Indie, plným názvem Indická republika, je stát v jižní Asii, nejlidnatější země světa. Na jihu ji ohraničuje Indický oceán, na jihozápadě Arabské moře a na jihovýchodě Bengálský záliv, na západě sousedí s Pákistánem, na severu s Čínou, Nepálem a Bhútánem a na východě s Bangladéšem a Myanmarem. V Indickém oceánu se poblíž Indie nachází Srí Lanka a Maledivy; její Andamanské a Nikobarské ostrovy mají námořní hranici s Thajskem, Myanmarem a Indonésií. Na úplném severu země leží nejvyšší hory, severní, střední a východní část tvoří úrodná nížina, jižní indický poloostrov se rozkládá na náhorní plošině. Podnebí v Indii se pohybuje od rovníkového na jihu až po vysokohorské a tundrové v nejvyšších oblastech Himálaje. Indie se dělí na 28 států a 8 teritorií, na ploše 3,3 milionu km2 žije 1,4 miliardy obyvatel. Je tak sedmou největší zemí podle rozlohy a od získání nezávislosti v roce 1947 nejlidnatější demokracií na světě. Hlavním městem je Nové Dillí, největším městem je Bombaj, mezi další velká města patří Dillí, Bengalúru a Hajdarábád. Jedná se o etnicky a jazykově rozmanitou zemi, úředními jazyky jsou hindština a angličtina. Čtyři pětiny obyvatel se hlásí k hinduismu, 14 % k islámu a 2 % ke křesťanství.
Moderní lidé přišli na indický subkontinent z Afriky nejpozději před 55 000 lety. Díky jeho dlouhodobému osídlení, převážně v izolaci jako lovci a sběrači, je tento region velmi rozmanitý a v genetické rozmanitosti lidí je druhý nejrozmanitější po Africe. Před 9 000 lety se na subkontinentu na západním okraji povodí řeky Indus objevil usedlý způsob života, který se postupně vyvinul v civilizaci údolí Indu ve třetím tisíciletí př. n. l. Do roku 1200 př. n. l. se do Indie ze severozápadu rozšířila archaická forma indoevropského jazyka sanskrtu, jehož hymny zaznamenaly nástup hinduismu v Indii. V severních oblastech byly vytlačeny dřívější drávidské jazyky. Do roku 400 př. n. l. se v hinduismu objevily kasty a vznikly také buddhismus a džinismus, které hlásaly sociální řády nespojené s dědičností. Raná politická konsolidace dala vzniknout volně propojeným říším Maurjovců a Guptů. V této době se rozšířila kreativita, ale postavení žen se zhoršilo a nedotknutelnost se stala uznávanou tradicí. Střední království v jižní Indii exportovala drávidské písmo a náboženskou kulturu do království jihovýchodní Asie.
V raném středověku se na jižním a západním pobřeží Indie prosadilo křesťanství, islám, judaismus a zoroastrismus. Muslimská vojska ze střední Asie s přestávkami obsazovala severní indické pláně. Vzniklý Dillíský sultanát vtáhl severní Indii do kosmopolitních sítí středověkého islámu. Na jihu Indie vytvořila Vidžajanagarská říše dlouhotrvající komplexní hinduistickou kulturu. V Paňdžábu vznikl sikhismus, který odmítal institucionalizované náboženství. Mughalská říše v roce 1526 zahájila dvě století relativního míru a zanechala po sobě dědictví v podobě zářivé architektury. Postupně se rozšiřující vláda britské Východoindické společnosti změnila Indii v koloniální ekonomiku, ale upevnila její suverenitu. Vláda britské koruny začala v roce 1858. Práva slíbená Indům byla udělována pomalu, ale byly zavedeny technologické změny a prosadily se moderní představy o vzdělání a veřejném životě. Hlavním faktorem ukončení britské nadvlády se stalo průkopnické a vlivné nacionalistické hnutí, které proslulo nenásilným odporem. V roce 1947 bylo Britské indické impérium rozděleno na dvě nezávislá dominia, dominium Indie s hinduistickou většinou a dominium Pákistán s muslimskou většinou. Rozdělení provázely rozsáhlé ztráty na životech a nebývalá migrace. Z Indie, která byla na začátku 50. let poměrně chudou zemí, se stala rychle rostoucí velká ekonomika a centrum služeb informačních technologií.
