náhled|Státní znak Kambodžského království Dějiny Kambodže jsou dějinami území současného Kambodžského království, obnoveného roku 1993. Dějiny území lze vysledovat až do 5. tisíciletí př. n. l., nicméně prvním státním útvarem, o němž víme díky čínským zdrojům, byl Funan, který se v 1. až 6. století rozkládal v nejjižnější části Indočíny. Šlo o hinduistickou kulturu, se silnou socio-ekonomickou interakcí s Indií. V 6. století byl Funan nahrazen novým státem Čenla, který ovládl větší území a již udržoval více než jediné centrum moci. Funan i Čenla patřily mezi nejstarší indianizované státní celky v jihovýchodní Asii.
Roku 802 byla založena Khmérská říše, velmi důležitá pro identitu Kambodžanů, neboť ač zaujímala území mnoha dnešních států jihovýchodní Asie (krom Kambodže i Vietnamu, Laosu a Thajska), politicky dominantním etnikem byli Khmerové, národ, který v současné Kambodži představuje 98 procent obyvatelstva. Říše dosáhla velkých úspěchů ve správě, zemědělství, architektuře, hydrologii, logistice, urbanismu i umění. Její základy byly jako u předchozích států hinduistické, ale v pozdějších fázích vývoje říše se prosadil i buddhismus, což mělo podle některých historiků podíl i na jejím rozkladu. Hlavním městem byl Angkor (ležící v dnešní kambodžské provincii Siem Reap), proto se někdy hovoří též o Angkorské říši. Když byla roku 1431 vyvrácena Ajutthajským královstvím (Thajci), začalo období někdy nazývané „temný věk kambodžských dějin“ (1431–1863).
Kambodžské království nadále fungovalo, ale jako menší regionální síla. Převládl pozvolna plně théravádový buddhismus (ve specifické místní variaci). Význam Angkoru upadl a lidé se přesunuli jižněji, k soutoku řek Mekong a Tonlesap, kde se šlo mnohem lépe zapojit do námořního obchodu. Zde bylo založeno město Čaktomuk (dnešní Phnompenh), kam roku 1443 i král Čau Ponchea Jat přesunul své sídlo. Roku 1528 bylo hlavní město přesunuto do Longveku. V roce 1601 se královské sídlo přesunulo do města Oudong a bylo zde až do roku 1866. Námořní obchod dal od 16. století zemi ekonomickou prosperitu, ovšem znamenal také vliv cizinců – zejména Malajců, Chamů a Evropanů – na vládu. Také Thajci a Vietnamci si stále více uvědomovali, že dolní Mekong je klíčem k ekonomickému ovládnutí oblasti a slabá kambodžská královská moc jim nedokázala vzdorovat. Vnější zásahy do nástupnické a sňatkové politiky vzaly královské rodině prestiž. A tak zatímco evropská kolonizace (v jihovýchodní Asii francouzská) byla pro Thajce a Vietnamce hrozbou (Thajci se jí ubránili, Vietnamci ne), pro kambodžskou královskou rodinu byla spíše vítanou oporou proti silnějším sousedům. Francouzi se vlády nad Kambodžou ujali roku 1863, v roce 1867 vznikl Francouzský kambodžský protektorát a roku 1887 byl začleněn do Indočínské federace známé jako Francouzská Indočína.
Koloniální éra přinesla řadu modernizačních projektů, nicméně v 50. letech se Francouzská Indočína zhroutila, pod tlakem protikoloniálního boje vedeného zejména Vietnamci. Kambodža vyhlásila nezávislost roku 1953. Do čela království se postavil král Norodom Sihanuk (korunován již 1941, od 1955 předal vládu otci a zastával politické posty, včetně premiérského). Království se zpočátku snažilo zůstat neutrální ve studené válce, ale boje v sousedním Vietnamu velmi radikalizovaly zvláště kambodžskou politickou levici. Komunističtí Rudí Khmerové v roce 1968 zahájili povstání. Sihanuk postavil do čela země pravicového generála Lon Nola, aby povstání zpacifikoval. Ten ale roku 1970 provedl státní převrat, monarchii svrhl a založil Khmerskou republiku, do jejíhož čela se postavil. Výsledkem bylo, že vládu nově neohrožovali jen partyzáni komunističtí, ale i monarchističtí. Obě skupiny dobyly značná území na venkově.
