce uprchl, vrátil se do Francie a bez jediného výstřelu opět obsadil císařský trůn. Francie se však dostala do vojenskopolitické izolace a obnovené císařství přetrvalo cca 100 dní. Napoleonova vláda skončila porážkou v bitvě u Waterloo, po níž abdikoval podruhé a vydal se do rukou spojenců. Ti jej odsoudili k doživotnímu vyhnanství na ostrově Svatá Helena, kde po necelých šesti letech pobytu ve věku jednapadesáti let zemřel.

Za svůj život Napoleon svedl okolo šedesáti bitev, tedy více než Alexandr Makedonský, Hannibal, Caesar a Alexandr Suvorov dohromady,Tarle, s. 22. a po téměř celé další století byla vojenská teorie i praxe posuzována podle jeho pravidel a přizpůsobována jeho pojetí válečnictví. Za Napoleonovy éry se Francie změnila ze stavovského feudálního státu v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost a určovala politický trend ve značné části Evropy. Mimo jiné uskutečnil i obsáhlou reformu vnitřní správy země a v roce 1804 vydal nový občanský zákoník (Code civil), jenž se stal vzorem pro další evropské země a francouzské právo na něj dodnes navazuje.

Vzestup

Mládí vlevo|náhled|Kresba křídou italského umělce Pantorniniho: první známý Napoleonův portrét z roku 1783 (1785)|alt=Portrét muže z levého profilu|210x210pixelů Napoleon Bonaparte (rodným jménem Napoleone di Buonaparte) se narodil v úterý 15. srpna 1769 v korsickém městě Ajaccio jako druhý syn nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty advokáta Carla Buonaparta a jeho ženy Laetitie roz. Ramolino. V mládí jej ovlivnili korsičtí nacionalisté, kteří Francouze považovali za cizí utlačovatele. Ostrov byl totiž vojensky připojen k Francii jen tři měsíce před Napoleonovým narozením a obyvatelé litovali ztráty politické samostatnosti.Tarle, s. 14. V porovnání s francouzskou aristokracií žila rodina Buonapartů ve velmi skromných poměrech, nouzí však netrpěla. Otec byl asesorem (poradcem) královského souduDobyvatel Bonaparte, s. 15. a ve volných chvílích se věnoval zejména literární činnosti.Barnett, s. 15. Na výchovu osmi dětí dohlížela matka, jež je vychovala s láskou, nicméně poměrně tvrdě. K tomu měla své důvody, jak dosvědčil později sám Napoleon:

Když bylo Napoleonovi devět let, odvezl jej otec i s jeho starším bratrem Josefem do Francie. Zde ho nejprve umístil v koleji ve městě Autun, avšak ještě téhož roku byl jako stipendista přijat do vojenského učiliště v Brienne-le-Château. Tam poté strávil Napoleon pět let. Podle pozdějšího ministra Bourrienna, který byl tehdy jeho přítelem, projevoval Napoleon mimořádné nadání v matematice a byl v tomto předmětu vždy první. V této škole však vytrpěl mnoho od studentů, kteří se mu posmívali pro jeho malou výšku a špatnou francouzštinu, na což Napoleon reagoval slovními i fyzickými útoky. I přes tuto nepřízeň pilně studoval a mimo matematiku měl výborné známky také ze zeměpisu, dějepisu i jiných předmětů s výjimkou latiny a němčiny.

V patnácti letech věku Napoleon své vzdělávání v Brienne-le-Château úspěšně ukončil a v říjnu 1784 byl přijat na prestižní vojenskou školu v Paříži (). Specializoval se zde v oboru dělostřelectví, po jednom roce studií úspěšně složil zkoušky a byl poslán jako podporučík do pluku ležícího ve Valence nedaleko Lyonu. Avšak již v únoru 1785, tedy ještě v Paříži, k němu dorazila zpráva, že zemřel jeho otec. Napoleon začal své matce, která zůstala s malými dětmi téměř bez prostředků, finančně vypomáhat. Po deseti měsících služby ve Valence si vymohl v září 1786 dovolenou k cestě na Korsiku, kde pobyl více než rok. Kvůli vyřizování soudních sporů své matky sice odjel v říjnu 1787 do Paříže, ale vrátil se v lednu 1788 opět do Ajaccia. Ke svému pluku La Fère–Artillerie, který se mezitím přemístil do Auxonne v Burgundsku, se dostal zpět až v červnu 1788.Manfred, s. 17–18. Během služby u tohoto pluku, který byl nyní posádkou při dělostřelecké škole, posílal Napoleon značnou část svého platu matce na podporu rodiny. Ve volném čase se věnoval soukromému studiu vojenské historie, matematiky, zeměpisu, filosofie a osvícenské literatury 18. století.Tarle, s. 16.