Indie je federativní parlamentní republikou s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament. Je rozvojovou zemí, je čtvrtou největší ekonomikou světa podle nominálního hrubého domácího produktu a třetí největší podle parity kupní síly. V indexu lidského rozvoje zaujímá 130. místo. Je to pluralitní, mnohojazyčná a mnohonárodnostní společnost s rostoucí střední třídou, indické filmy a hudba stále více ovlivňují světovou kulturu. Jedná se o jadernou velmoc s vysokými vojenskými výdaji. Země čelí nerovnosti mezi muži a ženami, podvýživě dětí a rostoucí míře znečištění ovzduší. Indie je zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných zemí, je členem Asijské rozvojové banky, Asijské infrastrukturní investiční banky a Šanghajské organizace pro spolupráci, skupin BRICS a G20, hraje vlivnou roli ve Světové obchodní organizaci, Mezinárodním měnovém fondu a jako bývalá britská kolonie je aktivním členem Společenství národů.
Název Název Indie je odvozen od staroperské verze slova Sindhu, historického místního jména pro řeku Indus. Ústava Indie uznává i výraz Bhárat (hin.:भारत / bʰɑːrət̪ /) jako oficiální pojmenování stejného statusu. Tento název je odvozen od sanskrtského jména krále Bharaty, jehož příběh je zmíněn v epické básni Mahábhárata. Známým úslovím je Bharat Mata, "Matka Indie". Třetí jméno, Hindustán (hin.:हिन्दुस्तान / hin̪d̪ust̪ɑːn /) (per. Hindská země) se používá od 12. století ačkoli jeho současné použití je omezeno z důvodu sporů o to, jak přesně a korektně toto slovo reprezentuje zemi s mnoha různými náboženstvími.
Historie
náhled|vlevo|Harappská kultura: citadela v Mohendžodaro náhled|vlevo|Maurjovská říše: Stúpy v Sáňčí náhled|vlevo|Mahábhárata náhled|vlevo|Akbar Veliký na válečném slonu Nejstarší známky lidské kultury na území Indie jsou 30 000 let staré. Významné je archeologické naleziště Bhimbetka v centrálním státě Madhjapradéš. Nachází se zde skupina skalních úkrytů vyzdobených množstvím nástěnných maleb, které patří k nejstarším na světě. Do doby okolo 6500 let př. n. l. spadají důkazy o domestikaci zvířat a zemědělské kultuře.
Nejstarší městská kultura na indickém subkontinentu byla tzv. Harappská kultura. Zabírala velkou část dnešního Pákistánu (především Sindh, Paňdžáb a Balúčistán) a severozápadní Indie (hlavně Gudžarát, Harijána a Rádžasthán). Její počátky sahají do 2. poloviny 4. tisíciletí př. n. l., vrchol prožila v rozmezí let 2600–1900 př. n. l. Hlavními centry protoindické kultury byly zejména Mohendžodaro a Harappa. Dalšími důležitými centry byly např. Lóthal, Amrí, Kót Dídží a Naušahro. Harappské písmo dosud nebylo rozluštěno. Obyvatelstvo mluvilo patrně drávidskými jazyky, byť o tom odborníci vedou spory.http://www.osel.cz/1905-protoindicke-pismo-bylo-objeveno-take-v-jizni-indii.html
Od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. byla Indie osídlována indoevropským obyvatelstvem, takzvanými Indoíránci. Je možné, že šlo o bezprostřední důvod pádu Harappské kultury. Indoevropské kmeny ze střední Asie a východní Evropy migrovaly do Indie v několika vlnách a postupně se smísily s Drávidy nebo je vytlačily na jih Indie. Do této doby se taktéž datuje první sociální rozdělení do 4 kast: kasta kněžích (bráhmani), vládců a bojovníků (kšatrijové), svobodných zemědělců, obchodníků a řemeslníků (vaišjové), a nakonec skupina služebníků (šúdrové), do níž patřilo původní domorodé obyvatelstvo. Zároveň se v této době začaly formovat zárodky hinduistického náboženství a Véd, proto bývá tato éra nazývána Védské období (zhruba 1500–500 př. n. l.). Hlavní civilizační centrum se nacházelo v Paňdžábu a Indoganžské nížině.