Roku 1975 pak hlavní město Phnompenh dobyli Rudí Khmerové. Ti vyhlásili nový stát Demokratická Kampučia a vedeni svou prapodivnou ideologií inspirovanou čínským maoismem, nenávidějící vše průmyslové, moderní a vůbec kulturní, zahájili brutální teror veškerého obyvatelstva a zničení veškeré kultury a tradice. Tyranie měla i rasistický aspekt, obětí se ve velkém staly národnostní menšiny (Vietnamci, Číňané, Laosané) ve jménu khmerské rasové nadřazenosti. Počet obětí jejich genocidy vystoupal do milionů. Zvrácený režim pak roku 1979 smetla invaze Vietnamu, jakkoli rovněž komunistického. Vietnamský okupační režim byl nazván Kampučská lidová republika. Šlo o režim loutkový, nicméně vrátil do země civilizaci.
Okupace skončila roku 1993. Bylo obnoveno království, do jehož čela se postavil znovu Sihanuk, a nastolena parlamentní demokracie. Režim má však mnoho problémů, zejména premiér Hun Sen byl obviňován ze zavraždění mnoha politických oponentů. Navíc, jako bývalý Rudý Khmer, jenž přeběhl k Vietnamcům, vždy bránil potrestání viníků genocidy ze 70. let a tvrdému postupu proti zbytkům hnutí Rudých Khmerů, které od vietnamského vpádu udrželo kontrolu nad oblastí u hranic s Thajskem. Od roku 2004 je králem Norodom Sihamoni, který studoval v Československu a hovoří plynně česky.
Funan a Čenla náhled|Archeologické naleziště Óc Eo
Čínské anály zaznamenaly existenci první známé státní organizace na kambodžském území, Království Funan (zasahovalo ovšem i na území dnešního Vietnamu). Jeho počátky sahají do 1. století. Hlavní osídlení bylo na kambodžském území v dnešní provincii Takéo, kolem řek Mekong a Bassac. Klíčovým archeologickým nalezištěm je Óc Eo.
Funan byl federací menších jednotek, z nichž každá měla svého vlastního vládce. Proto se historici přou, nakolik je možno mluvit o funanském státě. Někteří to odmítají, jiní upozorňují, že si Funan dokázal zajišťovat i vazalské státy, což by rozdrobená kultura dokázat nemohla.
Funan byl jednotkou zemědělsky-obchodní. Ve vnitrozemí se pěstovala rýže, jejíž přebytky pak prodávaly obchodníci v pobřežních městech. Funanští obchodníci kromě rýže obchodovali se zlatem, slonovinou, nosorožčími rohy, peřím ledňáčků, santalovým dřevem či kořením jako je kardamom. Některé funanské zboží bylo doloženo i ve starověkém Římě.
Ve 2. století Funan ovládl námořní obchodní cesty v celé Indočíně. Ve 3. století začal platit tribut čínskému císaři. Čínské zdroje uvádějí, že Funan tehdy dosáhl svého teritoriálního vrcholu, pod nadvládou krále Fan Ših-mana. Jeho říše měla sahat až do Malajsie a Barmy. Zásadní bylo ovšem kulturní ovlivnění z Indie. Již zakladatelský khmerský mýtus vypráví o indickém bráhmanovi nebo princi, který se ožení s khmerskou princeznou Nagi Soma a dají tak vzniknout první královské dynastii. Království bylo hinduizováno a k psaným projevům byl užíván sanskrt. náhled|upright|Socha Buddhy z Čenly Historici vedou dosud také spory o pád Funanu. Buď došlo k přesunu hlavní námořní obchodní cesty do Malackého průlivu, v důsledku čehož Funan zchudl a byl pohlcen novým státem Čenla, anebo byl nejprve Čenlou dobyt, což narušilo důvěru námořníků a až následně změnili hlavní obchodní trasu. Čenla měla převzít otěže v oblasti okolo roku 616. Existuje ovšem také pojetí, že vznik nového státu je omylem čínských letopisců a Čenla je vlastně pokračující Funan.
Dějiny dynastie Suej obsahují záznam, že nový stát zvaný Čenla vyslal v roce 616 nebo 617 své velvyslance do Číny. Říká, že Čenla byla nejprve vazalem Funanu, ale pod svým vládcem Citrasenem-Mahendravarmanem Funan dobyla a získala nezávislost. Tato informace byla pro historiky dlouho základní. Od 70. let 20. století se však diskutuje o nových interpretacích, například, že Čenla bylo vlastně vnitrozemí Funanu, které v jisté chvíli získalo nad pobřežními obchodníky politicky navrch. Vynořila se též teorie, že jádrem území Čenly byl dnešní Laos, ale ta není všeobecně přijímána. Největším trumfem pro zastánce teorie o kontinuitě Funanu je tzv. nápis K53 z Ba Phnomu, datovaný do roku 667, který uvádí seznam králů, aniž by nějak rozlišoval mezi králi z před roku 616 a po něm. Klíčem je možná etnická proměna. Neboť v letech 612–628 vstoupili na území Khmerové. Kmen Khmerů, původně vazal Funanu, pak vytvořil nové hlavní město Sambor Prei Kuk (Íšánapura). To možná vedlo čínské letopisce k užití nového pojmu Čenla.