Zahájení kariéry náhled|vpravo|Antoine-Jean Gros: Napoleonův portrét pořízený v roce 1802, tedy v období, kdy působil ve funkci prvního konzula Francouzské republiky|alt=Portrét – polocelek mladého muže hledícího vlevo, v červeném kabátci se zdobenou tmavorudou šerpou přes pravé rameno

V Auxonne zastihly Napoleona události Velké francouzské revoluce. Jeho pluk se připojil k povstalcům. Napoleon pochopil, že se mu otevřela cesta pro politickou kariéru a dva a půl měsíce po vzpouře jednotky požádal o další dovolenou.Manfred, s. 39. Do Ajaccia dorazil opět koncem září 1789 a neprodleně se zapojil do místního politického dění. Spolu se svým bratrem Josefem stál u počátků revolučního hnutí na ostrově. Na jejich písemnou výzvu Národní shromáždění odsouhlasilo zrovnoprávnění Korsiky s ostatními částmi francouzského království.Manfred, s. 42. Současně byla udělena amnestie všem, kdo kdysi bojovali za nezávislost ostrova.Manfred, s. 43. To umožnilo návrat i někdejšímu vůdci protifrancouzského odboje Pascalu Paolimu, jenž byl pro Napoleona po celé jeho dětství ústředním hrdinou.Manfred, s. 20. Avšak starší muž, jehož Korsičané záhy zvolili předsedou direktoria departmentu a vrchním velitelem ozbrojených sil ostrova,Manfred, s. 46. vystupoval vůči svému obdivovateli velmi chladně a brzy se ukázalo, že jejich cesty se neshodují. Snahou Paoliho byla korsická samostatnost, naproti tomu Napoleon viděl v revoluci nové možnosti nejen pro rozvoj ostrova, ale také pro svou kariéru.Tarle, s. 19. Když tedy mladý dělostřelecký důstojník po několikaměsíčním pobytu ve svém rodišti zjistil, že veškeré jeho snahy zůstávají bez větších výsledků, odcestoval zpět do Auxonne. Aby matce ulehčil v rodinných výdajích, odvážel s sebou i mladšího bratra Ludvíka.

náhled|vlevo|Průčelí Napoleonova rodného domu v Ajacciu|alt=Fotografie temně oranžové stěny třípatrového domu s vysokými okny s otevřenými zelenými okenicemi, na dolním okraji záběru pamětní deska připomínající Napoleona U své jednotky byl v červnu 1791, po šesti letech služby, povýšen na poručíka a zároveň převelen ke 4. dělostřeleckému pluku ve Valence. Ve městě, jež stálo na počátku jeho vojenské kariéry, jako jeden z prvních vstoupil do jakobínského Spolku přátel konstituce a záhy se stal jeho tajemníkem.Manfred, s. 51. Tři měsíce po povýšení požádal o další dovolenou, tentokrát dvanáctitýdenní. Opět se vrátil na Korsiku, kde se nechal zvolit podplukovníkem praporu dobrovolníků (což mělo za následek jeho odchod z dělostřeleckého pluku) a definitivně se odcizil s Pascalem Paolim. Navíc se 8.–12. dubna 1792 Bonapartovi dobrovolníci střetli s řádnou armádou, přičemž byly ztráty jak v řadách vojáků, tak mezi civilisty.Manfred, s. 56.

Kvůli této akci, při níž se dokonce pokusil obsadit pevnost v Ajacciu, byl Napoleon povolán do Paříže, aby se po udání svých nepřátel zodpovídal u výboru vojenského ministerstva. Do francouzské metropole dorazil koncem květnaTarle, s. 20. a bez větších problémů se mu podařilo dosáhnout toho, že proti němu vedená záležitost byla zamítnuta. Díky skvělé politické reputaci byl na svou žádost opět umístěn ke 4. dělostřeleckému pluku a posléze povýšen do hodnosti kapitána. Tento rok, nedlouho poté, co se 10. srpna stal nahodilým svědkem útoku na Tuilerijský palác, si vyžádal ještě jednu dovolenou a opět se vrátil na rodný ostrov, kde zůstal plných osm měsíců. Znova se chopil velení pluku dobrovolníků a zúčastnil se nevydařené invaze na Sardinii. Průběh akce, která byla podniknutá z iniciativy pařížských vládních činitelů, byl však značně zmatený a jediný profesionální výkon podal Napoleon, jenž svými bateriemi umlčel pevnosti na ostrově La Maddalena.Barnett, s. 30–31.

Po této vojenské operaci, která byla díky politické motivaci čelních korsických představitelů předem odsouzena k nezdaru,Manfred, s. 59. označil Napoleonův bratr Lucien v jakobínském klubu v Toulonu korsického předsedu direktoria za zrádce republiky, načež pařížský Konvent vydal rozkaz k Paoliho zatčení. V reakci na toto rozhodnutí korsický vůdce vyzval lid k válce za nezávislost a bratři Buonapartové byli odsouzeni k veřejnému prokletí.Manfred, s. 60. Jejich rodný dům byl vydrancován a Napoleonovi, kterého zakrátko následovala i matka spolu s jeho bratry a sestrami, se jen za velkých obtíží podařilo emigrovat do Francie.Barnett, s. 32. Mladému uprchlíkovi pak nezbylo nic jiného, než se ze svého nedostatečného platu postarat o celou rodinu a žít v ještě větší nouzi.Tarle, s. 21.

náhled|vpravo|180px|Édouard Detaille: Napoleon u Toulonu|alt=Celek důstojníka – Napoleona, který hledí mimo obraz, přičemž stojí na zabláceném dřevěném můstku a opírá se o velké koše na koše, nakterých si druhou rukou přidržuje rozloženou mapu. V pozadí pochoduje několik vojáků s lopatami.