V 6. století př. n. l. vznikla na severu skupina státních útvarů zvaných souborně Mahádžanapada. Jejich více městský život změnil náboženské cítění a potřeby obyvatel a otevřel cestu dvěma novým náboženstvím: buddhismu, spjatému s učením Gautama Buddhy, a džinismu, jejž vytvořil učenec Mahávíra. Jejich vliv byl zpočátku velký, potlačen byl až ve středověku.náhled|Komplex hinduistických a džinistických chrámů Khadžuráho z 9.–12. stoletíVe 3. století př. n. l. vznikla Maurjovská říše. Byla prvním státem, kterému se podařilo sjednotit pod jednotnou vládu takřka celý Indický subkontinent. Zakladatelem maurjovské říše byl Čandragupta Maurja, jeho klíčovým rádcem pak Čánakja (též zvaný Kautilja nebo Višnugupta), významný starověký myslitel o správě státu. Vrcholu dosáhla říše za Ašóky (vládl asi 273–232 př. n. l.). V té době sehrával buddhismus patrně roli víceméně státního náboženství, o čemž svědčí např. stúpy v Sáňčí. Hlavním městem byla Patáliputra (dnes Patna). Maurjovskou říši vyvrátili Šungové, kteří se stali načas nejmocnější dynastií poloostrova, po nich to byli Kánvové a posléze Sátaváhanové. Ve 4. až 6. století si na severu upevnila moc Guptovská říše. Právě v této době byl potlačen vliv džinismu a buddhismu na úkor původního hinduismu. Doba vlády guptů je někdy nazývána zlatý věk Indie, především díky rozvoji věd a umění (k architektonickým symbolům patří např. Chrám Mahábódhi, vzniká klasická sanskrtská literatura, zejm. Mahábhárata a Rámájana). K nejvýznamnějším panovníkům Guptovské říše pak patří Čandragupta I. náhled|Pratiharovci, Pálovci a Ráštrakútovci v období Kanaudžských válek Po pádu říše se až do 12. století žádnému z vládců nepodařilo sjednotit větší území a země byla rozdrobená na řadu menších království. K významným patřili například na severu Kalačurovci, Pašjabhútovci, Vármanovci, Pratíhárovci, Pálovci, ve střední Indii Čálukjovci, Ráštrakútovci, Západní Čálukjovci a na jihu Pallavovci, Pándjovci a Čólovci.
Od 10. století začali od západu do Indie přicházet muslimové, etnicky zejména Turci a Paštunové. Muslimové se usadili v Dillí a založili Dillíský sultanát, který znovu sjednotil subkontinent a existoval v letech 1206–1526. Na něj bezprostředně navázala Mughalská říše (1526–1540, 1555–1857), již založila dynastie turkického původu. Otcem zakladatelem byl Bábur z Kábulu, který v bitvě u Pánípatu v roce 1526 porazil posledního dillíského sultána Ibráhima Lódího, čímž se mu otevřela cesta do Dillí a Ágry, z nichž učinil centra mughalského impéria. Rozsáhlá teritoriální expanze nastala za třetího mughalského císaře Akbara Velikého (vládl 1556–1605), který rozšířil říši od Gudžarátu po Bengálsko a Dakšin. Za Akbarovy vlády nastal rozkvět literatury, architektury, výtvarného umění i hudby. S nástupem Aurangzéba na císařský trůn začal proces postupné ztráty stability říše. Souviselo to mj. s Aurangzébovou násilnou islamizací země, která kontrastovala s dosavadní náboženskou tolerancí Mughalů vůči neislámským tradicím. Uvnitř říše se začala formovat lidová hnutí se silně protimughalskými postoji. Významnými odpůrci Mughalů byli zejména Džátové, Maráthové (jejichž vůdce Šivádží založil nezávislý hinduistický stát v západní Indii) a sikhové. Ve druhé polovině 18. století mughalská říše ztratila postavení nejmocnější říše Indického poloostrova a s příchodem 19. století se stala loutkovým státem Britské říše. náhled|Politická mapa Britské Indie, s územím pod přímou britskou správou (červeně) a s vazalskými knížecími státy (žlutě) r. 1909