Oficiální historie čínské dynastie Tchang rovněž tvrdí, že krátce po roce 706 byla Čenla rozdělena na severní a jižní, což de facto znamená vnitrozemskou a příbřežní. To naznačuje, že napětí mezi vnitrozemím a pobřežím bylo trvale přítomno.
Koncem 8. století se příbřežní Čenla stala vazalem jávské dynastie Šailendra. Poslední z králů Čenly byl zabit roku 790, načež bylo území začleněno do jávské monarchie. Jávancům území odňal až Džajavarman II., zakladatel Khmerské říše, nového hegemona oblasti.
Khmerská říše
náhled|Angkor Vat Džajavarman II. roku 802 též vykonal mystický hinduistický obřad ve „svatých horách“ Phnom Kulen, jímž se prohlásil za dévarážu, božského krále. Tím začala zlatá éra kambodžských dějin. Džajavarman II. založil první hlavní město nové říše Hariharalája (památkou na ně jsou především Chrámy Roluos).
I Džajavarmanovi nástupci Indravarman I. (vládl 877–889) a Jasovarman I. (889–910) se drželi v oblasti severně od jezera Tonlésap (největšího v celé jihovýchodní Asii), kterou propojili důmyslným systémem vodních nádrží a kanálů, ba i nádrží umělých (ta největší, Západní baraj, je 8 kilometrů dlouhá a zadržovala 50 milionů metrů krychlových vody). Jasovarman zde pak nechal založit nové hlavní město, které nejprve neslo jeho jméno (Jasodharapura), ale dnes je známé jako Angkor, což byl původně název celé zkulturněné oblasti, rozkládající se na ploše 1000 kilometrů čtverečních. Město bylo obklopeno opevňujícím náspem ve tvaru čtverce o straně 4 km a v jeho středu stál velký pyramidový chrám Bakheng s pěti věžovitými svatyněmi na vrcholku pěti teras. Nedávné průzkumy potvrdily, že Angkor byl ve 12. a 13. století největší sídelní komplex na světě – žilo tam asi tři čtvrtě milionu lidí. Velké infrastrukturní a hydrologické projekty však vedly k erozi půdy, která je někdy označována za příčinu úpadku tohoto centra a celé říše. Jasovarman I. dal rovněž postavit dlážděnou cestu spojující hlavní město se starším městem Roluosem. Po smrti Jasovarmana I. se zřejmě jeho říše rozpadla, ale již o půl století později byla sjednocena pod vládou Rádžéndravarmana II., který vládl pravděpodobně od roku 944 asi do roku 968. Za jeho vlády sahala Khmérská říše až do jižního a středního Vietnamu, Laosu, do většiny Thajska, a dokonce i do Číny a Barmy.
Roku 1080 nastoupila nová královská dynastie Mahidharapura, jejím prvním panovníkem byl Džajavarman VI. (1080–1107). Ten oslabil důraz na hinduismus jako duchovní kostru státu a otevřel tím možnost pro pronikání buddhismu. Po smrti Džajavarmana VI. vládl krátce jeho starší bratr Dharaníndravarman I. (1107–1112).
Za krále Súrjavarmana II. (1113–1150) dosáhla říše svého největšího územního rozmachu, protože přímo nebo nepřímo ovládala celou Indočínu, Thajský záliv i všechny námořní cesty jihovýchodní Asie. Súrjavarmanovo panování znamenalo i vrchol kulturní, neboť to byl právě on, kdo nechal postavit dnes proslulý chrám Angkor Vat (tento název se ovšem užívá až od 16. století, v překladu značí zhruba Hlavní chrám; původní název zněl Preah Višnulóka). Chrám patří k nejslavnějším středověkým památkám světa a je i významným kambodžským národním symbolem – je vyobrazen na kambodžské státní vlajce. Se svou celkovou výměrou kolem 1 km² je navíc považován za nejrozlehlejší náboženský komplex na světě (původně byl zasvěcen Višnuovi, jednomu ze tří hinduistických božstev, ve 14. století se stal buddhistickým). Celý komplex Angkor Vatu byl obklopen 180 metrů širokým příkopem, který pomáhal udržovat odstup od džungle. Vně se zřejmě rozkládalo celé město obklopené lateritovou a pískovcovou zdí. Vrcholná éra říše skončila, když byl Súrjavarman zabit v bitvě při pokusu dobýt Đại Việt. Následovalo období nástupnických sporů a invaze Chamů, která vyvrcholila vypleněním Angkoru roku 1177. náhled|Bayon